„Louisi, jdu k Robinovi, vrátím se okolo sedmé večer, může být?" příjdu za ním do obýváku. On s Eleanor sedí na gauči a vypadají, jako by se pravě vzbudili. Zayn s Perrie ještě stále spí.
„Jo, běž a bav se," usměje se.
Mávnu na rozloučenou a vyjdu z domu. V odraze u auta si ještě zkontroluju vlasy a poté živým krokem mířím ke čtvrti, kde jsem žila s rodičema. Cesta pěšky mi trvá přibližně půl hodiny.
„Ahoj krásko," chytne mě za boky Robin a dlouze políbí.
„Ahoj Robe, nebude ti vadit, když si skočím domu?"
„Jak domu, teď si přišla?"
„Myslím tady domu," ukážu na domek naproti.
„Můžu s tebou?"
S úsměvem přikývnu a opatrně se tam vydám. Vytáhnu z kapsy klíče a vstoupím do chodby. Všude na zdi visí mé obrázky z dětství. Okamžitě se mi nahrnou slzy do oči. Vstoupím do obýváku. Je to tu stejné jako posledně. Postoupím do patra a rovnou do svého skromného pokojíku. Robin mě nasleduje. Postaví se mezi dveře a upřeně na mě hledí. Poté přijde blíže ke mně. Utře mi slzy a začne líbat. Nebráním se a zabořím prsty do jeho vlasů. Rukou sjede na zadek. Přitiskne si mě k sobě blíž a nepřestává mě líbat. Přejde ke krku - tak moment!
Zalapu do dechu. „Robine, počkej, to nemůžeš. Nejsme připraveni," vzdychnu a snažím se ho odstrčit.
„Ale notak, uvolni se!" šibalsky se usměje, a nepřestává.
„Robine!" křiknu a odstrčím ho.
„Holčička to ráda tvrdě!" zkousne si ret - prosím, jen ať to nedělá - přijde opět ke mně, schodí mě na postel a ruce svaže šátkem ke kovovému čelu.
„Ne, nedělej to!" škemrám.
„Drž hubu!" křikne a dá mi facku. Prudkým pohybem mi svlékne kraťásky i s kalhotkama. Začnu kopat, ale je mi to k ničemu. Zapře se do mě svýma nohama, a tak jsem bezmocná. Pohladí mě na kamarádce a prudce do ní pronikne prstama. Vyjeknu a hlasitě křičím. Robin už to nevydrží a pusy mi strčí další šatek. U postele mám věšák a tam jsou všechny pověšené. Párkrát rychle zakmitá uvnitř mě a přestane. Skloní se a zapojí i jazyk. Přes šatek v puse snažím křičet. Najednou se mi stáhnou svaly a já pocítím teplo mezi nohama.
„Hodná holka," řekne šibalsky a rozepne si kalhoty. Jeho kamarád se už tyčí v pozoruju. Několikrát po něm přejede a pak do mě pronikne.
Vyjeknu bolestí. Z oči mi tečou slzy. Jediný na co myslím je Louis. Nevím proč, ale pořád ho před sebou vidím. Koukám na naší fotku na skříňce a pláču.
Robin se mnou neztrácí čas a pokračuje v tvrdém přirážení. Najednou se celý napne, ztuhne a udělá se. Zlehka mě poplácá po stehni. „Jestli to někomu cekneš," přikloní se blíže, „bude velký problém, rozumělas?" pohladí mě po tváři.
Vyděšeně na něho hledím a přikývnu.
„Miluju tě," pošle mi vzdušnou pusu, obleče si kalhoty a nechá mě ležet nahou na posteli.
Niall:
Nenuceně pozuruju Louise. Pochoduje z jedné místnosti do druhé, prohrabuje si vlasy a kouše si ret.
„Louisi, děje se něco?" nedá mi to a zeptám se.
„Ne!" štěkne nervozně, „promiň, já-ja jsem nervozní z toho, že Emily ještě nepřišla domu."
