Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 32

Všichni se otočili směrem ke dveřím s udivenými tvářemi. „Astaroth?" pronesla do ticha jako první Nora.
„Ano, Noro, jsem to já. A jak koukám, tak jsem opravdu přišla v čas," podívala se pohoršeně na Lucifera a Azazela. „O co vám dvěma jde?" zkřížila ruce na prsou.
„O nic," schoval svá křídla Lucifer a odstoupil od Azazela poníženě. Azazel se na něj jen pohrdavě podíval a udělal to stejné co on.
„Pravda. O nic nešlo," zabručel.
„Noro?" podívala se na ní Astaroth.
„To bych taky ráda věděla," povzdechla si.
„Proč jsi přišla?" zeptal se jí Azazel.
„Chtěla jsem původně něco probrat s Luciferem a potom něco s Norou, ale podle téhle situace se moje plány změnily," odpověděla bez zaváhání.
„Jak to myslíš?" nadzvedl jedno obočí Lucifer.
„Vy dva se chováte jak malé děti. Taháte se tu o Noru jako o kus žvance. Ale to je teď jedno," povzdechla si a podívala se na Noru. „Noro, pojď se mnou," natáhla k ní ruku. Na to jí jen Nora kývla. Přiběhla k ní a přijala její ruku.

Nora a Ataroth se procházely chodbou Azazelova sídla. Vládlo mezi nimi ticho. Nora už byla nervózní a rozbila tu husté ticho.
„Co si mi chtěla říct?"
„Noro, zjistila jsem jen něco málo o tvém otci."
Nora se jen zarazila a vytřeštila oči.
„Ale byla by tu ještě jedna věc," zastavila se uprostřed cesty a otočila se na ní.
„Jaká?" byla čím dál tím víc zvědavá.
„Půjdeš se mnou. Na chvíli pryč od Azazela a Lucifera," mluvila k ní pevným hlasem.
„Ale já tu nemůžu nechat Azazela samotného. Ještě jsem ho všemu nenaučila a," nestihla nic doříct, protože ji Astarothtina ruka zarazila.
„Naučila si ho víc než dost, aniž by si to on sám uvědomil a ty taky," odmlčela se na chvíli.
„Ale," nestihla to doříct, protože jí znovu přerušila.
„Noro, žádné ale," povzdechla si. „Zeptám se tě na rovinu," podívala se na ní odhodlaně. „Co cítíš k těm dvěma zabedněncům?" Nora se jen nad její otázkou zarazila.
„Ale já to slíbila vaší matce," měla na mysli. „Co cítím k Luciferovi a Azazelovi?" prohnala se jí tahle otázka hlavou v zápětí. Nemohla však na ní najít odpověď. „Je to jiné než tenkrát s Damianem. U každého dotyku, co mám s Azazelem mi projede po celém těle elektrický proud. U Lucifera nic takového necítím, ale přece jen je tam něco, co nedokážu popsat," stále se však nedostala k odpovědi pro Astaroth. „Nevím," sklopila hlavu k zemi.
„Jak jsem si myslela," zašeptala. Nora k ní jen nechápavě pozvedla pomalu svůj zrak. „Nabízím ti pomoc. Pojď se mnou a uspořádej si svoje myšlenky v klidu," podívala se jí do očí. Spatřila jen jak Noře stékala slza po tváři dolů a dopadla na koberec na chodbě.
„Půjdu," pošeptala směrem k ní rozhodně.

Astaroth se vrátila ke všem do knihovny. Noru mezitím poslala, aby si sbalila své věci. Vstoupila do
knihovny se sklopeným zrakem. Následně se podívala na Lucifera a Azazela.
„Odcházíme," oznámila stroze.
„Odcházíme?" zeptal se Azazel zmateně.
„Já a Nora. Nora si potřebuje utřídit své myšlenky," zamračila se na oba dva.
„Ale to nejde!" zakřičel zničeho nic Balmon. Astaroth a Azazel se jen na něj udiveně podívali. Lucifer na něj hodil jen pohrdavý pohled.
„Co si to dovoluješ ke svým pánům?" procedil mezi zuby na něj Lucifer.
„Nebuď na něj takový," objevila se mezi dveřmi už i Nora. „Je to můj přítel," oznámila mu. Všechny pohledy se najednou upřely na ní.
„Noro," zašeptal najednou do ticha Balmon. Vydal se pomalým krokem k ní.
„Balmone," zvedla k němu hlavu. Mohl spatřit, že její oči byly opuchlé od pláče.
„Budeš mi a Delii chybět. Prosím, vrať se k nám brzy s čistou hlavou," věděl, že to bude pro ní nečekané a proto jí objal. Delia k ní přistoupila potichu zezadu a objala jí také.
„Vy mně také," pošeptala jim do uší a opětovala jim objetí. Při tom ji stekla další slza po tváři.
„Noro," zašeptal tentokrát její jméno Azazel. Ale nebylo to slyšet. Najednou pocítil v jeho hrudi zvláštní bolest. Chytil se za hruď. Otočil se k nim zády, aby na něj nikdo neviděl. Nora v tom jak se otáčel k němu jen pozvedla hlavu. Jako poslední co viděla, byla jeho záda, než odešla s Astaroth. Lucifer se jí díval zpříma do očí. Snažila se v něm vyčíst, co cítí. Bylo to pro ni celkem těžké, ale poznala v nich pocit bolesti a smutku, který doprovázel pocit zklamání. Tenhle jeho pohled se jí vryl do paměti.

Muž zahalený v kápi se procházel pustinou v podsvětí. Vítr si hrál s jeho pláštěm. Kápi si držel jednou rukou, aby mu nedolétla z hlavy a zároveň ho kryla před pískem, který kolem něj poletoval ve vzduchu, aby mu nenalítal do očí. Za sebou nechával stopy, které však ale vzápětí během chvíle rozfoukal vítr a ztratily se. „Kde jsi?" podíval se před sebe a jeho jasně šedé oči odrážely červeň, co byla všude kolem.