Říct, že má první noc v Londýně byla skvělá, by byla lež. Říct, že přeci nebyla zas tak špatná, by byl jakýsi pokus o optimismus. Ale říct, že byla příšerná, by byl nástin kruté reality.
Po jedenácti hodinovém letu jsme se s Harrym ani nedokázali rozloučit jako dva dospělí lidé a rovnou každý nasedl do vlastního taxíku, mířícího na opačnou stranu města než ten druhý. Jediné, co jsme při loučení prohodili, bylo krátké ‚ahoj'. Měla jsem z toho divný pocit, protože bych nejradši jela s ním, kamkoliv by se mu zachtělo, ale místo toho jsem se musela spokojit s obyčejným ahoj.
Samozřejmě, že jsem byla šťastná, že se po dlouhé době konečně dočkal příležitosti vidět se s lidmi, kteří pro něj pochopitelně znamenali strašně moc. Ale na druhou stranu jsem zkrátka šťastná nebyla. Ozývala se ve mně ta sobecká stránka, která se o něj rozhodně nechtěla dělit s někým dalším a to dokonce ani s jeho rodinou. Vlastně jsem se cítila trochu zrazeně, protože právě dával přednost někomu jinému přede mnou. Bylo těžké nad tím nějak racionálně uvažovat a přesvědčovat se, že ti cizí lidé tam určitě nebyli důležitější než já. I když je všem jasné, že byli. Ješitně jsem si přála, aby tomu tak nebylo.
Cesta taxíkem z letiště na hotel byla delší, než jsem si představovala, ale popravdě mi to nijak závratně nevadilo. Aspoň jsem měla čas utřídit si myšlenky v hlavě, zatímco se za okýnky promítal vánoční svět pochmurného Londýna.
Tak trochu jsem si tu připadala jako nějaký dávno vypuzený kriminálník, co se vracel na místo činu. Už to bylo celkem dlouho, co jsem přestala vnímat tohle město jako svůj domov a teď jsem měla pocit, jako by mi to tím svým nepřátelským přístupem vracelo.
Pravdou sice bylo, že jsem se tu narodila, vyrůstala zde 18 let a bylo to teprve půl roku, co jsem se odsud odstěhovala. Mým domovem ale nebylo. Možná to bylo právě od doby, co jsem poprvé uviděla LA, nebo vkročila do Harryho bytu. Něco jiného se už dávno stalo mým novým domovem, jen pro mě nebylo jednoduché to pojmenovat. Těžko říct, jestli to bylo to kouzelné město na jiném kontinentu, nebo člověk, se kterým jsem každý večer usínala a ráno se zase probouzela.
Rozhodnout se, co to vlastně bylo, bylo asi nad moje síly, ale jedno bylo jisté. Londýn to nebyl. Kdybych jednou náhodou musela opustit ty dvě věci, které jsem tolik milovala, Londýn by rozhodně nebyl místem, kam bych se uchýlila. U srdce mě příjemně hřál pocit, že alespoň v tomhle jsem měla jasno.
Když jsem snad po půl hodině dorazila na svůj hotelový pokoj, byla jsem tak vyčerpaná, že jediné, na co jsem se zmohla, bylo hození cestovní tašky za dveře. Vzápětí jsem se nemotorně svalila na velkou postel a přehodila přes sebe svou zimní bundu, kterou jsem táhla celou cestu z LA v ruce.
Ten pokoj sám o sobě nebyl žádný přepych, ale pro mé týdenní potřeby to bylo tak akorát. Bylo tam teplo, poměrně čisto a na nově vymalované koupelně bylo vidět, že se tam o to někdo čas od času staral. Snad jen ty tmavě hnědé tapety si mohli odpustit. A červené závěsy přes okna. A ten těžký, tmavě rudý přehoz přes postel, na kterém jsem se právě převalovala z jedné strany na druhou. Nejspíš to mělo vyvolat pocit jakési intimity. Na místo toho to ale působilo spíš lacině než nějak jinak.
Možná to byl ale jen můj osobní zkreslený názor, protože už od mala jsem preferovala spíš světlé a prostorné místnosti než kobky, ve kterých máte pocit, že na vás všechno padá. Někomu jinému by se tam možná mohlo líbit. Někomu, kdo nebyl jako já.
