Naplánovaná láska

4. Část

Ráno mě probudil zvuk budíku na mém mobilu. Nemohla jsem ho najít, takže zvonil asi dobrých pět minut snad po celém patře. Nakonec jsem svůj telefon našla na druhé straně postele pod peřinou. Rozespalá jsem došla do koupelny a udělala si ranní hygienu. Oblékla jsem si bílé přiléhavé tílko k tomu modré volnější rifle, vlasy nechala rozpuštěné a chystala se odejít na snídani. Otevřela jsem své pokojové dveře na chodbu a uviděla dva muže. Jeden z mužů byl otočení zády, ale druhý byl čelem ke mě, takže jsem mohla moc dobře poznat kdo tam stojí. Potom co jsem si uvědomila že tam zase stoji ON rychle jsem poskočila zpátky do svého pokoje, ale dveře nechala pootevřené. Snažila jsem se aspoň něco zaslechnout, když v tom Leclerc začal mluvit „Nechápu co to včera mělo znamenat ja za to sako nemůžu, polila mě nějaká namyšlená fiflena, která se mi ještě začala smát." Vysvětloval druhému muži. „Charlesi nějaké tvoje historky mě opravdu nezajímají sám víš že to sako nebylo tvoje a chtějí za to zaplatit. Víš kolik takové značkové sako z diamanty vůbec stálo?" Odpověděl mu neznámí muž. Věděla jsem že se baví o saku ze včera a že Leclerc narážel na mě, bylo mi ho skoro až líto že to musel zaplatit, ale možná si to zaslouží byl to přece namyšlení frajírek.

Potřebovala jsem jít na snídani, jenže jsem nechtěla procházet kolem nich a snídaně končila za patnáct minut a já se potřebovala před cestou nasnídat. Riskla jsem to a rychle prošla kolem nich směrem k jídelně. Věděla jsem že si mě všiml a nejspíše mě taky poznal ale nic neřekl. Po snídani jsem se opět vrátila na pokoj a sbalila všechny své věci. Na insta story jsem ještě nahrála fotku kde je napsáno „sbohem Paříži." A mohla vyrazit k svému autu. V autě jsem ještě skontrovala všechny sociální sítě, když během toho mi vyskočil příběh na instagramu od Chrise. Rychle jsem rozklikla jeho profilovou fotku, kde na mě čekala fotka Chrise v klubu s plno kamarádi a kamarádkami z jeho práce s kterýma jel do Koreji. Nevěděla jsem co si o tom mám myslet, ale snažila jsem se to nějak neřešit. Chtěla jsem mu zavolat a zeptat se jak se má, ale předtím mi říkal že mu nemám volat že má hodně práce, prý až on bude moc tak zavolá. Vypla jsem svůj mobil nastartovala auto a jela směr domů.

Po pár hodinách jsem dojela domů a šla si vybalit své věci. Po chvíli jsem se natáhla na gauč a zapnula televizi, když mi začal vyzvánět mobil rychle jsem se k němu otočila, jelikož jsem doufala že to bude Chris. Vzala jsem mobil do své ruky a zjistila že je to strejda Camil, byla jsem z toho celkem zklamaná že to nebyl zrovna Chris ten kdo mi volá, ale najednou jsem si vzpomněla na pracovní nabídku mého strejdy. Rychle jsem hovor zvedla a rychle strejdu pozdravila. „No ahoj Kenzie, prosím tě řekni že dnes večer máš čas?" Zeptal se mě. Trochu jsem se bála proč se ptá „No měla bych mít, ale proč? Jde o tu práci?" Zeptala jsem se ho. „Jo jde bude to něco jako pracovní pohovor." Odpověděl mi „Pošlu ti adresu kde máš dojet v 18:00. Prosím přijdi včas." Řekl mi. „Dobře budu tam." Dostala jsem ze sebe a položila hovor. Trochu jsem se začala třás, jelikož od smrti rodičů trpím panickými atakami. V podobných ne-li horších situacích se můžu hodně rozrušit  a začít se stresovat k čemuž pak dochází k panice. Jako menší jsem s tím párkrát byla u psychologa, ale poslední rok se mi to zase vrací, jenže teď už to umím ovládat.

Asi za hodinu jsem šla do sprchy a připravit se. Vzala jsem si bílé letní šaty s krásnými drobnými kytičkami k tomu bílé boty asi na pěti centimetrovém podpatku. Dva přední pramínky svých vlasů jsem si sepla do zadu. Svůj makeup jsem si spíše udělala jemný aby ladil k růžovým kitkám na šatech. Zadala jsem adresu místa do navigace a mohla jet. Po asi 20 minutách jsem dojela do krásné luxusní restaurace s výhledem na moře za kterým zapadá slunce. Bylo asi okolo 17:50 když jsem přišla do budovy a našla svého strejdu sedět u stolu pro čtyři lidi. Zmateně jsem se na něho podívala proč sedí u stolu v soukromé místnosti a ne u normálního stolu. Došla jsem k němu a zeptala se ho na to. „No Kenzie když jsem říkal pracovní pohovor myslel jsem i s naším klientem a jeho agentem. Vykulila jsem na něho hrůzou oči a cítila mráz po zádech. Bála jsem se když se usmál směrem ke dveřím. Došlo mi že jeho klient právě dorazil bála jsem se kdo potřebuje abych mu dělala nějaký doplněk. Když dvě osoby přišli ke stolu nasadila jsem falešný úsměv a podívala jsem se na první osobu, který mi podal jeho ruku a představil se věděla jsem že to nejspíše bude agent toho záhadného muže. Když jsem se podívala na druhého muže můj úsměv ihned spadl. Jeho úsměv udělal to samé když jsme si uvědomili před kým zrovna teď stojíme.

Tady bych to ukončila ať je trochu toho napínání.🤣 Doufám že další část napíšu co nejdříve.