Ráno mě probudila hlasitá hudba, která sem doléhla z přízemí. Byla to písnička, kterou by mohla pustit takhle po ránu jenom jediná osoba na světě( teda divil bych se, kdyby jich tu běhalo víc!).
Harry se vystrašeně posadil na posteli a načež sebou plácnul zpátky a přetáhl si přes hlavu peřinu. Musel jsem se kousnout do rtu při pohledu na tu peřinu, která v místě kde měl hlavu tvořila obrovskou hromadu a končila mu někde nad bedry, takže mu odhalovala černé prádlo na dokonele vypracované zadnici. Neodolal jsem a natáhl se k němu a rukou ho přes něj plácl. Ten hlasitý výkřik, který ze sebe vydal bych přirovnal spíše k jekotu malého dítěte a né dospělého muže. Než jsem se stačil jakkoliv bránit dopadla na mě peřina, kterou byl přikrit a dočista mě zavalil svým tělem. Snažil jsem se z pod něj vyvlíct, ale po několika minutách boje jsm se vzdal a přestal sebou házet. Nakonec mi za několik drobných úplatků dal milost a já se konečně vyhrabal zpět na svobodu. Než jsem se stačil zorientovat v pokoji, Harry se na mě vrhnul. Ležel jsem na zádech přičemž si na mě obkročmo sednul a ruce mi držel těma svýma nad mou hlavou. Vyjukaně jsem na něho koukal a čekal na jeho reakci. Jen se lehce uchechtl a políbil mě jemně na rty. S tou jemností jsem moc nesouhlasil a do našeho polibku vnesl trochu drsnosti a vášně. Teda spíše drsnosti. Jen co na mi na okamžik uvolnil stisk na zápěstích, překulil jsem ho pod sebe. To se mu moc nelíbilo a tak sme sse přetaovali o místo nad tím druhým dokud jsem šokovaně nezjistil, že půlka mého těla už není na posteli. Při dalším nepatrným pohybu jsme s žuchnutím dopadli na zem, kde jsme zůstali jen tak ležet. Lehce jsem se vyzvedl na lokty, abch na něj lépe viděl. Se zaujetím si mě prohlížel jako bych měl místo nosu chobot, ale nakonec se nade mně nahnul a jemně mě políbil na rty, mezi které mi pošepkal, že by rád šel na snídani, ale nechce se mu ze mně slézt. Při jeho dechu který mi lehce dopadal na dvoudenní strniště mi běhal mráz po zádech a celý se třásl. Rukou jsem mu zajel do vlsů a s úsměvem mu je odendal z čela.
,,Měl bych se nechat ostříhat! Mám to dost dlouhý.'' Suše poznamenal.
,,V žádném případě!''
,,Proč?''
,,Je to... Sexy.''
Po tomhle hlavu trochu sklonil, ale i tak jsem viděl, jak se mu na tvářích vykouzlil úsměv, přičemž odhalil své božské ďolíčky.
Jemně si skousnul ret.
,,Takže si myslíš, že jsem sexy jo?''
,,Řekl jsem, že tvé vlasy jsou sexy...Ne že ty jsi sexy.''
,,Pchee...''
Jakmile se trochu odtáhl z mé blískosti, rychle jsem ho k sobě přitál zpět. Políbil jsem ho na krk a zasypával ho polibky.
,,Ale jestli to chceš slyšet..''
,,Chci!''
,,Jsi strašně sexy. Když tě vidím ráno povalovat se v mé posteli, nejradši bych odhodil tu masku slušňáka, a ...''
,,A co?''
Podíval se na mě nepřstávajíc si kousat spodní ret.
,,Co by si udělal, Lou?''
Mé jméno prohodil s takovou rajcovností, že to ani nebylo možný.
,,Vzal bych si tě Harry. Celého celičkého bych si tě vzal do parády, ale neudělám to dokud si to nebudeš přát.''
Sotva jsem to dopověděl,doslova se na měvrhl a bral si mé rty, jakoby mu patřili.
,,Děkuju.''
..................
Po našem ranním úletu, jsme se v klídku nasnídali. No po pravdě to moc v klidu nebylo, protože se děcka hádali na kterou pohádku se boudou dívat, Ann s Verou se nadšeně rozplívali nad nějakým hercem, Ezra smažil palačinky, přičemž si zpíval melodii z reklami na coca-colu a mi s Harry jsme si z talířů kradli snídani. Tento blázinec náhle ustal, když se domem rozezněl zvuk mé pevné linky, který ozamoval, že mi volá někdo z nemocnice. Rychle jsme doběhl k telefonu. Hovor netrval ani minutu a už mi zkazil klidné ráno.
