Bradavickou knihovnou se právě rozlehl dlouhý úlevný výdech pocházející z úst světlovlasého zmijozelského chlapce, který společně s ním spokojeně zabouchl knihu ležící před ním na stole. Zrovna dočetl publikaci, jež mu podle slov jeho nebelvírského kamaráda měla pomoct s pochopením nejnovější látky do obrany proti černé magii. Byl vcelku zvědavý, co mu na to Alex poví, až se v knihovně objeví dle předchozí domluvy. Přečetl ji neobvykle rychle, avšak svůj podíl na této skutečnosti měl pravděpodobně i fakt, že se včera s černovlasým Nebelvírem mimo společné hodiny neviděl, a tak se mu najednou dostalo více volného času, než předpokládal. Jeho část věnoval svým zmijozelským přátelům, ale ani oni mu nepomohli zcela vymazat z hlavy představu druhého mladíka, jak se s Dracem Malfoyem doučuje věštění kouzel přesně v té samé místnosti, v níž nyní seděl sám.
Připadalo mu zvláštní, že se mu Alex nikdy předtím nesvěřil, kdo jej to vůbec doučuje. Proč mu to neřekl? Styděl se snad, že poprosil o pomoc dospělého? Na černovlasého by to sice sedělo, ale v zákoutí Cameronova mozku hlodala neodbytná myšlenka - co když mu Nebelvír tento fakt zatajil, protože na Dracovi vidí něco víc, než by měl? Co když se mu mladý Malfoy obyčejně líbí? I Zmijozel musel s nelibostí připustit, že je jejich předchozí záskok šarmantní a po vzhledové stránce velmi přitažlivý. Mohl se svému studentovi zalíbit natolik, že by se do něj Alex i zamiloval?
Cameron prudce potřásl hlavou pokaždé, kdy mu tato teorie přišla na mysl. Ačkoliv nechápal, kde se to v něm bere, v každém jediném případě, kdy si představil svého nebelvírského kamaráda po boku staršího muže, ucítil uvnitř sebe podivně bolestivý osten, jenž se ozýval vždy v blízkosti jeho srdce. Přisuzoval to tomu, že si již zvykl chránit Alexe před nebezpečím, a přesně to v jeho okouzlení blonďatým mužem viděl. Na druhou stranu, v posledních dnech si začínal všímat sám na sobě, jak to se starostí o černovlasého Nebelvíra přehání. A nejenom se starostí. Trávil s ním většinu svého volného času, a když se až náhodou za celý den neviděli, zjišťoval, že mu Alexandr neobvykle chybí. Snad i proto se tolik těšil, až se ten nevinný mladík objeví v knihovně a přisedne si na volnou židli vedle něj.
Zaregistrovat ho mohl ve chvíli, kdy se Alex objevil mezi regály se širokým úsměvem, hábitem rozhaleným díky pěknému počasí venku a s taškou na rameni. „Ahoj!" vydechl poté černovlasý mladík nadšeně, co dosedl na volné místo.
„Ahoj," široce se na něj Zmijozel usmál. Z nějakého důvodu nemohl jinak. „Konečně jsi tady," podotkl poté, avšak nikoliv nějak vyčítavě. Byl rád, že tu svého kamaráda měl.
„No jo, byli jsme tak přece domluvený," mykl Nebelvír rameny, načež ze sebe stáhl hábit úplně a zůstal jen v bílé košili. „Přečetl sis to?" Kývl následně k odsunuté učebnici.
„Jo, před chvílí jsem skončil," hrdě přitakal Cameron, jehož oči bezděky sklouzly k několika vrchním knoflíčkům Alexandrovy studentské košile, jež byly rozepnuté a odhalovaly tak holou kůži. „Dočteno celé až do konce."
„A?" Povytáhl Nebelvír obočí s širokým úsměvem. „Chápeš všechno, nebo potřebuješ něco dovysvětlit? Myslím ale, že zrovna tahle je hodně jednoduše a srozumitelně napsaná," podepřel si bradu dlaní.
