„Neboj se toho, Charlie! Oni ti nic neudělají, budou hrát férově!" křiknul po mě najednou Harry. Zastavila jsem se v půlce kroku a chytila basketbalový míč do pravé ruky. Hřbetem druhé dlaně jsem si otřela zpocené čelo a vzápětí se otočila směrem k Harrymu stojícímu na druhém konci hřiště.
„Nikdo nikdy nehraje fér! Zvlášť v týhle škole ne. Nevím, proč by zrovna v mým případě měli dělat nějakou výjimku."
„Věř mi, oni nebudou zbytečně faulovat."
„A co jim v tom asi zabrání? Vždyť jsem aspoň o hlavu menší než všichni z vás." Harry jenom rezignovaně rozhodil ruce kolem svého těla a vykročil ke mně sice pomalým, ale rozhodně sebejistým krokem. Jeho čelo bylo snad ještě víc orosené, než to moje. Bílá látková čelenka, co mu seděla ve vlasech, byla potem dokonce úplně nasáklá. Nevím, jak dlouho už jsme tu takhle hráli jen my čtyři z našeho týmu, ale já i on jsme toho stihli za tu dobu už naběhat tolik, že jsme teď byli doslova pokrytí potem od hlavy až k patě. Ti dva kluci, co hráli s námi, se taky snažili, ale rozhodně do toho nedávali tolik sil jako my dva.
„Bude to v pohodě," hlesl potichu, když už stál pouhé dva metry ode mě. Někdo by si snad mohl myslet, že po takové době, co jsme tu tak neskutečně dřeli, by už mohl být aspoň trochu unavený, nebo možná i otrávený. Jenže k něčemu takovému on měl hodně daleko. I přes to, že nemohlo být víc než osm hodin ráno a jemu po celém obličeji stékaly kapky potu, jeho oči pořád tak spokojeně zářily, jako kdyby tohle byla věc, kterou si doopravdy přál dělat v takhle brzkých hodinách.
„Přestaň se tak usmívat," zašeptala jsem tiše a opatrně se podívala po těch dvou klucích, kteří právě odcházeli z tělocvičny, aby nám všem mohli donést nějaké pití. Nechtěla jsem, aby slyšeli něco z našeho rozhovoru, takže jsem byla celkem ráda, že byli na odchodu.
„Já se neusmívám," přimhouřil vážně svoje oči, ale právě ten úšklebek, co měl do té doby na rtech, mu rázem přerostl do širokého úsměvu s ďolíčky. „Řekl bych i tobě, aby ses přestala usmívat, ale tak nějak mám radši ten úsměv, než to tvoje věčné mračení, takže v tom prosím pokračuj."
„Nemám důvod se usmívat," šeptla jsem tiše a důležitě se mu podívala do očí. Vlastně jsem musela uznat, že už tahle konverzace sama o sobě byla důvodem k tomu, abych se usmívala, ale stejně... pořád to neřešilo můj problém s tím, že jsem měla strach z nadcházející hry.
„Ale no tak," povzdychl si a udělal ke mně dlouhý krok. Čím blíže mi byl, tím mi připadal vyšší, což jen potvrzovalo mou domněnku o tom, že nebudu mít proti ostatním vůbec žádnou šanci. „Myslel jsem, že budeš mít radost, když si zahrajeme něco takovýho."
„Mám radost, to jo. Ale nechci to pokazit," přiznala jsem popravdě. Bylo tady tolik věcí, co jsem nechtěla pokazit a ano... basket byl jednou z nich.
„Nic nepokazíš," zakroutil hlavou a já si všimla, jak opatrně natahuje svou dlaň k mé paži, ale v mžiku ji zase stahuje zpátky k tělu. Možná se mě chtěl dotknout, stejně jako se já chtěla dotknout jeho. Ale nejspíš jsme oba věděli, že to není správná věc. „Seš v basketu dobrá, Charlie. Myslím, že jim to natřeš." Tohle bylo poprvé, kdy mi řekl, že mi něco jde. Většinou buď všechno zkritizoval, nebo raději mlčel. Tentokrát to bylo jinak a já nemohla být šťastnější.
„Děkuju."
