Cesta domů [TWILIGHT]

13.

Miy pohled:

Už uběhlo pár dní a cítím se tu dobře, hrajeme různé hry a Esme s Carlislem se mi hodně věnují, všechno bylo v pohodě a já se chtěla projít lesem, ale sama, bylo odpoledne, šla jsem směrem ke dveřím a řekla jsem

"Jdu se projít, vrátím se pak".

"Užij si to", řekl Carlisle a usmál se.

Usmála jsem se na něj taky a vyšla jsem ven.

Carlieslův pohled:

"Edwarde prosím sleduj ji".

"Ale proč"?

"Nechci nic riskovat".

Edwardův pohled:

Nahlédl jsem Carlisleovi do hlavy a pochopil proč mám Miu hlídat.

"Jo a prosím nenápadně, nemusí to vědět".

"Jasně", řekl jsem a pomalu jsem vyšel ven.

Miy pohled:

Procházela jsem se lesem už asi půl hodiny, les byl nádherný, slyšela jsem za sebou něco jako šustnutí listů, asi nějaké zvíře, řekla jsem si a pokračovala v procházce, když jsem se vracela k domu Cullenů a byla od něj asi už jenom dvě minuty cesty, měla jsem takový divný pocit jako by mě někdo sledoval, pak jsem za sebou uslyšela křupnutí větve, tak to už určitě nebylo zvíře, řekla jsem si a rychle se otočila, stál tam Edward

"Edwarde, co tady prosimtě děláš", zeptala jsem se ho šokovaně.

"Ehmm, no...."

Rychle jsem se rozběhla domů, vrátila jsem se ke Carlisleovi do kuchyně a začala

"Carlisle ať mě přestane Edward pronásledovat a sledovat jako svoji kořist".

Carlisle se na mě podíval, došlo mi to

"Jo takže to byl tvůj nápad".

"Bylo to pro tvoje bezpečí Mio".

"Tak pro moje bezpečí jo, to mám teď jako ještě ochranku nebo co"?

Carlisle mi neodpověděl, jen se podíval do země a pak zpátky na mě

"Jo už vím, ty mi prostě nevěříš".

"Ale to jsem neřekl, věřím ti".

"Ne, nevěříš".

"Ale věřím".

"Dost, nechci aby teď za mnou chodil jakýkoliv upír nebo....ahh".

V tu ránu za námi přiběhl Edward.

"A ty mi nelez do hlavy jo", řekla jsem a odběhla jsem nahoru.

Carlieslův pohled:

"Jsi to nemohl udělat nenápadněji že".

"No, blbá větev".

Na to jsem mu nic neřekl.

"Co teď budeš dělat", zeptal se mě.

"Musím to nějak urovnat".

"Zajímá mě jak".

"To ani já sám teď nevím".

"Asi jsem to pokazil Edwarde".

"Uznávám, sledovat Miu aby jsi ji měl pod kontrolou a v bezpečí když už ti důvěřovala bylo trochu přehnané".

"No jdu za Bellou a Renesmee, jdeš taky"?

"Ne, díky, musím teď vymyslet jak to s Miou dát zase do kupy".

Edward odešel a já tam přemýšlel.

Pohled Miy:

Po asi dvou hodinách za mnou přišel Carlisle, řekla jsem

"Kdybych na dveře napsala upírům vstup zakázán obzvláště doktorům, poslechl by jsi"?

Carlisle se smutně zadíval

"Je mi líto že sis připadala jako by tě někdo hlídal".

"Nebylo to tak snad"?

"Ano bylo a za to se ti omlouvám, neměl jsem takhle vyvádět".

"Můžu se zeptat co tě k tomu vedlo"?

"Myslel jsem si že máš třeba nějaké výčitky kvůli té věci s Jasperem".

"Měla bych mít"?

"Ne, samozřejmě že ne".

"Ale prostě už asi ani nevím jak funguje lidská podstata a duše".

"Ale to ty přece víš, jsi skvělý upír a ještě lepší.....otec".

Podíval se na mě, v očích měl nadšení

"Díky Mio, jsi pro mě jako dcera a mám tě moc rád a nechci jenom aby se ti něco stalo".

"Neboj, nestane, navíc co by se mi mohlo stát v domě s 9 upíry", zasmála jsem se a on se zasmál taky.

"Dobře až budeš chtít tak přijď".

Pokývala jsem hlavou jakože jo, usmála jsem se na něj, on na mě a odešel.

Po asi další hodině kdy už byl večer jsem přišla dolů, vzala jsem si mrkev a šla za nimi do obýváku, pozdravila jsem je

"Ahoj".

"Ahoj", pozdravili mě nazpátek, Carlisle se na mě usmál, úsměv jsem mu oplatila a sedla si k nim, když se na mě Edward tak zvláštně podíval, zeptala jsem se

"Chcete někdo"?

Všichni se vzájemně na sebe podívali a řekli

"Ne to je dobrý".

Přejela jsem po každém z nich očima, řekla si že to nebudu řešit a zakousla jsem se do mrkve. Rovnou jsem tam s nimi zůstala a povídala si s Esme, pak s Edwardem

"Takže už jste si to s Carlislem vyříkali"?

"Jsem ráda že jsi mi pro jednou nelezl do hlavy".

Zasmál se.

Pak jsem chvilku Renesmee četla z její knížky na gauči a ležela tam s ní a pak jsem asi usla, ráno jsem se probudila a já ležela na Carlisleovi, tedy sice jenom hlavou ale i tak nesluší se na někom jen tak usnout, když jsem otevřela oči, Carlisle se na mě usmál a řekl

"Dobré ráno Mio".

Když jsem si to uvědomila, vystřelila jsem do sedu a začala se horlivě omlouvat

"Carlisle já se moc omlouvám, fakt mě to mrzí".

"Za co se omlouváš"?

"No usla jsem na tobě".

"Vlastně ne, usla jsi tu s Renesmee, Bella s Edwardem odnesli Renesmee do pokoje ale tebe jsme nechtěli budit, já jsem sem ráno přišel a ty ses přetočila a lehla si na mě", zasmál se.

"Ou, promiň".

"V pořádku nic se nestalo za tohle se nemusíš omlouvat".

Udělala jsem pochopený výraz, pokusila jsem se nenuceně usmát avšak po ránu mi to moc nešlo, Esme mi donesla čerstvý čaj

"Děkuji Esme", poděkovala jsem jí a Esme se usmála, já také a dala jsem se do pití.