„Pamatuju si každý slovo, co jste mi v tu noc řekl." Harry na chvíli zavřel oči a dlouhými prsty si je unaveně promnul. „Takže se ptám, kam se to celé ztratilo? A proč věříte Lukovi tak neuvěřitelnou blbost?"
Harry se párkrát nedechnul a otevřel pusu, snad jako kdyby chtěl něco říct, ale nikdy z toho nic nebylo. Pokaždé svá ústa zase zavřel a jen dál koukal na můj obličej.
Vážně si myslel, že bych si něco takovýho nepamatovala? Vždyť to byla jedna z nejhezčích věcí, co mi kdo za posledních pár měsíců řekl. Na něco takového se nezapomíná.
Nervózně jsem se zhoupla z jedné nohy na druhou a pohledem sjela z jeho obličeje na dřevěnou podlahu pod námi. Náhle jsem nevěděla, co říct. Chtěla jsem se bránit a vysvětlit mu, jak to s Lukem bylo doopravdy, ale nějak jsem nemohla najít svůj vlastní hlas a ani odvahu na to, abych teď promluvila.
Najednou Harry udělal jeden hbitý krok směrem ke mně a popadnul mě za jedno předloktí. Pevně ho stisknul ve své dlani a donutil mě tak zase zvednout pohled na jeho obličej. V tuhle chvíli se v něm mísilo tolik emocí dohromady, že se dalo jen stěží uhádnout, na co právě myslí. Jeho oči byly stále naštvané a potemnělé, ale povolené čelisti ukazovaly na jistou úlevu, co právě pociťoval. Ale... proč by cítil zrovna úlevu, to mi nebylo jasné.
„Myslel jsem, že jsi na to zapomněla," šeptl blízko mého obličeje, ale mou ruku ze svého stisku nepustil. Z místa toho dotyku se mi pomalu šířila husí kůže po celé paži. Chtěla jsem ji přitáhnout k sobě a donutit ho, aby ji pustil, ale on ji místo toho stisknul ještě pevněji. Naštěstí ne natolik, aby mě to mohlo začít bolet.
„Nezapomněla," zakroutila jsem lehce hlavou. „Vy jste si to rozmyslel."
„Nerozmyslel," odseknul okamžitě a jeho oči se rozkmitaly po mém obličeji. Nejdříve setrvaly na mých očích, pak sklouzly na můj nos a nakonec skončily na rtech. To já svůj pohled stále držela připevněný na jeho třpytících se očích. „Myslel jsem, že si to nepamatuješ a nechtěl jsem ti to připomínat."
„Teď už je to stejně jedno," kuňkla jsem tiše. Srdce mi hlasitě bušilo do hrudního koše a celý hrudník se mi zdvíhal ve zběsilém tempu. Snažila jsem se dýchat normálním tempem, ale když stál takhle blízko, nebylo to zkrátka možný. Chtěla jsem, aby mi pustil tu ruku a odešel. Zároveň jsem si ale přála, aby mě takhle držel dál a třeba i obejmul. Ten pocit bezpečí u něj jsem znala až moc dobře a věděla jsem, že nic jiného se mu nikdy nemůže vyrovnat. Jeho dotyk dokázal odsunout všechny problémy stranou, jako kdyby vůbec neexistovaly.
„Proč si myslíš, že je to jedno?" zachraptěl a jeho mentolový dech se donesl až k mému obličeji. Nechtěla jsem vypadat jako pitomec, ale pokaždé, když se tohle stalo, přála jsem si zavřít oči a vzpomínat, jaké to bylo v jeho objetí. „Není to jedno."
„Věříte Lukovi víc než mě," smutně jsem vytáhla koutky rtů do malého úsměvu a nadále držela svůj pohled na jeho očích. Rozhodně byly temnější než obvykle, ale nedalo se říct, že by byly nějak méně okouzlující, to určitě ne.
„Ještě jsi mi neřekla, co se včera stalo. Takže... jo, věřím Lukovi," zamumlal a svůj pohled vrátil po dlouhé době zpátky na mé vlastní oči. „Řekni, co se včera stalo. Svůj názor pak určitě změním."
„Nechci žalovat."
„Řekni, co se včera stalo," zopakoval znovu o trochu naléhavěji. Pečlivě od sebe dělil každé slovo a na každé dával velký důraz. Poraženecky jsem si povzdychla a pohledem ucukla směrem k zemi.
„Já ani nevím, co to přesně bylo."