,,Pacient!''
Vysvětlil jsem jedním dechem a rozběhl jsem se do pokoje pro oblečení. Než jsem se převlekl, Ann mi do boxu na jídlo vložila čtyři tousty a Harry, který se pevlékl už před snídaní si z věšáků vzal klíče od auta a vyjel s ním na příjezdovou cestu. I přes mé přemlouvání, že do nemocnice už pojedu sám si nedal říct. Jakmile se můj zadek dotknul sedačky, už prudce sešlápl pedál, dveře jsem zavřel až po tom, co jsme projeli nehoráznou rychlostí bránou. Pět, možná šest křižovatek jsme projeli na červenou a když jsme zatáčeli k nemocnici, nevěděl jsme, jestli jsem víc mimo z té zběsilé jízdy, nemo problému, který sem jedu řešit.
Harry zapakoval těsně za autem, které stálo před námi. Než jsem vystoupil, políbil sem ho na rty a poděkoval za odvoz. Slíbil jsem mu, že až to tu skončím, zavolám mu a on pro mně zase dojede. S úsměvem jsem se na něj letmo podíval, poslal mu vzdušný polibeka a ozběhl se k recepci. Tam na mě čekala koordinátorka operací, se kterou jsem mířil k výtahu, přičemž mi vysvětlovalal kritický stav jednoho pacienta.
Harry:
Nikdy jsem v autě nejezdil takhle rychle. Ještě několik minut po tom, co Lou zmizel v budově jsem bez hnutí seděl na sedadle a třesoucíma se rukama pevně svíral volant. Nebyl jsem schopen odjed domů, tak jsem auto nechal zaparkované, vytáhl klíčky, zamknul a šel si sednou do kavárny, která sídlila hned přes ulici. Nedovedl jsem si představit, že bych zrovna teď měl pít ty blafy z nemocničního bufetu.
V kavárně jsem si dal dvě velké silné kávy s máslovým croassantem. Po víc jak dvou hodinách rozjímání nad kávou, která mi mimochodem vůbec nechutnala jsem se rozhodl jít do nemocnice. U recepce jsem zdvořile požádal o pomoc při hledání Louiho kanceláře. Milá, ale docela ošklivá sestřička mě dovedla ke dveřím, na kterých se pyšnila cedulka s jeho jménem. Před dveřmi se na mě usmála a odešla. Zaťukal jsem na dveře a vstoupil dovnitř. V malé místnosti byl velký dřevěný sůl a po pravé straně police od stropu až na zem, ve kterých sídlili všelijaké desky a dokumenty. Na stole byla ceulka se jménem nějaké ženy. Tohle teda nebyla jeho kancelář ale jeho sekretářky? Z této místnosti vedli jetě jedny deře, na které jsem taky zaklepal a vstoupil dovnitř. Jetli jsem řekl, že ta předešlá kancelář měl velký stůl, tak tahle měla hotové letiště! Kromně něj se tu náramně vyjímal velký černý gauč a okno. které bylo přes celou jednu zeď. Nad křeslem byli certifikáty s Louiho jménem a spousta jiných fotek, rámečků a obrázků. Po několika minutách stání a vyhlížení z okna mě začali bolet nohy a tak jsemse přesunul na velmi pohodlný gauč. Sundal si boty a pohodlně se na něj natáhl, tím způsobem, že mi nohy trčely ven přes opěradlo. Ani jsem si neuvědomil, že namísto koukání do stropu jsem zavřel oči a s úsměvem na tváři usnul.
Louis:
Při operaci, která trvala několik hodin a pořád se nám jí nedařilo obátit v náš prospěch jsem se stihlse všemi dvakrát pohádat a znovu usmířit! Když se sálem už po několikáté ozvalo to dluhé pípnutí nevěděl jsme jak jinak, než spůsoby které jsme už zkoušeli bychom mu mohli pomoct. Podíval jsem se to tváře všech doktorů, se kterýma jsme spolupracoval. Nikdo si s ním něvěděl rady. Já osobně zastávám názory, že když někdo u už nechce být, tak se prostě vzdá, a tohle byl očividně případ, kde už dvacetiletý mladík neměl sílu se na tomto světě dál udržet. V tento momen si vždy uvědomím, jak tenká je hranice mezi smtí a životem. Popošel jsem ke stroji, ze kterého to pípání vycházelo a odpojil ho z mrtvého těla. Ještě než jsem odešel zesálu poděkoval jsem ostatním doktorům za spulupráci a na posled se mu podívaldo tváře, které ještě před chvilkou měla živjější barvu, ale teď měl tváře propadlé, rty pootevřené. Předsálem čekali jeho rodiče, které ještě stále doufali, ale jen co uviděli můj výraz došlo jim, že tady už žádné modlidby nepomůžou. Popřál jim upřímnou soustrast a nechal tam plakající manželský pár o samotě.
