Tma.. černo.. nic.. totálka vypnuto. Buď jsem na mol, nebo jsem se zbláznila, nebo mě někdo unesl a nebo jsem mrtvá. Kdybych si sama za sebe mohla vybrat, brala bych tu poslední možnost.
Opatrně, vážně hodně opatrně, jsem otevřela jedno víčko oka. Už jen tenhle nepatrný pohyb byl jako střep zaražený přímo do mojí hlavy provrtávající se hluboko do mého mozku. Takže fajn, mrtvá nejsem a nikdo mě očividně taky neunesl, protože jsem nad sebou rozpoznala známý bílý strop, na který jsem zírala už tolikrát, že bych si ho zaručeně s žádným jiným nespletla. Měla jsem ten strop vcelku ráda, když popřu fakt, že patří škole, kterou tak moc nesnáším.
To znamená, že nám zbývají už jenom dvě možnosti. Buď jsem se opila a nebo jsem blázen. Což se vzájemně taky nevylučuje, že jo. Mohla bych být bláznivej opilec, proč by ne?
Po chvilce srovnávání myšlenek ve vlastní hlavě, jsem dokázala otevřít i to druhé oko. Pohnula jsem nejdříve prsty na levé noze a pak na pravé, abych se ujistila, že vůbec nějaké nohy mám. Naštěstí pro mě byly pod peřinou schované obě. To stejné jsem provedla i s rukama. K mé neskonalé úlevě jsem zjistila, že mi nechybí ani jedna končetina. Abychom se chápali.. já myslím, že ruce a nohy jsou k životu docela potřebný, zvlášť potom v armádě, takže jsem byla vážně ráda, že jsem o ně nepřišla při ... při čem vlastně?
Vedle mojí postele se ozval podivný zvuk, jako kdyby si právě někdo zívnul a já za ním trhla hlavou. Toho jsem litovala hned za pár sekund, jelikož teď jsem v hlavě neměla pouze jeden střep, ale rovnou dva.
Dokázala jsem vyndat ruku z pod peřiny a protřít si oči, abych se ujistila, jestli vidím dobře. Já myslím, že vyhrává možnost číslo dvě. Jsem oficiální blázen a právě teď mám halucinace.
„Wau, už jsem ani nedoufal, že se někdy probereš," broukl směrem ke mně Louis s mírným úsměvem na rtech. Pro jistotu jsem ještě jednou silně mrkla. Pak ještě jednou a dokonce i potřetí, ale i tak pořád seděl na mém křesílku, které vždycky výhradně patřilo mému oblečení.
Otevřela jsem pusu, abych mu řekla něco podobného co on mě, protože upřímně, já už taky ani nedoufala, že se někdy znovu probudím. Na chvilku jsem vážně věřila, že jsem mrtvá.
Na místo toho, abych ze sebe dostala alespoň jednu souvislou větu, jsem na něj zírala jako na blázna. „Ty si asi na nic nepamatuješ, co?" uchichtl se. Spojil si dlaně dohromady a položil si je do klína. Jako vážně se mi teď směje?! Co to ksakru je tohle?
„Nepamatuju," špitla jsem a sklouzla pohledem k hodinám naproti mé posteli. Ukazovaly něco málo po čtvrt na šest. Vzhledem k tomu, že z venku se okny dovnitř dostávaly zlatavé slabé paprsky, usoudila jsem, že je ráno. Aspoň tohle jsem dokázala. „Co jsem provedla?!" zvolala jsem trochu rozklepaně. Opatrně a zároveň co nejvíc nenápadně jsem se podívala pod peřinu, abych se ujistila, že mám na sobě vůbec nějaké oblečení. Neskutečně se mi ulevilo, když jsem zjistila, že nahá opravdu nejsem a mám na sobě to stejné oblečení co včera. Jen boty byly úhledně složené vedle postele.
„Kriste pane, uklidni se," zakroutil hlavou a záda si uvolněně opřel o opěrátko křesla.
„Tak mi aspoň řekněte, co tu děláte?" zeptala jsem se tiše a nedůvěřivě si ho prohlídla. Šedé oči měl ještě stále ospalé a v nich zúžené panenky. Na tvářích a bradě měl asi čtyřdenní strniště a vlasy ležérně vyčesané nahoru nebo na pravou stranu... nebo něco mezi tím.