„Myslím to vážně. Bude to v pohodě, nikdo ti neublíží, neboj," pousmál se a nastavil dlaň, čímž mi chtěl naznačit, abych mu podala ten míč, co jsem pořád ještě pevně tiskla v ruce.
„Dobře," přikývla jsem a dala mu, co chtěl.
„Dokud tu jsem já, nikdo ti ubližovat nebude," mrknul na mě jedním okem a hned na to začal driblovat s míčem pryč. Nechal mě tam stát samotnou s vyraženým dechem a sám si začal házet s míčem na koš. Nemohla jsem uvěřit tomu, že něco takového opravdu řekl. Že by mě snad mohl chránit před někým jiným než před sebou? Nedávalo to vůbec žádný smysl.
Dřív, než jsem se ho stihla zeptat na to, jestli to myslel vážně, uslyšela jsem za sebou bouchnout dveře. Prudce jsem si otočila a hned uviděla Zaynův čtyřčlenný nastoupený tým.
„Jde se hrát!" zakřičel nahlas Zayn. Asi proto, aby ho slyšel úplně každý v téhle škole, jinak si nedokážu vysvětlit, proč měl potřebu tak ječet, když jsme tu byli jen dva. „Kde máte zbytek týmu?"
„Šli se napít," pokrčil Harry rameny a hodil Zaynovi míč přímo do rukou.
„Nemůžete hrát ve dvou?"
„To teda nemůžeme," odsekl Harry. Prošel kolem mě směrem k Zaynovi, jako bych tam vůbec nestála a ta konverzace, kterou jsme před chvílí vedli, se vůbec nestala. Sledovala jsem každý jeho pohyb a všimla si, jak si trochu nervózně pohrává se svým prstýnkem na levé ruce. Bílé tričko, co měl na sobě, bylo totálně propocené a já se jen tiše modlila za to, aby to moje nevypadalo stejně.
Z boků mu visely tmavé kraťasy a na chodidlech měl nasazené neonově zelené tenisky. I takhle, s těmi rozcuchanými vlasy a zpoceným oblečením, to byl pořád ten nejvíc uchvacující člověk, kterého jsem kdy poznala. Uměl vložit lehkost úplně do všeho, takže v jeho podání vypadala každá překážka, která kdy nastala, naprosto jednoduše. Myslím, že jsem tak trochu chtěla být jako on. Přála jsem si mít jeho sebevědomí a umět řešit všechny problémy hezky v klidu a bez zbytečných nervů. Byl neskutečně vyrovnaný a k něčemu ho vyprovokovat mě většinou stálo spoustu sil. Ale když už se jednou naštval, většinou to nedopadalo dobře.
„Konečně jsou tady," oddechl si s úlevou Zayn. A když už jsem u Zayna... musím říct, že jako on bych rozhodně být nechtěla. Pořád nebyl s něčím spokojený. Nikdy se jen tak neusmál a nikdy nikoho nepochválil. Dokonce ani Steva. Podle mě to byl hodně pesimistický a uzavřený člověk. Dřív jsem si myslela, že si jsou s Harrym docela podobní, ale teď vím, že jsem se hodně pletla. Teď už vím, jaký Harry dokáže ve skutečnosti být, a myslím, že bych ho hodně urazila, kdybych řekla, že je stejný jako Zayn. „Hraje se dvakrát deset minut. Kdo vyhraje, hraje proti vítězovi toho druhýho zápasu, co se hraje venku," zamumlal a mně hned došlo, že ani dnes s ním moc zábavy nebude.
Opatrně jsem se postavila vedle Harryho společně s těmi dvěma kluky a čekala na další povely. „Protože není rozhodčí, můžete začít rozehrávat vy. Stejně prohrajete," pronesl nevzrušeně Zayn a hodil míč zpátky Harrymu.
„Já ti dám, že prohrajeme..." šeptl tiše Harry vedle mě a já se jen trochu nepatrně ušklíbla. „Nemají šanci, věř mi," zašeptal mi nenápadně do ucha předtím, než se ke mně otočil zády a stoupnul si pod koš, který Zayn přiřadil našemu týmu.
V okamžiku, kdy už i celý druhý tým byl nachystaný a všichni stáli na svých pozicích, Zayn improvizovaně zapískal na prsty a stopnul si čas na hodinkách. Harry v ten moment ani na chvíli neváhal a okamžitě nahrál míč jednomu z kluků v našem týmu.
