„Charlie..." zašeptal hluboký hlas blízko mého ucha. Ani jsem nemusela být vzhůru na to, abych dokázala určit, kdo to je. „Charlie, mohla by ses, prosím, vzbudit?" zkusil to zoufale znovu.
„Nemohla," zašeptala jsem unaveně.
„Prosím, Charlie. Vím, že tohle vstávání není zrovna tvoje nejsilnější stránka, ale já vážně nesnáším, když tě takhle musím budit."
„Tak mě nebuď," odsekla jsem nazpátek. Pevně jsem v prstech mačkala peřinu, aby ji ze mě náhodou nemohl stáhnout, jak bylo jeho dobrým zvykem. Měla jsem ji vytaženou až k bradě a pevně zavřené oči, že jsem ani nedokázala určit, jestli je v pokoji ještě tma nebo světlo.
„Tak to zas ne," uchichtl se těsně u mého obličeje a já nedobrovolně dokázala otevřít jedno oko, abych se na něj mohla aspoň trochu zašklebit. „Nevstávej, když nechceš... ale za chvíli sem naběhne Zayn a ten tě z postele vytáhne, ať už budeš chtít, nebo ne," škodolibě se ušklíbl a naklonil se k mému obličeji ještě o trochu blíž. Svou dlaň jsem položila na jeho čelo a jemně ho od sebe odstrčila. Naštvaně jsem si oddechla a začala si pomalu sedat.
„Však já už vstávám. Nevím, co tu tak plašíš," protočila jsem nad ním oči. „proboha," zamumlala jsem potichu a opatrně si položila nohy na podlahu vedle postele. Vím jistě, že kdybych si jen na malý okamžik položila hlavu zpátky na polštář, okamžitě bych usnula. Po všech těch nočních rozhovorech jsem byla neskutečně unavená, ale rozhodla jsem se vstát, protože se Zaynem jsem se hned takhle po ránu vypořádávat opravdu nechtěla.
„Tenhle pohled mě vážně nikdy neomrzí," zasmál se Harry a vzápětí se posadil na postel, kde jsem ještě před malou chvílí spokojeně spala. Byl už převlečený, učesaný, navoněný a očividně i dobře naladěný. Přes rty se mu linul obrovský úsměv a oči měl stáhnuté do malých proužků od toho, jak moc se usmíval. Zato já měla na obličeji nepochybně vražedný výraz a rozhodně nebyl tak pobavený, jako ten jeho.
„Ty teda umíš zpříjemnit ráno."
„Nápodobně," zaculil se na mě a já nad ním jen nechápavě zakroutila hlavou. Za prvé jsem neměla ani ponětí, kde se v něm v šest hodin ráno může brát tolik pozitivní energie, a za druhé jsem nechápala, proč se na mě tak stupidně usmívá. Vždyť on se přeci nikdy neusmívá a už vůbec ne na mě, tak proč zrovna teď?
Pomalu jsem se doplazila ke své skříni a dokořán ji otevřela. Oči jsem měla ještě stále tak unavené, že jsem všechno viděla rozmazaně a někdy i dvojitě. Nedokázala jsem ani určit, jestli v ruce držím zelené nebo růžové tričko.
Frustrovaně jsem si povzdychla a rychle si protřela prsty oči v naději, že by mi to snad mohlo pomoct se probudit. Naivní představa. Myslím, že jediné, co by mi v tom okamžiku mohlo doopravdy pomoct, byla koňská dávka kofeinu.
„Vypadáš po ránu skoro tak dobře jako Zayn," zasmál se z postele. Prudce jsem se k němu otočila a hodila po něm jeden z mých nejlepších popuzených pohledů. Zahlídla jsem, jak mu ve tvářích doslova svítí dva ďolíčky a kolem očí mu hrají vějířky malinkatých vrásek. Bylo těžké se na něj zlobit, když vypadal takhle.
„Já myslela, že nikdo nemůže vypadat tak dobře jako Zayn," zamumlala jsem tiše a nakonec si vybrala černou sportovní podprsenku a k ní tmavě modré tričko. Teda... aspoň jsem doufala, že je ta podprsenka černá a to tričko modré. Nemohla jsem ty barvy ještě tak úplně rozeznat, když jsem viděla zamlženě.
„Však jsem taky řekl ‚skoro'," odpověděl pořád stejně pobaveně.