„A já s tebou kupodivu souhlasím," uchechtl se Zmijozel. „Myslím, že jsem ji pochopil naprosto dokonale, ovšem..." na okamžik se odmlčel, užívaje si pohled do očí druhého mladíka, „upřímně, jsou tu jiné věci, které mi už pár dní nedávají smysl," pronesl tajuplně, shlížeje na svého kamaráda zkoumavým pohledem.
Alex se překvapeně uculil. „Ano?" zeptal se a dobrá nálada z něho jen sršela.
Cameron se nepatrně ušklíbl, jak mu bylo jasné, že svým dotazem donutí Nebelvíra zvážnět. „Jak už víme, nejsem z nás dvou jediný, kdo se něco doučuje," stočil téma k tomu, co mu leželo v hlavě. Chvíli odolával pohledu černovlasého, než nakonec vydechl svou otázku: „Proč sis vybral zrovna Draca Malfoye?"
Alex se lehce zarazil a sklopil svou ruku na desku stolu. „Byl jediný, kdo mi mohl pomoct. Byl jsem se ptát u sedmáků, ale nikdo nebyl ochotný, protože mají dost starostí s přípravou na OVCE. Tak mě napadl pan Malfoy. Slyšel jsem, že ve škole exceloval v mnoha předmětech, tak jsem doufal, že i numerologie byla jeho silná stránka," vysvětlil s mírným úsměvem.
Zmijozel si zlehka odkašlal. „No a... není v tom třeba ještě něco jiného?" snažil se svůj dotaz formulovat co nejjemněji, jelikož pořádně nevěděl, jak o tom s Nebelvírem začít mluvit - zvlášť pokud by byly jeho domněnky správné.
Černovlásek se celý na své židli narovnal. „Co... tím myslíš?" potřásl hlavou.
„Víš, já... když jsem vás předminulou sobotu sledoval spolu, napadlo mě, jestli - no, jestli se ti třeba... nelíbí?" nadhodil nejistě Cameron a krátce se kousl do rtu. „Ty jsi gay, on taky, tak..." Výmluvně pohodil rameny.
„Cože?" Začal se Alex naprosto nečekaně tiše smát. „Jak tě to vůbec napadlo? Ano, jsem gay, Came, ale opravdu nejsem na muže starší víc jak deset let," zavrtěl prudce hlavou. „Ještě mi řekni, že tohle byl důvod, proč jsi byl celý týden tak zamlklý?" Pohled hnědých očí poněkud zněžněl, když Nebelvír vyslovil otázku.
„No..." protáhl nejistě světlovlasý mladík a uhnul pohledem na stranu. „Z části možná?" dostal ze sebe spíše jako otázku s tváří staženou do podivné grimasy. Prsty začal přejíždět po přebalu knihy před sebou, aby se něčím rozptýlil.
Pravdou bylo, že Alex ve společnosti aristokrata nebyl jedinou záležitostí, na niž musel v uplynulém týdnu stále myslet. Spíše převažovaly vzpomínky na dopis, který zhruba před týdnem dostal od svého otce. Ze všech těch příkrých slov na pergamenu mu bylo úzko ještě teď. Sice si byl jistý, že doručené psaní vzniklo v době, kdy byla láhev alkoholu otcovým nejlepším společníkem, ale stejně jej obsah opět zasáhl a každé nepěkné slovo dopadající na jeho hlavu jej nesmírně mrzelo.
Alexovi sklouzl úsměv ze rtů jako mávnutím kouzelného proutku. „Co se stalo?" nadhodil jemně se starostlivostí jasně patrnou v hlase.
„Tím se nemusíš zatěžovat, o nic nejde," neupřímně pronesl Cameron. Vždyť Nebelvír o jeho problémech s otcem stejně nevěděl nic víc, než že spolu nevycházejí. A mělo by to tak zůstat i nadále, s nikým o tom nemluvil. „Je to jen jedna malá hloupost, co mi nedá spát."
Na Alexově výrazu bylo jasně znát, že situace se mu nijak zvlášť nelíbí. „Came..." oslovil Zmijozela zkrácenou podobou jeho jména. Poté opatrně natáhl ruku a položil dlaň na rameno světlovlasého. „Mně to můžeš říct."