„Víš přesně, co to bylo. Jenom to řekni."
„Nebylo to tak, že já bych flirtovala s ním," zakroutila jsem pobaveně hlavou a vzápětí pohlédla zpátky na jeho bezchybný obličej. „A nebylo tak ani tak, že on by flirtoval se mnou. Spíš jen dělal ... nevhodné návrhy a měl stupidní poznámky ke všemu, co jsem řekla."
„Jestli tě to uklidní, tak teď věřím víc tobě než jemu."
„Měla jsem z něj strach," připustila jsem opatrně. Silně jsem se kousla do spodního rtu a bolest pocházející od něj mi rázem vystřelila do obou tváří. Aspoň tohle mě na chvíli přinutilo zase normálně přemýšlet nad tím, co to vlastně říkám.
„Proč?"
„Když na mě sáhnul, tak-."
„On na tebe sáhnul?" zvýšil náhle hlas. Čelisti se mu zatnuly a všechna ta jemnost z jeho obličeje se okamžitě vytratila. Všechny rysy mu ztvrdly a stisk jeho dlaně kolem mého předloktí se ještě víc zpevnil. Teď už to popravdě začalo docela bolet.
„Jo."
„Jak?"
„Asi tak jako vy teď," zašeptala jsem potichu a pohlédla na jeho ruku obmotanou kolem mého zápěstí. Nejspíš si konečně uvědomil, jak pevně mě drží, a jednoduše mou ruku pustil. Zůstalo po něm jen jedno velké chladné místo. Trochu jsem se zamračila při zjištění, že mi jeho stisk způsobil na kůži jemné začervenání. Nemyslela jsem si, že mě drží tak pevně, aby to mohlo zanechat nějakou stopu.
„Promiň," zašeptal trochu provinile. Pohled jsem stále nechala upřený na svém zápěstí, kde se teď vyjímaly červené otlačky jeho prstů. Vzápětí se jeho dlaň objevila u mého předloktí znovu. Tentokrát pouze s nataženými prsty, které se snažily pohladit mou pokožku. Rychlým trhnutím jsem schovala ruku za svými zády, aby se mě nemohl znovu dotknout. „Teď jsem ještě horší než on."
„Ne," vydechla jsem tiše. „To ne." Pousmál se na mě tím stylem, kdy vytáhne jeden koutek nahoru a ve tváři se mu objeví ďolíček. Ale byl to spíš úšklebek, než úsměv. Nebylo na něm nic veselého ani pobaveného. Spíš tím jenom říkal, že mou předešlou poznámku slyšel a nehodlá ji nijak komentovat.
„Řeknu Lukovi, aby tě nechal na pokoji." Rukou si nervózně projel vlasy, kde opět neměl žádnou čelenku.
Jeho vlasy mě vždycky fascinovaly. Nebyly ani dlouhé, ani krátké a na konečcích se většinou točily do kudrlin. Věděla jsem, že kdyby nenosil čelenky, měl by je věčně spadané v očích, protože neměly žádný tvar, do kterého by byly učesané. Jen byly všechny nahrnuté dozadu, takže při každé prudším pohybu byly všechny v jeho očích. A i přes to, že to muselo být celkem nepříjemné, se mi líbilo víc, když ve vlasech žádnou čelenku neměl.
„To by bylo fajn," přikývla jsem a mé vlastní vlasy mi při tom pohybu spadly do obličeje. Harryho ruka rychle vystřelila k mé tváři, pravděpodobně aby mi mohl vlasy zastrčit zpátky za ucho. Naštěstí jsem to stihla udělat dřív než on a jeho prsty se jen jemně otřely o ty mé. Což bohatě stačilo, abych cítila všechny ty jiskřičky, které se okamžitě rozprskly po celé mé ruce. Hbitě jsem svou ruku zase stáhla pryč, protože tyhle reakce mého těla na něj mě upřímně děsily. Nejenže byl tenhle člověk děsivý sám o sobě, pokaždé když se mě, třeba jen omylem, dotknul, muselo stát něco takového. A to mě děsilo k smrti. Nikdy předtím jsem něco takového nepocítila. Nikdy s nikým. Jen s ním, to bylo na tom to nejhorší.
„Vážně se omlouvám za tu ruku. Nevěděl jsem, že.-"
„Nic to není," mávla jsem druhou rukou, na které jsem neměla žádné otlačky. Styles naklonil hlavu na stranu a ne moc přesvědčeně si mě prohlídnul. „Vážně."
