Doufám, že se vám i tento díl bude líbt. Dekuji všem, co tohle dobrovolně čtou!! :D :D :D
Tak už čtite! :D :D :3
Vyšel jsem z Harryho pokoje s tričkem přehozeným přes pravé rameno. Měl jsem ohromnou radost!! Nemůžu uvěřit, že jsem to udělal, že jsem ho políbil..Dvakrát! Když jsi vzpomenu, jak mě přitlačil na dveře a jemně se otřel svými rty o ty moje.. Hůůůůů.... Naprosto dokonalý pocit!
Myslel jsem na něj a u toho se přiblble usmíval. Všímal jsem si pohledů plných opovržení, ale i pohledů sester, dívek i žen, které se na mě dívali jako na potenciálního, přitažlivého muže. Viděl jsem svůj odraz na skleněné výplně a musím uznat, že nevypadám špatně. Od Harryho rozcuchané vlasy, dobře vypracované břicho, na kterém se ale jemně rýsoval špíček a tetování, která zaplňovala skoro celou pravačku, tomu dávala ještě větší šmrnc. Narazil jsem na Michaela, jenž se na mě díval jako na blázna!
,,Sakra Loui! Jednou si přijdeš do práce bez kalhot, podruhé si tu vykračuješ jak princeznička bez trika. Co bude sakra příště?''
,,Budu si tu vykračovat v trenkách?!'' Odpověděl jsem mu se smíchem, jako by to bylo nad slunce jasné.
Pokračovali jsme stejnou cestu. Povídali jsme si o jídle v jídelně, při čemž jsem si vzpoměl na válku, kterou jsem měl s Harrym. Asi jsem se zamyslel, protože mě z mého snění probralo až Michaelova dlaň kmitající před mím obličejem. Zrovna jsme procházeli nejrušnější chodbou v nemocnici, když se mi šeptem nařídil, ať spolupracuju. Nechápal jsem, o co mu jde. Jediné, cehož jsem si stačil všimnou byl dav školaček, byli tu zřejmě na exkursi, a okatě si mě prohlíželi. Teda do té doby, než mi ten pošuk vedle mě plácl přes zadek a na celou chobdu, aby to nikdo nepřeslechl zařval:,,He is gay!'' Než jsem se na něj stihnul otočit, utíkal přede mnou do postranní uličky, co vede k vítahu. Já jsem tam jen stál a vyhýbal jsem se pohledům těch holek. Některé byly docela pěkné, ale uznejme si to, mě ženy nikdy nepřitahovaly. Z výkladu jejich učitelky, které byli už od pohledu děsné, jsem zaslech o nejúspěšnějším doktorovi téhle nemocnice. O skvělém Doktorovi Tomlinsonovi. Dost mě zajímalo, co jim o mě bude vykládat, tak jsem se nenápadně držel blízko té ženské. Prý jim se mnou domluvila schůzku. Wow, že o tom nemám ani ponětí! Zajímavé! Poprosila recepční, aby mi zavolala do kanceláře, a ať jsem přijdu. Během chvilky se jí recepční omuvila, že jí to moje asistentka zvedla, ale že ve své kanceláři nejsem. Ta učitelka zrudla zlostí a začala nadávat. Nebyl jsem z toho nějak rozladěný, spíš mi to přišlo vtipný. Řekl jsem si, že vyskouším, jestli má dobré nervy...
Otočila se od recepce a mířila si to k automatu na kávu a horké nápoje. Na poslední chvilku jsem se rozběhl a postavil se do fronty těsně před ní. Po chvilce se k ní přidala další učitelka. Ve vteřině jsem se stal zrádcem světa! Začali mě tam na férovku pomlouvat, urážet mě, nazývat volem, blbcem, namyšleným parchantem a mnohem horšími věcmi, které je lepšé neopakovat. Dostal jsem naprosto geniální nápad! Zavolal jsem Liamovi, aby přišel k recepci a hlasitě mě oslovil celým jménem. Sice nechápal, proč by to měl udělat, ale když jsem mu vysvětlil, že to je na život a na smrt důležitý, slíbil mi, že se během pěti minut staví. Mezitím jsem se dostal na řadu a mohl si vybírat, jakou kávu si dám. Ty ženský si museli myslet, že jsem snad úplně hluchej! Začali tam na mě vykřikovat, že tam zapustí kořeny, než si něco vyberu, tak jsem se to rozhodl ještě více protahovat. Začal jsem si potichu říkat možnosti, jaké bych si mohl vybrat. Ty ženský za mnou to samozřejmě slyšely. Začaly se tam ještě víc rozčilovat. Docela mě to bavilo, ale chtěl jsem si zahrát taky na zlého doktora. V další vlně na dávek jsem toho měl tak akorát dost. Otočil jsem se čelem k těm paninkám za mnou.
,,Cože jste to řekla?'' Zeptal jsem se jí trochu zvíšeným hlasem. Začala na mě řvát, co si to dovoluji, na ní takhle křičet. Musel jsem jí připomenout, že jediná, kdo řve je tu ona, tak ať si dá pozor, že by mohla dostat infarkt a já bych jí rozhodně nezacharňoval. Načež se mi ta ženská vysmála, že já bach správně nenalepil ani náplast na odřeninu. Teď už hlasem, aby to slyšeli všichni jsem se jí zeptal jestli ví kdo jsem. Samozřejmě to nevěděla, tak jsem se jí představil. Musím uznat, že ten její ksicht, když zjistila, že já jsem ten doktor, ktrého tu předemnou pomlouvala, byl k nezaplacení. Pak z ní vypadlo něco, co jsem opravdu nečekal. Prej že na doktora Tomlinsona by si mohl hrát každý! Začal jsem se pomalu uchechtávat, protože jsem viděl Liama, jak sedí na židli u recepce a pobaveně sleduje, jak se to bude vyvíjet. Nenápadně jsem na něj kývnul. Po několika vteřinách si to k nám namířil s dokonale zoufalým výrazem.