Druhý mladík si tiše povzdechl. Bylo by tak snadné se Nebelvírovi svěřit, avšak zároveň se mu nechtělo vyložit všechny karty na stůl a odhalit se tak úplně. „Napsal mi otec," utrousil potichu, přičemž pohodil rameny.
„A pěkná zpráva to nebyla," vydedukoval menší mladík lehce.
„Ne," Zmijozel si posměšně odfrkl. „Pěkná zpráva... to určitě. Ty on nepíše."
Alex se bolestivě kousl do rtu. „Ohledně čeho ti napsal?" zeptal se nakonec váhavě.
Světlovlasý mladík si dlouze povzdechl. „Jen mi potřeboval zase dát najevo, jak jsem mu jako syn na obtíž," pronesl poté neurčitě, než pokroutil hlavou. „Podívej, Alexi, já... nevím, jestli je úplně dobrej nápad mluvit o tom zrovna s tebou. Neřekl jsem to nikdy nikomu a nerad bych ti znovu ublížil, takže možná bude lepší, když toho necháme," výmluvně rozhodil rukama.
„Nechápu, co tím myslíš. Jsme přátelé, tak jak bys mi mohl znovu ublížit? Rád ti pomůžu, ale to moc dobře nejde, když nevím, o co jde," naklonil se Nebelvír blíž ke Cameronovi a úpěnlivě na něho upřel oči.
Zmijozel mu pohled několik vteřin pouze mlčky oplácel, než nakonec podvolil. Hnědé oči jej až příliš zlákaly svou roztomilou nevinností. „Víš, můj táta byl kdysi strašně fajn chlap. Zbožnoval jsem ho," pohodil hlavou, jak své někdejší počínání považoval za bláhové. „Jenže když umřela máma tak... to s ním začalo jít z kopce. Teď je z něj jen obyčejnej parchant, kterýho střízlivýho téměř nepotkáš. Kvůli chlastu se z něj stal neotesanej hulvát," výmluvně mykl ramenem.
Alex pozorně naslouchal a pozoroval měnící se emoce v Cameronově tváři. „Ubližuje ti?" zeptal se na první myšlenku, která ho napadla díky Zmijozelovým slovům.
Světlovlasý jen mlčky sklopil pohled. K tomuhle se vyjadřovat nechtěl.
Nebelvír se zaraženě odtáhl, protože nečekal takhle očividnou reakci. „To myslíš vážně?" hlesl tiše.
Cameron polkl, než nepatrně přikývl. „Nechci o tom mluvit," hlesl poté zahanbeně. Cítil se ponížený, kdykoliv jen pomyslel na to, že se někomu svěří. „Jen je to zkrátka důvod, proč poslední roky nejezdím na Vánoce domů a proč v létě raději trávím podstatnou většinu dne mimo dům," zlehka pozvedl svůj koutek.
„Came... Proč jsi to někomu neřekl? Vždyť... tohle se nesmí!" zavrtěl prudce hlavou černovlasý. „Řešilo by se to nějak. Ředitel by to určitě nenechal jen tak!" ani nevěděl, kdy se mu oči začaly samou lítostí lesknout.
Zmijozel prudce zakroutil hlavou. „Byl to dobrej chlap. Jen prostě neunesl máminu smrt. Zkoušel - nejdřív jsem zkoušel mu pomoct, jenže když jsi přes rok na internátu, moc šancí uspět nemáš," semkl rty k sobě.
„Camerone, takhle to ale přece nejde..." Znovu potřásl Nebelvír hlavou ze strany na stranu, načež dlaň přiložil na světlovlasého tvář, aby se mu mohl podívat do očí. „Pokud pije, tak mu nepomůžeš. Ty sám ne, bude to jen horší..."
„A ten tvůj ředitel by s tím něco zmohl? Vždyť sám nestíhá ani učit," odvrátil se od něj Zmijozel, přestože jej Alexův dotek na tváři přímo hladil na duši.
„J-Já nevím, ale může to nahlásit na ministerstvu. Nechat tě přes léto tady nebo... Mohl bys jet domů se mnou..." promluvil černovlasý tiše a svou ruku bolestně stáhl, když viděl, že o jeho dotek není zájem.