Popravdě jsem se docela bála zapojit do hry. Zaprvé to vypadalo celkem nebezpečně a za druhé jsem hlavně nechtěla něco pokazit. Ale po chvíli mi stejně nezbylo nic jiného, než se k nim připojit, jelikož se Harry neustále snažil mě vtáhnout do hry tím, že mi neustále přihrával. Řekla jsem si, že bude určitě lepší, když se budu aspoň snažit a hrát i za cenu toho, že někdy něco zkazím, než kdybych tam jen tak postávala a čekala, kdo nakonec vyhraje a kdo prohraje.
Pokaždé, když mi pak Harry přihrál míč, jsem párkrát zadriblovala kolem sebe a občas se i pokusila vystřelit na koš. Pak už záleželo jen naštěstí, jestli jsem se skutečně trefila a dala bod, nebo ne.
Je sice pravda, že jsem byla o dost menší než oni, ale zároveň to byla i malá výhoda. Skutečně do mě stačilo jen lehce strčit, abych se svalila na zem, ale díky své výšce jsem se dokázala pohybovat mrštněji a obratněji než všichni z nich.
Po pár koších, co jsme s Harrym společně vstřelili, jsem si tu hru začala doopravdy užívat. Zdálo se mi, že všechno, na co s Harrym společně sáhneme, se nám podaří. A když se náhodou stalo, že mě někdo obehrál a vzal mi míč z rukou, Harry se podíval vždy zle jen po něm. Nikdy ne na mě. Vždycky to schytal jen ten jeden odvážlivec, který se opovážil mě připravit o balón. Bylo neskutečně zábavný sledovat všechny ty děsivé pohledy, co posílal všem našim protihráčům, zatímco po mě házel svoje nejlepší úsměvy.
Po prvním poločase, který jsme vyhráli asi o deset bodů, vypadal Zayn znuděně a zbytek jeho týmu naštvaně. To Harry, mi na rozdíl od nich, stále posílal ty své rozpustilé úsměvy a uznalá pokývání hlavou. Cítila jsem se kvůli tomu pyšně. Opravdu. Byla jsem pyšná sama na sebe, že jsem se sama dokázala naučit basket tak dobře, že ani Zayn mi většinou nedokázal vzít míč z rukou. A když už se mu to náhodou někdy povedlo, Harry dal hned najevo, co si o tom myslí. Ale ta pravá věc, na kterou jsem byla pyšná, bylo moje chování právě k Harrymu. Překvapilo mě, že jsem se k němu dokázala chovat... jako člověk ke člověku, bez nějakého zbytečného hádání a provokování. Byla jsem v tu chvíli nehorázně šťastná, i když jsem byla strašně zpocená a unavená. A všechny tyhle pocity mě nutili k tomu chtít vyhrát za každou cenu.
Takže když Zayn odpískal začátek druhé půlky zápasu, nebyl pro mě vůbec problém se dostat zpátky do svého tempa. Všechno šlo neskutečně rychle a já společně s Harrym jsme si dovolovali čím dál tím drzejší kousky.
Lhala bych, kdy řekla, že tenhle zápas byl nějak extrémně těžký. Musím uznat, že celkem prověřil mou fyzičku, ale těžký nebyl. Vyhráli jsme asi o nějakých dvanáct bodů a jediný, koho to asi nějak zajímalo, jsme byli my dva s Harrym. Zvlášť on z toho měl pořádnou radost, protože pořád pobíhal kolem mě a házel oslnivé úsměvy na všechny strany. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že by ho mohlo nadchnout něco takhle nevýznamnýho. Ještě k tomu, když Zayn už ke konci neměl ani zájem vyhrát.
Když jsme definitivně dohráli, Harry ke mně přiběhl a natáhl přede mě rozevřenou dlaň. Nejdřív jsem se nedůvěřivě podívala na jeho obličej a vzápětí si s ním lehce plácla, což ho donutilo usmát se takovým způsobem, ze kterého se mi podlomila kolena.
Tyhle chvíle byly tak hezké, že jsem opravdu nemohla uvěřit tomu, že se něco takového děje. Že si mě skutečně vybral do svého týmu, ve kterém jsme právě dokázali porazit ten Zaynův.