Ze zadní kapsy kalhot jsem vytáhla svůj mobil, tajně doufajíc, že na mě třeba bude čekat nějaká zpráva od Harryho. Nějaký důkaz toho, že by na mě mohl třeba myslet stejně jako já myslela na něj. Jenže tam nic nebylo. Žádná nevyřízená zpráva, zmeškaný hovor, ani vzkaz, který by spadl do hlasové schránky. Pravděpodobně měl moc práce a já nebyla jednou z těch osob, která by začala psát jako první, natož abych snad připustila, jak moc mi chybí.
Raději jsem zůstala ležet v posteli a zírala na světlý strop. Připadalo mi to, jako jediná světlá věc v celé místnosti.
Mobil skončil pečlivě schovaný pod polštářem, s vyzváněním zapnutým úplně na maximum, aby mi náhodou neuniklo, kdyby přišla nějaká nová zpráva. Přesvědčovala jsem se, abych se zvedla a šla se osprchovat nebo se aspoň převlékla do nějakého čistějšího oblečení, ale veškeré pokusy o nějakou smysluplnou činnost byly marné. Uplynulo snad deset minut a já usnula.
Pohled Harryho
„Debilní klíče," zanadával jsem sám pro sebe. Na jazyku jsem měl minimálně deset dalších sprostých výrazu, které bych klíčům, co se mi ztratily někde v tašce, mohl přidělit, ale tenhle byl asi ten nejmírnější. Trochu jsem se bál, aby za dveřmi nestály holky, které milovaly každou příležitost, kdy mohly nějaké sprosté slovo zopakovat.
Natáhl jsem ruku ke zvonku, ale dřív, než jsem vůbec stihl zazvonit, dveře se přede mnou samy otevřely.
Výborně. Takže mě někdo slyšel. Aspoň něco tady asi navždycky zůstane stejné.
„Kdo jiný by mohl o Vánocích používat takováhle slova," zasmál se hlas mojí matky přede mnou. Stihl jsem si akorát povzdychnout a vzápětí už byla její paže obmotaná kolem mého krku. Ani jsem nestihl zahodit tašku s těmi zpropadenými klíči.
Máma mě objímala tak pevně, až se mi zdálo, že ze mě snad chce vymáčknout duši. Na to, že byla zase o rok starší, než když jsem ji viděl naposledy, stisk měla stále příšerně pevný. Dost možná i pevnější než jsem si pamatoval od minule. „Zlatíčko, konečně jsi tady. Už jsem se začínala bát," řekla a odtáhla se ode mě. Usmála se na mě svým širokým úsměvem, načež trochu poodstoupila a uvolnila mi cestu do předsíně.
Prošel jsem kolem ní zcela beze slov, protože mě popravdě nenapadalo nic, co bych teď mohl říct. Nejdřív jsem se musel vzpamatovat z toho počátečního šoku, že jsem zase zpátky a pak se dalo uvažovat o nějaké další konverzaci.
Pohodil jsem tašku ke schodům do druhého patra, přičemž jsem se ohlédnul na mámu, jestli je všechno v pořádku. Na čele a kolem úst měla od posledně trochu víc vrásek, ale jinak se absolutně nezměnila. Pořád to byla ta stejná osoba, kterou jsem si pamatoval.
Protočila nade mnou oči a lehce přikývla, protože věděla, co se chystám udělat.
„Jsem doma!!!" zaječel jsem z plných z plic. Máma byla na tyhle mé projevy štěstí za těch šest let, co jsem tohle provozoval, už celkem zvyklá. Tak si jen založila ruce na hrudníku a zády se opřela o stěnu, která měla o odstín světlejší hnědou barvu, než jsem si pamatoval.
Nahoře v patře se ozvalo dupání a zanedlouho se tyhle kroky přemístily na schodiště. Myslím, že má sestra nakonec poslední tři schody přeskočila a rovnou mi přistála obtočená kolem krku.
