Kostka

Zvláštní předmět

Myslím, že ta chvíle, kdy jsem se doopravdy tohle ráno probrala byla, když jsem se polila horkou kávou.

Hlasitě jsem zaklela a chtěla shodit hrnek (který v tu chvíli za všechno mohl) na zem, jenže jsem ho chytila těsně než se roztříštil o podlahu.
Bolela mě hlava, málem jsem se pozvracela a u čtení obecních novin jsem se zamyslela nad tím, co se včera večer dělo.

Nevzpomínám si přesně, ale vím, že jsem pila... Ano, pila jsem, to vím určitě, ale byla jsem doma sama... Asi jsem měla blbou náladu. Tak to bylo.
Počkat! Zadívala jsem se na titulní stránku novin. Moje sestra se na ní usmívala od ucha k uchu. 

„Co zas děláš?“ zamumlala jsem, „Chceš být znova starostka, nebos vyhrála tenisovej turnaj?“

Z konverzace se mnou a papírovou stránkou nás vytrhlo hlasité zařinčení.
Vylila jsem kafe podruhé, tentokrát na moji sestru.

„To máš za to,“ řekla jsem, „že seš tak úspěšná.“, a běžela jsem chodbou abych otevřela dveře.
„Brý den,“ ucedil řidič české pošty mezi zuby - mohl za to obrovský balík který držel v obou rukách.
„Dobrej, to je pro mě?“ zeptala jsem se.
„Ano,“ potvrdil mou obavu a skoro mi hodil ten velký předmět, aby se ho co nejrychleji zbavil.
„Tak... Děkuju,“ zavolala jsem za ním, když běžel ke své dodávce.

Balíček na stole působil děsivě.
Jeho rozměr odpovídal asi třiceti centimetrům na výšku a množství přilepených papírků s všelijakými podpisy a bláboly se podobalo množství listů ze stromu na mém neudržovaném balkóně.

Dlouze jsem se na něj zadívala. Zašla jsem k šuplíku pro nůž a nůžky a už se chystala na rozbalování, a pak mi to došlo.
Často, když se opiju, objednávám úplně náhodné věci. Před dvěma měsíci mi přišla štětka na záchod s Hello Kitty a ještě předtím na Velikonoce valentýnské přání, které jsem neměla komu dát a tohle asi bude další skvělý předmět, který jsem si nechala poslat.
Rychle bylo rozbaleno a já spatřila další, menší krabici.

Doufám, že to nebude nakonec nějaká titěrná věcička v milion krabičkách.
Naštěstí to nic takového nebylo a naskytl se mi pohled na tu... Věc.

Je to asi ten nejtěžší předmět na popisování na světě, ale pokusím se:
Měl hranatý tvar, jako kostka, ale několik částí vyčnívalo - myslím tím prapodivné trubky a hadičky a šroubky. Celá "kostka" byla černá, některé části šedé a trochu narezavělá.
Musím přiznat, že jsem z ní měla strach, ale jaký dospělý se bojí nějaké kostky? Blbost. Tohohle bych se bát fakt neměla.

Nevěděla jsem, co s ní. Byla tak těžká že se mi už nechtělo s ní nějak chýbat, a tak jsem ji jednoduše nechala tam, kde byla. 
Nesnesla jsem ale být s ní v jedné místnosti a tak jsem vyšla ven na balkón udělat to, po čem jsem celý dnešek toužila - chvilce klidu a cigaretě.

Vdechovala jsem to, co mě asi dřív nebo později zabije, (ale teď mi to bylo jedno) a vydechovala kouř směrem k dalším bytům.

Došlo mi, že pohled na mé okolí dělá depresivní dojem - všude je tak temno, samé byty, ani špetka přírody... A plíseň, lidé bez domova a potulní psi byli jediní venku. V oknech bytů svítila světla všelijakých barev a já tam jen stála a třásla se zimou, i když jsem měla mikinu, a dříve než jsem stihla uronit slzu mě opět něco vyrušilo. Tentokrát můj mobil.

Celý jídelní stůl se třásl pod jeho vibracemi které oznamují, že někdo volá.

„Haló?“ zvolala jsem a hodila cigaretu do umyvadla.
„Emo!“ ozvalo se z mobilu.
„Proč voláš, Betko?“
„Jak se máš, prosimtě? Co jsi dnes dělala?“
„Bože, ty seš už fakt jak moje máma. Mám se skvěle, dneska jsme s Domem zašli ven, na to ruský kolo tady v centru, vědělas, že máme pouť?“
„Zníš nějak zvláštně, Emo, tys pila?“
„Pila? N-“ dostala jsem záchvat kašle, „N-Ne, já už dávno nepiju,“ řekla jsem až jsem popadla dech.
„Mám za tebou přijít? Jsi v pohodě? Potřebuješ něco?“
Betčina slova se rozléhala kuchyní a já je už skoro nevnímala. Ozývala se v jiném vesmíru, nedosahovala až k mým uším. Z ruky mi vypadl mobil.