Dirty Secret

31. Dirty Secret

Sklopím pohled ke své kytaře a zahraju první tóny Feveru.
Adam začne jemně pohybovat rameny a klepat nohou na zem.
„There he goes, my baby walks so slow, sexual tic-tac-toe, yeah I know, we both know, it isn't time, no.."
Něco mě napadlo. Nakloním se k Adamovi a políbím ho. Tentokrát nezačíná on, ale já.
Publikum se rozjásá a Adam se na mě vítězoslavně usměje.
Zase se podívám na Sauliho, sedícího v hledišti. Zavrtí se na židli a zhluboka se nadechne, než mě začne zase proklínat.
Povrchně se ušklíbnu a zbytek songu si ho snažím nevšímat. Je to jenom mrazík, ten mě už neohrozí.
Po zbytek talk show zůstávám s Adamem. Přísahal bych, že se na mě mrazík nepřestal hnusně dívat, snad ani na minutku.

„Za tohle nás nebudou vysílat," řekne Adam pobaveně, když se dostaneme za dveře do backstage.
„Nemusí," pokrčím rameny a hodím si přes rameno malou tašku. Otočím se na patě a chystám se odejít.
„Hej, hej, hej," zastaví mě stisknutím mojí paže. Stáhne mě na sebe a druhou rukou si od něj vysloužím rázné plácnutí po zadku.
„Au," syknu, „co chceš?"
„Vždycky se zeptáš, co chci, i když víš, co chci. Dokonce to pokaždé řekneš stejným způsobem. Tohle je fakt něco, co umíš udělat jen ty," pustí mou paži a prstem mi podepře bradu. Tahem ke svému obličeji se naše rty přiblíží na pár centimetrů od sebe.
„Někdo nás uvidí, Adame, teď ne," řeknu mu do rtů, ale on neodpoví. Spojí naše rty a ve mně se rozletí tisíce motýlů. Stane se to vždycky, a to už jsme se líbali tolikrát.
 Mám nutkání mu obmotat ruce kolem krku a líbat se s ním ještě pěknou chvíli, ale nechám si to na potom. Pokud by nás někdo viděl, byl bych v prdeli. Naprosto.
„Miluju tě. Tak moc, až to bolí, Thomasi," zavrčí. Jenom on umí vyznávat lásku tím nejnepříjemnějším hlasem, jaký jsem kdy poslouchal. Ale přesto to z jeho lesklých, červených rtů zní tak dokonale.
Opřu si své čelo o jeho. Jen na chvíli, nikdo tu není a doufejme, že nikdo nepřijde.
„Nehodlám se hádat. Ale věř mi, že tě miluju víc, než ty mně," namítnu.
Adam se usměje a odtáhne se. Položí mi ruce na tváře a věnuje mi jemnou pusu na čelo. Pusa na čelo. Nejhezčí gesto, které kdo kdy může udělat. Spokojeně zavřu oči a vydechnu.
„Půjdeme?" chytí mě za ruku a pohladí mě po jejím hřbetu. „Jo," propletu si s ním prsty a pevně ho stisknu.
Společně se dostáváme přes pár chodeb až k východu.
„Fakt romantika, chlapi!" ozve se najednou známý hlas. Podlomí se mi nohy. To ne..
„Co chceš? Buď rychlý a stručný, nemáme čas!" upozorní ho Adam, stále otočený k východu. Ani jeden z nás se na finského nechce otočit. Adamovi začnou rudnout tváře. Jen mírně. Soustředím se jen na něj, na jeho tvář. Musím se ovládat, abych Mrazíkovi nešel jednu vrazit. A taky musím pevně držet Adama, aby to neudělal první.
„Možná mám něco, co by tebe a toho... ubrečeného skřeta mohlo zajímat," zasměje se nad vlastním vtipem.
V ten moment poznám, že v Adamovi se něco zlomilo. Dokonce cítím, jak mu vystouply žíly na vnější straně dlaně. Nikdy, nikdy se to nestalo. Nevím, co s ním je, ale za chvilku se asi bude něco dít.
„Ty.." silně trhne rukou, aby se vysvobodil z mého zajetí a rychlým krokem se přesouvá směrem k Saulimu.
Je to špatný, hodně špatný.  Než se stihnu vzpamatovat, Adam už drží Sauliho pod krkem a tiskne ho na zeď.
„Ještě jednou kurva řekneš jedno špatný slovo na Tommyho a udělám ti plastiku ksichtu, jasný?!"
„Nech ho, Adame," chytím Adama za paži a on mě po chvíli váhání poslechne. Sice bych mu nejradši sám pořádně zmaloval obličej, ale kdyby se to někdo dozvěděl, nebude to takový poprask jako to, kdyby ho zmlátil Adam. Nebude mít problémy. Ne kvůli tomuhle.
„Pěkný, vážně. Chtěl jsem tě.. vlastně odprosit, aby ses ke mně vrátil. Ale tenhle plán rovnou zavrhnu," poupraví si košili, aby se držel pořád formálně.
Tisknu Adamovu paži a on mě ochranářsky schová za sebou. Můj hrdina.
„Přesně, nevyšel by ti, tak co chceš?"
„No, jak to říct. Chci tebe. A jestli to nepůjde po dobrým, půjde to po zlým," pokrčí laxně rameny.
„Nepůjde, nic nepůjde, jdeme," Adam mě vezme za ruku a táhne mě pryč.
„Ještě se uvidí, koho si budeš vodit za ruku, Adame!"
Mrazík si zastrká ruce do kapes a dramaticky na nás zakřičí.

