Smutnější chvilky

Osud

Chtěla jsem jen zahnat nudu,
Na chvíli zapomenout, jak neúspěšná budu.
Chtěla jsem si s někým psát,
Něco mu říct a něco poslouchat.

A tak uplynulo minut pár,
Záhadnej pan kravaťák mi psal.
Smál se mým vtipům, bez vtipu,
Nechyběl mu šarm, ani trocha důvtipu.

Avšak nechtěl mi o sobě říct nic,
Prý, že nesmí a tak jsem se neptala víc.
Nevím o něm všechny ty obyčejné věci,
Ale vím, že má v srdci bolest, co léčí.

Vím, že sám se cítí,
A já nesnáším, že nemůžu mu dát objetí a city.
Prostě bych ho chtěla jen za ruku vzít,
O večeři v Thajsku nechat snít.

Ležet pod dekou u krbu,
Potom už usnout teď nesvedu.
Snít a pořád se smát,
Kdy se najde někdo, kdo bude ho milovat?

Byla jedna ráno, chtěla jsem ať jde spát,
Prý o to nemusím se bát.
No čekala jsem, až ukončí naše psaní,
Ukázalo se, že jsme oba bezbranní.

Ani jeden, nechtěli jsme skončit tuhle chvíli,
Chtěli jsme naše snění dotáhnout k cíli.
A tak až budu v ikey před krbem stát,
Budu, že jsi tam taky, předstírat.

Když měli jsme se konečně rozloučit,
Srdci nestačilo jen poskočit.
Najednou začalo tlouct rychleji než doposud,
A já začala doufat a věřit na osud...