Znovu jsem uhodila pěstí do dveří pokoje. Pod sílou se sice lehce otřásly, ale jinak zůstaly zcela neporušené. ,,Přestaň, prosím," vyzvala mě Lydie, jejíž hlas jsem přes dveře zřetelně slyšela, ,,snažím se přemýšlet."
,,O čem?" prskla jsem v odpověď a jako tečku nakonec do dveří kopla. ,,Co třeba přemýšlet o tom, proč jsem tady zavřená?"
,,Protože pokud já ochráním tebe, tvůj otec ochrání Siriuse," vysvětlila Lydie.
,,Lyd, můj táta je Smrtijed," zakroutila jsem nechápavě hlavou. ,,Je ve službách Voldemorta, i když je členem Fénixova řádu, ale nemůžeš po něm chtít, aby zradil Voldemorta a přiznal tak, na čí straně stojí, jinak..." polkla jsem, neschopna dokončit větu.
,,Já vím," povzdechla si Lydie a zdálo se, že má slzy na krajíčku, ,,jenže pokud to neudělá, Siriusovou prioritou bude život Harryho Pottera, toho slavného vyvoleného," odfrkla si.
,,Nemůžeš mu to zazlívat," namítla jsem, ,,on se nechtěl stát Chlapcem, který přežil."
,,Já vím," odpověděla znovu Lydie, tentokrát důrazněji, ,,ale co když kvůli němu zemře až moc lidí?" zeptala se naopak ona mě, nad čímž jsem se pozastavila.
Byla pravda, že riskovat celý svět kvůli životu jednoho jediného chlapce, nemělo šanci úspěchu větší než pět procent, ale co je to za život, bez trocha risku? I když toto rozhodnutí s pojmem "trocha rizika" skutečně nemělo mnoho společného. Navíc, pokud Harrymu věřil můj otec, nemám důvod o něm pochybovat, obzvláště v tom případě, že o jeho životě nevím zhola nic. Co například ta věštba?
,,Je to možné," odpověděla jsem konečně a zlehka se dotkla okení tabule. Za okny toho nebylo k vidění nijak moc. Londýnská ulice byla plná dívek z ulice, stojící v kruhu, okolo dívky se švihadlem, které roztáčela tak, aby bylo dost vysoko na to, aby bylo obtížné ho přeskočit, ale zároveň dost nízko na to, aby přeskočení nebylo nemožné.
Zamyšleně jsem naklonila hlavu na stranu a sledovala sedm chlapců, mířící k partě děvčat. Byli umounění a od děvčátek v purpurových šatech se značně lišili. Dívky si jich také všimly a švihadlo, které roznášelo radost se rázem zastavilo. Bylo na nich vidět, že chlapce nevidí ani jedna z nich poprvé, ale ani to jim nemohlo pomoci v tom, vyhrát hádku, ke které se schylovalo.
Jediné co mi zbývalo, bylo odezírat ze rtů vysokého chlapce v čele svých kamarádů.
Padejte.
,,Zůstaňte," zašeptala jsem naopak a doufala, že se tak stane. Nesnášela jsem šikanu, obzvláště pokud chlapci ubližovali dívkám, ale to v tomto případě nehrozilo. I když bylo chlapců o tři více než děvčat, nezalekla se. Stačilo pár máchnutí švihadlem ve vzduchu a chlapci se dali na útěk, jakmile nejstaršího uhodilo dřevěné držadlo švihadla do obličeje.
Ačkoli se to na věk děvčat zdálo nemálo kruté, právě tento protiútok mi přinesl nápad, který by mohl vyjít. ,,Lyd, pusť mě!" křikla jsem od okna.
,,Tohle už jsme probíraly," zavrčela za dveřmi má kamarádka, ,,mám na tebe dát pozor."
,,To dáš," přikývla jsem, ,,jen na krapet jiném místě," pronesla jsem ledabylým tónem a lákala Lydii k cestě na Ministerstvo kouzel.
