✓A REAL LIFE ANGEL WALKING DOWN THIS EARTH | Ashton Irwin [CZ]

XXVIII. kapitola

ASHTON'S POV

Když to řekla, tak jsem se nemohl nadechnout. Všechno ve mně se sevřelo a já ze sebe na pár sekund nemohl dostat ani slovo.

,,Jsi si tím jistá?" zeptal jsem se a podíval se na ni. Rozcuchané vlasy jí padaly z uvolněného culíku a pod očima se jí tvořily fialové fleky. Přestože by měla začít nabírat, tak se zdálo, že je ještě hubenější než předtím a nezdravě světlá kůže se jí napínala přes kosti.

,,Jsem." řekla tvrdě a podívala se na své hubené prsty, kterými žmoulala papírový kapesník.

,,Clary, to je důležitý rozhodnutí. Musíš si to nejdřív pořádně rozmyslet."

,,Rozmyslela jsem si to, Ashtone," řekla a odmlčela se. ,,Rozmyslela jsem si to víc než si vůbec myslíš. Myslím na to celý dny."

,,Nechci, abys udělala něco, čeho bys litovala."

,,Jediný, čeho bych litovala by bylo, kdybych si to nechala." usmála se a podívala se na zavřené dveře naproti nám.

,,A víš, jestli to je moje nebo Ryanovo?" zeptal jsem se na otázku, která mi nejvíce vrtala hlavou.

,,Nevím," pokrčila rameny. ,,Ale na tom ani nezáleží."

Chvíli bylo ticho, a pak jsem promluvil.

,,To je tak divný." zasmál jsem se.

,,Co?" podívala se na mě s jemným náznakem úsměvu.

,,Před několika měsíci jsi byla ta nevinná holka, která ve škole nechtěla vyčnívat z davu a teď v tobě roste život."

,,Byl to omyl," řekla. ,,Bojím se, co se stane příště. Nejdřív mě opustil táta, teď tohle. A co bude příště?"

,,Už nic nebude. Budeš šťastná." řekl jsem.

,,Myslíš?" zeptala se potichu.

,,Vím to," řekl jsem. ,,Všichni budeme šťastní."

A přestože jsem těm slovům nechtěl věřit, tak se ve mně něco pohnulo a já věřil, že budoucnost už bude jen lepší.

CLARY'S POV

Ashton odešel asi před půlhodinou a mně se překvapivě na tváři držel úsměv. Přestože bych před několika měsících nepřiznala, že mám Ashtona ráda, tak teď se to stalo skutečností. Bylo příjemné s ním strávit těch několik desítek minut a jen se smát a bavit se o blbostech, které nikoho jiného nezajímaly.

Po dlouhé době jsem se cítila uvolněně a měla jsem radost. Poslední dobou se mě totiž držel jen pesimistický pohled na svět a nálada pod psa.

S úsměvem jsem se zvedla a zamířila do kuchyně pro něco dobrého k snědku. Dobré pro mě v mém aktuálním stavu znamenalo téměř všechno. Od citrónových dortů, které normálně nesnáším, přes kyselé okurky až po pálivý párek v rohlíku.

Otevřela jsem ledničku, která sice žádný z pokladů neukrývala, ale aspoň jsem našla konzervu broskví. Spolu s ní jsem vzala ještě šlehačku a posadila se ke stolu, kde jsem se pustila do těch hodů. Ještě jsem si postavila vodu na čaj a pak si nabrala plnou misku nakládaných broskví, které jsem poctila pořádnou dávkou šlehačky.

Když jsem se pořádně nacpala, tak jsem se posadila na sedačku a pohladila si nafouklé břicho. A přestože se pořádně najedla, tak byla připravená dát si další kolo.

V pokoji jí začal zvonit mobil, a tak se rychle zvedla a rozběhla se do své lože. Na obrazovce mobilu svítilo Ryanovo jméno, tak ho přijala a když uslyšela Ryanovo hlas, tak se jí úsměv na tváři ještě více roztáhl.

,,Můžu se stavit, lásko?"

.

Asi o dvacet minut později zazvonil domovní zvonek a když jsem otevřela dveře, tak se za nimi usmíval Ryan. Vlasy měl rozcuchané a na očích mu šla vidět únava.

Přitáhl si mě do náruče a objímal mě svýma silnýma rukama. Když jsem byla v jeho náručí, cítila jsem se v bezpečí jako nikdy předtím a po celém těle se mi rozběhl pocit štěstí a radosti. Ryan pro mě znamenal víc než kdokoliv jiný.

,,Jak ti je?" zeptal se, když vešel dovnitř a pověsil si bundu na háček.

,,Dobře." řekla jsem. Předtím by mě nenapadlo, že se budu v blízké době cítit dobře.

,,To jsem rád," usmál se. ,,A mamka je v pohodě?"

,,Pořád to nějak zpracovává, ale zdá se, že to překousla," pokrčila jsem rameny a zamířila do svého pokoje. ,,Ale mám o ni trochu strach."

,,Proč? Děje se něco?" zeptal se.

,,Chová se jako po smrti taťky. Chodí jak tělo bez duše. Nemám z toho vůbec dobrý pocit." řekla jsem a otočila se na Ryana, který právě zabouchl dveře.

,,Mám si s ní promluvit?"

,,Ne, to nemusíš. Já to vyřeším. Navíc se už dlouho takhle trápit nebude."

,,Rozhodla ses to dát pryč?" podíval se mi do očí.

,,Ano," řekla jsem. ,,Nevadí ti to?"

,,Chci, abys byla šťastná, takže pokud to nevadí tobě, tak to nevadí ani mně." usmál se.

,,To jsem ráda. Bála jsem se, že budeš naštvanej."

,,Na tebe nikdy, Clary. Jsi ještě mladá, nemůžeš se takhle brzy vázat a víš, že já mám nebezpečnou a náročnou práci. Nezvládali bychom to." posadil se vedle mě a když to dopověděl, tak přitiskl své horké rty na mé.

Poddala jsem se tomu jemnému polibku ve kterém byly tisíce pocitů. Láska, strach, nervozita, nejistota, naděje...