„Louisi, neber to tak. Její šestnáct, experimentuje," pustí se do debaty Harry, který sedí vedle mě na gauči.
„Já znám Emily, nikdy nechodí domu pozdě. Něco se ji muselo stát, protože mi nebere ani telefon."
„Třeba si pravě užívá s Robinkem," zapře Harry.
„Jsi hovado!" odseknu znechuceně. Harry myslí vždy jen na jedno.
„Musím ji najít!" řekne odhodlaně a pospíchá ke dveřím.
Okamžitě vystartuju za ním. „Pomůžu ti, sám by si ji nenašel." Vezmu klíče od mého auta.
„Kam jedete?" zeptá se Zayn a vedle něho stojí Liam.
„Najít Emily," Louis hledá svoje klíče.
„Jedeme s váma!" řekne odhodlaně Liam a obleče si mikinu. Zayn ho následuje. Všichni se tázavě podíváme na Harryho.
„Já budu tady, kdyby se náhodou vrátila."
„Dobrej nápad," přikývne Louis a vyjde ven. My samozřejmě za ním. „Takže kluci. Já jedu do čtvrti kde bydlela. Nialle, ty-"
„Jedu do stáje," skočím mu do řeči.
„Fajn, a Liam se Zaynem projdou park a centr Londýna. Všichni mobil máte, kdyby něco volejte," řekne rychle a nastoupí do auta.
Ostatní ho nasledujeme. Nasedám do svého černého Range Rovera a vyjíždím opačným směrem než oni. Je půl deváté a Londýn je stále zasekaný. Skončím na konci ulice, ze které nemůžu vyjet.
„Do prdele!" syknu a bouchnu do volantu. Jiná cesta než tudy nevede. Netrpělivě bubnuju prstama. Nebe se začíná zatahovat a z dáli slyším hřmění. Emily se bouřek bojí, to není dobré.
„Dělej, dělej, dělej! Tak jeď ty kreténe!"
Zácpa se konečně hne. Okamžitě šlápnu na plyn. Strhne se prudký déšť a město pohltí blesky. Prokličkuju mezi auty na křižovatce a najedu na polní cestu. Je moc mokro. Auto začne házet zadkem a bořit se do země.
„Sakra!" zastavím a vylezu ven. Prudké kapičky spadají na mou mikinu. Za tu chvíli jsem promočený na kost. Rozběhnu se do mírného kopečka.
Proběhnu branou a ihned se na mě vrhnou dva psi. Zběsile štěkají a cení zuby. Z budovy vyleze starší muž.
„Co tu chcete?!" křikne přísně.
„Hledám Emily, Emily Newmanovou."
„A kdo jste?"
„Niall, Niall Horan, pane. Kamarád jejiho bratrance."
„Emily tu není. Dnes jsem ji tu ani neviděl."
„Smím se podívat do stáje?"
„Je zamčená, nebude tam."
„Ou, dobře, díky," dám se na odchod.
Muž si zavolá psy domu a když zajde, rozběhnu se ke stáji. Vezmu za vrata, ale ani se nehnou. Pohlédnu na obrovský výběh naproti. Opatrně prolezu ke stádu koní. Pravě udělám něco, čeho budu možná litovat, ale dělám to kvůli Emily. Neodejdu dokud to tu neprohlédám. Snažím se ve stádě zahlédnout hnědáka s bílou lysinou na hlavě, Emily hnědáka.
„Notak, Harolde, kde jsi?"
Zahlédnu ho na konci stáda. Ten déšť je opravdu nesnesitelný a do toho hřmění s blesky. Pomalu k němu přistoupím a nastavím ruku k očicháni. Lehce natáhne hlavu a uši nebezpečně stáhne k hlavě - jsem blázen!
„Ahoj, hele potřebuju pomoc," - proč ne? Povídám si s koněm, - „jde o Emily."
Jedno ucho napřímí a druhé stále nechá u hlavy.
„Ztratila se. Neviděl si ji?" - jsem magor.