Možná, že by z nás mohli být přátelé. Možná, že by nám tohle prapodivné příměří mohlo chvíli vydržet. A možná že by mě nakonec mohl mít aspoň trochu rád.
„Říkal jsem ti, že vyhrajeme," zašeptal mi do ucha, když kolem mě procházel směrem ke dveřím z tělocvičny. Pevně jsem stiskla jeho předloktí, čímž jsem ho donutila zastavit se v půlce kroku. Zmateně se na mě otočil a trochu se zamračil.
„Díky," pípla jsem tiše.
„Za co?"
„Za to, že sis mě vybral do týmu." Ten zamračený výraz se mu z tváře rázem vytratil a nahradil ho ten předchozí.
„Nemohl jsem se připravit o tvou milou společnost," ušklíbnul se a já mu hned na to pustila jeho paži, protože jsem opět nemohla dost dobře přemýšlet, když jsem se ho dotýkala. Jediné, na co jsem pokaždé v těchhle momentech dokázala myslet, bylo to, jak strašně moc jsem jeho dotyk měla ráda. A jak ve mně dokázal vyvolat všechny zmatené a příjemné pocity zároveň. „Po tom dnešním ránu, které bylo díky tobě tolik okouzlující, jsem tě prostě nemohl nechat hrát s Lukem," dodal šeptem a vzápětí se prostě otočil a odešel.
Ještě chvíli jsem jen tak stála na místě a koukala na jeho záda, ale ve chvíli, kdy už zmizely za zavřenými bílými dveřmi, rozběhla jsem se za ním.
Ani nevím, na co přesně v ten okamžik myslela. Jen jsem prostě byla neskutečně šťastná. A to bylo divný. Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem se jen takhle bezdůvodně usmívala, ale ten pocit se mi začínal nebezpečně líbit.
Doběhla jsem ho až v momentě, kdy už postával blízko asfaltového hřiště venku. Tam seděli hráči z protějších týmů na zemi. Jen tak zběžně jsem je všechny přelétla pohledem a zastavila se až u Nialla, který seděl znaveně na zemi s koleny pevně přitaženými k hrudníku. Většina z nich na sobě ani neměla tričko a Niall v tomhle nebyl výjimka. Je pravda, že tady venku bylo o hodně větší horko, než v tělocvičně vevnitř, ale upřímně jsem nikdy nedoufala, že by se celá třída najednou mohla zbavit těch příšerných uniforem a místo toho si obléct obyčejné kraťasy. I když přiznávám, že jsem nikdy netoužila po tom vidět jejich nahé hrudníky.
„Proti komu teď hrajeme?" zeptala jsem se Harryho vedle sebe. Ten si jen tiše povzdychnul a kývnul hlavou napravo od nás. Podívala jsem se směrem jako on a okamžitě spatřila Luka, jak si to sebevědomě kráčí přímo k nám. Jeho výraz by se dal celkem přirovnat k tomu, co měl na tváři Harry. Jenom z toho Lukova se dalo lehce vyčíst jakési nebezpečí a zloba. Nevím, jestli jsem v něm tohle všechno viděla pouze já, nebo i ostatní, ale každopádně se mi to vůbec nelíbilo. Vypadal nadmíru spokojeně a bylo vidět, že si to celé moc užívá, ale přeci jen na něm něco bylo. Něco zlého a zákeřného.
Chtěla jsem se otočit a sednout si na zem za Niallem, ale ve chvíli, kdy jsem se jen nepatrně pohnula, mi Harry pevně stiskl rameno, čímž mě donutil zůstat stát na jednom místě.
„Nemusíš z něho mít strach. Nic ti neudělá," pronesl potichu. Po rukách a zádech mi okamžitě přeběhl mráz, i přestože bylo takové horko, a na levé tváři mě začalo pálit to místo, kam mě naposledy uhodil.
„Chtěla bych si být tak jistá jako ty."
„Uvidíš, že nic neudělá," šeptl nenápadně Harry a v dalším okamžiku byl pryč. Zmateně jsem se po něm ohlídla a zjistila, že volá na Liame, aby na něj s něčím počkal. Nebylo to ani pět vteřin, co jsem stála sama, a hned se přede mnou objevil Luke.
