Upírčin služebník - zastaveno

4. Kapitola - Iluze a pravdy - část IV.

 „Proč se tohle děje zrovna mně?" naštvaně si stěžoval Thomas opřený o zeď školní chodby. „Něco tě trápí, Thomasi?" ozval se vedle něho jemný hlas. „Jestli mě něco trápí? Samozřejmě, když blouzním!" rozkřikl se naštvaně. Po chvilce si však uvědomil, že to nebyl on, kdo se ptal sám sebe, ale někdo vedle něj, kdo otázku položil. Okamžitě se otočil. Ruce se mu v tu chvíli rozklepaly děsem, protože uviděl onu dívku, která jej poslední dobou stíhá ve snech i ve skutečnosti, tedy iluzích? Jak tomu vlastně bylo? „Co si sakra zač?!" vykoktal ze sebe nakonec. „Přece tvoje paní," řekla naprosto nezaujatě. Thomas chvíli jen vytřeštěně zíral, ale potom se dal do smíchu. „Myslíš, že ti to uvěřím? Buď si hloupá iluze, nebo blázen!" na okamžik se zbavil všeho strachu a spíše propadl bláznovství a smál se čím dál víc, jako by přišel o rozum. Nebylo už nic, čemu by rozuměl a tak mu z toho trošku hráblo a nyní se to vše projevilo v plné síle. „Mám ti to připomenout drahoušku?" řekla klidně s mírným úsměvem dívka a namířila svůj deštník k jeho hrudi. Deštník se nepatrně dotknul Thomasova těla. Ten okamžitě na to vykřikl bolestí. Mučivá bolest prostupovala hrudí a rozptylovala se po celém těle. Omámen bolestí se dal na útěk, párkrát narazil hlavou do zdi a několikrát sebou praštil o zem, ale nehodlal se za žádnou cenu zastavit. Připadal si jako zajíc, který se dostal až příliš blízko k vlku. Přesto, že tam jen tiše stála, zmocňoval se ho neovladatelný děs. Cítil se, jakoby mohl každou chvíli zemřít, přičemž nesmírná bolest v hrudi tomu příliš neubírala, ba naopak jeho strach ještě více stupňovala. Jeho mysl byla naprosto zamlžená bázní, poblouzněním a absolutní nepříčetností.

 „Thomasi, co se děje?" řekl starostlivý hlas. „On se zbláznil?" ptal se kdesi v pozadí jiný. „Koukněte se na něj," řekl další, tentokrát posměvačný hlas, ke kterému se okamžitě přidali i ostatní. „Je to cvok nejspíš" „Viděl snad nějakou potvoru?" „hahaha možná viděl tvojí ségru"„sklapněte, co když se mu fakt něco vážného stalo?" „Zbláznil se, to je toho," „Nejspíš skončí ve cvokárně, koukněte na ten jeho vyděšenej ksicht,". „Neměli byste takhle mluvit," zamumlala potichu jedna z dívek, spíše sama k sobě. „Thomasi!"

 Zmatené hlasy a rozmazané obličeje se snášeli nad jeho tělem. Teprve teď se dokázal trochu probrat z pomatení a rozeznat svoji třídní učitelku a ostatní spolužáky, jež ho někteří s údivem jiní se zděšením a další s nechutí sledovali. Dostal se pouze za roh, kdy jej nesmírná bolest v hrudi uvedla do dočasného bezvědomí nebo to tomu bylo alespoň velice podobné. „Co se ti stalo?" ptala se starostlivě učitelka. Thomas chvějící se rukou ukázal za roh. „Bylo tam něco, co tě vyděsilo?" Thomas pouze přikývl. Dva studenti se tam okamžitě vydali, ale nic neviděli. Jiní se dali zas do hovoru „Co to povídá? Vyběhli jsme hned, jak začal šílet a nikdo tam nebyl,". „Nejspíš mu totálně přeskočilo," odpověděl mu druhý. Tato slova Thomase naprosto zdrtila. „Jsem blázen, zbláznil jsem se, naprosto," připustil si sklíčeně a naprosto bezradně. Jen co se po chvilce dal alespoň trošičku do hromady, oznámil třídě, že se mu asi jen něco zdálo, ale že pro dnešek raději zamíří domu. Učitelka jej sledovala s ustaraným pohledem a teprve až po krátkém přesvědčování souhlasila, že může odejít domu sám.

 Tiše sledoval měsíc, stejně jako včera a opět byl uvězněn v myšlenkách. „Mám jít k psychologovi a nechat se vyšetřit? Co mám dělat? Všude vídám jen iluze a přeludy, asi už jsem se zbláznil." Ještě dlouhé hodiny sledoval pomalou scenérii, jež se odehrávala za oknem na krásné noční obloze, a teprve s únavou si šel lehnout. Noc byla neklidná a plná prapodivných snů plných krve a roztomilé přec tak děsivé dívky. Ráno se opět probudil celý zpocený a vyděšený jeho vlastními představami, které se mu během noci vplížily do klidného spánku. Několik minut jen nedbale zíral do bílé stěny naproti jeho posteli a opět si vše srovnával v hlavě, přičemž se snažil sám sebe uklidňovat o svojí příčetnosti. Jeho hlad byl stále kdesi pryč a tak i dnes odcházel do školy nenajeden. Tentokrát však šel jinou cestou, možná byl paranoidní, ale to co se mu stalo minule, už nechtěl nikdy zažít.

 Konečně dorazil do školy, tentokrát jej žádný děs nezastavil a tak se spokojeně usadil do své lavice, ale namísto knihy, která jej v tomto stavu spíše znepokojovala, se díval po třídě a zkoušel si vzpomenout na jména lidí kolem sebe. Pokoušel se o to spíše z nudy.

 Začala hodina, a stále žádné projevy únavy či úzkosti. „Možná dnešek bude konečně normálním dnem, možná už jsem se vzpamatoval," pomyslel si šťastně. Do třídy vešla třídní učitelka, stejně jako vždy si nesla svoje pomůcky na matematiku a vše naznačovalo, že konečně prožije normální den, byl spokojen. Učitelka se postavila před lavice jako obvykle a pozdravila žáky. Bylo to poprvé, co Thomas nějak více vnímal co se kromě výkladu děje. „Nejspíš je to takové vždycky," pomyslel si, když vstal spolu s ostatními, aby učitelku pozdravili. „Takže milý studenti, dneska tu mám pro vás malé překvapení. Ode dneška k nám do třídy bude chodit nová studentka, takže doufám, že ji mezi sebe přijmete," oznámila spokojeně učitelka „Novej student po pololetí? To je zvláštní," pomyslel si znuděně Thomas. Učitelka vybídla studentku, aby vešla do třídy a představila se žákům. Celá třída byla omámena její krásou, nádherná blondýna s temně modrýma očima a bělavým, vznešeným obličejem.........