„Harolde!" zapištěla nadšeně. Rád jsem sám o sobě uvažoval jako o člověku s dobrou fyzičkou a ucházejícími fyzickými schopnosti, ale i přes to všechno mě tenhle útok mé sestry málem povalil na zem.
„Taky tě rád vidím, Gemmo," vysoukal jsem ze sebe křečovitě. „Ježiši, pusť mě."
„Ach, promiň," zasmála se a pustila se. O okamžik později se na schodech vedle nás objevily dvě malinkaté blonďaté postavičky, které snad ani nemohly vědět, co se tu právě teď dělo.
Zvedl jsem do náruče tu starší, o které jsem věděl, že nezačne plakat a že si snad i po roce bude pamatovat, kdo jsem.
„Ahoj Emmo," pozdravil jsem opatrně. Při loňských Vánocích se z nás stali skvělí parťáci pro každou kravinu, ale netušil jsem, co se v dětské mysli přes rok udrží a co se naopak zapomene. Bylo jí teprve pět, tak bych se ani nemohl zlobit, kdyby na mě zapomněla.
„Harry!" vykřikla stejně nadšeně jako její matka před chvílí. „Mami, mami! Strejda Harry se vrátil!"
„Já vím, zlato," usmála se na ni Gemma a do své vlastní náruče vytáhla druhou drobounkou postavu. Té byly jenom tři. Věděl jsem, že s tou budu muset navázat vztah úplně od znovu.
„Jsi tu sám," poznamenala má sestra nepříjemně. Máma do ní nenápadně šťouchla loktem, jako to ostatně dělala pokaždé, když některý z nás dvou řekla něco, co se jí nelíbilo nebo jí to v daném okamžiku připadalo nevhodné.
„No, co je?" ohradila se na ni Gemma. „Neříkej, že to není pravda."
„Je," vydechla jednoduše máma. „To ale ještě neznamená, že mu to musíme předhazovat deset vteřin poté, co vkročí do dveří."
„Předhazovat co?" skočil jsem jim do řeči. Obě po mně švihly překvapeným pohledem, jako kdyby snad zapomněly, že tam ještě pořád stojím. „O čem se to tu bavíte?"
„Jsi tu sám," mávla máma rukou ke dveřím, přičemž zopakovala to stejné co Gemma před pár okamžiky.
„Vskutku," povzdychl jsem si vyčerpaně. „Santu Clause jsem nechal v letadle." Mírně jsem malou Emmu zhoupl v náručí, ale ona si toho nejspíš ani nevšimla. Dál si nezaujatě hrála s kudrnatými konečky mých vlasů kolem uší, jako kdyby to pro ni byla ta nejpřirozenější věc na světě.
„Ale co ... Charlie?" šeptla Gemma.
„Ta tady není," odsekla jsem a s dítětem přitisknutým na mém hrudníku odešel do obývacího pokoje. Při tom jsem ji do ucha šeptal něco o tom, jak skvěle jí ten modrý svetřík ladí k očím, jestli náhodou nezměnila kadeřníka a mé osobně nejoblíbenější téma: kolik pětiletých (dost možná už i šestiletých) klučičích srdcí stihla za ten rok zlomit. Smála se tomu svým dětským smíchem a já byl šťastný, protože alespoň někomu jsem já, sám o sobě, udělal radost.
Posadili jsme se spolu na pohovku, přičemž ona se spokojeně schoulila na mém klíně a začala mi vykládat o Benovi, který s ní prý chodil do školky. Dle mého úsudku bych řekl, že to byl jeden z těch, kterému už za těch svých pět let na tomhle světě dokázala srdce opravdu zlomit. Nebo se k tomu alespoň chystala. Jestli byla alespoň trochu po své matce, určitě jí to nedělalo žádný problém.
Věděl jsem, že máma s Gemmou nám jsou určitě v patách a dalším otázkám o Charlie se nejspíš nevyhnu. Jako kdyby nemohly mít zkrátka radost, že jsem po roce zase doma ...
Ne. Staraly se víc o mou přítelkyni, která tu ani nebyla, než o mně.
Klasika. Až bych se musel smát tomu, jak byla tahle přivítání každý rok stejná. Jen letos už měly určité jméno, kterého se mohly chytnout. Už to nebyla žádná „hypotetická přítelkyně". Teď už to byla Charlie.
