Pevně jsem stiskla oči k sobě a hlavou mi problesklo, že to přece nemůže být zas tak zlé. Že vlastně jen spadnu na zem, možná se trochu bouchnu do hlavy, ale pak se stejně zase postavím a všechno bude v pohodě. Kolikrát už jsem za posledních pár dní sletěla na zem? Desetkrát? Stokrát? Tisíckrát? Co já vím... už dávno jsem ztratila pojem o tom, kolikrát to vlastně bylo. Ale jedno bylo při všech těch pádech vždycky stejný. Pokaždý jsem se znovu dokázala postavit zpátky na vlastní nohy, nehledě na to, jak moc mě něco bolelo.
Dokázala jsem to vždycky, takže jsem předpokládala, že i teď to bude stejně.
Ale ne. Takhle hladce to nešlo ani náhodou.
Cizí noha přistála přímo uprostřed mého zadku a já vzápětí letěla vstříc podlaze, která byla v tomhle místě potažená tmavým, tenkým kobercem, co rozhodně nijak nezmírnil můj pád. Je pravda, že jsem sice stihla natáhnout ruce před sebe ještě předtím, než jsem dopadla, ale i přes mou snahu se na poslední chvíli nějak zachránit, jsem plnou rychlostí narazila do země tváří a částí brady.
Byla to taková rána, že jsem cítila, jak se všechno v mém těle otřáslo. Dokonce i můj mozek na chvíli vypnul a já tam nejspíš jen tak ležela rozpláclá na tom koberci, co tak nehorázně škrábal a kousal.
Vždycky jsem se snažila co nejrychleji vstát, protože jsem nechtěla, aby na mě někdo koukal jako na totální trosku, co se jen většinu času nemožně válí na zemi. Teď jsem ale nemohla najít ani jeden důvod, proč bych měla vstát i tentokrát. Každý už dávno věděl, jak nemožná jsem... nemělo cenu dokazovat jim opak. A nemělo ani cenu vstát a pokusit se nějakým způsobem přeprat toho světlovlasého idiota, co mě skopnul na zem.
„Končím," vydechla jsem poraženě oproti tomu hrubému koberci. Bylo mi jasné, že jestli nebudu mít na tváři modřinu od toho prudkého nárazu, budu ji mít poškrábanou od koberce. Tak či tak mě to bude ještě pár dní bolet. Těžko říct, jaká z těchhle dvou možností byla příjemnější. „Už nevstávám," řekla jsem o něco ráznějším hlasem, když jsem hlavu pootáčela směrem k Blakovi, který se s hraně soucitným výrazem na tváři skláněl k mému tělu rozplácnutému na zemi.
„No, vstaneš," zasmál se. „Nikdo se neptal, jestli se ti chce nebo ne."
„Ale jako... já bych samozřejmě strašně chtěla," zamumlala jsem, protože je snad očividné, že získávat neustále další modřiny stále a stále dokola je snad snem každé holky. „Ale bohužel nemůžu. Zlomil jsi mi kostrč a s ní i všechny kosti v zádech a nohách. Gratuluju ti k absolutnímu vítězství. Teď, kdybys mě na pár minut omluvil, ráda bych si tady jen tak chvilku v klidu poležela, dokud nebudu moct jít na oběd."
„Znovu ti opakuju, že na tvůj názor se tady nikdo neptal," houkl, přičemž nepřirozeně protahoval každou samohlásku, kterou vyslovil. Chápu, že se snažil zdůraznit to, co mi tu právě říkal, ale mluvit jako totální blb nemusel. „A žádnou kost jsem ti nezlomil. Kdyby jo, slyšela bys, jak to křupne."
Při představě, že jedna z mých kostí „křupe" se mi dělalo silně nevolno.
„Fajn, fajn. Možná, jsi mi nic nezlomil. Zatím. Ale stejně nevstávám. Ty z toho nic nemáš, já z toho nic nemám, tak proč bychom se měli namáhat?"
„Protože to řekl Styles."
„To bylo před třema hodinama. Jsem si jistá, že to nemyslel tak, abys mě zabil."
„Nemám v plánu tě zabít."
„Páni... to se mi teda ulevilo," odsekla jsem a převalila se na bok, abych na něj měla lepší výhled. Ne, že by bylo na co se koukat, to teda ne. Byl to přesně takový ten typ kluka, na kterým se marně snažíte najít něco, čím by vynikl, čím by se odlišil od ostatních, zkrátka něco, co by vás donutilo se pozastavit a říct si, že ten kluk vypadá sakra dobře.
