„Přesně tak, vzdej se!" vysmívala se zdrcenému Thomasovi temná postavička, vytvořena jeho vlastní myslí, jež klečela kousek před jeho obličejem a dávala mu ukázat její široký a škodolibý úsměv. Okolí začínalo potemňovat a přesto temná postava, začala být stále výraznější. „Do toho ti nic není," odpověděl zdráhavě Thomas s prázdným výrazem v nebohém obličeji, naprosto vyčerpaném po té dlouhé cestě. „Samozřejmě, je to tvá volba. Ani Lucia ti to nebude mít za zlé, prostě to vzdej a vrať se k těm příjemně normálním dním," povídala najednou slaďoučce postavička. „Příjemným?" otázal se spíše do prázdna otupělým hlasem Thomas. „Přesně tak," „Bylo to lepší?" „Bylo," „Chce se mi spát," „Jdi spát," odpověděl sladce tajuplný hlas černé postavičky.
Mezitím se Lucia stále více vzdalovala a už téměř mizela z Thomasova výhledu. „Asi je to na něj přeci jen moc. Bohužel nemáme čas. Možná to tak bude lepší, když ho do toho nezatáhnu.... Já si jen myslela, že bude chtít znát pravdu. Když jsem ho poprvé viděla, vypadal jako někdo výjimečný, ale asi jsem se spletla...Nejspíš to byla náhoda...".
Čas přestal plynout a stále pomaleji se sunul kupředu, Thomas jen sledoval zpomalenou černobílou scenérii, před ním. Svoji do krve sedřenou ruku, ze které se pomalinku řinula kapička po kapičce, jež pomalu stékaly od zápěstí, až ke konečkům prstů a odtud se zvolna plížily špinavou zemí. Sledoval pobledlé stromy, které se lenivě kývaly ve větru, vnímal každý lísteček, jak se znaveně pohoupává ve slabém vánku, jež mu vířil vlasy do pomalých, mrzutých pohybů před jeho očima. Sledoval postavičku černou jako noc, prázdnou jako sama prázdnota a přec tak hmotnou. Pozoroval její posměšný, široký úsměv. Viděl, jak se Lucia pomalu ztrácí za stromy a jak možná zlostí svírá pěst, ze které se žene pár kapiček čerstvé krve. „Proč? Záleží jí snad na mně? Zlobí se, že přišla o sluhu? Záhada... Až moc záhad...Rudá krev, rudá.....rudá.... proč?.... Vše je tak bledé, proč je těch pár kapiček rudých.... Jasně rudých... Proč se na mě ta tajemná postavička tak tváří?... rudá... postavička... krev.." blouznil uvnitř své hlavy.
Lucia mezitím už téměř zabíhala za strmý kopec „Sbohem Thomasi," pomyslela si smutně, rychle rozevřela zatnutou pěst, přičemž se pár rudých kapiček rozlétlo k zemi a ona přidala do kroku, aby sama utekla, před tímto nepovedeným pokusem.
Lucia zmizela za obzorem a Thomas zůstal naprosto sám. Opuštěn, osamocen, pouze se svými bídnými myšlenky: „Krev, proč krev jediná barvou oplývá, když vše tak šedivé a mrazivé je?" ležel a těžce oddychoval do jehličí.
„Přeji ti štěstí Thomasi," pomyslela si Lucia, když byla dostatečně daleko na to, než aby mohla doufat, že jejího služebníka ještě kdy uvidí. Z ničeho nic si vzpomněla na jednu tesknou básničku a začala si v duchu přeříkávat její slova
Upadl anděl do prachu
Krev řine se z jeho těla
Nezvedne se ze strachu
Ač by jeho duše chtěla
Nohy samí šrám
jak těžká jeho dřina
Pláče v noci sám
Směje se mu temná víla
Sám vlastně neví
ač by vroucně tušit chtěl
v ústraní se děsem jeví
obklopen houfem temných těl
Vědomí jest, zlatý klíč
Od vlastní duše
Po boji touží jeho chtíč
Aniž by cokoli tuše