„Ale...," zakňourala Gemma, když se sedala na krémové křeslo naproti nám.
„Ale co?" zasmál jsem se.
„Slíbil jsi, že ji přivedeš," doplnila ji máma opírajíc se o dřevěný rám dveří. Ta ženská převaha v tomhle domě byla až neuvěřitelná. Možná jsem právě v tu chvíli začal pochybovat, jestli byl dobrý nápad sem Charlie vůbec vodit. Už takhle to tu připomínalo blázinec.
Položil jsem Emmu na zem a pohladil ji po vlasech. Pak jsem se rozešel směrem k mámě a chytil ji za hubená ramena schovaná pod tenkou látkou černého roláku. Měla přes něj zavázanou kuchyňskou zástěru s nápisem „Nejlepší máma". Byl to dárek od Gemmy asi před sedmi lety a ten fakt, že ji máma ještě stále nosila, mi připadal roztomilý.
„Maminko," usmál jsem se na ni a políbil ji na tvář, přičemž jsem se k ní musel trochu sklonit. „Charlie vás obě moc ráda uvidí, troufám se říct, že i malou Emmu s Chloe, akorát to nebude dneska. Možná to bude zítra, možná pozítří. To se teprve uvidí. Každopádně se to během tohoto týdne stane. Do té doby bych byl rád, kdybychom se o ni nemuseli bavit a jestli by bylo možné, kdybyste si své otázky schovaly až pro ni." Významně jsem se podíval i na Gemmu, ale ta nade mnou jen protočila oči.
„Dobře," přikývla máma a pousmála se. Na jejím výrazu bylo vidět, že je připravená tohle téma opustit a mně se díky tomu trochu ulevilo. Nechtěl jsem se o Charlie bavit, když tu nebyla. Nepřipadalo mi to zkrátka správné. A nebylo to kvůli nějakým vyšším morálním principům, ale spíš kvůli tomu, že mě mrzelo, že tu se mnou nebyla.
Přál bych si, aby rovnou z letiště mohla jet se mnou přímo sem, ale bylo by ode mě sobecké přivlastňovat si ji i tady. Stačilo, že jsem to dělal ve škole, stejně jako kdekoliv jinde.
„Máš hlad?" vytrhla mě máma z mého přemýšlení. „Dáš si něco k jídlu?"
„Asi ani ne," vydechl jsem. „Půjdu si lehnout, jestli ti to nebude vadit. V letadle jsme toho moc nenaspali," usmál jsem se. Máma jen pokrčila rameny a nic mi na to neřekla. Byl jsem rád, že se se mnou nechtěla hádat.
„Dobrou noc, holky!" zavolal jsem za svá záda, kde seděla Gemma s Emmou a Chloe. Možná je to trochu překvapilo, že se chystám jít spát dřív než dvě děti, co teprve chodí do školky, ale nechtělo se mi to nijak vysvětlovat. Přeci jen už bylo něco po sedmé londýnského času, takže to nebylo zas nějak extrémně brzo. Chtěl jsem, aby tenhle den už skončil a nastal nový.
Mávnul jsem jim rukou na rozloučenou a pomalým tempem se vydal po schodech nahoru, do prvního patra.
„Harry, počkej ještě!" zavolala na mě máma zespodu. Podíval jsem se na ní, jak si rukou nahrnovala černé rovné vlasy za ucho a při tom se usmívala. Připomínalo mi to ty časy, kdy jsme ještě všichni bydleli pohromadě v jednom domě. Vždycky se na mě dívala s neskutečnou láskou v očích, že mě to nutilo milovat ji víc a víc. „Jsem ráda, že jsi doma."
„Já taky, mami," odpověděl jsem upřímně a pak už definitivně zmizel v patře.
Když jsem dneska poprvé vstoupil dovnitř do tohoto domu, byl jsem tak nabitý tím nadšením a všemi těmi očekáváními, že mi pomalu ani nedocházelo to hrozící nebezpečí mého blížícího se kolapsu. Celý můj organismus už poslední týden fungoval pouze z nějakého záložního zdroje a i ten teď už mlel z posledního. Než jsem stihl vylézt těch dvacet jedna schodů do patra veškeré nadšení ze mě opadlo a zůstalo jenom vyčerpání.