„Nechtěl bys třeba odejít a začít dělat něco užitečnějšího, než tu jen sedět a všechno komentovat? Nemáš náhodou jít vzbudit zbytek třídy?"
„Chodím budit jenom tebe."
„Ale no tak... netvrď mi, že třeba Niall vstane jen tak sám od sebe," ušklíbla jsem se a hodila si věci na převlečení na křeslo, které bylo kupodivu prázdné. Nejspíš proto, že minulý večer, kdy jsem nemohla spát, jsem se rozhodla uklidit si celý pokoj. Byla jsem za to na sebe docela pyšná, protože něco takového se v mém případě nestávalo zrovna moc často.
„Musí, jinak by ho čekaly nějaký ty kolečka, kliky, dřepy... možná i angličáky. Co já vím..."
„Takže mi chceš naznačit, že všichni vstávají sami, jen já ne? Čím jsem si zasloužila takovou výjimku, že mi chodíš zpříjemňovat každé ráno?" Zamyšleně se na mě podíval a dlouhými prsty si projel vlasy, kde ani tentokrát neměl žádný šátek nebo čelenku.
„Ty bys nebyla schopná sama vstát."
„To teda byla!" začala jsem se okamžitě bránit, přičemž jsem si umíněně založila ruce na hrudníku.
„Charlie, tebe by nevzbudila ani hasičská siréna."
„A ven!" křikla jsem na něj a prstem ukázala na dveře. „Dělej! Nebudeš mi takhle kazit den hned po ránu." On se samozřejmě musel začít smát, ale naštěstí neřekl ani půl slova. Jen se zvednul a pomalu se vydal ke dveřím. Na rtech mu dál hrál ten pobavený úšklebek a já měla chuť mu ho z toho obličeje vymlátit pryč.
No, ták... vždyť tohle přeci nebylo vůbec fér. Nikdo takhle ráno nemůže vypadat tak zatraceně dobře a ještě u toho být i šťastný... to musí být porušování nějakých božích zákonů nebo něčeho takového.
„I příjemná jsi po ránu. Kdo by to do tebe řekl?" prohodil jen tak mimochodem, když už před sebou otevíral dveře.
„No, za to ty seš horší, než os-."
„Za deset minut v hale!" křiknul, než se za ním dveře definitivně zavřely. Nemohla jsem si pomoct, jen nad ním zakroutit hlavou a potlačit chuť dupnout si bosým chodidlem o zem. Nevím, proč byl tak šťastný, ale rozhodně se mi to nelíbilo. Teda... líbilo, ale ... nelíbilo. Nebo líbilo? Do háje, jistě, že se mi to líbilo. Mám ráda, když je šťastný, jen jsem doufala, že mu tahle ta dobrá nálada vydrží déle než obvyklých deset minut.
Vlastně se mi víc než jen líbila ta představa, že by tohle jeho chování mohlo mít něco společného se mnou. Že by možná mohl být šťastný kvůli ... mně? Snad to není zas tak troufalé přání.
Znovu jsem zakroutila hlavou nad svými vlastními myšlenkovými pochody a nasoukala se do všeho toho oblečení, co jsem si vybrala, přičemž jsem si ještě na nohy natáhla upnuté černé kraťasy. Ani jsem se neobtěžovala hledat nějaké čisté ponožky, protože jsem si byla naprosto jistá, že žádné nenajdu. Tak jsem si nasadila tenisky na úplně bosá chodidla a s vědomím, že na nich večer budu mít jisto jistě nějaké ty puchýře, jsem se vyklonila z okna s kartáčkem v ruce. Venku bylo sice ještě šero, ale už teď se dalo poznat, že dneska bude horko. I proto jsem doufala, že Harrymu vydrží ta dobrá nálada co nejdéle, protože upřímně? Komu by se chtělo běhat v tom hrozném horku celý den, aniž by to mělo nějaký pořádný smysl? Předpokládám, že asi nikomu normálnímu.
Potom, co jsem si vyčistila zuby, jsem si vyčesala vlasy do vysokého culíku a poměrně rychlým tempem vyběhla ven na chodbu. Nebrala jsem si s sebou klíč ani mobil, protože mi začínalo být tak nějak jedno, jestli se mi s těmihle věci něco stane nebo ne. Vlastně mi začínalo být jedno úplně všechno, až na fakt, jestli budu schopná chovat se k Harrymu slušně, když na nás všechny bude řvát na hřišti. A hlavně, jestli se dokážu držet zpátky, když si bude dobírat Nialla.