,,Doktore Tomlinsone! Doktore Tomlinsone!'' Rozkřikl se tak hlasitě, že na sebe upoutal veškerou pozornost. Já jsem nasadil zcela profecionální face a čekal co si teď vymyslí.
,,Jdu vám jenom říct, že před chvilkou vaší asistence volala nějaká ženská a neslušně na ní vyjela a žádala o vaši pozornost. Takže vám vzkazuje, že sem nemáte ani chodit a už vůbec se sn ní nemáte bavit.'' Začali mi cukat koutky, když jsem si uvědomil, jak ta ženská za mnou lapá po dechu, jako by tomu, co řekl Liam ani nechtěla věřit.
,,Možná vím, koho tím myslela!'' Přitom jsem pohledem zabloudil k ženě stojící za mnou. ,,Ale ať nemá obavy, protože...'' Nevěděl jsem, co mám říct, ale naštěstí mě přerušil hlasitý křik mého jména. No jestli jsem Liamův křik označil za hlasitý, tak teda nevím, jak bych měl označit tento! Rozhostilo se naprosté ticho. V celé recepci nikdo ani nemuknul, aby jim náhodou něco neuniklo..
,,Doktore Tomlinsone! Doktore Tomlinsone!'' Rozléhalo se po celé chodbě, která navazovala na recepci. Prvně jsem nemohl ten hlas k nikomu přiřadit, ale jen co jsem uviděl blonďatou hlavu a velké modré oči, poznal jsem ho! Můj zachránce je Niall, nejhlasitější člověk na Zemi, a schodou okolností i můj kolega na oddělení.
,,Selhání srdce na pokoji číslo 69!'' Vyhrknul na mě. s Liamem jsme se přemáhali, abychom se nerozesmáli na celé kolo! Jen fakt, že pokoj číslo 69 je v oddělení patologie, teda mrtvol. Opravdu nechápu, jak se v nich může Liam vrtat. Já osobně tedy dávám přednost živým pacientům.. Samozřejmně mám nejradši toho jednoho pacienta, ale to už vám asi došlo...
Ta učitelka se mi začala horlivě omluvat, že nevěděla, že já jsem doopravdy já.
,,Když mě omuvíte... Mám na práci důležitější věci než poslochat nadávky od cizí ženy.'' Napůl uraženě a napůl nadřízeně jsem jí umlčel. ,,Jo a spletla jste se. Umím zalepit náplastí odřeninu.'' S tímhle jsem se otočil na Liama s Niallem a odešli jsme spěšným krokem k výtahu.
Když se za námi zavřeli dveře, Liam se svezl na podlahu a pustil ze sebe všechen zadržovaný smích. Niall se smál ještě hlasitěji a intenzivěvi než kdy jindy a já? Já jsem se válel na podlaze a nemohl popadnout dech.
,,To-to...byl-lo sup-per!'' Chechtal se Li.
,,Ten ksicht tý ženský!'' smál se Nial.
,,Sakra Nialle proč zrovna pokoj 69? Vždyť mrtvola by měla asi těžko zástavu srce!''
,,Však právě!'' Rozesmál se ještě víc a nás tím pádem taky.
Když nás od smíchu bolelo břicho, přestal jsme se hystericky smát, ale úsměv nám na tvářích vydržel. Kluci se divli, proč nemám na sobě triko, takže jsem jim vysvětlil jak asi probíhal oběd s Harrym. Dokonce jsem jim řekl, že bych mu chtěl nabídnou místo, které se uvolnilí, když Daphne odejde na mateřskou... Proti tomu nic nenamítali, jen mi popřáli, ať mi to s Harrym vyjde. Když jsem jim chtěl odorovat, že s Harrym nic nemám. Liam mě sjel pohledem říkajíc: Klid chlape, mi víme že ho máš rád. A rozhodně nám to nevadí! Radši jsme přešli na jiné téma.. Ale myšlenka na Harryho v mé kanceláři.. wrau..
Ani jsem se nestačil zeptat, jak se tam Niall vzal, Liam mi to už vysvštloval.
,,No a když jsem tu vaši konverzaci u kávo-matu pozoroval, napsal ještě Niallovi, aby se taky stavil.'' Dokončil svou část příběhu.
Podivil jsem se, jakto že tam ještě nejsme, vždyť jedeme jen do pátého patra! Načež jsme zjistili, že jsme pořád v přízemí, protože jsme nezmáčky knoflík. Prostě tři idioti, co neumí jezdit ve výtahu!
Konečně jsme vystoupili. S Niallem jsme rozloučili s Liamem, který pokračoval chodbou na druhou stranu než mi. Odpojil jsem se u své kanceláře a nechal Nialla na chodbě o samotě.
Na stole byl papírek od Daph, na kterém stálo, že si odskočila na oběd.
Až odejde na mateřskou, co nejrychleji požádám o její dočastné zastoupení Harryho, jinak bych se tady sám asi zbláznil!
Na záznamníku mi blikalo červnené světélko, signalizující nové, nepřečtené hlasové správy. Sednul jsem si do pohodlného křesla, který byl vedle sedačky a konferenčního stolku, a začal si je přehrávat..
Sem tam mé myšlenky zamířili k Harrymu, takže jsem si některé musel pustit i víckrát, abych pochopil, kdo a co ode mně chce...
V příštím díle nám zase do děje bude zasahovat Harrouš! :3 :D
Když mi tu zanecháte voutík, budu jedině ráda! :D :3
Jste božííí! :3 <333
S Láskou,
Kat. Pros <69