Nějakým způsobem jsem se doplazil až do koupelny, kde jsem se zvládl osprchovat a vyčistit si zuby a pak už rovnou zamířil do svého pokoje, kde se na první pohled vůbec nic nezměnilo. Ten nádherný pocit, kdy jsem si konečně po takové době mohl narovnat záda na rovné matraci, byl k nezaplacení.
Ale ještě předtím, než jsem definitivně zavřel oči a usnul, dokázal jsem z posledních sil vyťukat krátkou zprávu pro Charlie. Cítil bych se divně, kdybychom se alespoň nějak nerozloučili.
„Dobrou noc, princezno. Hezky se vyspi. Doufám, že se zítra uvidíme."
Bez nějakého přemýšlení jsem stiskl odeslat a odložil mobil na noční stolek vedle postele. Vydržel jsem čekat na odpověď necelé dvě minuty, ale když žádná nepřicházela, spadly mi oči a já v tu chvíli važně usnul.
**
Bylo to až později v noci, kdy mi mobil začal hlasitě hrát vedle hlavy. Nejdřív jsem se po něm jen ohnal rukou a chtěl ten uši rvoucí zvuk vypnout, protože mě rušil při spánku, který jsem teď tolik potřeboval.
Popravdě jsem nikdy nebyl žádný velký spáč, protože jsem neměl rád mrhání času právě touhle aktivitou. Ale zrovna v tuhle chvíli jsem na nějaké své životní postoje a přesvědčení neměl náladu. A ani dostatek energie, když už jsme u toho.
Ještě k tomu ten ohavný zvuk nepřestával, ani když jsem do mobilu praštil pěstí. Jednou, dvakrát, pětkrát... nic. Dál hrála písnička, kterou jsem sice měl rád, ale rozhodně za jiných okolností, než byla právě tahle.
Po dlouhých zhruba třiceti vteřinách melodie utichla a mé uši zaplavil nádherný pocit úlevy. Ticho se rozlilo do husté tmy kolem a já znovu začal usínat. Jenže za pár okamžiků to bylo celé zpátky. Měl jsem pocit, že moje tělo by to už podruhé nemuselo vydržet, a tak jsem se rozhodl vzít mobil do ruky a celé to nějak rozumě vyřešit.
Rozmazaným pohledem jsem mžoural na displej a to jediné, co jsem na svítící obrazovce dokázal rozpoznat, bylo jméno člověka, který se pokoušel mě o spánek připravit. Charlie.
„Ano?" vyhrkl jsem možná ještě o trochu dřív, než jsem vůbec stihl stisknout klávesu pro přijetí hovoru. „Charlie? Stalo se něco?"
„Ahoooooj Harry!" zazpívala mi nadšeně do ucha. „Jak se vede?"
Podepřel jsem své tělo jednou rukou a přetočil se na bok.
„Skvěle," vydechl jsem rozmrzele. „Co to provádíš?" zeptal jsem se, pomalu si uvědomujíc, že ze stavu naprostého vyčerpání do stavu bdělosti jsem přešel během necelých deseti vteřin.
Byl jsem rád, že ji slyším, to nepopírám. Nějakým způsobem mi to dodávalo jistotu, že je v pořádku. Ale něco tu nehrálo. Bylo pravděpodobnější, že mi v tuhle noční hodinu zavolá sám Santa Claus s pytlem plných dárků, které byly určeny jen pro mě, než Charlie.
Ona zkrátka nebyla ten typ.
„Víš... Harry." Moje jméno jí sklouzlo ze rtů, jako kdyby si jím ani nebyla jistá. Ať už dělala cokoliv, rozhodně to nepasovalo k osobě, kterou jsem znal. Nebo alespoň k té představě člověka, co jsem si utvořil v hlavě.
„Ano, Charlie."
„Jsem v jedné restauraci," zamumlala a najednou se její hlas přesunul někam do pozadí. Jediné, co jsem zaslechl bylo krátké uchichtnutí a: „Ano, dám si to ještě jednou, děkuji."
