Uznávám, že tahle část je trošku něco jiného, než ty předešlé, ale alespoň to bude trošku vzrůšo! :D :D
Děkuji těm, kteří mi na předešlých dílech zanechali vote! :3
Jste boží! <3 <69
Když jsem přijížděl na parkoviště, bylo tu o pllovinu víc aut, než mělo být. Víc aut znamená víc lidí. Víc lidí znamená, že je něco špatně. V tu chvíli jsem měl sto chutí otočit se, a dělat, že jsem sem ani nepřijel.
Vysadil jsem holky u vchodu pro návštěvy, a jel si zaparkovat auto na svoje vyznačnené parkoviště. Prošel jsem vchodem pro zaměstnance. Ve vzuchu jsem pocítil tu nervozitu, která tu panovala. Skoro jsem se bál zeptat, co se děje. Na chodbě všichni lítali, jako by byl cleosvětový den zmatku.
Nechtěli se mi šlapat schody, tak jsem se rozhodl jet výtahem..
Když jsem dojel do svého patra, nevěřil jsem svým očím..
Okey, v přízemí nepanoval zmatek, to byl jen maloučký náznak, že se něco děje, protože tohle byl zmatek!
Dvě ženy se tu hádali až od vzteku brečeli, okolo stáli chlapíci, kteří by z fleku mohli dělat vyhazovače v kterémkoliv klubu na světě. Všude na sebe někdo chrlil nadávky, nebo dost odvážně pokřikoval. Pak tomu přidal nějaký muž třešničku na dortě, když vrazil facku jinému chlapovi. Ten mu to vrátil Pěstí.
Na mém patře vypukla třetí světová. Byla to válka všech proti všem a já stál uprostřed všeho dění neschopen se pohnout.
Na tváři jsem pocítil prudkou bolest. Pak mě dvě silné ruce chytli za ramena a někam mě táhli. Jen jsem zavřel oči a čekal, až to skončí.
Když jsem je otevřel, příšerně jsem se lekl a radši je hned zase zavřel. Nademnou byli skloněni doktoři. Ty doktory jsem neznal, takže nemohli být z tohodle oddělení. Dovolil bych si říct, že to ani doktoři nebyli..
Pak mi někdo vrazil facku, kterou mě okamžitě uzemnil. Ty tváře jsem nepoznával, takže jsem furt nechápal, co dělají na mém oddělení.
Moje myšlenky přerušila nehorázná bolest břicha. Mozek mi říkal, že bych měl něco udělat, jenže tělo mi vypovědělo službu. Tak jsem jen pevně tiskl oči k sobě, a modlil se, aby to už skončilo.
Pak jsem tu bolest přestal vnímat. Neřekl bych však, že by mi přestali ubližovat, Spíš jsem omdlel.
Když jsem otevřel oči a prohlédl jsem si místo kde jsem vězněn.,.. Počkat! Proč jsem sakra připoutaný na nemocniční lehátko?? A proč jsem do háje nahý??
Začala mě obklopovat panika. Z očí mi nekontrolovaně tekly slzy. Snažil jsem se nějak dostat z těch zatracených pout!
Najednou se rozrazili dveře. Ne že by je někdo normálně otevřel, ale oni je prostě vykoply, jako by to bylo ta nejjasnější věc pod sluncem. Dovnitř vešlo několik mužů. Vypadali hrozivě. Naskošila mi husý kůže a zašal jsem se neovladateně třást.
,,Ahojky Pusinko.'' Pozdravil mě ten, který vypadal, že tu tomu velí. Z roztrženého obočí mu tekla krev. Stejně jako ze rtu a ráně na levé tváři. Vypadal odporně.
Začalo mě dost znepokojovat, že jsem nahý připoutaný k posteli a okolo mě stojí pět hrozivě vyhklížejících mužů.
Ten největší se ke mě naklonil. ,,Promiň'' Prohodil lebadyle a skousnul mi ušní lalůček. Načež mi začal líbat krk. Právě teď jsem se začal proklínat a věřit na Boha. Bylo mi to opravdu nepříjemné.
Najednou jsem však dostal takovou facku, že mi křuplo v čelisti. V puse jsem ucítil chuť krve..
,,Snad sis nemyslel, že si s tebou jdu užít!'' Rozesmál se ten chlap. ,,No to ale není až zas tak špatný nápad, ale nejprve ti tady kluci chtějí něco říct.''
V tu chvíli jsem schytal první ránu. Pak přicházeli další a další.. Jen co jsem začal omdlévat po jedné ráně, druhá mě zase probudila. Nezdálo se, že by to mělo končit. Přestal jsem se chovat jako, že mi to vůbec nevadí začal jsem kolem sebe kopat nohama a mlátit rukama do všeho, co jsem měl zrovna po ruce. Bylo mi šumák, co si o mě pomyslí a začal vzlikat.
