Upírčin služebník - zastaveno

29. Kapitola - Proměna - část III.

  „Základem tohoto tréninku je soustředit se na zmateně pohybující se jablko, rychle jej chytit než změní směr a při tom všem udržet rovnováhu v tom silném proudu, což ke všemu tomu ztěžuje náhodné podloží, takže se nic nesmí uspěchat nebo skončím jako před chvilinkou. Je to docela šikovný trénink. Slouží ke zlepšení reakcí, kontroly nad tělem, pohyb v tom proudu je sice z počátku jednoduchý, ale po chvíli je jeho síla značně cítit, takže se tím trénuje i síla a výdrž, dále by se dala říci i rychlost, která je potřeba k chycení jablka, v čemž jsem tentokrát totálně pohořel. No, dobře, teď už to nepodcením!" rozhodl se vážně Thomas a poprosil Luciu, aby do proudu hodila další jablko. Ta se jen pousmála a tiše poznamenala pouze sama k sobě. „Zajímavé," a vhodila jablko do proudu. Thomas popošel zpátky kousek po proudu, našel si jedno z lépe vypadajících míst a začal se soustředit na další jablko, které si to vší rychlostí a zběsilostí pelášilo rovnou k němu.

  „Přestává mě to čekání bavit, zatracená Lucia," stěžovala si Reine, právě když procházela jedním z parků, které se nacházely ve městě, kde Thomas žil. Byla zrovna nejhlubší noc a cestu ozařovalo pouze několik lamp, které se skoro až marně snažily zápolit s neproniknutelnou tmou. „ Zdravím Reine..." ještě než osoba, pozdrav dokončila ji Reine přerušila. „Nech si to představování, Neruele. Co ode mě chceš?" optala se otráveně a s jistou trpkostí v hlase. „Jediným důvodem mé návštěvy, jest poslání od mého pána, šlechtice, vůdce rodiny Darkmoon, který se shání po své..." ještě než vznešený, uhlazený a klidný hlas dokončil své oznámení, byl opět přerušen. „Lucia tu není a ani nevím, kde je, takže můžeš odejít, sbohem," řekla Reine nevrle Neruelovi. „Moc dobře vím o vašich zvycích, takže, jak pro dobro mé, tak vaše, bych byl velmi rád, abyste se mnou nehrála žádné z vašich intrikářských her," řekl vznešeně, ale s neurčitou vážností a výhružností v hlase. „Vypadni Neruele, nic nevím, takže si hleď svého a neotravuj," odsekla mu Reine a zabodla do něj svůj vzteklý pohled. „Varuji tě, lžeš-li trest tě nemine," pronesl výhružně, Neruel a namířil proti Reine čepel. Reine stála dobrých patnáct metrů od něj, takže nešlo o výhružku k boji, ale spíš o zastrašující akt. V následujících vteřinách se ovšem akt, ne akt přiřítil Leo, třímajíc svůj meč s úzkou, ladnou čepelí a plně připraven v bojové pohotovosti, pár kroků od výhružného Neruela. „Uklidni se, chlapče, ještě si ublížíš," řekl tentokrát Neruel otráveně a opovržení hodně. „Hej, pánův psíku, zastrč si ten meč a jdi radši pátrat po Lucii, myslím, že o problémy nestojí ani jeden z nás," pobídla Neruela drze Reine. „Vskutku, i kdybys něco věděla, pravděpodobně, bych to z tebe nedostal, pokud ovšem něco skrýváš, bude to mít následky, Reine...," pronesl vážným a hrozivým hlasem Neruel, když jej Reine opět přerušila. „Jo, jo vím, tak už sbohem," odsekla mu nevrle, otočila se a dala se na odchod, stejně jako Neruel, který po chvilce zmizel mezi stromy. Okamžik na to se Leo zastavil. „Mohu se má, paní, zeptat, co jste zjistila o Thomasi Levingstonovi od všech těch lidí?" ptal se slušně Leo, již klečící před svoji paní, nádhernou Reine. „Povím ti to, ale někde jinde," odpověděla a zmizeli stejně tak rychle, jako Neruel před okamžikem.

  „Konečně se mi to jablko daří chytat, ale přesto je to velice náročný a hlavně intenzivní trénink. Myslím, že mám nohy rozdrásané do krve, ale na to nemám čas, zase se blíží," probral se z úvah Thomas, když viděl, jak se opět nanovo přibližuje jablko. Nejdříve jej pozorně pozoroval, poté zmapoval překážky v jeho cestě, aby mohl alespoň přibližně určit místo, kudy a kde k němu jablko připluje a kde by měl tedy stát. Když bylo jablko na pět metrů od něj, přesunul se mírně vpravo a pouze vyčkával. Konečně bylo na dosah, udělal ve vodě pár malých, svižných krůčků a rukou po něm doslova vystřelil. Konečně, to bylo po páté, co přesně tohle jablko drží v ruce. Stále mu jich, ale mnoho unikalo, takže nebyl čas se radovat, protože jej ještě čeká dlouhá cesta. „Už se stmívá, půjdeme si odpočinout, Thomasi," vyzvala jej Lucia a dala se pomalu k odchodu, aniž by na něj počkala, než vyleze z potoka a hodí na sebe, své oblečení, neboť celou dobu trénoval pouze v šortkách. Do polorozpadlé chajdy došli těsně po vyhasnutí posledních slunečních paprsku, bez nichž se tato krásná krajina, stala jaksi ponurou a hlavně mrazivě studenou.