Ahojte! :D tak y se těšíte na každý další díl tak jako já? Hřeje mě u srdce, že mou story někdo čte! :3
Miluju vás!
Na začátek trochu angličtiny. No, překládat vám to nebudu! :D
Google je kámoš, ne žrádlo! :D
What is a point of the living when you don't have a hope?
Tuto otázku mi jednou položil můj učitel psychologie. Vždy jsem mu tvrdil, že nějaká naděje existuje. Že vždy se najde nějaký záchytný bod, který vás udrží nad vodou. Tvrdil jsem mu, že když člověk přestane doufat, tak umírá.
Teď tu sedím uprostřed pokoje v nemocničním oblečení na traumatologickém oddělení. Slzy mi tečou po tvářích a já to nevnímám. Několik sester za mnou přišlo, aby se mě zeptalo, jak se mi vede, jestli nechci donést jídlo, nebo pití. S žádnou jsem nepromluvil ani slovo. Možná proto, že jim nemám co říct.
Takhle jsem tam seděl několik hodin. Nevnímal jsem kručení v břichu, ani brnění nohou. Vnímal jsem jen vnitřní bolest. Bolest, která mě pomalu ničila zevnitř.
Kolem poledne někdo rázně zaklepal na dveře. Nechtěl jsem, aby sem někdo chodil, ale ani se mi nechtělo mluvit, takže jsem jen mlčel a vyčkával.Ten někdo neměl moc velkou trpělivost. Po necelé minutě vtrhnul dovnitř a bouchul dveřmi, až jsem nadskočil leknutím. Takhle silně dokáže dveřmi bouchnout jen jediný člověk na světě.
Doktor Liam Payne. Je to suprovej člověk. S ním se průměrná párty mění na pařbu roku. A to mohu dosvědčit.
,,Vstávej!'' Rozkřikl se po pokoji. Ani jsem se nestačil zvednout a už mě na nohly postavil sám.
Byl o něco větší než já. A o hodně težší. Ne že by byl tlustej, ale ty hodiny, co tráví v posilovně na něm jdou poznat. Přemýšlel jsem, že se mu vysmeknu a uteču mu. Má mě dost dobře prokouknutýho. Jen co jsem se pohnul, chytl mě za ruce a vrátil na původní místo jen o něco blíž k němu.
,,Tommo...'' Ani to nemusel doříct. Z tónu jeho hlasu jsem poznal, že to je špatné. Hodně špatné.
,,Li, neříkej mi pros-'' než jsem to stačil doříct přitáhl si mě do obětí a jemně hladil po zádech. Druhou rukou mi odhrnul vlasy ze spoceného čela a podíval se mi do očí.
,,Je v kómtu, Loui.''
Nevěděl jsem jak mám reagovat. Byl jsem ohromně rád, že žije. Ale být v kómatu není zrovna výhra.
,,Můžu ho vidět?'' Liam jen pokýval hlavou.
Šli jsme mlčky nemocničními chodbami, které mi připadaly nekonečné. Liam se u jedněch z mnohla dveří v té nekonečné chodbě zastavil. Šel jsem pomaleji než on. U těch dveří mě naposled objal. Otočil se a odešel.
Bál jsem se vejít, ale nesmírně jsem se těšil, až ho zase uvidím.
Bezpečnostní kartu jsem přiložil na senzor a vyťukal vstupní kód. Pomalu jsem otevřel dveře.
Jen co jsem ho spatřil ležet bledého na posteli napojeného na několik přístrojů a bez známek života, nahrnula se mi do očí další várka slz.
,,Ha-arry?'' Pošeptal jsem k němu, doufajíc, že se ke mě otočí, usměje se a zeptá se jak se mám.
Nic. Žádný pohyb. Žádná odpověď. Žádná reakce. Prostě nic.
Opatrně jsem si sednul k němu na postel a chytil ho za ruku. Z lékařského hlediska vím, že lidé v kómatu, ač to nedávají na jevo, mohou slyšet, co jim říkáte.
Tak jsem se do toho pustil. Pověděl jsem mu o mě snad všechno. Vyprávěl jsem mu o mém dospívání, zábavné historky ze školy, o mé první lásce, o Chrisovi... Zabralo mi to přes dvě hodiny. Když se mi slova začala motat dohromady a bolela mě od mluvení pusa, rozloučil jsem se s ním a slíbil mu, že ho přijdu na vštívit i zítra. Chtěl jsem mu dát na čelo pusu, ale na konec jsem to neudělal.
Kydž jsem šel chodbou do Liamovi kanceláře, potkal jsem se na chodbě s Ann. Vypadala dost vyčerpaně. Ani jsem se jí nemusel ptát a prostě jsem jí objal. Stáli jsme tam v obětí dokud nás nevyrušila Em. S Ann jsme se domluvili, že až odejde od Harryho, tak mi zavolá a společně odjedeme domů.