V tichosti jsem se zařadila do toho davu ostatních studentů, kteří byli většinou oblečení v těch zelených uniformách. Byla jsem docela ráda, že mě nikdy nikdo přímo nenutil do toho, abych něco takového na sobě nosila, protože s každým dnem mi přišla tahle ohavnost horší a horší. Všichni byli úplně stejní. Jeden vedle druhého, jako by snad doopravdy chtěli být tak strašně nudní a nezajímaví. Nechápala jsem, proč by někdo nosil dobrovolně něco takového.
Rozhlížela jsem se všude kolem a hledala Nialla, který zpravidla nacházel mě, než že já bych někdy našla jeho. Ale tentokrát to bylo vážně zvláštní. Nebyl tady ani Niall, dokonce ani Harry a já se trochu zděsila při pomyšlení, že ti dva by mohli být někde spolu. Myslím, že kdyby se něco takového stalo, pro jednoho z nich by to určitě nedopadlo dobře. A pokud můžu vyjádřit svůj názor... ten, kdo by prohrál, by byl pravděpodobně Niall.
Najednou se před námi objevil Zayn a bez jediného slova mávnul rukou směrem ke vchodu ven na hřiště. Docela mě překvapilo, že nevedl ty své obvyklé kecy jako každé ráno, ale nemohla jsem si stěžovat.
Všichni jsme prošli ven širokými dveřmi a mě se pomalu přestával líbit ten pocit, kdy jsem byla obklopená všemi těmi cizími lidmi. Nikdo z nich mě neměl rád a já neměla ráda nikoho z nich, což se dalo považovat za celkem dobrý vztah, jelikož se mnou aspoň nikdo nechtěl mluvit. Co se mi na tom ale nelíbilo, byl fakt, že jsem tu byla úplně sama v obklopení lidí, kteří byli většinou zlí a zákeřní. Vsadím se, že alespoň polovina z nich byla jako Luke.
Držela jsem se úplně na konci naší skupiny a pořád se marně snažila najít Nialla. Jeho blonďaté vlasy se objevily vedle mě až ve chvíli, kdy jsme se měli všichni postavit do jedné řady před Zayna. Niall po mě šlehnul mírným úsměvem a já mu to s úlevou oplatila. Nevím, co bych dělala, kdyby se náhodou neukázal. Pravděpodobně bych tu sama zešílela.
„Už zavřete klapačky a poslouchejte mě!" křikl Zayn před námi a já na něj okamžitě obrátila svou pozornost. Vážně jsem vypadala skoro tak dobře jako on. Oči měl snad ještě menší než já, mrtvolný výraz ve tváři, a nebyl vůbec oholený. Tohle mi spolehlivě vždycky zvedlo náladu. To vědomí, že je tu i někdo jiný, kdo tohle brzké vstávání zvládá stejně špatně jako já. „Dneska hrajeme další hru," vydechl potichu a vzápětí zakroutil hlavou, jako kdyby snad ani nemohl uvěřit tomu, co právě řekl.
„Co to mele?" drknul do mě Niall loktem.
„Nemám ani ponětí."
„Protože má Harry dneska nějak divně dobrou náladu, kdo nechce hrát, nemusí. Nebude se vám to počítat do klasifikace, ani se to nebude psát do vašich složek," pokračoval dál monotónním hlasem a bylo na něm vidět, že nepřemýšlí nad ničím jiným, než nad postelí. To mě už se mysl točila kolem všech těch možností, co bychom dneska mohli hrát.
„Minule jsme hráli schovávanou, vsaď se, že tentokrát to bude nějaká honička," šeptl mi do ucha Niall a já se slabě uchichtla. Vlastně by to dávalo smysl, kdyby ti dva vymysleli něco takového.
„Kdo nemá rád basket, sebere se a půjde na pokoj," pronesl Zayn nezaujatě.
„Vážně řekl slovo basket?"
„Jo," přikývnul Niall. „Víš, co to znamená?"
„Že budeme hrát basket?"
„Že máme celej den volno," otočil se směrem ke mně a já ho přejela rychlým pohledem. Měl na sobě bílé tílko a obyčejné černé kraťasy, které mu sahaly kousek nad kolena. Vlasy měl typicky vyčesané nahoru a rty zkroucené do úšklebku. Nepochybně čekal, že s ním budu souhlasit, ale tentokrát jsem neměla v plánu sdílet jeho nadšení.