„Dobře. Takže... kdyby Luke zas něco zkoušel, řekneš mi o tom?" Tentokrát jsem já vytáhla jeden koutek rtů do poloúsměvu a donutila samu sebe přikývnout.
„Asi jo." Pravděpodobně bych mu nic takovýho neřekla, ale nechtěla jsem ho dál trápit. Jen jsem si přála, aby se už sebral a odešel.
„Měl bych už jít," vydechl nakonec sám a ustoupil ode mě o jeden jediný krok. I to mi stačilo, abych se konečně mohla pořádně nadechnout.
„Jo," souhlasila jsem a pohledem přímo hypnotizovala dveře za ním. Potřebovala jsem si tohle všechno promyslet a to nebylo možný, když se mnou stál v jedné místnosti. Zvlášť, když jsme tu byli jen my dva a nikdo jiný.
„Fajn, uvidíme se na hřišti," naposledy se usmál, poté si otevřel dveře a zmizel za nimi.
Z úst mi hned nato unikl hluboký, trhaný výdech a instinktivně jsem si pevně objala předloktí, na kterém se teď vyjímalo těch pár zarudlých otlačků. Celou dobu, co tu byl, jsem z něj byla tak mimo, že jsem si ani nevšimla toho, jak pevně mě tisknul.
Bylo by hodně praštěný, kdybych se za ním rozběhla a přemluvila ho, aby se sem zase vrátil? I přes to, že mi tak trochu ublížil, chtěla jsem, aby se vrátil. Všechny ty pocity z dřívějška se ke mně vrátili, když stál u mě takhle blízko a držel mou ruku - kterou tisknul možná až trochu moc pevně. Nechtěla jsem zpátky toho člověka, co uměl jen nadávat, kritizovat a navážet se do mě nebo do Nialla. Přála jsem si tu mít toho, kdo mě dřív klidně obejmul, aniž by k tomu měl sebemenší důvod. Toho, kdo se o mě vážně postaral, když mi bylo nejhůř.
Potřebovala jsem toho člověka zpátky. Všechny tyhle chvilky se nedaly jen tak zapomenout a já o to ani neměla zájem. Právě naopak. Chtěla jsem to všechno prožít znovu. Ale ... jak? Jak by se to mohlo stát všechno znovu?
Popadla jsem mobil ležící na stolku a hned vytočila číslo Kate. Čekala jsem pouhé jedno pípnutí, než mi telefon u ucha zabrněl, což znamenalo přijmutí hovoru.
„Charlie, myslíš, že by ti mohla zavolat tak za půl hodiny? Mám tu nějakou práci," vychrlila na mě okamžitě bez nějakého pozdravu. V duchu jsem viděla, jak už odtahuje mobil od ucha, protože si byla určitě jistá, že ji nechám na pokoji, když mě o to požádá.
„Styles mě chtěl políbit a já mu za to vysypala mouku na hlavu," zamumlala jsem dřív, než stihla hovor ukončit. „Řekni, že jsem udělala správnou věc a nejsem ten nejhorší člověk na týhle planetě. Prosím."
„Počkej," sykla tiše. „Paule! Jdu na kafé, za dvacet minut jsem zpátky!" Slyšela jsem, jak zakřičela mimo náš rozhovor. Pomalu jsem se sesunula na svou postel a obličej si složila do volné ruky.
„Kate, jsi tam?"
„Jo, jo," vyhrkla pohotově. „Upřímně Charlie, začínala jsem si pomalu myslet, že to snad nikdy neudělá."
„Cože?"
„Promiň, ale ten, kdo něco takovýho nečekal, je idiot."
„Já jsem tak neskutečně hloupá, panebože," povzdechla jsem si unaveně. Nechtěla jsem tím říct, že bych litovala toho, že jsem ho nakonec nepolíbila. Jen... tou moukou jsem zničila ten vratký vztah, co jsme měli. Teď jsme byli zase tak, kde jsme byli přesně před dvěma týdny a to vědomí se mi ani trochu nelíbilo.
„Ne, zlato, nejsi hloupá," zasmála se uvolněně Kate, což donutilo k lehkému úsměvu i mě. „Sice si na něj nemusela sypat zrovna mouku, ale to je fuk."
„Fajn," vydechla jsem. „Já jenom, že on se choval tak... jinak. Ptal se mě na mamku, staral se o mě, dokonce mě i obejmul. A pak mě chtěl políbit a já nechtěla zničit to křehký ... přátelství, co jsme v tu dobu měli."