„Dávám tady na tebe pozor," znovu si zívnul a zakryl si ústa dlaní. Opatrně jsem se vyhoupla do sedu a přehodila si peřinu přes ramena, protože v tuhle ranní hodinu tady rozhodně teplo nebylo. Když nad tím tak přemýšlím, teplo tady nebylo vlastně nikdy.
„Proč?" zeptala jsem se znovu a prsty si protřela obličej. „Jau! Do háje," zaskučela jsem, když se prsty dotkly mého čela, kde už byla znatelná boule.
„Co je?" vyskočil Louis ze svého místa a rychle se přemístil k mé posteli. „Co tě bolí?" vyhrkl až přehnaně starostlivě. Zůstala jsem na něj zírat a ani jednou za tu chvíli jsem nemrkla. Němě jsem prstem ukázala na svou nateklou bouli.
„Ou," vydechl s úlevou. „Já myslel, že zase hodláš zkolabovat."
„Já zkolabovala?"
„Už to tak bude," pokrčil nevinně rameny a vytáhl koutky rtů do něčeho, co by mohlo připomínat úsměv. „Když jsi byla včera s Harrym na h-."
„S Harrym?" vykřikla jsem zděšeně a hned na to bolestivě sykla, jelikož tenhle náhlý zvuk rozhodně nedělal dobře mojí rozbolavěné hlavě.
„To on mi dal za úkol tě tady hlídat," pronesl naprosto klidně. Vztáhla jsem k němu ukazováček, abych ho tím na chvíli umlčela. Louis na to samozřejmě chtěl něco říct, ale zarazil se, jakmile uviděl můj vztyčený prst a možná i můj výhružný obličej.
Se jménem Harry se mi v hlavě začaly postupně vybavovat všechny události předchozího dne. To, jak jsem zaspala, jak jsem běhala, i to, jak se mi v jednu chvíli zatmělo před očima a pak už vážně nic.
„Už si vzpomínám," šeptla jsem do ticha a složila si obličej do dlaní, přičemž jsem si dala hodně dobrý pozor, abych se zase nedotkla boule na čele. „Můžete jít, jsem v pořádku."
„No tak to prr," zasmál se a usadil se zpátky do křesla. „Pokud si to dobře pamatuju a věci se v posledních 24 hodinách nezměnily, plat zdravotníka tady dostávám já a ne ty. Takže až budeš v pořádku, budu první, kdo to prohlásí."
„Cože?" vyprskla jsem. „Nechtěl byste to říct trochu víc... já nevím... lidsky? Nemyslím si, že dneska dokážu o něčem přemýšlet. Zvlášť pak překládat vaše složité upomínky." Očividně ho tohle pobavilo víc, než jsem zamýšlela.
„Lehni si zpátky do tý postele a buď ticho," odsekl po chvilce, ale pobavený výraz mu na tváři přetrval. Vážně si myslel, že ho poslechnu?
Na místo toho, abych si zpátky lehla do postele, jsem se opřela zády o zeď za mnou, za což jsem si vysloužila Louisovo protočení očí. Ještě víc jsem se zabalila do peřiny a prohrála si vlasy prsty, kde jsem marně hledala gumičku. Musela jsem vypadat jako totální ujetej blázen, když jsem se zasmála jenom tomu, že jsem gumičku našla položenou na nočním stolku.
„Řeknete mi, co se včera stalo?" obrátila jsem na Tomlinsona svůj pohled a při tom si navlíkla gumičku na zápěstí.
„Asi ani radši ne."
„Díky," sykla jsem a propálila ho ledovým pohledem.
„Nemusíš být protivná na mě," začal se hned bránit a jako obranné gesto před sebe vztáhnul ruce. „To on mi to zakázal."
„Kdo on?"
„Harry."
„Proboha," pronesla jsem lhostejně „To z něj jako máte strach?" pronesla jsem posměšně a zvedla se z postele. Připadala jsem si jako stará bába, když se mi jenom při tomhle primitivním pohybu zamotala hlava. Byla jsem donucena se přichytit stolku vedle mě. Jako kdyby toho nebylo málo, hned ke mně přiskočil Louis a podepřel mě pod ramenem, abych se náhodou zase nesesypala k zemi jako včera večer.