Klapl zámek na dveřích, ve kterých se objevila Lydie a hodila mi hůlku. ,,No," usmála se záludně a chytila mě za ruku, aby se semnou mohla přemístit, ,,stejně jsem vždycky věděla, že ze mě chůva nebude."
•••
V místnosti panoval chaos. Vzduchem svištěly těla Smrtijedů rozpuštěné ve stíny, stejně jako jím létaly i kletby vyřknuté členy Fénixova řádu, nebo Brumbálovi armády.
Jakmile jsem spatřila odhodlání, sršící z Harryho těla pohybující se vedle ladného Siriuse, vběhla jsem do bitvy a připojila se k ženě s fialovými vlasy, bojující naráz se dvěma Smrtijedy. ,,Mdloby na tebe!" vykřikla jsem, načež kouzlo odhodilo mužskou postavu v mdlobách daleko od fialovovlasé ženy, na jejíž záda jsem se přitiskla, abychom mohli bojovat společně.
,,Kdo jsi?" zeptala se mě, jako první, ale nechala svá záda natisklá na mých. ,,Immobulus!" znehybnila žena Smrtijeda naproti sobě a poté ho kopla do břicha, což zavinilo jeho pád.
,,Řekněme, že na tom nezáleží," odbila jsem ženu a připravila se na kletbu proti Smrtijedovi naproti mně, když v tom jsem se zasekla v pohybu. ,,Lucius," zašeptala jsem potichu, zatímco ke mně mířil muž s natrženým rtem.
,,Takže mé poznáváš, výborně," zasmál se.
,,Co ode mě chceš?"
,,Chci tě jen varovat," pronesl potichu a natáhl ke mně roztřesenou ruku, ,,jako rodina rodinu."
,,Vy nejste moje rodina," plivla jsem mu do tváře a pozvedla svou hůlku proti němu.
,,Ale ano, jsem," vyvrátil můj názor Malfoy starší a zvedl do vzduchu rozpadající se věnec z kopretin, ,,přeci jen jsi dcerou mojí nepovedené sestřičky," ušklíbl se a hodil mi věnec do rukou. Prsty se mi pod jeho náhlou tíhou roztřásly.
,,Co jsi ji udělal?" zašeptala jsem, avšak jeho smích zesílil. ,,Co jsi ji udělal?"
,,Nikdo tě neučil, že neodpovídat na otázky je neslušné? Asi potřebuješ další do nosu, Malfoyi," nakrčil zlostně obočí Sirius a ochranářsky předemne předstoupil, zatímco boj okolo nás ustával.
,,To nebude nutné," zašklebil se Malfoy a zápěstím si utřel krev, která mu stále sršela z natrženého rtu, ,,jen jsem se zašel podívat za svou neteří, než se stane ženou mého syna," pousmál se, načež jsem strnula v pohybu a věnec mi vypadl z ruky.
,,Ach, omlouvám se," řekl hraně Malfoy a lítostivě se zahleděl do mých očí, ,,zkazil jsem překvapení?"
Žena mého syna. Žena mého syna. Žena mého syna. Ta tři slova se v mé hlavě přetáčela z konce na začátek a zamotávala se do nerozmotatelného uzlu, než mě do reality vrátila rána pěstí, kterou Sirius Malfoyovi věnoval.
,,Takže Snapeová," poznala mě konečně fialovovlasá žena, zatímco jsme se všichni v kruhu znovu navrátily do boje, ,,já jsem Tonksová."
,,Teď není čas na seznamování," zarazil nás Sirius a odrovnal Smrtijeda vlevo ode mne. Postupovali jsme v kruhu nevědomky k oblouku uprostřed místnosti, u něhož statečně bojoval Harry. Náhle se čas proplouvající Zemí zastavil, když vřavu boje překřičel výkřik Bellatrix Lastrangeové.
,,Avada kedavra!"
~
Ano, bude se vraždit😓
-Jamie