Upírčin služebník - zastaveno

6.kapitola - Člověk, blázen nebo sluha? - část I.

 Svět potemněl a Thomasův život pomalu vyhasl..... „Ne!!!!!!" vykřikl zděšeně Thomas uprostřed hodiny. Celá třída na něj okamžitě vrhla vylekané pohledy, které se brzy změnili v posměvačné a někdy zmatené výrazy. Thomas chvíli jen netečně hleděl do prázdna a pomalu se srovnával se skutečností. Teprve po chvilce si uvědomil všudypřítomné zíravé pohledy spolužáků. Lucia se na něho nejistě podívala. „Jsi v pořádku?" Thomas do ní rázem zabodl vyčítavý pohled. „Nemluv! Si jen iluze, hloupá halucinace. Ty neexistuješ... Nikdo tady neexistuje, vím, že je to jen sen!" a naštvaně rozhodil rukama. „Opravdu jsi v pořádku?" optala se znovu už trošku váhavě, na to ji však okamžitě okřikl. „Nejsem! Kdekoliv kde si ty, tak nejsem v pořádku, protože neexistuješ! Tak vypadni z mojí hlavy! Táhni pryč!" a začal si zběsile trhat vlasy, aby se probral. „Kruci!" klel na hlas, když se jeho strašný sen ne a ne rozplynout, přičemž jej zraky všech stále bedlivě pozorovaly. Ještě chvíli si rval za vlasy, ale protože to ani v nejmenším nepomáhalo, tak z ničeho nic hlasitě zakřičel a vší silou udeřil hlavou o zeď. Nic se nestalo, všechno bylo pořád stejné, jen zrak se mu mírně rozmlžil a myšlenky se začali tak trošku bláznivě splétat do sebe. Učitelka k Thomasovi okamžitě vyrazila a snažila se ho uchránit, aby se nepokusil o další hlouposti. Jenže než se k němu stačila dostat, udeřil hlavou o zeď znovu. Z čela mu začal stékat pramínek rudé krve. Konečně se k němu učitelka dostala a povedlo se jí zabránit, aby si dál ubližoval. „Co mám dělat?" ptal se sám sebe Thomas, když se trochu uklidnil a jeho tělo vláčně spočívalo opřené zády o třídní učitelku. Poté přestal vnímat okolní svět a uzavřel se do sebe.

 Malé dešťové kapky tříštily se o Thomasovo čelo, zatímco nemotorně klopýtal, opřen o něčí rameno. „Asi mě vedou domu nebo spíš do blázince?" pomyslel si pochmurně a neohrabaně pletl nohama dál. „Vypadá, že už jsi trochu při sobě," odpověděl tiše jakýsi hlas. „Kam jdu?" vykoktal ze sebe znaveně a pomalu Thomas. „Jdeme k tobě domu," odpověděl prostým tónem tichý hlásek. „Domu? Nevedete mě do blázince?" zeptal se přiškrceným hlasem udivený Thomas. „Dalo se to čekat, málokdo přeci umře rukou upíra a následně přežije," odpověděl klidně hlas, jako by oznamoval naprosto všední věc, například v kolik půjde spát. „Aha," řekl omámený Thomas „Umřel.... Rukou upíra... aha tak to asi nejsem blázen.... Počkat?... není zrovna tohle už totální bláznovství? Ale blázen si neuvědomuje, že je blázen, takže když já si uvědomuji.... Co si uvědomuji? Že jsem blázen?.... To je divné, že když si uvědomím, že jsem blázen, tak blázen nebudu, tím pádem přijmu, že blázen nejsem, ale když si neuvědomuji, že bych byl blázen tak bláznem jsem.... To jsou divné teorie... Asi už ničemu nerozumím," osoba, která jej nesla, asi tak trochu odhadla, co si právě myslí. „Neměl bys o tom tolik uvažovat, prostě to přijmi nebo se zblázníš," odpověděla opět klidně. „Přijmi? Mám přijmout, že sem málem umřel rukou upíra, kteří nejspíš ani neexistují? Tomuhle říkáš řešení?" řekl překvapeně Thomas, dostalo se mu však stejně poklidné odpovědi. „Lidský svět je velice omezený a lidé samotní jsou tak slepí, jenže ty už přece nejsi člověkem, takže se nemusíš zabývat, co je nebo není pro lidi normální,". „A co jsem tedy zač?" zeptal se už odevzdaně Thomas. „Můj služebník přeci," odpověděl dívčí hlas, už s mírným uspokojením v hlase. Thomas se naklonil, aby jí viděl do tváře. Byla nádherná jako vždy. Tentokrát při pohledu na její tvář se jej však hrůza nezmocnila, pouze lhostejně přijímal vše co se kolem dělo, jednoduše už neměl sílu tomu vzdorovat, prostě se tomu poddal. Už nezáleželo na tom, zda je to pravda, tak jako tak se rozhodl, že když to nemůže popřít, zkusí s tím žít, ať je to skutečné nebo není.

 „Buď jsem se stal bláznem, nebo jsem se vzdal lidství"

Opět s malým zpožděním, ale přece je to tu. Doufám, že si dnešní kapitolku alespoň trochu užijete. Samozřejmě zatím moc tý akce není, ale to přijde :)