Jakmile se se mnou přestal houpat celý svět a zmizely mžitky před očima, odskočila jsem od něj rychlostí blesku. Otočila jsem se k němu zády a šla směrem k mé skříni.
„V životě se mě už znovu nedotýkejte," zašeptala jsem výhružně a otevřela skříň před sebou.
„Jsem zdravotník, chtěl jsem ti jenom pomoct."
„Fajn, dík," odsekla jsem a začala se přehrabovat věcmi ve skříni, kde bylo až neobvykle moc oblečení, protože se tam přesunulo všechno to, co leželo na křesílku. „Běžte pryč."
„Mám rozhodně větší strach z něj než z tebe, takže když dovolíš, budu tě tady hlídat, aby se ti zase neudělalo špatně." Vztekle jsem se k němu otočila a vsadím se, že mi z uší právě unikala metaforická pára.
„Nedovolím," procedila jsem skrz pevně semknuté zuby. „Vypadněte," dodala jsem tiše.
„Když nejsem tvůj učitel, neznamená to, že se ke mně budeš chovat takhle!" křikl po mě a složil si ruce na hrudníku. „Jsem o hodně starší než ty, takže by to chtělo nějakou úctu, děvče." Z krku mi unikl bublavý smích připomínající smích nějakého psychopatického maniaka.
„Mně vůbec nezajímá, co jste. Říkám vám, abyste okamžitě odešel z mého pokoje a přestal mi říkat děvče. Kolik vám vlastně je?! 180 let? Děvče mi neříká ani moje babička," zasmála jsem se. Vlastně jsem svou babičku v životě neviděla, ale měla jsem potřebu mu právě tohle sdělit.
„Seš strašně hloupá. Sama si takhle přiděláváš problémy."
„Díky za info," protočila jsem oči a zhoupla se z jedné nohy na druhou. Nadzvedla jsem obočí a netrpělivě vyčkávala, co mi na to odpoví. Místo nějaké normální odpovědi z jeho strany jsem se dočkala jenom hlasitého zasmání.
„Já se divím, že tě to pořád baví."
„Nebaví, ale nemám na výběr," pokrčila jsem nazaujatě rameny. „Běžte pryč," dodala jsem tiše. Zakroutil nade mnou hlavou a mávnul rukou. Pak se otočil na podpatku svých Conversek a namířil si to ke dveřím.
„Bylo ti špatně z hladu, tak se běž aspoň najíst, rozumíš?"
„Jasně," houkla jsem lhostejně.
„No mně je to jedno." Z jeho hlasu se dalo vyčíst, že skutečně nelže a je mu to úplně ukradený. Asi tak stejně jako mně. „Ale podle mě tě Harry příště už zachraňovat nebude."
„Harry mě nezachraňuje nikdy," otočila jsem se zpátky ke své skříni.
„Tentokrát udělal výjimku." S hlasitým třísknutím dveří odešel. Stejně tak jako on jsem nad ním mávla rukou a vylovila ze skříně tyrkysovou mikinu. Když už byla řeč o hladu, měl pravdu. Jedla jsem naposledy předevčírem, včera na to totiž jaksi nebyl čas.
Rychle jsem se oblékla do čistého oblečení a přesunula se k zrcadlu na druhém konci místnosti. Říct, že jsem se při pohledu na samu sebe lekla, je trochu málo. Přímo jsem se zděsila vlastního obrazu.
Dlouhé vlasy trčely na všechny strany a už ani nevypadaly jako vlasy normálního člověka. Spíš jako peří zmoklé slepice nebo něco takového. Pod očima mi doslova svítily tmavé kruhy a na čele se mi krásně vyjímala červená boule s trochou zaschlé krve. Nic horšího jsem v životě neviděla. Ještě k tomu jsem měla oči stažené do maličkých úzkých škvírek, takže v nich nešly ani vidět zelené duhovky, spíš jen černé panenky a to vypadalo to divně.
