Ahoj, začínám s novým příběhem, snad se bude líbit. Jinak dnes o hodně kratší kapitola, příště bude delší
"Já už vám to říkám nejmíň po stý, já na ten tábor s Emily nechci" zakřičela jsem na rodiče naštvaně. "Anet, já vím že tam nechceš, ale přežiješ to, jsou to jenom dva a půl týdne" řekne klidně táta, a máma pro změnu mlčí. "A proč tam musím?" řekla jsem "protože nechceme, aby tam byla tvá sestra sama, a navíc kdyby něco, tak se o ní postaráš" řekla máma. Překřížila jsem ruce na prsou "ale já jenom nechápu, proč tam nemůže vzít nějakou kamarádku, nehledě na to že tam budou samí holky, který se udělají, sotva je uvidí" řekla jsem. "No tak Aneto, uklidni se, a navíc s kamarádkou bych jí nepustila, protože nepoletí s nikým krom nás nebo tebe do Londýna, a pak autobusem na ten tábor" řekla máma, "a už nic nenamítej, prostě tam pojedeš" řekl klidněji než máma táta. Naštvaně jsem přikývla, a šla jsem do svého pokoje, a s velkou ránou jsem zabouchla dveře. Vzala jsem do ruky můj telefon, a ihned jsem napsala své nejlepší kamarádce.
Já: Tak mám smůlu, musím na ten debilní tábor -_-
A jelikož není online, tak jsem ani nečekala na odezvu, a šla jsem si připravit věci na ten tábor. Vytáhla jsem si z pod postele svůj obří kufr, a začala jsem si balit své věci. Opravdu jsem si balila věci, které jsem buď nutně potřebovala,a nebo se mi líbily. Vše jsem zabalila, a pro jistotu ještě dvakrát zkontrolovala podle seznamu, který nám poslaly. Ještě jsem si chtěla začít balit příruční tašku, ale vyrušilo mě pípnutí telefonu.
Kelly: to je mi líto, ale zvládneš to :)
Já: Díky, ale dost silně o tom pochybuju...
s tím jsem se odhlásila, a šla jsem do obýváku, kde jsem si zapnula televizi, a koukala jsem na nějaký pořad. Po chvilce jsem cítila, jak se sedačka prohnula, a já jsem se podívala na člověka, který si ke mě přisedl. "Já vím, že tam se mnou nechceš. A chápu to, ale bohužel to nemůžu ovlivnit promiň" řekla smutně má sestra Emily. "No nechci tam, ale přežiju to, a nemusíš se omlouvat" řekla jsem, a upřímně jsem se na ní usmála. "Dobře" řekla s lehkým úsměvem "Už jsi se zabalila?" zeptala jsem se jí "jo a ty?" řekla "Jo, ale ještě si musím dobalit příruční zavazadlo" řekla jsem. "Aha, to už mám zabalený" řekla s vítězným úšklebkem. "Tak to jo" odpověděla jsem, a pak jsme se už jen v tichosti koukaly na film.