Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 8

„Azazeli?" zopakovala jeho jméno ještě jednou, protože jí nedopovídal a vypadalo to, že nevnímá. Jen se na ní díval a prohlížel si ji od hlavy až k patě. Podíval se na knihu, kterou držela v ruce. Poznal ji jen už podle vzhledu. Před očima se mu znovu vybavila jeho matka, jak s ním ležela v posteli a z té knížku mu četla. Byl už takřka u ní. Měl chuť jí tu knížku vytrhnout z rukou, ale zarazil se. Stál přesně před ní a díval se na ní. Nora se mu dívala do očí a čekala co přijde. Azazel se podíval na stránku, na kterou měla nalistováno. Viděl nadpis pohádky. Pozastavil se nad tím. „Ona taky?"
„Azazeli, děje se něco?" znovu řekla jeho jméno, aby upoutala jeho pozornost. Stále žádná odpověď. Jen na ni zíral a ona na něj. Povzdechla si a jemně zavřela knížku. Nechala však dva prsty na nalistované stránce. Postavila se k němu a rukou mu zamávala před obličejem. „Halo, země volá Azazela," luskla prsty. Azazel zatřepal hlavou, aby se probral. Jeho vlasy se rozevlály a Nora mohla ucítit jeho vůni.
„Borůvky?" zarazila se. Azazel se na ní znovu podíval. Zahleděl se jí do jejich šedých očí.
„Měl bych se ti omluvit," spustil chladně.
„Za co?" pozvedla jedno obočí.
„Za to co jsem udělal," jeho tón hlasu se nezměnil.
„Azazeli, pokud to nebudeš myslet vážně, tak to ani nedělej."
„Proč bych to neměl myslet vážně?"
„Stačí se ti podívat do očí a poslouchat jakým tónem to říkáš. Oči jsou jako okno do duše a hlas bránou do nitra," držela stále knihu v rukách. Chtěla ho obejít a jít do svého pokoje. Jeho ruka jí však zastavila.
„Počkej," mluvil teď už klidně. Přebíral si v hlavě, co právě Nora řekla. Měla pravdu. Kdykoli se i jí podíval do očí, mohl spatřit, jak se momentálně cítí, nebo jestli lže. Nora stála k němu zády a čekala co jí řekne. „Chtěl bych začít od začátku."
„Cože?" otočila se k němu zpátky, jestli rozuměla správně jeho slovům.
„Nezačali jsme nejlépe," dodal.
„Máš pravdu," podívala se mu do očí, jestli to myslí vážně. „Já bych se ti také měla omluvit," soustředila se na to, jestli jí pozoruje. „Neměla jsem se k tobě chovat takhle. Děkuji za záchranu, i když jsem ji vůbec nechtěla, ale zase nebýt tebe, tak bych nepoznala tak milé bytosti, jako je Balmon a Delia. Hlavně bych se k tobě měla chovat s větší úctou," pokusila se o letmí úsměv. „Takže ještě jednou ti děkuji," natáhla k němu ruku. Azazel ji jen přijal a potřásl si s ní. Norou jakoby v ten moment projel elektrický proud. Nechápala co se to s ní děje. Azazel na tom nebyl o nic lépe, ale hned se mu podařilo ten pocit zahnat.
„Takže od začátku?" vyrušil jí i sebe z onoho pocitu.
„Znovu a lépe," odtáhla od něj svoji ruku. Znovu se otočila a chtěla odejít.
„Noro, já," zarazil se v půlce věty. Nevěděl jak má začít. Musel poslechnout otce a chtěl by jednou splnit přání jeho matky, aby začal konečně milovat. „Chci, aby si mě učila:"
„He?" zastavila se, otočila se zpět k němu a hodila nechápavý obličej.
„Chci aby si mi pomohla porozumět lidem a jejich pocitům."
„Nebude to jen tak jednoduché," uvědomila si, o co jí prosí. Sklopila k hlavu k zemi. „Pokusím se ti pomoci, ale bude to na dlouho. Každý člověk je jiný a citově založený," to bylo vše co mu k tomu řekla. „Teď mě prosím omluv," uklonila se mu uctivě. „Jdu do svého pokoje," otočila se a odešla i s knihou do pokoje. Azazel zůstal sám v knihovně. Podíval se na svoji ruku, kterou ji držel. Stále v ní cítil její hebkou kůži.

Nora za sebou zavřela zprudka dveře od jejího pokoje. Skočila s knihou v ruce na postel. Knihu si položila na svoji hruď přitiskla ji víc k sobě. Jednou rukou držela onu knihu a druhou se chytila za hlavu.
