Pokaždé říkám "to je krása",
Lidem připadám naivní zdá sa,
O každého se starám,
Někoho kdo postará se o mě hledám.
Jsem optimistická až za hrob,
Lidi prosím, dejte mi to vyrýt na hrob,
Vždy s úsměvem na tváři,
Na pohled celá zářím.
A potom se potloukám ve tmě,
Čekám na někoho komu řeknu "veď mě",
Přišlo jich hodně, ale jen na chvíli,
Všechno ze mě vzali a kufry si sbalili.
A tak zase sbírám síly,
Ztrácím poslední kousky víry,
V to že lidstvo za něco stojí,
Je to k smíchu? Pláči? Nejspíš obojí.
No já nepřestávám věřit,
Nikdy neváhám svoje srdce vám svěřit,
Doufám v někoho, kdo bude to stejné cítit,
Budu ho milovat a bude se mi líbit.
Všichni říkají, že jsem hloupá,
Nejsem, jen pořád doufám.
Připadám si jako náruč charitativní,
Možná jsem, no nejsem naivní...