Ze skříňky vedle postele jsem vytáhla krém na... zkrátka krém na úplně všechno, kterým jsem si okamžitě napatlala celý obličej. Ne, že by mi to nějak pomohlo, ale aspoň jsem měla pocit, že jsem pro sebe něco udělala a vypadám víc jako člověk. Oči se trochu probudily, ale boule na čele zůstala. Kapesníkem jsem očistila krev kolem ní, ale to ještě zvýraznilo to, jak moc je vlastně nateklá. Během deseti minut jsem si dokázala rozčesat vlasy, které jsem byla donucena zaplést do copu na jednom rameni. Dneska se z nich nedal udělat ani ten drdol a to už je co říct. Pak přišlo na řadu čištění zubů. Uf.
Všichni ostatní studenti a snad i důstojníci si čistí zuby v koupelně. Jedna koupelna připadá na jedno patro, tudíž na jednu třídu. Ani nevím, kolik jich je tu celkem, nikdy mě to nezajímalo. No jak říkám, všichni si čistí zuby v koupelně, kromě mě. Já to mám už vychytaný. Vezmu si kartáček a na něj si dám pastu, což je ještě normální. Potom si otevřu okno, přičemž si musím vylézt na vlastní postel, protože tohle okno je přímo vedle ní. Vystrčím kartáček ven, pokropím ho vodou z flašky, která stojí nachystaná vedle postele, a s vystrčenou hlavou ven si začnu čistit zuby. Přebytečnou pastu pak plivu na zem pode mnou. Nejlepší na tom celém je, že občas mám štěstí a pod okno, které je od země vzdálené asi dva metry, se nachomýtne nějaký důstojník, nebo třeba i kadet a schytá plnou dávku pasty do vlasů. Pro takové okamžiky pak stojí být na živu. Jednou se mi takhle podařilo zasáhnout i Stylese. Takový výbuch smíchu jsem snad v životě ještě nezažila.
Stejně tak to probíhalo i dnešní ráno. Až na to, že deska se pod mým oknem nikdo neukázal. Nakonec jsem si umyla kartáček i obličej vodou z flašky a zavřela za sebou okno. Na nohy jsem si nasadila opět tenisky, zamkla za sebou pokoj a namířila si to do jídelny. Cestou jsem nepotkala ani jediného človíčka, což bylo vcelku zvláštní, protože jídelna a cesta k ní, byla vždycky doslova narvaná.
Až v jídelně jsem narazila na pár ospalých, osamocených dušiček, které se rozhodly o trochu si přivstat a v klidu si vychutnat první dnešní jídlo. Mohla jsem zůstat ještě chvíli v posteli, ale docela jsem se těšila na celý den. Dny, kdy si pro nás jeden z důstojníků nachystá nějakou výzvu, jsou ty úplně nejlepší. Celý den se nedělá nic jiného, než závodí v určité činnosti. A já byla víc než zvědavá, o co půjde dneska. Třeba, jestli to bude něco s běháním, střílením nebo uklízením. Já nevím, ale hrozně moc se těším. Ten, kdo vyhraje, dostane vždycky nějakou suprovou odměnu. Byla jsem připravená, že tentokrát to budu já.
Přiblížila jsem se k okýnku, ve kterém se vydává jídlo. Vůbec mě nepřekvapilo, když jsem tam uviděla Louisův mírně naštvaný obličej. Abychom se dobře chápali... Louis tady doopravdy dělá práci zdravotníka, ale občas vypomáhá i jako kuchařka. Je docela v pohodě, když se neplete do věcích, do kterých mu absolutně nic není.
„Dobrý ráno," popřála jsem mu a dokázala na rtech vytvořit i lehký úsměv. Rukama jsem se opřela o dřevěnou desku a přiblížila se tak blíže ke skleněnému okénku.
„Už jsme se viděli," podotknul a postrčil ke mně proutěný košíček, který obsahoval asi máslo, med, možná i marmeládu. Já nevím, co všechno tam bylo, moc často jsem tu nesnídala. Vždycky jsem si raději pospala déle, než abych se sem táhla takhle brzo.
„Děkuju," poděkovala jsem sladce.
„Ty seš ale příšerně náladová," houknul za mnou, když jsem si to s košíčkem v ruce mířila k jednomu ze stolů. Vsadím se, že si neodpustil protočení očí.