„Nezasloužím si, abys byl na mě tak hodnej," stiskl Cameron víčka k sobě. „To kvůli otci jsem se k tobě choval tak, jak jsem se choval. Chtěl jsem si nějak dokázat, že nejsem takový slaboch, za jakého mě má..." tiše se přiznal s rukama zaklesnutýma do sebe.
Alex díky Zmijozelovým slovům zůstal několik dlouhých chvil naprosto tiše, jak nevěděl, co říct. „Ale teď jsi jiný... Změnil ses..."
„Ne," odporoval mu polohlasně Cameron. „Pouze jsem si přestal hrát na něco, co nejsem..."
„I to stačí, Came. Pojď se mnou za ředitelem a vyřešíme to. No tak. Já... Nechci vědět, co všechno ti provedl, jen chci, abys to, co se děje u vás doma, řekl někomu kompetentnímu. A pokud s tím nic neudělá ředitel, řeknu to sám panu Malfoyovi," stanovil pevně své podmínky Nebelvír.
Druhý mladík v obavách polkl. „Otec mě zabije, když se v tom někdo začne šťourat."
Alex na ta slova svraštil čelo. „Pokud budeš tady, tak ne, a potom už budeš plnoletý. Nebude mít právo ti rozhodovat o životě, ani na tebe vztáhnout ruku."
„Když já - sice nenávidím to, jaký je teď, ale zároveň o něj nechci přijít. Asi to zní divně, já vím, jenže - nejraději bych měl zpátky toho tátu, kterej mě vychoval, chápeš? Toho hodnýho," klesl Cameron hlasem, zvedaje svůj pohled od desky stolu ke kamarádově tváři. Svůj poněkud lesklý pohled utápěl v hnědých očích, jež jej vábily k sobě a nějakým zázrakem dokonale uklidňovaly.
„To se ale musí léčit, Came," upozornil Alex tiše na skutečnost, se kterou se nedalo nic dělat. „Možná ti potom někdy v budoucnu i poděkuje..."
„Podle tebe jej Potter dokáže donutit, aby se šel léčit?" utrousil Zmijozel pohrdavě, jak mu taková představa přišla nesmyslná. To nemůže fungovat.
Alex se ale jen pousmál. „Nevím, jestli ředitel, je to Nebelvír... Ale pan Malfoy určitě. A já nepochybuji, že když se svěříš řediteli Potterovi, bude to vědět i on," vysvětlil Zmijozelovi své pohnutky, netuše, jak moc to mezi oběma jmenovanými kouzelníky stále skřípe.
„Malfoy spasitel, co?" o poznání uvolněněji se světlovlasý mladík uchechtl, když si připomněl, díky komu dal černovlasému Nebelvírovi další šanci.
„No," projel si Alex prsty ve vlasech a urovnal pocuchanou ofinu. „Je v pohodě," pokrčil následně rameny.
„Což je vcelku divný, protože byl vždycky strašně odměřenej," pobaveně se Cameron pousmál, bojuje proti své špatné náladě všemi silami. Nemůže nechat otce, aby mu zkazil další den. Zvlášť, když má jeho zbytek trávit zrovna s černovlasým.
„Musíš ho poznat. A dát mu šanci, aby on poznal tebe. Já jsem mu vděčný za to, co pro mě dělá a... pokud chceš, nemusíme jít vůbec za ředitelem a můžu se první zeptat na názor jeho," navrhl Nebelvír s jemným úsměvem.
Cameron nejistě kmitl rameny. „Pokud ho to nebude obtěžovat..."
„To poznám, jakmile přijde," přiznal Alex, vzpomínaje, jak nesoustředěný byl blonďatý bývalý Zmijozel minulý týden.
Druhý mladík se nechápavě zamračil. „Mívá snad napsaný na čele, jestli má zrovna náladu řešit cizí problémy?" zeptal se s tichým smíchem patrným v hlase.
Nebelvír roztáhl rty do jemného úsměvu. „To zrovna ne, jen má zřejmě i svoje problémy," znovu se opřel loktem o desku stolu, jako tomu bylo, když do knihovny přišel a složil bradu do dlaně.