S Liamem jsem se domluvil na pár maličkostech, jako na vyřízení nemocenské a dalších blbostí. Nakonec jsem se vydal do mé kanceláře, kde to vypadalo jako po vypuknutí boby! Na stole se mi nahromadily dokumenty, které mi Daphne každý den ,když jsem tady nebyl, donesla. Požádal jsm jí, aby mi udělala silnou kávu a začal se těmi papíry prokousávat. Nebyl jsem ani v půlce a přestalo mě to bavit. Jakmile jsem začal přemýšlet o Harrym nemohl jsem se na nic jiého soustředit. Na to, že by se nemusel už nikdy probudit, jsem si zakázal myslet. Jako můj učitel jsem si pořád opakoval, že tu je naděje, naděje, že se jednou ,,probudí'' a všechno bude jako dřív. Možná ješte lepší.
Uběhlo několik minut a volala mi An, že na mě čekají u recepce. Rozloučil jsem se s Daph a šel si pro auto. Cesta domů utekla stejně jako veřeře a zbytek dne; potichu a pomalu.
Takhle uběhlo ještě několik dní. Ráno jsme se společně nasnídali a vyjeli. Já jsem je zavezl rovnou do nemocnice, nebo je vysadil v centru aby mohli dojít do obchodu nakoupit, nebo se jen tak poflakovat po městě. An taky strávila mnoho hodin hledání práce, ve které by se mohla uplatnit. Zařizovala Emě přestup do místní školky alespoň na pár týdnů, nebo do doby co tu Harry bude. Já jsem začal zase normálně fungovat. S jedinou výjmkou. Vždy po směně a někdy i v pracovní době jsem zašel k Harrymu, abych mu povyprávěl kousek mého příběhu.
Uběhlo sedmnáct dní co Harry utrpěl zástavu strce. Prodělal několik dalších operací, aby mu darované srdce pracovalo správně. Při první kontole jsem zjistil pár znepokojujících informací o dárcovské minulosti a vrozených nemocí, které se srdcem přenesly na Harryho a díky které měl infarkt. Podadřilo se nám je všechny odstranit a tím taky ,,vyčistit'' Harryho. Teď můžeme jen čekat a doufat. Doufat, že se jednoho pěkného dne Harry probudí.
Každým dnem jsem doufal, že zrovna dneska! Dneska to Harry dokáže! To jedno ráno jsem měl pravdu...
Po dlohé době jsem se dobře vyspal. Ráno jsem se probudil před zazvonení budíka, což je u mě velice pozoruhodné! Nemám rád raní vstávání! Okey...Nesnáším raní vstávání! Dneska ale bylo všechno úplně jinak. Z kuchyně voněly palčinky, které mě donutili schody seběhnout v rekordním čase. Myslím, že ani pro pizzu, kterou mi donáší poslíček, jsem nikdy nedoběhl rychleji!
Pobrukoval jsem si písničku z mé oblíbené gramofonové desky. Ano, mám doma gramofovvé desky. Jsou boží, ale zpátky k dokonalému dni. Ed s Willem mi leželi na klíně, když jsem si na gauči užíval pohled na východ slunce nad terasou. Světlé paprsky se odrážely na průzračně modré hladině bazénu. Carol mi ležela pod nohama a Fred mi seděl na rameni. Někdy si připadám jako zoofil...
An s Emčou se dneska rozhodli udělat volný den, takže do nemocnice pojedu sám. po tom, co mi An přichystala snídani si šla do altánku číst knížku a Em ještě spí, možná proto tady bylo takové krásné ticho. Jako by se i stromy bály šustit listy, včelky bzukotat a ptáčci prozpěvovat. Po období neustálého spěchu a stresu bylo tohle ráno jako náplast přes všechny mé vnitřní škrábance. Byl jsem spokojený a těšil jsem se do práce. Omyl, já jsem se netěšil do práce. Těšil jsem se za Harrym. Něco mi říkalo, že dneska bude ten zlomový okamžik. Byl jsem nervózní.
Rozhodl jsem se jet jedním z mých lepších aut. Černé Lamborgini. Nejnovější model. Peněz jak za vilu u moře, ale co jiného bych měl taky s penězi dělat, než je utrácet? Možná jsem pár křižovatek projel na červenou. Možná jsem zaparkoval jako blondýna, ale něco mě k tomu pokoji táhlo. Jako kdyby to byl magnet! Chodbou jsem proběhl a nevšímal si lidí kolem, ani jejich nadávek, když jsem je v tom spěchu trošku postrčil. Před pokojem jsem se donutil zastavit a pořádně se nadechnout a vydechnout. Ještě jednou a ještě. Nemohl jsem si z peněženky vyndat kartu, jak se mi třásla ruka. Donutil jsem si dát facku z toho rozruchu. Na mě musel být teda pohled!
V hlavě jsem si pořád opakoval utěšující fráze, abych se alespoň trochu uklidnil.
,,Ha-arry?'' Zeptal jsem se opatrně, když jsem otevíral dveře... Hlas se mi zlomil. Byl jsem nervózní. Hoooodně nervózní...
Wruchachá! :3 3:) Máme tu dalsí část a další napínání! :D
Děkuji všem, kteří se prokousali až sem! Jste úžasní! :*
Jako vždy bych chtěla poděkovat těm, kteří mi dali vote nebo koment na minulé díly! :)
Moc si toho vážím. Je to ohromná podpora! ^^
Have a Gay :')
Kate.Pros