„A teď je na tebe naštvanej," doplnila mě celkem pobaveným tónem.
„Jo."
„Nediv se, když jsi mu takhle pochroumala to jeho ego," zasmála se a já si jen frustrovaně povzdechla. Tohle byl ten důvod, proč jsem jí o tom nechtěla říct už dřív. Přesně jsem totiž věděla, že si o mě bude myslet, že jsem idiot.
„To jsem v úmyslu neměla." Prohrábla jsem si prsty rozpuštěné vlasy a vzápětí sebou plácla do postele za sebou. „Myslíš, že jsem mu měla dát prostě pusu?"
„A proč bys to, proboha, dělala?!" zvýšila na mě náhle hlas, jako kdyby mě za něco kárala.
„Já nevím." Zamyšleně jsem se zahleděla do bílého stropu nad sebou a hledala nějakou odpověď, která by dávala větší smysl než ta, co jsem jí právě dala.
„Charlie, nedělej nic, čeho bys pak mohla litovat, rozumíš?"
„Snažím se."
„A netrap se kvůli tomu. Tohle by se stalo dřív nebo později. Je dobře, že už jste si to už vyřídili. Ber to tak, že už to na tebe aspoň nebude zkoušet znovu," promluvila důležitě a za to jsem ji vždycky tolik milovala. Ze všeho si dokázala udělat legraci, ale jakmile přišla řada na důležitější témata, dokázala být skvělý rádce. Jen tentokrát jsem trochu pochybovala, jestli jsem něco takového chtěla slyšet.
„Máš pravdu." Zvedla jsem nad sebe ruku s těmi červenými otisky a lépe si je prohlídla. V mysli se mi vynořila jedna důležitá otázka. Byl by schopný mi ublížit schválně? Kdyby mi třeba chtěla oplatit všechny ty chvíle, kdy jsem na něj byla hnusná, mohl by mi udělat něco takového úmyslně? „Kate, když já nechci, aby se ke mně zase choval jako naprostej kretén, když vím, že je schopnej chovat se i hezky."
„Však ono ho to za chvíli přejde, uvidíš. Nikoho by nebavilo se věčně hádat." Že by měla Kate zase pro jednou pravdu? Možná je tohle ten důvod, proč se se mnou dneska jen tak přestal hádat. Byl ze mě tak unavený a nudila jsem ho natolik, že jsem mu nestála ani za to, aby na mě začal řvát? Asi...
„Takže si myslíš, že jsem udělala dobře, že jsem na něj tu mouku vysypala?"
„Jen si představ, co by se stalo, kdybys ho vážně políbila, Charlie," zašeptala tiše a zároveň až přehnaně dramaticky. „Co by se stalo potom, hm? Obě víme, že nic. Takže ano, myslím, že jsi udělala dobře, když jsi na něj tu mouku vysypala. Jsem na tebe pyšná, sestřičko."
Pozn. Autorky: :DDD Neměla jsem to srdce vás nechat čekat ještě dýl na novej díl. Navíc mám dneska narozeniny (jééj), takže jsem se rozhodla, že je strávím s vámi. Hodně mi na vás všech záleží, protože jste moji miláčkové ... a vy to víte... doufám.
Jinak k dílu... Kate už tam dlouho nebyla, tak jsem si říkala, že by bylo fajn, kdyby se zase po nějaké době objevila. No a Harry? Ten je s těma měnícíma se náladama horší než kdejaká holka -.-"
V další kapitole bude znovu asi Luke (asi... ještě to nemám úplně dopodrobna naplánovaný), ale snad jo, protože vím, že se všichni nemůžeme dočkat, až tam bude. :D
To je asi všechno. Je úžasnej pocit vědět, že mi je konečně patnáct. :D I když mi po tý čtrnáctce bude docela smutno, protože to byl pro mě úžasnej rok, hlavně proto, že jsem začala psát tuhle povídku a díky tomu jsem poznala hrozně moc úžasných lidí :'))
Děkuju, a pokud se vám chce, můžete mi napsat nějakej koment o tom, jak se vám kapitola líbila, popřípadě o tom, co by se mohlo stát v dalších dílech ;).
Btw... vím, že ten díl je kratší než normálně, ale být vámi jsem ráda, že je vůbec nějakej... Tento týden jsem měla volný dohromady asi jen tři hodiny, takže to podle toho taky vypadá. :D