„Co to mělo znamenat? Proč tak náhle otočil svoje chování o sto osmdesát stupňů? O co mu jde? Tsk," otočila se na bok. „Proč se tak divím, když nerozumím ani sama sobě? Jak pak můžu porozumět někomu jinému?" zakousla se do nehtu na palci. „Třeba když mu pomůžu splnit jeho úkol, tak budu moci konečně odejít," zarazila se. Uviděla před sebou obličej Balmona a Delie. „Proč jsou na mě tak milý? Nemají k tomu žádný důvod. Neznají mě," znovu se přetočila na záda. ,,Možná se na mě konečně usmálo štěstí a já si našla přátelé? Kdo ví," zamrkala s pohledem upřeným do stropu. Někdo zaklepal na její dveře. „Hm?" posadila se na posteli. „Kdo je?"
Dveře se s lehkým zaskřípáním otevřeli. V mezeře, mezi dveřmi, spatřila Nora postavu Delie. „Pojď dál," vyzvala jí. Vstoupila k ní do pokoje a potichu za sebou zavřela dveře. Podívala se na Noru, jak sklíčeně sedí na posteli. Přisedla si k ní a pozorně si jí prohlédla. Její ruce zamířily na Nořinu bouli na hlavě. Jemně jí po ní pohladila a povzdechla si. Nora nechápala její chování. „Děje se něco Delio?" dívala se na ní udiveně. Ukázala na sebe a zakroutila hlavou na nesouhlas a pak obrátila prst k ní. Otevřela ústa na náznak, že by něco chtěla říct, ale nevyšla z ní ani hláska. „Počkej chvíli," zastavila jí Nora a zvedla se z postele. Přistoupila k psacímu stolku, který měla v pokoji a začala otevírat jeho přihrádky. Našla tužku a papír. Sama se divila, že byl stůl takhle vybavený. Podala to Delii do rukou. „Napiš mi, co si mi chtěla říct."
Delia jen kývla a začala něco psát. Podala to Noře do rukou. „Eh?" podívala se na Deliin rukopis s nechápavým výrazem a menším úšklebkem. Bylo to napsáno zvláštním pásmem, které neznala. Dívala se na to zkoumavě a otáčela papír ze všech úhlů. Někdo vzápětí znovu zaklepal na její dveře. „Dále," řekla jen a stále se zmateně dívala na to, co bylo na tom papíře. Do místnosti vešel Balmon v podobě kocoura.
„Kde jsi byla? Všude jsem tě hledal. Byl jsem celkem vyděšený, když jsem tě nenašel v knihovně," skočil celý udýchaný na postel vedle nich.
„Odešla jsem. Promiň," odtrhla zrak od papíru.
„Co to máš?" podíval se na kus papíru.
„Eh, no," podívala zmateně na písmena na papíře a dala mu to.
„Hmm. Vypadá to, že se tě Delia ptá, jestli jsi v pořádku."
„Ano, proč bych nebyla?" párkrát rychle zamrkala. Delia se jen zamračila, vzala od Nory papír a začala něco znovu psát. Otočila to na Balmona.
„Při jejím příchodu si tak nevypadala a nemáš lhát. Je to prrrý na tobě vidět," mrskl ocasem. ,,Delia má prrravdu. Je to na tobě vidět a je to z tebe i cítit," přičichl k ní. „Co se stalo, že si odešla z té knihovny?" dal si Balmon jedna a jedna dohromady. Nora se jen na oba dva podívala. Čekali na její odpověď a měli upřený pohled na ní.
„Co jim mám říct? Že se vůbec v jejich pánovi nevyznám?" nebyla si jistá, zda jim mám říct pravdu. Podívala se z jednoho na druhého. Viděla v nich opravdovou starost a zájem o ní samotnou. „Čert to vem. Řeknu jim to," nadechla se. „Azazel," sklopila zrak k zemi: „vůbec se v něm nevyznám. Jednou se chová jak totální," nedořekla to, zarazila se: „a pak se chová mile?" 
Byla to spíše řečnická otázka. Oba dva se na ní dívali soustředěně. Delia odložila papír a tužku o objala Noru. „Uh?" nechápala co se právě děje. Balmon je obešel a sedl si vedle Nory. Tlamičku jí těsně přitiskl k uchu.
„Delia si k tobě vytvořila přátelské pouto. Važ si toho. K nikomu si tohle ještě nikdy neudělala," odtáhl od ní hlavu a střihl ušima. „A jen tak mimochodem, tohle je u našeho pána norrrmální. Má dvojí tvář," seskočil z postele. „Večeře je už hotová?" natočil se k Delii. Ta jen kývla na souhlas. Vstala z postele, chytila Noru za ruku a táhla ji do kuchyně.