„Pořád si myslíš, že jsou pohádaní s Potterem?" pousmál se Zmijozel při vzpomínce, jak nenápadně odposlouchával Alexandra na jednom z jeho doučování, jež završil právě vyzvídáním, co se s jeho doučovatelem děje.
Černovlásek povytáhl obočí. „Jak o tom víš? Tohle jsem ti neříkal," zeptal se, ale z jeho tónu bylo znát, že se nebude zlobit, ať už bude odpověď jakákoliv.
„Seděl jsem tam s vámi, pamatuješ?" potutelně se druhý mladík usmál.
„Takže jsi poslouchal. Myslel jsem si to," převrátil Alex pobaveně oči v sloup.
„Nemůžeš se mi divit. Do té doby jsem neměl ani potuchy, že tě doučuje zrovna on," bránil se se širokým úsměvem Zmijozel.
„Neptal ses," zaculil se Nebelvír.
Na to se Cameron zakřenil. „Být to já, s něčím takovým se kamarádovi pochlubím i bez ptaní. Víš, jaks ho musel zaujmout, když na něco takovýho přistoupil? A ještě se mi divíš, když si myslím, že je v tom něco víc," teatrálně si povzdechl, kroutě přitom hlavou.
Alex se podrbal ve vlasech. „Spíš jsem ho uprosil. A jo, je hezký, netvrdím, že není, ale... je moc starý. Pro mě," lehce se zašklebil a byl rád, že na Cameronově tváři zase vidí úsměv. Už si myslel, že se tam dnes znovu neobjeví.
„Což ti ale nebrání rozplývat se nad ním, když tě doučuje," chytře prohodil Zmijozel.
„No dovol?!" vyjekl naoko pohoršeně černovlasý.
„Popíráš to snad?" zazubil se světlovlasý mladík.
„Nerozplývám se!" řekl jen Alex s širokým úsměvem.
„Takže se ti nelíběj blonďáci?" přimhouřil Cameron oko.
Teď už se Nebelvír opravdu rozesmál. „Co to je za otázky? Nekoukám jen na barvu vlasů nebo vzhled celkově. Musím to cítit tady," přiložil si dlaň na srdce. Poté ale zavrtěl hlavou. „Radši mi ukaž tu svoji esej do obrany, ať to máme z krku," kývl ke Cameronově tašce.
Na to mu Zmijozel věnoval jeden nadmíru otrávený pohled, než se s protočením očí sehl ke své brašně, aby z ní svůj výtvor mohl vydělat. „A to už jsem si myslel, žes na to zapomněl a já budu mít od obrany pro dnešek už pokoj," zlehka se ušklíbl, pokládaje svou práci na stůl před Nebelvíra, aby ji mohl zhodnotit svým znaleckým pohledem.
„Neremcej! Ještě mi potom poděkuješ, až zase dostaneš od Pottera dobrou známku," pokrčil Alex nevzrušeně rameny a následně si povzdechl hned nad prvním pergamenem. Měl pocit, že to zase bude na déle, než předpokládal. A to si myslel, že se Cameron ze svých chyb už konečně poučil.
Ahoj!
Po menším napínání tu máme Alexe a Camerona a spolu s nimi i trošičku Draca. Snad jsme vás příliš nezklamaly jeho "přítomností", ale baví nás vás napínat - takže se nezlobte za ten planý příslib v odpovědích na komentáře, prosím! :D Vytoužený Dracův pohled na věc vám přineseme příště a tam už na vás bude čekat Draco se vším všudy. :)
Co říkáte na nové informace o Cameronovi? Myslíte si, že se k jeho situaci staví Alex správně? :)
Věnování posíláme: Ambar_Black, terezianapoz, Fatalignor, sissy999, KleaCI5, Treblinot, potts_pepper, LooneyDePress, KawaiiAraeS, the_anonym_girl, KateHorak, VeronikaCortezova, kratmi, _vykoukalova__, nikolhrachec, zuzinda, Simmi_V9 a MarryHappy! Děkujeme vám!
Vaše Makky & Matty