Když vyjdeme před budovu, na poslední chvíli stihneme rozpojit ruce, než nás zasáhnou blesky fotoaparátů.
„Co-?" podiví se Adam a snaží se prodřít davem novinářů, kteří si ho pořád fotí a snaží se mu pokládat otázky.
Nějakým zázrakem je obejdu a počkám na něj v autě.

„Promiň mi to," omluví se mi Adam, když nastoupí do auta.
Řidič okamžitě nastartuje a rozjede se k hotelu. Máme hotel. Konečně.
„Nebyla tvoje vina, že tam byl, Adame. Ani, že tam byli novináři." zakroutím hlavou.
„Nikdy jsem si s ním neměl začínat," povzdychne si. Neodpovím. Má pravdu, ale nehodlám mu to dotvrzovat, ještě bych mu to zhoršil.
„Opakuje se to, pořád dokola. Stejné problémy, které ani jeden z nás nedokáže vyřešit," všimnu si, jak zatne ruce v pěsti, „já a Sauli, ty a Liz. Nejde se jich zbavit, drží se jako klíšťata."
„Adame, nemyslíš, že by ses měl... já nevím, uklidnit?" navrhnu opatrně. Jde z něj strach.
„Nedají nám pokoj. Dokud budeme spolu, budou s náma. Sauli je typ chlapa, co se jen tak nevzdá.
Liz znám sice pár hodin i s cestou, protože s takovou ženskou se nejde bavit bez toho, aby člověk skončil ve cvokárně, to se vsadím."
Zděšeně se na něj dívám. Absolutně netuším, co se mi to tu snaží vysvětlit, ale bojím se. Ne toho, že by mohl ublížit mně. Ale toho, že by nějak psychicky ublížil sám sobě.
Vypadá, že za chvilku něco rozbije, nebo se přinejmenším rozpláče.
Od potu, který se mu objevil na čele, se leskne, stejně jako jeho rty, které si neustále nervózně kouše.
„Jsi v pohodě?"
„Ne."
„To vidím."

„Obejmeš mě?" zaprosí, tentokrát klidněji. Jeho psycho-výlevy skončily, doufám.
„Pojď sem," natáhnu k němu ruce a on se na mě natiskne. Jeho ruce jsou okamžitě skoro nalepené na mých bocích.
Většinou tuhle přítulnou náladu mívám já, jak na stage, tak v soukromí, to o sobě vím. Tentokrát se Adam chová úplně jako já, když mám nějaký problém. Tulí se.
Teď je mi jedno, kolik lidí nás v autě může vidět. Potřebuje mě.
Prohrabuju se mu ve vlasech, stejně jako to většinou dělá on. Je to uklidňující. Teda, já si to myslím, tak možná..
„Tommy?" přitáhne si mě víc k sobě a položí mi hlavu na rameno. Je úplně jako já. Naprosto.
„Nikdy mě neopustíš, že ne?" zeptá se nejistě.
„Samozřejmě, že ne. Proč bych to dělal?"
„Já- já nevím, jen se občas bojím, že toho na tebe bude moc, problémy, stres, že se něco pokazí, že já něco pokazím, a že by to nebylo poprvé, že budeš chtít odejít, že budeš chtít, abych já odešel,-" snaží se pokračovat, ale zlomí se mu hlas.
 „Adame, Adame, ne, ne, ne, ne," zkusím předejít tomu, co vím, že se stejně stane. Můj velký chlap pláče. Tohle je poprvé, co ho vidím plakat kvůli něčemu, jako je špatné setkání se Saulim. Byla to poslední kapka.
Bojí se, že odejdu? Ne, že je toho moc na mě - na něj je toho moc. Právě se to projevilo.

„Neplakej," zvednu jeho tvář se svého ramene. Látka mého trička stihla nasáknout jeho slzami.
„Promiň," znovu se omluví. Podívá se na moje rameno, na kterém je malá skvrnka. Okamžitě se ji snaží usušit.
„Adame," podívám se na jeho ruku a zpět na něj. Naše pohledy se setkají. „To triko je v pohodě."
„Já vím, já jen, já-" chce ze sebe dostat souvislou větu. Nějak mu to nejde.
„Áha," přikývnu na souhlas, i když absolutně nevím, co vlastně říká.
Zanedlouho mi znovu padne do náruče a zase se ke mně začne tulit.
„Je toho na tebe moc, že?"
„Tohle je sláva?" odpoví mi otázkou. „Tohle je sláva, baby boy," odsouhlasím, i když nespokojeně, „chtějí tě vidět. Chtějí tě chytit, všude, vyfotit tě a vyzpovídat tě."
„Ale já chtěl jen zpívat, ne tohle. Pokazil jsem to. Vědí o nás," vzlykne. Při každém jako slovu zní čím dál víc zlomeně. Pokaždé se mi sevře srdce. Bolí mě to za něj.
„Nic jsi nepokazil, zlato, nikdo nic neví, neboj se," vyvrátím mu to, čím jsem si sám skoro jistý. Vědí to. Jestli nás stihli vyfotit, ruku v ruce..
„Zamokřil jsem ti triko."
„Budeš v pořádku, baby boy. Triko od pár slz není nic hrozného.
Možná s ním vyhraju miss mokré tričko, co víš."
„Jenom potřebuju, abys mě nepustil," fňukne, „nikdy."
„Tak jo, nikdy tě nepustím, ale teď musíme do hotelu, budeme se mazlit tam, bereš?"
Když se odtáhne, polštářky prstů mu setřu slzy.
„Už neplakej, Adame. Vím, že i hrdinové si potřebují pobrečet, ale když mě to bolí víc, než tebe."
„Vážně si myslíš, že jsem hrdina?"
S úsměvem přikývnu. „Pojď už," pobídnu ho.