„Asi máte pravdu," pokrčila jsem rameny a odešla. Vzadu v koutě u jednoho stolu jsem zpozorovala jednoho z našich důstojníků. Myslím, že jeho jméno znělo něco jako Lee nebo možná Dee a nebo taky Nee... co já vím, nikdy mě to nezajímalo natolik, abych se odvážila někoho zeptat. Co mě ale překvapilo, bylo to, že na mě v tuhle chvíli mával a vášnivě gestikuloval, ať jdu blíže k němu. Rozhlídla jsem se kolem sebe, abych zjistila, jestli vážně ukazoval na mě. A jelikož kolem mě nikdo jiný nebyl, bylo jasné, že to bylo na mě. Pomalými krůčky jsem se k němu začala přibližovat. Jemu na rtech přetrval vcelku přátelský úsměv, který se mi ani trochu nelíbil. Bylo to zvláštní, protože nikdo z důstojník mě nemá rád a rozhodně se na mě nikdy neusmívají.
Posunul ruku naproti sobě a naznačil mi tím, že si mám sednout na židli naproti němu. Všemožně jsem se snažila, aby na mě nešlo vidět mé zděšení a zároveň mírný strach, ale myslím, že v tomhle jsem tak trochu pohořela. V puse jsem měla sucho a dokonce se mi začaly potit i dlaně. A to jenom proto, že jsem si měla sednout ke stolu se svým učitelem.
„Ahoj Charlie," pozdravil mě a jeho úsměv se roztáhnul téměř přes celý obličej. Zůstala jsem na něj udiveně zírat a měla jsem tolik štěstí, že jsem vůbec dokázala položit košíček na stůl, aniž by spadnul na zem. Můj pohled byl stále přikovaný k jeho zářícím modrým očím, ale i tak jsem se dokázala sesunout na židli přede mnou.
„Dobrý," vydechla jsem, když jsem pod svým pozadím ucítila židli a v klidu se mohla nadechnout. Něco tu nehrálo. Nikdo tady na mě nikdy nebyl hodný a zvlášť ne jeden z mých učitelů.
„Jsi tu docela brzy na své poměry," pronesl Lee/Dee/Nee. Mé obočí se stáhlo blízko k sobě a já se podivila jeho výběru slov. Mě poměry? Jaké jsou mé poměry? Mám já vůbec nějaké poměry?
„Nejspíš," utrousila jsem a přisunula se blíž ke stolu. Postrčil ke mně talíř, na kterém bylo vyskládané pečivo, čímž mi chtěl nejspíš naznačit, abych si jedno z toho vybrala. Náhle mě chuť na jídlo zase přešla. Víc, než cokoli jiného jsem se chtěla dozvědět, proč se na mě do háje usmívá, a co má znamenat ta věc s mými poměry.
„Připravená na dnešek?" ozval se znovu a já byla donucena odtrhnout pohled od mých rukou spojených na stole. Podívala jsem se na něj a znovu narazila na ten jeho zatracený úsměv.
„Prosím?" Má odpověď ho očividně pobavila, jelikož mu z úst uniklo lehké uchichtnutí.
„Jestli jsi připravená na tu výzvu na dneska." Jo tak takhle to myslel! Na chvíli jsem se lekla, že mě čeká nějaký trest za něco, co jsem udělala, i když si přesně teď nedokážu vybavit, za co by to mohlo být. Ale ono by se určitě něco našlo...
„Ano," vyhrkla jsem možná až přehnaně nadšeně a vyčarovala na rtech aspoň malý úsměv, abych nevypadala tolik uboze.
„Fajn," vydechnul a vložil si do úst namazaný chleba, přičemž mu do očí spadaly světle hnědé vlasy. Pohled mi pak spadnul na tácek s pečivem před námi a já se donutila vzít si do ruky rohlík. Ještě dřív, než jsem si ho ale stihla vůbec namazat, vyrušil mě znovu Lee/Dee/Nee. „Podívej, kdo jde." Vzhlédla jsem od své snídaně a nejistě se na něj podívala. On mi ale svůj pohled neopětoval a na místo toho se díval na vchod do jídelny. Napodobila jsem ho a nesměrovala svůj pohled tím stejným směrem.
