„Dlouho jsme se neviděli, Azazeli," svůdně se na něj usmívalo druhé z dvojčat.
„Lili?" nadzvedl jedno obočí z překvapivé návštěvy, před jeho dveřmi.
„Ano, jsem to já, ty můj hlupáčku," přitiskla svoje tělo na jeho a rukou mu cvrnkla do nosu. „Copak to je cítit po celém podsvětí? Cítím z tebe smutek a samotu. Je to všude," mluvila k němu stále svůdně a přitom i chlácholivě, jako k malému dítěti. Jedna její ruku zamířila k jeho tváři a lehce ho pohladila. Její palec pak pohladil jeho spodní ret. Provokativně se při tom kousla do jejího spodního rtu. Pamatovala si, co na něj platí. Azazelovi jakoby se náhle zatmělo před očima. Zapomněl na všechny starosti a jeho city.
„Co tu chceš?" zeptal se, i když věděl, co bude následovat.
„Azazeli, copak to není jasné?" přitlačila její tělo k jeho, aby pocítil její bujný hrudník na sobě. „Myslím, že jsme tu oba dva v podsvětí už moc dlouho, abychom to věděli."
Azazel položil ruku kolem jejího pasu a tím si ji přitáhl blíže k sobě.
„Copak nevíš, že nemám rád, když se na otázku odpovídá otázkou?" naklonil se k ní a provokativně jeho ruka sklouzla k jejímu zadečku. Silně ho stisk.
„Ah!" vydechla vzrušením na celé sídlo.
Balmon a Delia sedící v Balmonově pokoji a bavící se mezi sebou, sebou trhnou leknutím na posteli. „Co to bylo?" zeptal se roztěkaně Balmon.
Oba dva se na sebe zmateně podívali. Jeden mlčky kývl na druhého, že se půjdou podívat společně, co se děje. Balmon se proměnil v kočičí podobu, aby nenadělal moc velký hluk. Jeho tlapky tišily všechen hluk, kamkoli se hnul. Potichu se vykradli chodbou do vstupní haly. Zastavili se za stěnou a Delia nakoukla do haly. Nemohla uvěřit vlastním očí. To co viděla, jí způsobilo pocit, který ještě nepocítila. Dal by se popsat jako pocit zklamání. Zaplula zpět za stěnu. Opřela se o ní zády s ztěžka dýchala. Musela si chytit za hrudník, aby se uklidnila. Jenže to nešlo. Začaly se jí hrnout slzy do očí a jen čekaly, až budou moci stéct po její tváři. „Co se děje?" podíval se na ní vyděšeně Balmon. Jen mu naznačila, aby se podíval sám. Nedokázala to nijak vyjádřit. Balmon tedy nakoukl za roh stěny. Sám se zarazil. „Do hajzlu," zanadával a znovu se schoval. „Tohle nedopadne dobře. Tohle bude jeden velký prrrůserrr," klel. Delia nechala už slzy spadnou na její líčka. Oba dva tam jen tak stáli schovaní a poslouchali jejich pokračující rozhovor.
„Azazeli, moc dobře víš jak to mám ráda a já vím, jak to máš rád ty. Spojuje nás to. Patříme k sobě," její ruce zamířily k jeho hrudí a neposedně s nimi mířila dolů k lemu jeho kalhot.
„Nikdy jsme k sobě nepatřili a patřit nebudeme. Jsi jen dobrá v posteli," poznamenal chladně a nezaujatě.
„Hmm," chytila ho za onen lem kalhot. „Jsem zvědavá, kdy si to uvědomíš," stoupla si na špičky a políbila ho. Azazel si jí vzal do náruče. Její nohy se obmotaly kolem jeho pasu. Odnášel si ji do jeho ložnice.
Balmon a Delia stále stáli nehnutě schovaní za stěnou. „Noro," zašeptal Balmon do chvilkového ticha, než se ozvala rána třísknutí dveří od Azazelova pokoje. Delia už vzlykala. „Prrroč pláčeš?" podíval se na ní soucitně. Delia jen zavrtěla hlavou. „Kvůli Noře?"
Delia mu kývla na souhlas. „Máš pravdu, tohle si ona nezaslouží. Hlavně potom, co k němu začala cítit. Myslíš, že i on cítil něco k ní nebo pořád cítí?"
Delia se jen na něj zmateně podívala. „Máš prrravdu. On nikdy nebude mít city," na chvíli se zarazil. „I když to, co se stalo tam v knihovně. Nebo jak jsme šli zpátky od jeho sestry," zamyslel se. Delia udělala to samé. Jejich myšlenky přerušil hlasitý sten Lili. Oba dva se podívali směrem, odkud to vycházelo. „Tohle nesnesu," proměnil se zpět do své podoby Balmon. Na to mu jen Delia kývla na souhlas. Rozešli se společně, co nejdál od toho hluku. Bylo jim z toho nevolno.
Azazel a Lili leželi vedle sebe nazí v posteli. Ani jeden z nich nemluvil. Byli vyčerpaní. Jen zrychleně oddechovali. Jejich vlasy byly rozcuchané a poházené po polštářích. Lili se nakonec otočila k němu na bok. Její dech už byl klidný.
„Lepší?" políbila ho na klíční kost.
„Hmm," zabručel. Lili věděla, že tohle měla být ta kladná odpověď. Pousmála se sama pro sebe. Azazel se však náhle zvedl z postele. „Co jsem to udělal?" ptal se sám sebe, když se probral s chvilkového opojení chtíče a uspokojení. Rychle se začal oblékat.
„Proč už vstáváš?" zarazila se.
„Měla bys už jít, Lilith," řekl její celé jméno.
„A to proč?" stoupla si z postele. Byla stále nahá. Přitiskla znovu své tělo na jeho záda.
„Dost," setřásl její ruce, které ho objímaly. „Jdi už," hodil po ní její oblečení ze země.
„Azazeli, už si to konečně přiznej," zamračila se vztekle. „Patříme k sobě," oblékla se a šla zpět ke dveřím, kterými prošli do jeho ložnice. „Copak to nechápeš?" byla stále neodbytná.
„Chápu to až moc dobře. Jsi jen dobrá na jednu věc," snažil se ukončit jejich rozhovor. Natáhl na sebe poslední kus oblečení a vycházel z jeho ložnice, kde obešel u rámu Lilith.
Scházeli zrovna schody, do vstupní haly, když v tom se otevřely vchodové dveře.