„Ahoj Charlie," ušklíbnul se na mě a hned na to si začal hrát se svým piercingem ve spodním rtu. Jako vždycky. Všimla jsem si, že to dělá poměrně často.
Zůstala jsem na něj němě zírat a absolutně jsem se neměla k tomu, abych mu na jeho pozdrav odpověděla. Vždyť tenhle člověk si ani nezaslouží, aby se kolem něj motaly mé myšlenky, natož pak abych ho ještě měla zdravit po tom, co před nedávnem předvedl. Jediné, co jsem udělala, bylo složení rukou na hrudníku, abych mezi námi dvěma udržela alespoň nějaký odstup.
„Řekl bych, že proti sobě teď budeme hrát." Pokrčila jsem rameny a znovu na to nic neřekla. Mohla jsem nadávat na Zayna s Harrym, jak jsem jen chtěla, ale Lukovi nesahali ani po kotníky. Oba dva se docela vyžívali ve všech těch náročných cvičeních, ale nikdy mi neublížili nějak fyzicky. Na rozdíl od Luka. „Doufám, že se ti při zápase nic nestane. Tý krásný tvářičky by byla škoda. Dávej si pozor." Naklonil se ke mně o něco blíž, až jsem pocítila, jeho dech na svém obličeji.
„To ty by sis měl dávat pozor, aby tě ta hezká tvářička náhodou neporazila," sykla jsem nepříjemně a prudce se k němu otočila zády. Slyšela, jak se za mými zády směje, ale nějak moc mě to nezajímalo. Nebylo důležité, kdo se směje teď, ale kdo se bude smát na konci.
„Chcete tady jen tak stát a nechat se tím slunkem spálit nebo konečně začnete hrát, ať už odsud můžeme vypadnout?!" zakřičel hlasitě Zayn, který postával poblíž Harryho s Liamem.
„Hrajeme," rozhodnul Luke zpoza mých zad. Protočila jsem nad ním oči, protože on vůbec neměl právo tady něco rozhodovat. Byl to ještě student, stejně jako Liam. Sice už oba byli v posledním ročníku, ale to jim nedávalo právo tu rozkazovat. Že ne?
Harry na mě z dálky povzbudivě mrknul a já se na něj pro zněnu mírně usmála. Věděla jsem, že myslí na to stejné co já. Museli jsme vyhrát, to bylo nám oběma víc než jasné. Přeci nás nemohl porazit zrovna Luke!
Všichni kluci, co do té doby seděli na zemi, se zvedli a posadili se na trávu lemující celé hřiště. Já, společně se svým týmem, jsem se postavila na půlku hřiště, kterou nám opět přiřadil Zayn.
Vůbec se mi proti Lukovi hrát nechtělo. Hlavně jsem ho nechtěla naštvat, ale tak trochu mě uklidňovalo vědomí, že je tu Harry, Niall i Liam. Myslím, že aspoň jeden z nich by něco udělal, kdyby snad Luke chtěl zkoušet nějaký svoje blbosti. Spíš jsem se bála, aby si na mě nepočkal někdy večer. Tuhle zkušenost už jsem měla za sebou a rozhodně jsem ji nechtěla podstoupit znovu.
Harry a Luke si stoupli so bílého kruhu přímo uprostřed hrací plochy. Harry stál zády ke mně, takže jsem nemohla zahlédnout jeho výraz ve tváři, ale zato na Luka jsem měla přímo skvělý výhled. Na rtech mu hrálo něco jako sebevědomý, možná i trochu pobavený úšklebek, ze kterého se mi dělalo zle.
Liam náhle vyhodil basketbalový míč vysoko nad ty dva a oni zároveň vyskočili. Naštěstí byl Harry přeci jen o něco vyšší než Luke, takže se dokázal balónu dotknout jako první. Prudce do něj udeřil dlaní a míč skončil přesně v mých nastavených rukách. V tu chvíli jsem absolutně netušila, co dělat. Dalo by se říct, že jsem totálně zamrzla na místě a nevěděla, jak udělat obyčejný krok. Nejspíš to bylo proto, že jsem nechtěla něco pokazit mou zbrklostí, zvlášť když kolem sedělo dalších deset lidí, co pozorovalo každý můj pohyb, a zároveň jsem nechtěla udělat nic, co by vedlo k tomu, aby se na mě Luke mohl oprávněně naštvat.