„Halo? Charlie?"
„Promiň, trochu jsem se tu zapovídala," zasmála se, přičemž jsem si byl jist, že k tomu připojila lehké mávnutí ruky, jakoby se přece vůbec nic nestalo. Vždyť se se mnou akorát přestala bavit a dala přednost někomu jinému přede mnou. „Chtěla jsem ti jen popřát dobrou noc. Tvou esemesku jsem dostala až teď."
„Kde jsi?" zeptal jsem se, ne tolik pobaveně jako ona. Tahle situace mi tedy vtipná nepřišla. Spíš jako špatný sen.
„Už jsem ti říkala, že v restauraci," smála se.
„Kde přesně?" zavrčel jsem, tentokrát už poměrně nepříjemně.
„U Hyde Parku, hned na Kensington Road," šeptla do telefonu a pak zamumlala krátké díky, které ovšem nepatřilo mně. Přehodil jsem nohy přes okraj postele a prudce se postavil. Z cestovní tašky jsem vyhrabal sice čisté, ale trochu zmačkané tričko, co jsem si ještě stále s mobilem v ruce přetáhl přes hlavu.
Ve chvíli, kdy už jsem byl celý oblečený, jsem se chtě nechtě musel vrátit k hovoru s Charlie.
„Zůstaň, kde jsi, jedu pro tebe."
„Ale Harry, ne-." Ukončil jsem hovor dřív, než stihla začít protestovat. Seběhl jsem dolů po schodech a rovnou zamířil ke vchodovým dveřím. Nemusel jsem u toho rozsvítit jediné světlo, protože jsem tenhle dům znal úplně nazpaměť.
V chodbě jsem si nazul boty, přes záda přehodil hnědou koženou bundu a z háčku sebral klíčky od původně mého auta, co jsem dostal k osmnáctinám, které teď už ale výhradně používala jenom máma.
Vyběhl jsem ven, přeběhl malou zahrádku se sněhovou pokrývkou, která bezpečně schovávala všechno živé nebo barevné, a vzápětí si už sedal za volant staršího Range Roveru, co stál zaparkovaný u chodníku přímo naproti vchodu do domu.
Sledoval jsem své klouby, jak se zabarvovaly doběla, když jsem zahnul do první zatáčky od našeho domu. Uvědomoval jsem, že jsem nejspíš svíral volant v dlaních až příliš pevně, a že v tomhle stavu by bylo možná lepší vůbec neřídit. Byl jsem z jedné poloviny pořád strašně unavený a byl jsem rád, že vůbec dokážu udržet oči otevřené na tmavé cestě před sebou. Druhou polovinu mé momentální nálady tvořila zlost. Ale nebyl jsem ani tak moc naštvaný na Charlie, že mě vzbudila svým nesmyslným telefonátem, jako na sebe. Ze všeho nejvíc jsem byl naštvaný sám na sebe, protože jsem nebyl schopný nad tím vším lhostejně mávnout rukou, nechat Charlie si užít jeden večer o samotě a znovu měl tu neskutečnou potřebu jí toho nějakým způsobem zasahovat.
Ale jestli mě z toho chtěla vynechat, stačilo mi nevolat ve dvě hodiny v noci. Tak jednoduché to bylo. Pravděpodobně bych se o tom nikdy nedozvěděl, kdyby ona sama nechtěla. Každopádně teď už bylo pozdě na to, abych celý tenhle výlet přehodnotil, vrátil se domů a nechal ji na pokoji.
Jel jsem podle paměti, až na místo, o kterém mi řekla. Zaparkoval jsem na malém parkovišti a pak rychlým krokem přeběhl silnici až k obrovským proskleným dveřím, vedoucím do luxusního baru.
Trochu jsem to místo znal, protože jednou nebo dvakrát jsem ho sám se svými přáteli navštívil. To místo bylo nepochybně krásné, ale neměl jsem na něj ty úplně nejšťastnější vzpomínky, protože jsem se tam nikdy necítil dobře.
