Kočičí Válečníci:Příběh Bílé Hvězdy

Kapitola 21

Bolest....
Zklamání....
Vztek....
Nenávist....
Zoufalství....
Strach....
Nenávist...

Chtěla pozvednout hlavu ale nešlo to. Celé tělo ji hrozně bolelo. Srst měla slepenou vlastní krví a ještě v životě nezažila takovou bolest. Tohle nebyl její druh. Tohle byla zrůda. Zrůda,psychopat , blázen. Jak jí to vůbec mohl udělat ? Tuhle otázku si pokládala dennodenně. Černodráp jí stejně chytil. Vždycky ji chytil a utíkat byla hloupost. Byla hloupost ho i praštit do hlavy a to si teď pamatovala. Jestli neumře ,bude si to pamatovat pořád. Dnes byl ten den ,kdy byla pevná vůle Bílé Růže zlomená na kusy ,stejně jako její ubohé srdce. Nenáviděla se. Nenáviděla se tak strašně moc. Možná měl Černodráp pravdu. Možná opravdu byla nula co nestála za nic....
Byla nula. Samozřejmě že byla. Byla tak ubohá a slabá, tak blbá že jí nedošlo ,že to je jen jeho hra jak se do něj zamilovat. Byla tak blbá že odmítla Rudodrápčin výcvik. A teď byla v maléru. Měla už zcela zničený život, život roztrhaný na kusy. Rozervaný na kusy stejně jako své blbé srdce ,které se zamilovalo. Proč se musela zamilovat ? Tuhle otázku si také v životě pokládala tolikrát....
Povedlo se jí nějak zvednou hlavu a pomalu zamrkat. Viděla před sebou jen rozmazanou ,hustou mlhou a vzdálené vrcholky stromů. Byla už hluboká noc a na nebi se třpytily hvězdy. Ale ona je neviděla. Celé tělo měla pokryté hlubokými škrábanci a ranami. Měla rozdrásané boky a rozervané břicho ,přes , které měla i velký šrám po ,kterém jí tam určitě zůstane jizva. Její levá přední tlapka byla nepřirozeně ohnutá a zlomená. Její záda a zbylé tlapky byly také rozpárané. Jediné čeho se ten parchant téměř nedotkl byl její obličej. Nechtěl si svou hračku poničit jizvami na tváři. Samozřejmě jí dal pár facek ,ale žádné hluboké rány.
V hlavě si stále přehrávala to ,co se před pár minutami dělo.

Utíkala lesem.
Vnímala pouze křoupání větviček pod svými tlapkami a intenzivní bolest v hrdle. Hvězdný klane prosím ať mě nenajde pomyslela si zoufale. Opět jí Hvězdný klan nepomohl. Nikdy jí nepomohli. Jeho zuřivé vrčení bylo tak hlasité až jí bubnovalo v uších. Ještě přidala. Z ledově modrých očí jí tekly slzy a tvořily si cestičku po její bílé srsti po které lehce stékala i krev z rány na hrdle. Když ji nezabil předtím ,teď jí zabije určitě. Měla ale náskok...
Rána na hlavě ho zpomalovala.
Nevšimla si bohužel mohutného kořene skrytého mezi listím a klopýtla. Skutálela se z prudkého svahu a bolestně zamručela když se uhodila do boku. ,,Kde seš ty zatracená děvko ?!" Ozval se jeho prudký řev. Ztěžka se zvedla na tlapky a co nejtiššeji doběhla ke smrku nedaleko. Schovala se za něj a schoulila se do klubíčka. Nechávala slzy volně stékat po tvářích a u toho se třásla strachy. Tak moc se bála....
Jeho kroky se trošku ztišily. ,,Víš že se nemůžeš schovávat věčně ! Jestli utečeš,zabiju tvou sestru a pak si tě najdu a zabiju i tebe ,ty zatracená děvko ! Nejsi nic víc než jen kus hadru ! Zabořila tvář do listí,aby utlumila vzlyky. Náhle nemohla uvěřit tomu ,že Černodrápa milovala. Kroky se ztišily ještě víc a Bílé se zdálo že už odchází. Jenže mladá válečnice se opět bolestně mýlila. Opatrně vykoukla zpoza stromu a zmohla se jen na zděšený výkřik ,když se setkala se zlostným pohledem jantarových očí a ostrými drápy.

Chci umřít. Tohle byla první myšlenka ,která ji napadla. Zatraceně,proč nemůže umřít ?! Hvězdný klane já chci umřít ! Nevidíte to ?! Neslyšíte mně ?!
Proč ji Hvězdný klan neslyšel ? Proč ještě dýchala ? Vždycky se příliš bála sebevraždy a smrti ale nyní....nyní se jí to zdálo jako jediná možnost. Jako jediný útěk před neskutečným utrpením....
Povedlo se jí zvednout přední část svého zkrvaveného těla. Roztřeseně se nadechla a zvedla se znovu.