Prostě jsem tam takhle stála a hlavou mi běhaly všechny tyhle zmatené, příliš rychlé, mozkové pochody. Co by, kdyby...
Co kdybych se prostě rozběhla a alespoň pro jednou se vykašlala na ostatní?
Dřív, než jsem se vůbec stihla rozhodnout, jestli to byl dobrý nápad, objevil se vedle mě Luke, který mi chtěl vzít míč přímo z rukou. Očividně nečekal, že bych mohla něco udělat, a tak nestihl nijak zareagovat, když jsem se bleskově rozběhla a s míčem dodriblovala až na jeho polovinu. Rozhlídla jsem se kolem sebe, a když jsem zahlídla Harryho čekajícího pod košem na přihrávku, ani na okamžik jsem nezaváhala a hodila mu balón přesně do rukou. Jemu už pak nedělalo vůbec žádný problém vhodit ho do koše, čímž jsme získali první dva body.
Překvapeně jsem sebou trhla, když všichni, co seděli na trávě kolem, začali tleskat. Zmateně jsem se podívala na Harryho, který na mě ukazoval zdvižený palec a nadšeně přikyvoval. Tiše jsem se uchichtla a netrpělivě sledovala, jak se Lukův tým snaží rozehrát. Naštěstí ti dva kluci z našeho týmu jim tuhle akci okamžitě překazili a místo toho dali spolu další koš. A já... jsem začala tleskat a pištět jako malé dítě, které poprvé zkusilo vodní klouzačku - tak neskutečně šťastná jsem byla jenom kvůli jednomu zatracenýmu koši.
„To bylo hezký, kluci!" křikla jsem po nich a náhle mi bylo úplně jedno, že mě sleduje půlka naší třídy.
„Moc si nefandi, Charlie," promluvil na mě Luke, který tentokrát bral do ruky míč, aby sám mohl zpod koše rozehrát. Stoupla jsem si přímo před něj, abych mohla zabránit jakékoli přihrávce na jeho spoluhráče.
„S tebou se nikdo nebavil, pokud vím," prohodil nenápadně Harry, který si stoupnul kousek ode mě. Zůstala jsem upřeně hledět na Luka a jen netrpělivě vyčkávala, až se rozhodne něco udělat. Když se konečně uráčil míč odhodit od svého těla, jednoduše jsem pro něj natáhla ruce a pevně ho stiskla. Prohození košem nad Lukovou hlavou už pak byla jen taková třešnička do dortu.
Vzápětí jsem se překvapeně podívala na Harryho stojícího po mé pravé straně. Nechápala jsem, proč Luke udělal takovou hloupost, když mi ten míč téměř nahrál, ale co... záleželo jenom na tom, že vyhráváme. Harry taky jen nechápavě pokrčil rameny a hodil balón zpátky Lukovi, aby mohl rozehrát.
Kdybych měla jedním slovem shrnout celý první poločas, rozhodně bych ho nazvala katastrofou. Chvíli Luke hrál, jako kdyby snad nikdy nedržel basketbalák v ruce, a v druhé dokázal dát koš a já, ani Harry jsme mu v tom nedokázali zabránit, i přestože hrál v podstatě v týmu sám, protože zbytek jeho spoluhráčů se mu na to po chvíli vykašlalo. Ale ani tak nevypadal, že by mu to nějak vadilo.
O té krátké přestávce mezi první a druhou půlkou zápasu jsme se všichni napili a k mé smůle si Harry sundal své tričko. Asi mu nedocházelo, že když kolem mě bude běhat celých deset minut s úplně holým hrudníkem, nebudu schopná hrát. Už teď mi dělalo problémy přesvědčit samu sebe k tomu, abych se dokázala soustředit na hru před všemi těmi lidmi a teď se ještě k tomu rozhodl, že mi celé tohle úsilí bude kazit.