Prošel jsem dveřmi dovnitř a zastavil se těsně v místě, kde se spojovala jakási příchozí chodba s prostory baru. Nemusel jsem se ani namáhat, abych ji v davu lidí našel. Byla jako obrovská hvězda na noční obloze, která tam sice patří, ale když se na ni podíváte, je vám jasné, že nějakým způsobem vyčnívá.
Seděla na dřevěné barové stoličce s jednou nohou ležérně přehozenou přes tu druhou, v šatech, které zakrývaly pouze polovinu jejích stehen. Smála se něčemu, co jí vyprávěl brýlatý chlap sedící na stoličce vedle ní a ona u toho brčkem spokojeně usrkávala tmavě fialovou tekutinu z vysoké skleničky. Nevím, jestli si toho akorát nevšimla, nebo to prostě schválně ignorovala, ale měla pozornost všech mužů v celé místnosti. Včetně mě.
Chtěl jsem jít k ní a jako malou holku ji za ruku odvést pryč odtud, ale najednou jsem měl nepříjemný pocit, že se mnou jen tak nepůjde. Za posledních pár týdnů jsem byl zvyklý, že vždy před ostatními dávala přednost mně. Ale to bylo kvůli tomu, že neměla moc na výběr. Teď seděla tady, se sebevědomím, které z ní tryskalo na všechny strany a stačilo, aby se na mě jednou nepříjemně podívala, a někdo z postávajících chlapů kolem ní, by se určitě ujistil, abych odtud neodešel bez červené značky na obličeji.
Nervózně jsem se zhoupl v kolenou a při tom sledoval, jak pohazuje vlasy ze strany na stranu. Teď se mi myšlenka na to se prostě otočit a jet zpátky jevila jako nejlepší řešení. Kdo jsem vůbec byl, abych jí tyhle chvíle mohl kazit?
Ale i přesto, jak moc jsem jí přál, aby byla šťastná, aby si na chvíli užila, aby měla taky jiné vzpomínky než na dny, kdy musí být zavřená ve škole, nakonec ve mně stejně vyhrála žárlivost a sobeckost. Nemohl jsem dopustit, aby mi ji vzal někdo jiný.
A tak jsem udělal pár spěšných kroků až k místu, kde seděla a bez toho, aniž bych ji, nebo její společnost nějak pozdravil, jsem položil své dlaně na její holá ramena. Všiml jsem si, že na sobě měla šaty, které jsem jí koupil já, a to ve mně jen násobilo ten pocit, že bylo správné, aby se mnou odešla.
„Charlie," zamumlal jsem, přičemž se ona při tom zvuku nepříjemně ošila. Vzhlédla na mě svýma rozzářenýma očima, které měla namalované silněji, než na co jsem byl u ní zvyklý.
„Harry," přikývla a zastrčila si pramen spadaných světlých vlasů za ucho. Vypadala celkem smířeně, že tenhle večer pro ní právě končí, a mně se ulevilo, protože jsem tu nechtěl dělat žádnou žárlivou scénu.
Bez dalšího slova se postavila na trochu rozviklané nohy ve vysokých podpatcích a začala se soukat do kabátu. Já zatím kývl na barmana a ten mi okamžitě vystavil účet. Periferně jsem zahlédl toho brýlatého chlapíka, jak už už vytahoval peněženku a chtěl celou úhradu zaplatit. Jen jsem vztáhl ruku jeho směrem a položil na barový pult sto liber.
„Moje holka, moje starost," zavrčel jsem nakonec a vzápětí už Charlie za ruku vedl k autu.
Oba jsme byli potichu, protože tu nebylo nic, co bychom mohli říct. Bylo to celé trochu trapné, ale co se dalo dělat. Mohl jsem se rozhodnout jinak. I ona se mohla rozhodnout jinak. Ale co se stalo, stalo se a my teď byli odkázáni jen na to ticho mezi námi.
Nasedli jsme do auta a hned potom, co jsem otočil klíčky v zapalování jsem pustil topení na co nejvyšší stupeň to šlo. Ona seděla vedle mě, choulila se do svého kabátu s pohledem upřeným ven z okýnka.
