Upírčin služebník - zastaveno

33. Kapitola - Trénink: den šestý

   „Vstávej konečně!" budila Lucia ještě spícího Thomase. „Bože, to ti to probuzení každej den nestačilo na to, abys mohl jednou taky vstát jen, když na tebe normálně zakřičim?!" Na to však jen Thomas několikrát zívnul a pokračoval ve vyspávání. „Já kašlu na nějakou vodu, prostě vstávej!," zakřičela a dupla mu rozčíleně na obličej. „Do prdele! Jakej idiot!," vykřikl bolestí Thomas a držel si silně krvácející nos. Ještě chvíli si mnul svůj nebohý nos, když jej zamrazilo v zádech. Luciin pohled byl naprosto ďábelský a teprve teď Thomasovi došlo, že jí nazval idiotem, což očividně nenesla zrovna nejlíp. „T-Ty zasraný hovado!," rozkřikla se na něj Lucia a vší silou jej vykopla pryč z chajdy, takže kromě jedné již ledabyle opravené díry se vytvořila v dřevěné zdi další. „Ta mrcha mě jednou zabije," míhalo se Thomasovou potlučenou hlavou, zatímco byl rozpláclej uprostřed louky, kam jej Lucia odkopnula.

   „Proč jsme dneska tady?," ptal se zmateně Thomas, když stáli na úzkém výběžku jednoho z vrcholků, před kterým se tyčila nekonečná pahorkatina. „To je jednoduché, čeká tě tu nový druh tréninku," odpověděla prostě Lucia a pohodila si v ruce baseballovým míčkem. „Jaký druh tréninku to bude?," optal se zvědavě Thomas. Lucia se na něj nejdříve přísně podívala. Snad, aby se ujistila, že ji bude pozorně poslouchat a nebude ji do toho skákat, čímž ji naprosto vytáčel. Naštěstí vypadalo, že to Thomas pochopil. „Musíš se na mě soustředit, jak jen to půjde. Hodím tenhle míček tam, dolů, do údolí. Takže sleduj, jak jej budu házet a kam míček dopadá, tvým úkolem bude získat co nejvíce informací a pak míček nalézt. Dávej si pozor, snadno se zde můžeš ztratit, takže si hlídej směr. Samozřejmě, pokud chceš, aby byl tenhle trénink co nejúčinnější, najdeš ten míček co nejrychleji, zatímco budeš mít na zádech toto," a podala mu menší batoh. Thomas si jej bez váhání vzal, ale jakmile jej přebral, tak pod jeho váhou trošku zavrávoral. Batoh byl po okraj naplněn kamením. A aniž by mu dala Lucia šanci na otázky, pokračovala dál. „Dobře, pozorně sleduj, kam míček poletí, a pak jej co nejrychleji najdi!" dopověděla, silně se napřáhla a vrhla míček na několik kilometrů daleko do údolí. Thomas se úpěnlivě soustředil na míček a snažil se určit místo jeho dopadu. Jakmile ztratil míček z dohledu, promluvila k němu Lucia. „Málem bych zapomněla, tohle vypij," a podala Thomasovi malou lahvičku se zvláštní fialovou tekutinou. „Co to vůbec je?" pochyboval Thomas o bezpečnosti tekutiny, kterou teď spolu s lahvičkou převaloval v rukách. Potom ještě dodal. „Já myslel, že upíři mohou pít jen krev, není to tak snad?" a podíval se udiveně na Luciu. „Neřeš zbytečnosti, prostě to vypij a udrž to v ústech, snad mi věříš ne? Nemám důvod ti nějak škodit," odpověděla mu ještě stále klidným hlasem Lucia. Na to nemohl Thomas reagovat žádným způsobem, který by jí v tuhle chvíli nerozzlobil, takže do sebe lahvičku raději vyklopil a dál se tím nezaobíral. „Bože! Co je to zase za humus!" stěžoval si Thomas okamžitě, jak ucítil nechutnou tekutinu v ústech. Ještě několik minut křivil nechutí obličej, než se dokázal vzpamatovat.

   „Opravdu jsem si myslel, že ten míček letěl tímhle směrem," vztekal se Thomas, když se zrovna prodíral bludištěm malých skalnatých vrcholků ne vyšších jak šest metrů. Bohužel zde trčeli jako desítky obrovitých stanů, mezi kterými si musel Thomas klestit cestu a nahlížet do každého koutku. Ani terén zde nebyl nijak valně rovný, byl spíše rozdrolený a vrcholnatý, takže se dost často o nějaký vyčnívající kámen řízl či bouchl. „Už hledám půl hodiny, v tomhle bludišti kamenů! Ne počkat, jak by řekla Lucia,musím se nejdřív uklidnit," rozhodl se pro svoji poslední možnost. Nejdříve si sedl na jedno rovnější místo do tureckého sedu. Vyprázdnil svojí mysl a znovu si začal přehrávat Luciin hod a směr míčku. Vteřinu po vteřině zkoumal vlastní myšlenky. Dokonce jej samotného překvapovalo kolik věcí, si byl schopen vybavit. Za chvilku dokázal určit přibližné místo dopadu. Začal tedy pátrat na menším území. „Konečně stopa!" vykřikl po další půl hodině, když uviděl v jednom z kamenů kulovitý obtisk basebalového míčku.