Na pár okamžiků jsem si prostě nemohla pomoct a zůstala zírat na všechny jeho svaly a tetování. Cítila jsem, jak mi začínají brnět konečky prstů a jak ve mně začíná vzrůstat touha se ho dotknout. Třeba jen trochu, třeba jen na chvíli podržet jeho dlaň ve své. To by mi úplně stačilo, ale byl to přeci pořád můj učitel. I když jsem si za těch pár posledních dní tak nějak zvykla mít ho na blízku, musela jsem pamatovat na to, že mezi námi je pořád jakási hranice, kterou by neměla zbořit ani sobota, kdy jsme se poprvé políbili.
Ale zrovna v tuhle chvíli jsem si přála, abychom na tomhle hřišti, v tomhle horku, v téhle škole, byli úplně sami a já se jednoduše mohla rozběhnout a políbit ho, protože to bylo přesně to, po čem jsem teď toužila.
Nejspíš bylo dobře, když Zayn zapískal začátek druhé půlky zápasu. Nechtěla jsem totiž už dál přemýšlet nad... ním. Myslím, že nikdy nikomu nepomohlo vzpomínání na to, jak úžasně se cítí při cizím doteku, zvlášť ve chvíli, kdy by se k tomu člověku měl chovat jako k nepříteli. Protože přiznejme si to... všichni věřili tomu, že jeden druhého nesnášíme, a já rozhodně neměla v úmyslu je přesvědčovat o opaku.
Rychle jsem sebrala míč ze země a prudce ho hodila Lukovi do rukou. Jeho tým ještě stále prohrával o nějakých šest bodů, takže měl právo na to, aby rozehrával zpod svého koše.
Ignorovala jsem Harryho vedle sebe. Teda... ne, že bych ho úplně ignorovala, to ne. Věděla jsem, kde přesně stojí, jen jsem se na něj nechtěla podívat.
Luke po chvíli váhání rozehrál na jednoho ze svých spoluhráčů a my s Harrym jsme se v ten stejný moment rozběhli směrem k hráči, který chytil míč přihraný od Luka. Tentokrát se ho ale nepodařilo zastavit ani nám, ani těm dvou klukům, co byli s námi v týmu, takže druhý tým hned ze začátku dal bod. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Harry zlostně dupnul nohou o zem a vzápětí se postavil hned přede mě. Začal mi něco vykládat, ale já ho absolutně neposlouchala. Zírala jsem mu do očí a sem tam jemně přikývla, aby nepoznal, že vůbec nevím, o čem to mluví. Jeho rty se hýbaly, vsadím se, že z nich dokonce i vycházely nějaké zvuky, ale já nebyla schopná ho poslouchat. Měla jsem dlaně jako v ohni a jediné, nad čím jsem v tu chvíli dokázala přemýšlet, bylo to, jak strašně moc bych je chtěla položit na jeho holá ramena.
Když se pak znovu začalo hrát, byla jsem jako robot. Nepřemýšlela jsem nad tím, co dělám, jen jsem chtěla, aby ta hra už konečně skončila a abychom ji vyhráli. Poslední dvě minuty už byli utrpení. Luke a jeho tým stáhli naše vedení na dva body, což znamená na rozdíl jednoho koše, a já věřím tomu, že kdyby ta hra trvala o nějakou minutu dýl, prohráli bychom. To se ale naštěstí nestalo, jelikož Zayn stihl odpískat konec dřív, než se Luke stihl dostat k nějaké další nebezpečné akci.
Jakmile mi do uší dolehl Zaynovo písknutí, míč mi okamžitě vypadl z rukou. Tak neskutečně jsem si oddychla, jako už dlouho ne. Byla jsem ráda, že jsem nic nepokazila, že mi Luke nic neudělal a hlavně, že už se konečně můžu sebrat a odejít odsud.
„Charlie?" křiknul po mě Harry a já okamžitě trhla hlavou směrem k němu. „My vyhráli," zašeptal nevěřícně, přičemž se mu rty roztáhly do obrovského klukovského úsměvu, který jsem tolik zbožňovala. Věděla jsem, že i na mých rtech se teď objevil spokojený úsměv.
Další věc, kterou vím, je, že jsem se plnou rychlostí rozběhla přímo k němu a rychle mu obmotala paže kolem krku. Jeho ruce okamžitě našly mé boky a rychle mě zvedly nahoru. Pevně jsem se k němu přitiskla a bylo mi úplně... úplně jedno, že jsme oba celí propocení a špinaví.