Přímo k okýnku, za kterým stál Louis, si to mířil Zayn v závěsu s Harrym. Může mít někdo takovou smůlu jako já? Ale ne.. tohle zas tak špatný nebude. Oni si hezky sednou k jinému stolečku, protože těch tu je při nejmenším třicet. Jaká je pravděpodobnost, že si sednou právě k tomuhle? Určitě hodně malá.
Dřív, než jsem stihla svůj pohled strhnout někam pryč a tím tak na ty dva přestat zírat, Zayn si mě dokázal všimnout a dokonce nahodit jeden z těch svých otrávených obličejů.
„Shit," povzdychla jsem si tiše a položila nedotknutý rohlík k sobě do košíčku. Na chvíli to vypadalo, že je všechno v pohodě. Že ti dva idioti si nakonec vážně k tomuhle stolu nesednout a tím mi nebudou kazit vcelku dobrý den. Jenže to bych tohle nesměla být já, aby mě jednou potkala trocha toho štěstí.
Zayn zaujmul místo hned vedle mě a vypadal možná ještě víc naštvaně než já. Harry si sednul naproti němu. Neodvážila jsem se na něj podívat, a tak jsem jenom hleděla na rohlík trčící ven z košíku.
Cítila jsem, jak se mi v krku tvoří takový ten hysterický smích, který přijde pokaždé, když se něco dokonale posere, ale tentokrát jsem ho naštěstí dokázala potlačit.
„Je tu docela brzo, huh?" promluvil Lee/Dee/Nee přede mnou. Nemusela jsem se na něj ani podívat, abych s určitostí pochopila, že mluví o mně.
„Jo je," vydechnul Zayn vedle mě. Jak říkám... ani jeden z nás nebyl takové to ranní ptáče. „Charlesi, těšíš se na dnešek?" zeptal se Zayn vedle mě a já koutkem oka zahlédla, jak otáčí svůj rozespalý obličej směrem k mému. Můj pohled zůstával stále zabodnutý do rohlíku přede mnou.
„Jo," pípla jsem a nechtěně sklouzla pohledem k Harrymu, který seděl na druhé straně stolu. Jeho zelenomodré oči mě probodávaly ledovým pohledem, rty měl stažené do úzké přímky, svaly na krku byly pevně stažené a na čele se mu vytvořilo pár vrásek. Rychle jsem strhla své oči zpátky k rohlíku. Už jenom z toho krátkého pohledu jsem dokázala poznat, že ho něco dokázalo rozzuřit už takhle brzo ráno. Jenom jsem doufala, že jsem to nebyla já.
„Chceš vědět, co dneska bude za výzvu?" vyrušil mě Zayn vedle. Cítila jsem, jak se mi rty kroutí do úsměvu a obracím se k němu čelem.
„Ano," přikývla jsem a znovu jsem pocítila, jak se do mě zavrtává ten Harryho nenávistný pohled. Tentokrát jsem mu ale nevěnovala žádnou pozornost. Upřímně mě hodně zajímalo, co za výzvu mě dneska čeká.
„Dneska se budete schovávat a maskovat," pronesl vcelku lhostejně a zakousnul se rohlíku. Schovávání mi vždycky šlo a byla tady vážně velká šance, že dneska bych konečně mohla vyhrát. Dřív jsem skončila nejlépe třetí, ale to se tady nepočítá. Je tu pouze vítěz a poražení. A dneska ten vítěz budu já.
„Vážně?" zeptala jsem se a do hlasu se mi vkradl střípek radosti. Zayn na to jenom kývl, jelikož měl plnou pusu. „To je super!" zajásala jsem.
„Až na to, že ty nehraješ," ozval se hluboký hlas z druhé strany stolu. Dlouze jsem mrkla a podívala se na něj. Už tak dost tmavé oči mu ještě víc ztmavly a teď v nich převažovala spíš tmavě zelená než modrá. V dlouhých prstech držel rohlík, který se pokoušel namazat. Jak jsem tak na něj nemohoucně koukala, ani jsem si neuvědomovala, že se mi oči plní slzami.
„Prosím," pípla jsem do ticha a donutila tím tak přitáhnout pozornost všech tří důstojníků, se kterými jsem právě seděla u stolu. „Je to jediná věc tady, co -,"
„Ne," přerušil mě Styles. „Pro dnešek máš prostě smůlu, Charlesi."