Cesta domů [TWILIGHT]

26.

Když mi Edward obvázal tlamu provazy, pomalu mi položil hlavu na zem, Carlisle začal narovnávat tu kost, neskutečně to bolelo, neudržela jsem se a pohodila jsem hlavou, slyšela jsem Carlislea jak říká

"Jaspere prosím můžeš jí trochu"...? "Mio vím že trpíš ale to nejhorší máš za sebou".

Když mi Carlisle konečně narovnal tu kost a já uslyšela křupnutí, něco jakoby ve mě hrklo a ta bolest byla stále ale taková otupělejší, zavřela jsem oči, najednou jsem byla strašně unavená a chtělo se mi spát a nemohla jsem se pohnout ač jsem chtěla, jakoby můj mozek nevysílal signály do těla, ale stále jsem slyšela Edwarda a ostatní

"Vydrž už to bude dobrý, musím ji rychle dostat do jakékoliv ordinace, Alice, kdokoliv vymysleli jste něco"?

"Carlisle je v bezvědomí"!

"Edwarde zeptej se jí ještě rychle jestli může v téhle podobě umřít".

"Mio můžeš"?

Odpověděla jsem mu myšlenkou

"Nevím, je mi špatně".

"Neví je jí hrozně, nedokáže moc přemýšlet".

Chtělo se mi spát a Edward mou myšlenku o spánku uslyšel

"Mio nesmíš usnout nesmíš"! "Musíme ji dostat pryč, notak máte někdo něco"?

"Emmete musíme ji vzít a najít nejbližší auto", nařídil Carlisle.

Řekla jsem Edwardovi myšlenkou

"Promiň Edwarde nevím jak dlouho to ještě vydržím, neusnout".

"Vydrž, buď silná".

"Edwarde už vím že můžu umřít, cítím to", ač jsem mu to nechtěla říkat musela jsem abych ho připravila na nejhorší.

"Ty nikam nepůjdeš, vydrž".

Slyšela jsem Carlislea jak říká

"Edwarde, Emmete vezmete jí"?

Zakňučela jsem když mě Edward vzal do náruče a pomalu mě nesl někam ven, řekl mi

"Ššš, musíme tě dostat pryč".

Po nějaké té chvilce mě Edward položil na sedadlo a sedl si vedle mě z druhé strany jsem měla Emmeta, Edward si mě přitáhl do klína a říkal

"Neboj Mio to bude dobrý, Carlisle tě z toho dostane".

Snažila jsem se oddychovat klidně, po strašně dlouhé době mě někdo vzal a odnesl někam dovnitř, nevěděla jsem kde to jsem, ale slyšela jsem Carlislea jak říká

"Ke mě do pracovny rychle", ale podle pachu léků jsme byli v Carlisleově ordinaci, někdo mě položil asi na lůžko a pak jsem ucítila píchnutí, a uslyšela jsem pípání přístrojů, poslala jsem Edwardovi myšlenku

"Edwarde už mě to nebolí, už to přestává, ale nejsem si jistá, že je to dobré Edwarde".

"Ne ty ty ne vydrž". "Carlisle ona"..., zaslechla jsem jak ho Carlisle přerušil

"Je tu jedna možnost Edwarde, přidat jí do těla víc jedu".

"Mám tu morfium, utlumí bolest, aby tělo mohlo bojovat a já Miu nebudu vysilovat bolestí".

Pak jsem ucítila prudkou bolest na hrudi a pak jsem nic neviděla ani neslyšela, svět pro mě utichl, poslední co jsem slyšela bylo

"Mio ne notak"! "Edwarde pokus se jí nahodit, dám jí nějaký adrenalin".

Po strašně dlouhé době, ve skutečnosti uplynulo asi jenom půl minuty, ale mě to přišlo jako věčnost, jsem zase ucítila ostré škubnutí na hrudi a zase jsem slyšela, ale otevřít oči jsem nemohla, nešlo to, byla jsem moc zesláblá, ale zase jsem slyšela Edwarda

"Mio notak dýchej"! "Musíme ji stabilizovat".

Najednou jsem ucítila něco ostrého v břiše, zase ta bolest, z posledních sil co mi zbývaly tak jsem přemýšlela z čeho mě to tak bolí a pak jsem si to uvědomila, ta kost mi protrhla játra, šeptla jsem na Edwarda v myšlenkách

"Edwarde ta kost, krvácení"...

"Carlisle má vnitřní krvácení"!

"Sakra že já si toho hned nevšiml, musím ji okamžitě operovat"! "Mio, budeš teď chvilku spát", promluvil na mě Carlisle.

Pak jsem ucítila další píchnutí do boku a pak jsem upadla do úplné temnoty. Po opravdu hodně dlouhé době jsem se probudila ostré světlo mě bodalo do očí, ležela jsem stále ve své vlčí podobě na lůžku v Carlisleově pracovně a vedle mě seděl na židli Edward a díval se smutně na zem, chtěla jsem mu zvednout náladu tak jsem mu olízla ruku, podíval se na mě a řekl

"Mio jsi vzhůru" a opatrně mě obejmul, pak zakřičel

"Carlisle", za chvilku tam přišel Carlisle i se zbytkem svojí rodiny

"Ahoj Mio, jak se cítíš"?

Promluvila jsem na Edwarda v myšlenkách aby to Carlieslovi mohl vyřídit

"Ještě se nemůžu proměnit zpátky, ale cítím se dobře, je mi fajn", na důkaz toho že to myslím vážně jsem Carlisleovi olízla ruku.

"Je jí už o dost líp", řekl Edward.

"Dobře teď budeš odpočívat, hádám že v téhle podobě můžeš spát", řekl Carlisle.

Skočila jsem Carlisleovi na klín a stočila jsem se tam do klubíčka

"Em Mio to je milé, jo taky tě mám rád, moc", řekl a pohladil mě.

Zavyla jsem radostí a měla jsem jen jednu myšlenku

"Jsem ráda že vás mám".

"To my jsme rádi taky Mio že tě tu máme".

"A teď už by jsi měla jít spát", řekl a opět mě pohladil.

Zastříhala jsem ušima a šeptla jsem ještě na Edwarda

"Edwarde vyřiď mu že děkuju a že to hlazení je příjemné, už chápu proč se to psům líbí".

"Carlisle mám ti vyřídit že ti děkuje a že to hlazení je příjemné, už chápe proč se to psům líbí".

"Není vůbec zač", řekl a dal mě hladil.

Jemně jsem zavrčela abych dala najevo že je to příjemné a pak jsem se ponořila do říše snů.