„Já vím," zašeptala jsem mu tiše do ucha a nos mi jemně sjel po jeho tváři.
„Byla jsi výborná, Charlie. Vážně. Neskutečně dobrá." Jeho stisk kolem mých zad se ještě zpevnil a já prsty zabloudila do jeho vlhkých vlasů, odkud jsem po chvíli vymotala jeho čelenku.
„Měla jsem strach, ale vyšlo nám to," šeptla jsem lehce a stejně jako on trochu upevnila stisk vlastních rukou kolem jeho krku. Co záleželo na tom, že nás sleduje zbytek mé třídy? Důležité bylo to, co jsem při tom cítila. A s jistotou můžu říct, že tenhle pocit, kdy mě takhle držel, se nedal srovnat s ničím, co jsem kdy zažila. Snad až na to, když mě objímal v noci.
Všechny svaly v břiše jsem měla křečovitě stažené, ale ne tak, aby mi to bylo nepříjemné. Právě naopak. Byl to nádherný pocit, který dokázal způsobit jenom Harry. Možná, že právě to byl ten důvod, proč jsem se k němu rozběhla - abych všechny ty motýlky v břiše mohla zažít znovu. Měla jsem pocit, že v jeho náručí dokážu udělat úplně všechno, co jen budu chtít, a jediný, kdo by mě dokázal zastavit, by byl on.
„Vyšlo nám to," zopakoval po mě a já si v tu chvíli nemohla pomoct, jen se nadechnout jeho vůně, která mi den po dni připadala víc známá a uklidňující.
„Víš ty co?" zeptala jsem najednou a pustila jeho krk. Nechala jsem ho, aby mě položil zpátky na zem, a rázem jsem byla zase o hlavu a půl menší než on. Vzhlédla jsem nahoru na jeho obličej a chvíli se pouze dívala do těch okouzlujících, třpytivých očí.
„Co, Charlie?" Opatrně jsem položila obě své dlaně na jeho klíční kosti a ještě o trochu jsem se k němu přiblížila.
„Políbila bych tě. Hned teď, hned tady," šeptla jsem a povšimla si, jak se na jeho obličeji pomalu zjevuje vážnější výraz. Oči, ve kterých do té doby svítila světle zelená barva, potemněly a jeho pohled okamžitě sklouzl na má ústa. Musela jsem se silně kousnout do spodního rtu, abych si jednoduše nestoupla na špičky a nepřiložila své rty na ty jeho. „ale tohle, co teď máme... to je až moc dobrý na to, abychom to mohli zničit kvůli jednomu polibku."
„Jenom jeden by nebyl," pousmála se a vrátil svůj pohled na mé oči.
„Harry," vzdychla jsem a mírně zakroutila hlavou.
„Ale máš pravdu. Takhle se mi to stejně líbí víc."
„Dobře," vydechla jsem šeptem. O jeden krok ode mě odstoupil a pohledem sjel na kamínkovou zem pod našima nohama.
„Takže... gratuluju k výhře, Charlie," šeptl a s posledním ušklíbnutím se otočil a namířil si to směrem k Liamovi a Zaynovi.
„Gratuluju," zašeptala jsem spíš sama pro sebe, než pro něj, protože tohle už jisto jistě nemohl slyšet. Byla jsem ráda, že to mám konečně za sebou a můžu si jít dělat, co jen budu chtít, i když bych nejradši zůstala tady... s ním.
Pozn. Autorky: Mega dlouhej, nudnej díl. Já vím. Luke ani Zayn nic neudělali, ale jejich čas teprve přijde. Doufám, že jsem vám to dlouhé čekání alespoň trochu vynahradila tou délkou :DDD ve Wordu to má nějakou 4 500 slov, což je tak o tisíc víc, než píšu normálně.
Takže tak... :) doufám, že se všichni máte líp než já, protože z tý školy mi už vážně začíná hrabat. Denně jsem vzhůru až do 12 a už potřebuju nějaký ten spánek, takže se pro dnešek loučím.
Mám vás všechny moc ráda :*
PS. Přikládám tady odkaz na rozhovor, který jsem nedávno dělala... jen, kdyby to někoho zajímalo, o čemž pochybuju... :D http://www.wattpad.com/84423206-rozhovory-s-wattpad-spisovateli-4-krist