Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 22

Azazel seděl v křesle v obývací místnosti v sídle jeho sestry. Z chodby se náhle ozval hlas jeho sestry.
„Azazeli, co tu ještě děláš? Neměl by si se už vrátit do svého sídla?"
„Astaroth," díval se do stropu, opřený o opěradlo sedačky: „proč já?" povzdech si.
„Bratříčku, na něco jsem se tě ptala," její hlas zněl stále z chodby. „Tak mi, prosím, neodpovídej na moji otázku otázkou," zněla dost podrážděně. „Víš co nás naše matka učila."
„Ano, měl bych se vrátit, sestřičko," přešel její poznámku o matce. „ Ale z nějakého důvodu se nemůžu přimět se tam vrátit. Je to zvláštní."
„Je to kvůli ní?"
„Nemám sebemenší tušení."
„Azazeli," povzdechla si teď pro změnu ona. „Musíš pochopit, že náš otec chce pro nás to nejlepší. Měl k tomu určitě nějaký důvod vybrat zrovna ji," na chvíli se odmlčela. „Jen tak mimochodem. Co se vlastně stalo, že jsi tak v rozpacích? Víš, že se mnou můžeš mluvit o všem," přistoupila k němu zezadu.
„Ona je zvláštní. Hodně zvláštní," ztišil svůj hlas na minimum. „Vůbec se mě nebála a ani Lucifera, když jsme se jí objevili ve své pravé podobě."
„Hmm. Zajímavé," pronesla po chvíli ticha. „Co je přesně zač? Zjistil si něco o ní?"
„Vypadá, že je to normální člověk. Ale Lucifer má jisté pochybnosti. Ptal se mě, jestli jsem si všiml jejího pachu. Nedával jsem tomu žádnou pozornost, protože jsem si ničeho nevšiml a znáš Lucifera. Ale to není všechno," odmlčel se na pár vteřin. „Když jsem se snažil z ní dostat informace a podívat se do její minulosti, přes její vzpomínky, podařilo se jí po chvíli mi přístup odepřít. Dostala mě ze své mysli," vzpomínal na den, kdy jí nedopatřením uhodil místo Balmona. „Byl jsem hlupák," zaklel sám na sebe.
„Hlupák?" zarazila, ale hned to přešla s další otázkou. „I tak si něco spatřil. Je to tak?"
„Ano. Viděl jsem toho možná dost, abych pochopil, proč chtěla spáchat sebevraždu," znovu zavřel očí.
„Povídej," vybízela ho. Chtěla vědět o tajemné dívce víc.
„Něco jsem viděl jejíma očima. Něco zase z pohledu třetí osoby," jeho hlas se nesl místností.
„Jako první jsem viděl její matku, jak před jejíma očima spáchala sebevraždu skokem z mostu. Poté jsem ji viděl u strýce. Byla to ale jen okamžik. Pak jsem jí viděl ležet na zemi zmlácenou na chodbě školy. Víc už jsem neviděl. Vytěsnila mě z její hlavy."
Jeho sestra nic neříkala. Jen se soustředila, co ji vypráví. „Ale to není vše. Hlavně mě dostala tím, jak se ke mně chová. Nebere ohled na to, že jsem pánem pekel. Nemá takovou úctu."
„Ha ha," zasmála se jeho sestra tentokrát.
„Co je tu k smíchu?"
„Štve tě to? To její chování?"
„Popravdě ani ne. Je to něco nového."
„Jsem čím dál tím víc zvědavá, bratříčku. Ta dívka je hodně zajímavá," zamyslela se. „Zjistil si i něco jiného?"
„Za dveřmi jsem poslouchal celý její příběh," přiznal se za šmírování. „Vyprávěla to Balmonovi a Delii," zamračil se.
„Koukám, že se skamarádila s tvými poddanými," opřela se o opěradlo sedačky. „Štve tě, že to neřekla tobě, ale jim?"
„Nevím," řekl stroze. „Neznám tyhle pocity."
„Co máš na mysli?"
„Když jsem slyšel její smích a uvědomil jsem si, že se směje s nimi, bylo mi z toho divně. Nevím jak to popsat. Prostě jsem chtěl, aby se smála i se mnou. Jenže když se kdykoliv objevím, z její tváře zmizí veškerý úsměv a začne se tvářit vážně."
Astaroth ho bedlivě poslouchala. Azazel zvedl svoji pravou ruku k jeho očím. „Hlavně se nemůžu zbavit jedné věci."
„Jaké?" byla čím dál zvědavější. Nikdy takhle svého bratra po smrti matky neviděla.
„Pořád cítím dotek její ruky na mé. Její hebkou kůži."
„Azazeli," chtěla něco říct, ale vyrušil jí pro ní moc známi hluk. Poodešla od sedačky ke dveřím. Stála k Azazelovi zády.
„Děje se něco?" spatřil její bílé dlouhé vlasy a její záda.
„Moji psi. Na něco útočí," zamračila se. Azazel zpozorněl také.
Astaroth vyšla ven před její sídlo. Hlasitě zapískala. Během chvilky se u ní objevila smečka jejích pekelných psů. „To vážně chováš tyhle potvory?" zakřenil se.
„Náhodou jsou to věrní služebníci," sklonila se k jednomu ze psů a pohladila ho po hlavě. Pes jen vesele zavrtěl ocasem. „Myslím, že bychom se měli jít podívat, co našli," rozešla se směrem, odkud přiběhli. Azazel zůstat v jejím zákrytu.

Nora, Delia a Balmon stále seděli v písku a dívali se jeden na druhého. V jejich obličejích se střídal vyděšený výraz a zmatený.
„Co to mělo znamenat?" pronesl roztřeseným hlasem Balmon.
„Někdo je odvolal," najednou se Nora zamračila, když si uvědomila, co se stalo. Jako první se postavila na nohy. Podala jim ruce, aby jim pomohla se postavit. „Měli bychom pokračovat, než se vrátí. Měli jsme velké štěstí, že si je jejich páníček zavolal."
Všichni tři se na sebe jen znovu zmateně podívali. Z ničeho nic se začala Nora smát. Pak se přidal i Balmon i Delia. Smáli se. „Myslím, že tohle můžeme brát jako hodně, hodně velké štěstí," zubila se Nora. Delia jen přikývla na souhlas.
„Máš pravdu. Bylo to štěstí v neštěstí," poznamenal. Znovu však zaslechli nějaké kroky. Jejich smích utichnul. Podívali se tím směrem. Instinktivně udělali krok dozadu. Před jejich zraky se objevila ženská postava. Po jejím boku byl jeden z pekelných psů. Všichni se přestali zase smát a zpozorněli. Nora se začala soustředit na vzhled ženy. Měla dlouhé bílé vlasy jako Azazel. Její oči nebyly však černé jako jeho. Byli bilé, stejně jako její vlasy. Rty měla zbarvené do černé barvy. Její čelo zdobila podobná koruna, jako měl Azazel. Nora na ní zírala a jen němě stála.
„Nádherná," pomyslela si. Balmon si uvědomil, kdo to je jako první. Poklekl, před onou ženou. Delia udělala to stejné. Nora však zůstala stát a pořád na ní zírala. Přišla už blízko k nim. Podívala se prvně na Balmona a pak na Delii. Její zrak se zarazil na Noře. Prohlížela si jí od hlavy až k patě.
„Tak ty budeš ona dívka, kterou si sem Azazel přivedl," poznamenala ona žena.
„Ano. Nora," kývla na souhlas.
„Kdo jsi ty?"
„Astaroth. Azazelova sestra," usmála se na Noru.