„Nechci ti kazit radost, ale já hraju." Zrak jsem vrátila na Zayna bavícího se s Harrym, který přiběhl před pár vteřinami. Musela jsem se usmát, když jsem zjistila, že on se pořád usmívá tím stejným, stupidně hezkým způsobem jako ve chvíli, kdy se mě pokoušel dostat z postele. V obou tvářích měl ďolíčky a neustále si přejížděl jazykem po spodním rtu.
„Charlie, to nemyslíš vážně, že ne?" ozval se Niall vedle mě. Prudce jsem k němu otočila a věnovala mu široký úsměv.
„Smrtelně vážně," odpověděla jsem a založila si ruce na hrudníku. „Navíc musíme vypotit to čínský jídlo, kterýho jsme se včera tak příšerně přejedli," mrkla jsem na něj a on nade mnou jenom otráveně protočil oči.
„Kdo hraje, jde si stoupnout na hřiště, kde jsou basketbalový koše. Kdo nehraje, jde na pokoj!" křiknul Zayn a všichni ho rázem poslechli.
Překvapilo mě, že se docela dost lidí prostě sebralo a odešlo zpátky do školy. Vždycky jsem si myslela, že všichni tady milují věci, co mají za úkol dělat. Ať už je to neustálé běhání, nebo schovávání ... zkrátka jsem si myslela, že se všichni nadšeně nahrnou na hřiště, a ne, že se polovina sbalí a vrátí se dovnitř.
Já se na rozdíl od nich docela těšila. Basket mi vždycky šel a hlavně jsem měla radost z toho, že při něčem takovém nebude mít Harry moc příležitostí k tomu, aby se choval jako idiot. Kdyby se totiž jako idiot choval, přinutil by tím i mě chovat se hloupě, a pak by se to celé zase pokazilo. Mým cílem pro celý den bylo zůstat hodná a tenhle nápad s tím, abychom si něco zahráli, mi to značně ulehčoval.
S Niallem jsme se přesunuli na asfaltové hřiště a stoupli do si takového menšího hloučku s ostatními, kteří se taky rozhodli zůstat. Niall nevypadal zrovna dvakrát nadšeně, ale pokaždé, když se na mě nějak pohoršeně podíval, věnovala jsem mu jeden ze svých přátelských úsměvů, což ho vždy donutilo protočit nade mnou oči v sloup. Když něco takového udělal, znamenalo to, že to nebere zas tak vážně.
Ti ostatní, co tu zůstali s námi, byli většinou taková ta lepší půlka naší třídy. Byli to takoví ti kluci, kteří nikdy nemohli skončit na nějakých posledních pozicích ve všech těch cvičeních, co jsme dělali.
Bylo mi vcelku jedno, kdo tu s námi zůstal, do doby, kdy mi nebudou nějak ubližovat. Pokud dokáží hrát férově a budou mít zavřenou klapačku, budu je respektovat.
„Budeme mít dohromady čtyři týmy po čtyřech lidech... jak tak počítám, tak nám to vyjde akorát," přimhouřil oči Zayn a všechny si nás důkladně prohlídnul. Pak jen jemně cuknul rameny a pohled stočil na zem pod sebe. „Protože vím, že by se vám nelíbilo, kdybychom hrál já s Harrym proti někomu z vás, troufnu si říct, že jsme to vymysleli naprosto geniálně."
„No, to víš, že jo..." prohodil Niall bokem a já se trochu přiškrceně zasmála. Tenhle nechtěný zvuk přitáhl Harryho pozornost a já se trochu vyděsila, aby na mě náhodou nezačal řvát, jestli bych se laskavě nemohla uklidnit. Místo toho jen lehce vytáhl jeden koutek svých rtů nahoru, čímž se mu ve tváři vytvořil ďolíček.
„... kapitáni jednotlivých týmů budeme já, Liam, Harry a Luke..." pokračoval Zayn dál a já ucítila, jak můj vlastní úsměv mi ze rtů vyprchává. Luke? Opravdu řekl jméno Luke?! „Začneme si vybírat členy do svého týmu podle pořadí, který jsem teď řekl, a pak už začneme hrát, ať to máme rychle za sebou," dokončil celý tenhle proslov a já ještě zaslechla, jak mumlá něco o tom, že si chce jít lehnout zpátky do postele.