Dál jsme jeli v tichosti, a když jsem odbočil na kruhovém objezdu na ulici, která nevedla k jejímu domu, ale k tomu našemu, znovu neřekla ani slovo.
Nadechl jsem se, že řeknu něco jako první. Že se omluvím, nebo jí vynadám za to, co celou noc prováděla. Zkrátka něco, protože to ticho bylo k nevydržení. Ale ona mě zastavila stejným zdvihem ruky, kterým já zastavil toho chlapa při placení u baru.
Myslím, že tohle všechno byl jakýsi boží trest za to, že i já se před nedávnem opil a ona toho byla svědkem. Nakonec jsem ji v tom svém stavu přinutil souhlasit, že se mnou na Vánoce pojede sem do Londýna. Asi jsem si tohle všechno zasloužil.
Pohled Charlie
Motala se mi hlava a nevěděla jsem, kam mě Harry veze. Věděla jsem akorát, že to nebylo do domu, kde jsem vyrostla, a tak mi to bylo vcelku jedno. Promítala jsem si celý večer znovu a znovu, ale na některé jeho části jsem si zkrátka vzpomenout nedokázala. Bylo to celé zahalené v mlze a některé části úplně chyběly. Popravdě jsem si toho pamatovala čím dál tím míň a nakonec jsem byla vcelku ráda, že pro mě Harry přijel, protože nevím, jak jinak bych se z toho baru dostala.
Po krátké jízdě Harry zastavil ve čtvrti s rodinnými domky a otočením klíčů vypnul motor. Zůstali jsme sedět v tichosti a tmě a jen poslouchali dech toho druhého.
Tohle byla ta chvíle, kdy jsem mu to musela říct. Dokud ze mě ještě nevyprchal všechen ten alkohol.
„Umřela mi máma," pronesla jsem tiše. „Už jsou to dva týdny," dodala jsem naprosto klidná. Hlas se mi u toho netřepal a oči se už neplnily slzami. Byl to jednoznačný fakt, se kterým se nedalo nic dělat. Žádný počet slz s tím nic nesvedl.
Harry na to nic neřekl. Jen dál seděl ve svém sedadle a hleděl před sebe. Možná mě ani neslyšel, nebo nechtěl slyšet.
„Přemýšlela jsem, jestli tenhle život má vůbec smysl," šeptla jsem. „Jestli má cenu vůbec žít, když tu není nikdo, kdo mě miluje," vydechla jsem a u toho pozorovala profil jeho obličeje. Říkala jsem první věci, co mě napadly, protože tohle se mnou alkohol dělal vždycky. Nestačila jsem si ani promyslet, jestli je dobrý nápad něco říct, a už to stejně bylo venku.
Harry se nadechl a já si všimla, jak mu pulzuje velká žíla na levé straně krku. Pak si položil tvář na opěrku za sebou a konečně se na mě podíval.
„Já ano," povzdychl si. „Já tě miluju, Charlie."
Pozn. Autorky: No.. tak to bychom měli. Tuhle kapitolu jsem měla vymyšlenou už tak nějak od loňských Vánoc, tak jsem ráda, že to vyšlo aspoň letos. Ještě včera jsem byla někde v polovině, ale věnovala jsem tomu celou noc, aby to tu bylo na Štědrý den, protože kdo ví, kdy se mi zase podaří další kapitolu napsat. Taky by už dávno mohlo být po vánoční náladě a už by to ztratilo to kouzlo. :D
Jinak vám všem samozřejmě přeju krásné Vánoce, pořádně si je užijte. Doufám, že pod stromečkem najdete všechno, co si přejete. Zároveň vám taky přeju co nejkrásnější rok 2017, ať je minimálně tak dobrý jako byl ten letošní, protože vždycky může být líp, ale snad nebude ještě hůř. Hodně zdraví, štěstí a lásky, protože to jsou ty tři nejdůležitější věci.
Mějte se strašně hezky a snad se tady potkáme i v roce 2017 u další kapitolu AB.
Pac a pusu. :*
P.S. Do komentů mi můžete napsat, jak se vám kapitola líbila. Zlobit se určitě nebudu, když tam zanecháte nějaký vzkaz. :D