Harold se na mě zvláště podívá a otočí hlavu za sebe. Nepřetržitě hledí někam dozadu.
„Co tam je?" zeptám se nervozně.
Natočí se zpátky ke mně a nastaví svuj hřbet - on chce, abych na něho vyskočil? Moje poslední jízda na koni nedopadla moc dobře.
„Dobře, ale jeď pomalu," pohladím ho s rozklepanýma rukama a prudce se vyšvihnu na jeho hřbet, přesně tak, jak to dělávala Emily. Hledám rovnováhu a tajně doufám, že se nikam nerozeběhne. Pevně chytnu jeho hřívu a nohama obejmu jeho hruď.
„Tak fajn," řeknu tiše.
Harold se někam vydá pomalým krokem. Pak najednou prudce nacválá. Zavřu oči a držím se ho, jak klíště. - Ja blb si myslel, že mě slyší. On mě zabije. Jestli tohle přežiju tak opravdu netuším, co budu dělat. - Naštěstí postupně zpomaluje - díky Bohu. - Opatrně otevřu oči. Stojíme před velkým stromem uprostřed ohrady a pod ním něco leží. Seskočím dolů a běžím tam. Je to člověk. Harold mě předkluše, zastaví se u té věci a drkne do ní.
„Emily!" vykřiknu a rychle se rozběhnu. Leží na zemi, schoulená do klubíčka.
„Co tady děláš?" spadnu na kolena do bláta. Pevně si ji přitáhnu k sobě.
„Nialle," začne plakat.
„Ššš, jsem tady," hladím ji po zádech. Vytáhnu z kapsy telefon a vytočím Louise.
„Nialle?" ozve se jeho vyděšený hlas.
„Louisi, mám ji, je u Harolda. Uvidíme se doma," řeknu rychle a zavěsím. Mobil vrátím zpátky na místo a Emily zvednu do náruče. Je naprosto zesláblá. Opatrně odcházím zpátky dolů a Harold jde vedle nás jako ochranka. Najednou už nemá tu jiskru v očích co míval.
„Děkuju ti," pohladím ho po nozdrách.
Tiše zafrká.
Projdu vyběhama a co nejrychleji mířím k autu. Otevřu zadní dveře a položím ji na sedačku. Je celá promáčená a špinavá. Okamžitě zasednu za volant a ujíždím domů. Nemůžu moc rychle, aby nespadla. Sleduju cestu a po očku koukám do zpětného zrcátka na ni.
Jen co přijedu na dvůr, rozletí se domovní dveře a ven vyběhne Louis. Ani nevypnu motor a už otevírá zadní dveře. Mlčky ji sebere do náruče a zanese dovnitř. Zajedu s autem do garáže a rychle pospíchám dovnitř.
„Sakra Nialle, ty vypadáš," neodpustí si poznámku Zayn.
Neodpovím. Vyběhnu do patra. U Emily do pokoje jsou otevřené dveře. Louis ji svléká z mokrého oblečení a pak ji odnáší pryč, nejspíš do vany. Taky bych měl jít...
Vstoupím k sobě, za pochodu ze sebe svleču oblečení a vlezu si do sprchy. Pravě teď se zcela uvolním. Nechám na sebe téct proud teplé vody. Podlomí se mi koleno, sklouznu se a upadnu. Chci se postavit, ale nejde to - do háje, měl bych jít na tu operaci. - Sedím jen tak na zemi sprchy, voda na mě teče proudem a já si koukám do blba. Stále mám před očima celý ten okamžik s Emily a Haroldem - choval se, jako by mi rozuměl. Když jsem řekl Emily, okamžitě z něho byl někdo jiný. A pak ta jízda. Ten cval, bylo to neuvěřitelný. Cválal tak rychle, ale za to bezpečně. Je to neuvěřitelný kůň. Měl bych se za ním zítra stavit a něco mu dát. Co může mít rád? Ukradnu Louisovy nějaké mrkve, snad mu to nebude vadit.