Cesta domů [TWILIGHT]

1.

Ahoj, tak je tu ten nový příběh, nevím kolik bude mít kapitol a jak budou dlouhé může to být různě a já už to nebudu okecávat a můžeme jít na to.

Ahoj, jsem Mia , je mi 15 let a můj příběh no není zrovna šťastný, dneska mě propouštějí z nemocnice ve Phoenixu a já nevím kam mám jít, mí rodiče zemřeli při autonehodě, já jediná jsem přežila a zůstala sama a nevěděla jsem co teď mám dělat, balila jsem si do tašky pár věcí když v tom jsem se podívala na fotku kterou jsem našla u mámy v batohu a kterou jsem si nesměla nechat vzít, byla to fotka mě, mojí mámy a jejího bratrance Carlisla Cullena, Carlisle teď prý žije ve Forks a pracuje tam jako doktor, znala jsem ho z dětství, ale moc toho o něm nevím, spíše se s ním bavila máma a já byla vždycky ta tichá co už chtěla domů, ne že bych ho neměla ráda to v žádném případě, máma ho měla v oblibě a byl moc milý, ale jinak jsem ho ani moc neznala, nevěděla jsem kde bydlí ani nic podobného což by jste jako příbuzní asi měli vědět ale já to nevěděla, fotku jsem si schovala do tašky, dala si ji přes rameno, přes druhé si hodila hnědý batoh se žlutým štítkem a odcházela jsem z nemocnice, ještě před odchodem se mě doktor zeptal

"Máš kam jít"?

Odpověděla jsem

"Jistě, já už si to nějak zařídím", doktor to nějak moc neřešil a já odešla, když jsem byla před nemocnicí, zastavila jsem se a ještě jednou jsem se podívala na fotku mě mámy a Carlisla, Carlisle byl jediný příbuzný, který mi zůstal, rozhodla jsem se že pojedu za ním do Forks, samozřejmě mu nechci zůstávat na krku, ale nic jiného v tuhle chvíli asi ani dělat nemůžu, z posledních mála peněz které jsem měla v kapse jsem si koupila jízdenku na vlak do Forks, ano do Forks se dalo dojet i vlakem, ale trvalo to dýl než letadlem, ale na letadlo jsem neměla. Právě jsem seděla ve vlaku a přemýšlela nad tím co budu dělat až dojedu do Forks, kde ho mám vůbec hledat, zkusím to v nemocnici, pracuje tam, když jsem dojela do Forks, vystoupila jsem z vlaku, kovový nápis Forks na nádraží byl obepnut kovovými tečkami, které doplňovaly tento starý kovový nápis, vyšla jsem z nádraží a z posledních kapesných které čítaly asi něco málo přes 100 korun jsem si zavolala taxíka, taxikáři jsem řekla aby mě zavezl k nemocnici, tak taky udělal a naúčtoval mi 99,90. Páni to bylo těsně, jet o 20 metrů dál jsem víte kde. Zaplatila jsem mu, vzala si z kufru auta tašku a batoh a vešla do nemocnice, vešla jsem na recepci a zeptala se

"Dobrý den kde bych tu našla pana doktora Cullena"?

Paní recepční, která měla karamelově hnědé vlasy, rudou rtěnku a tmavě hnědý makeup mi ukázala někam směrem do chodby a řekla

"Doktor Cullen by měl být támhle vzadu v kanceláři".

"Díky", poděkovala jsem a šla dozadu dál až jsem uviděla na dveřích napsáno kancelář Mudr.Cullen a další jména dalších doktorů které jsem neznala, zaklepala jsem a když se ozvalo "dále", vešla jsem dovnitř do kanceláře, otočil se na mě byl to on Carlisle, jen byl v lékařském oděvu. "Co potřebujete", zeptal se s úsměvem a já teď přemýšlela jak začít

"Doktore Cullene, tedy Carlisle poznáváte mě"? "Ja jsem Mia".

Carlisle se okamžitě rozpomněl a přišel mě obejmout a i pozdravit

"Mio, to už je doba, kde máš matku"?

Zesmutněla jsem a řekla "a to je právě to o čem chci s tebou mluvit Carlisle". Okamžitě zvážněl a řekl

"Posaď se a řekni mi co se stalo", sedl si a udělal mi místo, posadila jsem se a začala

"Carlisle, nedávno jsme měli autonehodu a mí rodiče to nepřežili", řekla jsem smutně, on také zesmutněl a vypadal že tomu stále nemůže uvěřit.

"A tak no nemám kam jít, nikoho kromě tebe už nemám ale ty máš jistě svojí rodinu, nebudu ti lézt do života, odejdu pryč". Carlisle mě ale zastavil

"Kam by jsi chodila Mio, budeš teď bydlet u mě, a neboj se časem se to zlepší".

"Bydlet"? "Ty mě u sebe necháš"?

"No jistě, nikoho jiného nemáš, kam by jsi chodila".

"Já se o sebe umím postarat".

"O tom nepochybuji, ale budu klidnější když budu vědět že máš místo kde budeš mít bezpečné zázemí".

"Počkej na mě prosím na chodbě, jenom se převleču a pojedeme ke mně".

Odkývala jsem mu to a počkala na něj na chodbě, po asi 2 minutách přišel a řekl

"Tak pojď, pojedeme domů".

Vyšli jsme z nemocnice, nasedli do jeho auta a jeli jsme k němu domů.