Hned na to se vedle něj objevil Liam, který měl po svém boku Luka. Nervózně jsem šlehla pohledem po Harrym, který naprosto nevzrušeně stál s rukami spojenými za zády a hleděl na mě stejně upřeně jako já na něj. Na rozdíl ode mě se ale nezdálo, že by ho Lukova přítomnost nějak vyvedla z míry. Což jsem teda úplně nechápala, protože měl ještě stále ty odřeniny na kloubech dlaně a Luke měl opravdu krásnou modřinu kolem oka. Tajně jsem doufala, že Luke zase nebude zkoušet nějaký kraviny, když kolem nás bylo spoustu jiných lidí.
„Nechceš si to ještě rozmyslet?" šeptl mi Niall do pravého ucha.
„Ne," odsekla jsem rozhodně.
Zayn si nás všechny znovu prohlídnul a pak si konečně začal vybírat lidi do svého týmu. Chvíli váhal a nakonec prstem ukázal na toho nejvyššího z nás - na Thomase. Ten se vymotal z toho našeho uskupení a stoupl si vedle Zayna. Teď byla řada na Liamovi. Ten neváhal tak dlouho jako Zayn a jednoduše vyslovil jméno John.
Mé srdce o trochu zrychlilo svůj tlukot, když mi došlo, že teď je na řadě Harry. Chtěla jsem, aby si mě vybral, ale zase na druhou stranu jsem tak nějak doufala, že bych nakonec mohla skončit v Liamově týmu. Basket jsem hrát uměla, ale nebyla jsem si svými schopnostmi jistá natolik, abych se odvážila hrát spolu s Harrym. Vždyť ten člověk dokáže všechno, na co sáhne! A navíc si stejně vybere svého oblíbence Steva, takže skončím s Liamem... nebo s Lukem.
„Chci Charlie," promluvil tím svým hlubokým chraplavým hlasem. Hlasitě jsem polkla a udělala směrem k němu nejistý krok. Vzápětí jsem si stoupla vedle něho a předstírala, že nevidím všechny ty překvapené pohledy od všech kolem. Jenom Niall si podepřel prsty čelo a nevěřícně zakroutil hlavou z jedné strany na druhou.
„Fuck," zamumlala jsem tiše a slyšela, jak se Liam po mé levé ruce slabě uchichtnul.
Zbytek tady tohoto „spravedlivého" rozdělování šel nějak mimo mě. Vím, že Niall nakonec skončil v týmu s Liamem, což jsem mu docela přála. Rozhodně dopadl nejlíp, jak mohl.
Dalo se něco takového říct i o mně? Byla jsem v týmu s Harrym a s dalšími dvěma kluky, jejichž jména jsem ani neznala. Řekla bych ale, že to byli buď bratři, nebo dokonce dvojčata. To se ale docela špatně posuzovalo, když ani jeden z nich neměl skoro žádné vlasy a měli úplně stejné oblečení.
„Nechci být s tou holkou v jednom týmu," zamumlal jeden z nich tomu druhému do ucha a snad si myslel, že ho neuslyším, když jsem stála celý metr od něj.
„Já taky ne."
„Taky jsem se neprosila o to být s vámi," otočila jsem se k nim a trochu nadzvedla obočí. Vypadali docela překvapivě, ale donutilo je to zmlknout, což bylo fajn. Tohle celé mlčení jim ale vydrželo pouhé dvě minuty, dokud se ten první hluboce nenadechl a vzápětí znovu nepromluvil.
„Umíš hrát basket?" zeptal se mě.
„Ahm... tak trochu," trhla jsem rameny a raději strhla pohled na zem. Okamžitě jsem si vzpomněla na takové období, které jsem měla, když mi bylo asi dvanáct. Tenkrát jsem úplně sama chodila na jedno veřejné hřiště blízko našeho domu v Londýně a každý den jsem hrávala basket. Buď jsem hrála sama proti sobě, nebo jsem si vymýšlela různé kličky a obranné postoje, nebo jsem taky občas trénovala přihrávky o zeď. Čas od času tam přišel i někdo cizí, ale ti tam zdaleka nedřeli tak tvrdě jako já. Chtěla jsem umět hrát basket, ale neměla jsem nikoho, kdo by mě to mohl naučit. Tak jsem se to prostě učila sama.