Ještě než jsem došel do mé kanceláře, zamířil jsme na záchody pro personál. Podíval jsem se na svůj odraz do zrcadla a nedokázal jsem říct, jestli mě můj obraz vyděsil, nebo ne. Ty emoce jsou nepopsatelné. Ledovou vodu jsem si nabral do dlaní a prudce si jí šplíchnul na obličej. Každé ráno se tímto způsobem probouzím, ale tentokrát, jakobychzůstal uvězněný ve snu. který se mi ani trochu nelíbil.
Z kapsy pláště jsem vytáhl mobil a vytočil Harryho číslo. Když mi to konečně zvednul, zdál se mi takový překvapený a dezorientovaný. Když jsem se od něj dozvěděl, že je u mě v kanceláři, což mě mimochodem docela překvapilo, vyvodil jsem, že nejspíš usnul na gauči.
Jen co jsem prošel kanceláří asistentky a otevřel dveře od vlastní, uviděl jsem ho, jak stojí u okna a ramenem se opírá o hranu skříně. Zezadu jsem k němu přišel a objal ho.
,,Nelekl ses.''
,,Viděl jsem tě přicházet v odrazu.''
Teprve teď se na mě otočil čelem a mě se naskitnul pohled do jeho ospalých, ale i přesto náderných očí.
,,Spal jsi.''
,,Ehm.. jo.''
Namísto odpovdi jsem se jen pousmál. Harry mi však podzvedl bradu tak, abych mu viděl do očí.
,,Lou..''
Ješte to ani neodpověděl a už se mi po tvářích kutálely obrovské kapky slz.
,,Notak... Lou, všechno je v pořádku broučku, všechno už je v pořádku, jsem tu s tebou. '' Nechalů jsem se vtáhnou do jeho silného objeí a jeho slova na mě působila až neuvěřitelnou silou.
Harry si sedl na gauč a vtáhl si mě do náruče, čemuž jsme se nebránil, protože jsem teď něco takového náramně potřeboval.
,,On umřel. Harry on mi umřel pod rukama.'' Nejprve se na mě díval dost, vykuleně, ale když pochopil, že mluvím o svém pacientovi, přitáhl si mě ještě pevněji.
,,Udělal jsi pro něj vše co jsi mohl ne?''
,,To jo.... ale.. bylo mu teprve kolem dvaceti.'' Harry mě jen pobídl, abych svou myšlenku dokočil.
,,Co, co kdyby se ti taky něcotakového stalo.. to.. já-''
,,Notak Loui.''
,,Harry, co-''
..To se nikdy nestane Loui,to se nikdy nestane, slibuju jo?''
Jemně mi setřel slzy a po každém slaném potůčku zanechal krátký polibek. Hlavu jsem si položil na jeho rameno a nechal se kolébat v jeho náruči, která mi sloužila jako štít před všemi špatnými věcmi.
,,Lou, proč je moje jméno napsanýna cedulce u dveří?''
,,Protože jsi můj asistent přece!''
,, A to od kdy prosímtě?''
,,Od vždycky. Asi bych ti měl říct, že netoleruji naprosto žádné nedostatky co se týče pracovní morálky.''
,,No sakra, ty budeš ale hroznej šéf!''
,,Já myslím, že si budme rozumnět.''
,,Vážně?''
,,Samozřejmě.''
,,A budu muset nosit úplé kalhoty a košili, jako všichni asistenti?''
,,Ty nejúplejší, ty trdlo moje!''
,,No jen abys pak nelitoval!''
,,To nebudu, to se můžeš spolehnout!''
,,Myslím, že s vámi bude radost spolupracovat, Pane Tomlinsone. Mohl bych vám teď nabýdnout odvoz domů, nebo či hrnek lahodné kávy?''
,,To by jstebyl velice laskav.''
Se smíchem jsme se zvedli, odešli z kanceláře a mířili si to do té kavárny, kde jsme se před několika hodinami nudil k smrti. Celou cestu a ještě i v při šálcích plných horkého kafe jsme se nepřestali culit. Byl to jede z nejhezčích chvilek strávených s tím kdrnáčem.
Krásný večer dámy! Doufám že se vám tento díl líbil! Děkuji všem, co to čtou! :3
Speciálně bych chtěla poděkovat Sardelince a LarryShipperSK! Žeru vás děvčata!
Kate.Pros..