Mia byla doma, když jsem se vrátil z knihovny a zkusila se na mě pousmát. Kdyby se dnešek vůbec nestal, možná bych jí i ten úsměv dokázal oplatit. Jenže stal, takže jsem jenom potichu proklouznul okolo ní a zaplul do svýho pokoje.
Jen co jsem zaslechnul moje vyzvánění, sáhnul jsem si do kapsy pro mobil a s hlubokým nádechem si ho přiložil k uchu s pozdravem.
"Copak důležitého, zlato? Můžeš klidně mluvit i se svým otcem, víš to, žejo?"
"Tohle musim říct první tobě, mami," promnul jsem si oči a chodil dokolečka uprostřed pokoje. Teď už bylo moc pozdě vycouvat. Ještě jsem nevypustil ani slovo a už se mi stahoval žaludek jenom přemejšlet o tom, že by mě moje vlastní máma nepřijala takovýho, jakej jsem.
"Promiň, já.. potřebuju chvilku," nervózně jsem se zasmál a telefon si přiložil k hrudi. Jakmile jsem ho znova zvednul k úrovni mojí pusy, rychle jsem vychrlil "Jsem gay."
Bylo ticho. Chvilku.
"A byl jsem od narození, takže se na mě nic nezměnilo," změnilo, ale s mojí orientací to nemělo co dělat.
Potom jsem uslyšel tichej, tlumenej pláč. Cejtil jsem svoje vlastní srdce strachem poskočit v hrudníku. "Mami?" hlas se mi klepal, stejně jako moje upocený dlaně.
"Zlato," vzlykla. "Jasně, že se na tobě nic nezměnilo. A je mi líto, že sis vůbec myslel, že bych snad byla přesvědčená o opaku. Owene, jsi moje dítě a není nic na světě, co bys mohl udělat, abych tě přestala milovat. Už vůbec ne se zamilovat."
A já brečel taky. Dneska už podruhý, což celkově naznačovalo, že dnešek byl zvláštní den. A on opravdu byl. Protože jsem zase získal schopnost cejtit. Emoce... bylo jich v tu chvíli hodně. Láska, přijetí, úleva. Všechno se to míchalo dohromady a byl to jeden velkej pocit radosti v celým těle.
A když jsem se otočil ke dveřím, ve futrech stála moje sestra, pozorujíc můj coming out přes telefon, pozorujíc to, jak mi po tvářích tečou slzy štěstí a dojetí, s obrovským úsměvem na tváři.
Byla na mě hrdá. Poznal jsem to z toho jednoho pohledu, kterej po mně hodila a tak jsem se neudržel a vpadnul do jejích hubenejch rukou.