"Víš, co jsi mi slíbila?" Zaculil se na mě Dyl a chytl mě za ruku.
"Že dnes budu spát u tebe?"
"To taky, ale ještě něco." Zazubil se.
"Že před tím, než k tobě půjdu, nebudu jíst vajíčka nebo nic jiného po čem pšoukám?"
"To je asi ten nejzásadnější slib, ale ještě jsi mi slíbila, že dnes půjdeme ne brusle."
"Ne! Víš, že bruslit neumím. Vždycky se rozsekám a to jezdím jen na rovince!" Vyděsila jsem se.
"Ale tys mi to slíbila! Včera než jsme šli spát!"
"Byla jsem unavená! Myslela jsem, že se mi to zdá!"
"Notak, Rosie. Prosím. Budu jezdit s tebou a jistit tě. Slibuju." Udělal na mě ty jeho psí oči a já byla nahraná, což moc dobře věděl, protože já tomuhle pohledu podlehnu vždycky.
"Vezmi si ty s kolečkama vedle sebe, je tam menší šance, že spadneš." Usmál se.
"Fajn, ale za to mě domů povezeš." Zazubila jsem se.
S uchechtnutím se ke mně otočil zády a sundal si batoh.
Skočila jsem mu na záda.
Nohy, za které mě držel, abych nespadla, jsem omotala kolem jeho těla a rukama, složenýma na jeho hrudi, jsem mu držela batoh, který normálně nosívá na zádech místo mě.
"Hezky ti voní vlasy." Zašeptala jsem mu do ucha a znovu jsem zabořila obličej do kaštanových vlasů, dokonale vonících po pánském šampónu.
"Jako, že jinak smrdím?" Zasmál se a dal mi pusu na ruku, přičemž se mnou povyskočil a chytl mě pevněji.
"Když neprdíš, tak voníš hezky."
...
"Mám tě, neboj."
Dyl mě držel za pas, abych nespadla, jelikož jsem si nakonec musela vzít In-line brusle, na kterých sotva umím stát.
Chytla jsem se ho za ruce, které pořád byly na mém pase a pomalu jsem se odrazila.
"No vidíš! Už ti to jde!" Široce se na mě usmál a chtěl mě pustit, ale to jsem mu nedovolila.
"Ať tě to ani nenapadne!" Vyjekla jsem a posílila jsem stisk na jeho pažích.
"Neboj se." Zamumlal mi do krku, když se ke mně přitiskl celým tělem.
"Dylane, dávej pozor na cestu." Zakňučela jsem.
Ano bála jsem se. A to celkem dost.
"Zastav." Poručil mi a já ho se škobrtnutím poslechla.
Stoupl si přede mě a chytl mě za ruce.
"Teď se začni pomalu odrážet, ano?"
"To jako pojedeš pozadu?" Zděsila jsem se. Přikývl a než jsem stihla něco namítnout, už mě pomalu táhl za sebou.
"Dyle!-"
Hádejte co je stalo.
Samozřejmě, že se Dyl neohléd a přepadl přes obrubník na zem a samozřejmě, že já spadla na něj, protože mě stáhnul s sebou.
"Dobře. To se nepovedlo." Zasmál se a rozhlédl se kolem.
Když zjistil, že tu nikdo není, položil mi dlaň na zátylek a přitáhl si mě do nádherného polibku. Druhou dlaní si mě držel za pas, jako by si zajišťoval, že mu neuteču - i kdyby tak bych na těch bruslích hned spadla.
"Víš co je na tomhle nejhezčí?" Zeptala jsem se s idiotským úsměvem, když jsme se odtáhli.
"Co?" Zeptal se šeptem a pohladil mě po tváři.
"To hovno vedle tvojí hlavy." Vyprskla jsem smíchy a Dyl nás odkutálel o kus dál do pozice, kde jsem byla dole já.
"Teď už ti vlasy vonět nebudou." Smála jsem se, dokud mě neumlčely jeho rty.