Bílá Růže poklidně ležela před válečnickým doupětem , pozorovala jasnou ,noční oblohu, a v hlavě si stále přehrávala
schůzku s Krvedrápem.
Už teď věděla ,že to bylo naprosto zbytečné, protože traumat se prostě zbavit nedalo ,ale přesto jí to trošku pomohlo. Přesto se cítila trošku lépe ,než za poslední měsíce.
Krvedráp neuměl uklidňovat jinak, než ranami svých ostrých drápů a tvrdými slovy (nebo si to alespoň tehdy myslela ), ale to seknutí do tváře,za to ,že projevuje smutné emoce když mluví o Černodrápovi,bylo jako očista.
Poprvé v životě ,měla někoho ,komu se mohla svěřit. Poprvé v životě ,měla někoho,kdo ji mohl svým způsobem uklidnit.
Jistě ,měla tady stále Jinovatku. Jinovatka jí vždycky pomohla a někdy nebylo lepší pomoci , než se sesterského
Navíc nikdy nechtěla vypadat v Jinovatčiných očích slabě a proto se jí vždycky bála svěřit To ona měla chránit Jinovatku ,ne Jinovatka jí.
Ale Krvedráp ji chránit mohl. Mohl ji chránit tím ,že se mu mohla svěřit. Mohla trávit čas s někým ,kdo ji neodsuzoval za její činy a nepoučoval ji,aby byla hodnější. To Bílé na Jinovatce vždycky vadilo. Její sestra se jí pokaždé snažila říct ,aby byla hodná. Taková jako kdysi. Nechápala ,že Bílá se jí potřebuje jen svěřit ,a že nepotřebuje slyšet nějaké rady. A Krvedráp tohle nedělal.
Bylo až k smíchu ,že někdo ,koho momentálně viděla jako uklidňující bod ve svém životě byl zrovna Krvedráp.
Kocour ,kterého se bál téměř celý klan ,někdo ,kdo v sobě nejspíš neměl ani kousek citu,pro ni byl nyní symbolem pomoci, a ona se těšila na další jejich schůzku.
Věděla ,že mu jednou bude muset říct celou pravdu o tom ,jak se k ní Černodráp choval. Věděla ,že Krvedráp si myslí,že slzy do očí jí při zmínce o Černodrápovi vhání zármutek ,ne strach. Věděla , že si myslí ,že Černodrápa milovala. A nejspíš bude trošku překvapený ,když se dozví pravdu.
Bílá popravdě nikdy nikomu neřekla ,jak to s ní a s Černodrápem bylo. Jistě ,její sestra o tom věděla ,ale Bílá o tom před ní nikdy moc nemluvila. Nikdy jí neřekla celý příběh.
Krvedráp tak bude nejspíš první ,komu řekne pravdu a popravdě se toho dost děsila. Děsila se toho ,jestli si to Krvedráp nechá pro sebe. Děsila se toho ,jestli ji pak nebude brát za další nulu a jestli se na ni kvůli tomu nevykašle. A hlavně se děsila ještě jedné věci ,které se možná děsila úplně nejvíce ze všech.
Děsila se toho ,že se zase začínala vracet do toho stavu ,jako před třemi lety a pár měsíci.
Že ji opět zaplavovala velká vlna emocí , motýlků v břiše ,bušení srdce a myšlení na dotyčného dennodenně. A také to , že tentokrát to bylo stokrát silnější než u Černodrápa. Mnohem,mnohem silnější a tím byla i víc zranitelná.
Tehdy, byla ještě mladou učednicí. Učednicí , která se zamilovala naprosto hloupou, pubertální láskou ,která jí zničila celý život. Nyní už by měla být dospělá a rozumná, a hlavně už by to nikdy neměla cítit. Nikdy ,nikdy ,nikdy už neměla tohle cítit.
Věděla moc dobře co to je. Věděla ,co k tomu svalnatému , bezcitnému krasavci s želvovinovým kožíškem a sexy ušklebkem cítí.
Ale přesto si to odmítala přiznat. Doufala že to není pravda.
Protože ona ,Bílá Růže ,se přece nemohla zamilovat.
A už vůbec ne do Krvedrápa.
Ale přesto ,v hloubi duše věděla ,že to pravda je.
ČTEŠ
Kočičí Válečníci:Příběh Bílé Hvězdy
Short Story~Vážně to chceš slyšet ? Příběh plný utrpení, slz , zklamání a depresí ? Příběh o jedné zničené kočce co chtěla mít jen trochu štěstí ?~ Bělunka vyrůstala ve Slunečním Klanu jako úplně normální, šťastné kotě. Přesto se ale její cesta obrátila na st...