„Vy umíte hrát?" zeptala jsem se pro změnu já.
„Ani ne," odpověděli oba zaráz. Zakroutila jsem nad tím hlavou a mírně se pousmála. Určitě jsou to bratři. Určitě...
Dřív než jsem se stihla vůbec zeptat na jejich jména, vrátil se k nám Harry, který ještě něco prodiskutovával se Zaynem. Pořád se trochu usmíval, ale už to nebylo tolik jako ve chvíli, kdy se tu úplně na začátku objevil.
„Liam i Zayn mají docela dobrý týmy," promluvil najednou a já vzhlédla nahoru na jeho obličej. „Ale myslím, že proti nám nemají šanci."
„Co Luke?" zeptala jsem se opatrně. Harry se mi upřeně zahleděl do očí a už poněkolikáté za posledních deset minut si přejel jazykem po spodním rtu. Nevím, proč to pořád dělal, ale rozhodně jsem si přála, aby přestal. Pokaždé, když tenhle nepatrný pohyb zopakoval, vzpomněla jsem si na všechny ta naše vzájemné dotyky a hlavně ten polibek. A když se něco takového stalo, přestávala jsem se soustředit. Musela jsem si pak několikrát připomenout, že stojím před cizími lidmi a Harry je můj učitel.
„Luke? Ten nemá šanci," zasmál se uvolněně, čímž donutil i mé tělo trochu povolit všechny ty napnuté svaly. O půlkroku jsem od něj odstoupila a párkrát se zhluboka nadechla, než jsem se znovu odvážila promluvit. Jedna věc byla s ním mluvit, když jsme o samotě. Ta druhá s ním zase mluvit, když nás pozorovali ostatní.
„Máte nějakou strategii?" zeptala jsem se vážně a až moc jsem si uvědomovala, že jsem mu zase začala vykat. A nehodlala jsem na tom nic měnit, stačilo, že si mě jen tak vybral do svého týmu. Nechtěla jsem, aby ostatní věděli, že jsme tak nějak přátelé... nebo něco takového.
„Máme asi hodinu na to, abychom ji společně vymysleli. Až pak začne hrát."
„Tak to je dobře," vydechla jsem tiše.
„Nemají šanci," pronesl sebejistě a znovu si jazykem přejel po spodním rtu. Prsty mu zabloudily do vlasů a všechny je automaticky nahrnuly dozadu. Věnoval mi malý téměř nepostřehnutelný úsměv a mně se docela ulevilo, protože jsem se ujistila, že se nehodlá chovat jako ten starý Harry. Tahle nová stránka jeho osobnosti byla o tolik lepší a příjemnější, že jsem si přála, aby takhle zůstalo už napořád. Chtěla jsem, aby byl vždycky takhle šťastný, a v téhle chvíli jsem pro to byla ochotná udělat vše, co bylo v mých silách.
Už jsem se s ním nikdy nechtěla znovu hádat, protože mi začalo pomalu docházet, že tohle příměří je daleko lepší než to věčné provokování. Takhle se mi to líbilo a takhle by to mělo zůstat.
Pozn. Autorky: Strašně, strašně se omlouvám za tu nekonečnou pauzu, kdy jsem nepřidala žádný díl. Já vím, jsem hrozná. Ale měla jsem toho poslední dobou tolik a ještě k tomu mám teď takový zvláštní blok, kdy nemůžu napsat vůbec nic. Snad se to brzo zlepší, protože si myslím, že další kapitola by se vám mohla líbit.
Vím, že tenhle díl není nic moc... ale vážně... poslední dobou nejsem schopná napsat nic smysluplnýho. Omlouvám se. :/ Snad to dokážete pochopit.
Mám vás všechny moc ráda za to, že jste vždycky tak hodní a trpěliví. Děkuju :*.
PS. Tenhle díl chci speciálně věnovat @Tess-Directionerka za to úžasné video, co udělala k AB. Koukám na to pořád dokola a tu písničku už mám jako vyzvánění. Děkuju moc :'). https://www.youtube.com/watch?v=nhiNKoN4_zo
Btw... FOUR je suprový... slyšela jsem zatím tak půlku, protože si ten zbytek písniček šetřím na horší časy, kdy nebudu mít co poslouchat (já vím, jsem divná), ale Stockholm Syndrome, Night Changes, Girl Almighty a Fool's Gold jsou úplně úžasný..