,,Ty hajzle!'' Rozkřikl se jeden muž po místnosti. Že bych ho přece jenom zasáhl..?
Něčí ohromná dlaň mě chytla za pulsující čelit. Byla to neuvěřitelná bolest. ,,Tak teď sis to chapečku posral!!'' Upozornil mě. A já se začal opravdu bát.
Dvě dlaně mě chytli za jednu ruku, další za druhou, a někdo mi chytil i nohy. Nejvíc mě znepokojovala poloha mých nohou. Koleny jsem se téměř dotýkal obličeje. Pak jsem se začal modli. Doufal jsem, že neudělají to, co se zdálo být dost možné.
Asi jsem se modlil špatě, protože mi ten chlapík vrazil prsty do prdlele a začal s nimi pohybovat. Křičel jsem. Z očí mi nepřestávali téct slzy. Když ze mě prsty vytáhl, doufal jsem, že je po všem. Nebylo. Vrazil do mě celý penis. Začal jsem naprosto histericky křičet a řvát, že se tomu ani nedalo říkat pláč.
Když jsem měl sex s Chrisem, bylo to tak mi nevadilo mít ho v sobě, ale to bylo něco úplně jiného, než být znásilněn.
Když jsem zase začal schytávat rány. Měl jsem pocit, že slyším Policejní houkačku. To bylo poslední, co jsem si uvědomil předtím, než jsem omdlel.
Po chvilce jsem slyšel vzdálené zvuky. Cítil jsem, jak mě někdo lehce propleskává. S očekáváním, že s mí mučitelé vrátili jsem s obavymi a opatrně otevřel oči.
,,Žije!'' Slyšel jsem vzdálený hlas. Musel jsem hodně zaostřovat, ale i přesto jsem vyděl rozmazaně. Cítil jsem, jak mě někdo zabalil do deky a vzal do náruče. Pak jsem definitivně a dnes už po několikáté přestal vnímat.
Bál jsem se otevřít oči. Bál jsem se, že zase uvidím ty muže. Z celého srdce jsem doufal, že to byl jen zlý sen, že teď ležím ve své posteli a je za chvilku mi zazvoní budík. V tom, že to sen nebyl mě ujistilo bolavé břicho, když jsem se prudce nadechl.
,,Ah-h.'' Zastéhnal jsem. Opravdu mě bolelo břicho.
,,Louisi?'' Slyšel jsem se někoho opatrně zeptat.
Nevěděl jsem, komu patří, ale na ten hlas už nikdy nezapomenu. Tím jsem si jist. Najednou, jakoby mi začali fungovat i ostatní smysly. Slyšel jsem pravidelné pípání. Ucítil jsem vůni pánské voňavky. Cítil jsem, že mě někdo drží za ruku a dělé mi na dlani pravidelné kolečka. Skusil jsem otevřít oči. Prvně jsem nemohl nic rozeznat, ale po chvilce jsem rozeznal postavu, která seděla napravo ode mě.
,,Jsi vzhůru!!'' Radostně vykřikl. ,,Nic nedělej! Jdu jen zavolat doktory.'' Nechtěl jsem, aby odcházel. Nějak se mi nelíbila představa, že tu budu zase sám.
,,Ne.'' Otočil se na mě s mírně vyděšeným pohledem.
,,Zůstaň tu ... posím.'' Místo odpovědi se na mě usmál, sedl si zpět na židli a chytl mě za ruku. Nemohl jsem z něj spustit oči. Byl nádherný. Prohlížel jsem si ho naprosto fasfinován. Nemohl jsem říct jistě, že se mi to nezdá. Ale doufal jsem, že to je skutečnost. Jeho tvář se mi zála povědomá. Sice jsem nevěděl kde, ale toho kluka jsem už někde viděl. Pak jsem si všiml, že i on je napojený na přístroj, který tu spolu s mým vytváří dokonalou melodii pípání.
,,Přišel jsem ti poděkovat.''
,,Mě?'' Vyjekl jsem svým dokonalým ječákem.
Asi mu to přišlo vtipný. Jen mi s úsměvem přitakal:,,Ano, zachránil jsi mi život.''
A v tom mi to došlo. Ta tvář. Ty tetování. Ten motýl.
,,H-Harry?''
Ani jsem to nedokázal říct. Byl jsem v škou? Nevím, jestli to byl přímo šok, ale něco se v tu chvilku změnilo. Dlouhé měsíce jsem si lámal hlavu s tím, co se v tu chvíli stalo. Jednou jsem na to přišel. A byl jsem nesmírně šťastný. Od té doby se můj život obrátil k lepšímu.
A za to vděčím právě Harrymu.
Huh...Konečně jste se dočkali!
Od tohodle dílu nám začne do děje zasahovat Harry! :3
Doufám, že se vám tento díl líbil! :)
Budu ráda za každé přečtení, vote, nebo koment! ^^
Kate.Pros <69