Světle hnědé, krátce sestříhané vlasy, ostré rysy, modré oči, úzké rty. Nic, co byste nenašli u někoho dalšího. Vážně ne. Možná přesně proto se mi tolik líbil Harry. Mohla jsem se na něj dívat tak dlouho, jak se mi jen zachtělo a vždycky mi hlavou proletělo, že už v životě nepotkám někoho tak moc hezky odlišného od ostatních. Čím víc času jsme spolu poslední dobou trávili, tím víc mi to bylo jasnější.
„Tak vstaneš už? Jsi horší než malý dítě," sykl Blake a nervózně se podíval kolem sebe.
„Fajn, tak já vstanu," povzdechla jsem si a po prolistování krátkého seznamu všech pro a proti v mé hlavě, jsem si podepřela tělo rukami a posadila se na bolavý zadek. Modřina v téhle oblasti mého těla tu ještě nebyla. Paráda. Aspoň něco, co bylo aspoň trochu odlišné od všech těch ostatních pádů. Už to začínal být trochu stereotyp. „Ale jenom, když mi dáš šanci."
„Žádnou šanci ti dávat nebudu. Pojď to zkusit sama, férově."
„Chci jenom jednu šanci. Jenom jednu malinkatou šanci ti aspoň jednou vrazit."
„I kdybych tu nehnutě stál na místě, tak bys mi nedokázala zasadit ani jednu solidní ránu. Je to ztráta času," rozmáchnul rukama a já nad ním jen protočila oči.
„Tohle všechno je naprostá ztráta času, jestli ti to ještě nedošlo."
„Bože, ty seš ale otravná. Už ti to někdo někdy řekl?"
„Jo, ale jestli se ti uleví, můžeš mi to klidně připomenout," ušklíbla jsem se a pozorovala jeho tvář, jak měnila otrávený výraz na ještě otrávenější.
Musel mě milovat.
„Tak jo," přikývl po chvíli. „Dám ti šanci."
„Super," vydechla jsem míň nadšeně, než se ode mě nejspíš očekávalo. Měla jsem radost, že mi dá šanci a nedorazí mě hned při první příležitosti, ale na druhou stranu se mi ani tak vstávat nechtělo, protože bylo jasné, že dřív nebo později stejně zase skončím rozplácnutá na zemi s další sadou nových modřin.
Vyškrábala jsem se na nohy a na moment složila dlaně na svá kolena, abych načerpala aspoň trochu síly. Ještě nebylo ani poledne a já už se nemohla dočkat, až si na pár hodin lehnu do postele.
„Fajn, jdeme na to," šeptla jsem... spíš jen proto, abych si dodala trochu sebevědomí, než abych upozornila Blaka na to, že se chystám něco udělat.
On prostě jen stál přímo naproti mně, s mírným úsměvem na rtech a rukama položenýma na svých bocích. Neměl strach, že bych mu mohla nějak ublížit, protože bylo jasné, že něčeho takového zkrátka nejsem schopná, i když jsem si to tak moc přála.
Naposled jsem se koukla do jeho obličeje, kde nebylo nic jiného než naprostý klid, a pak se skoro bezhlavě rozběhla naproti němu. Chtěla jsem mu vrazit svou pěst do obličeje co největší silou, ale bohužel jsem si v rozhodující chvíli vzpomněla, jak příšerně něco takového bolí. Jediné, co jsem udělala, bylo silné dupnutí na jeho nárt.
Oči se mu překvapeně rozšířily, hlava se o trošku pootočila na pravou stranu a dřív, než jsem si stihla uvědomit, co se děje, měla jsem svou vlastní ruku zkroucenou za zády.
Překvapeně jsem zapištěla a on při tomhle zvuku zvedl mou ruku ještě o něco výš po mých zádech. Bolest vystřelující od mého ramena až ke konečkům prstů se při tomhle jeho pohybu asi tak ztrojnásobila. Snažila jsem se na špičkách vytáhnout co nejvýš, aby to přestalo aspoň trochu bolet, ale nebylo mi to nic platné.
„Mohla jsi mě kopnout do rozkroku, nebo mi jednu vrazit, nebo mě chytit za vlasy a skopnout na zem. Ale to ty ne. Ty musíš udělat tu největší sračku, která tě napadne, a dupnout mi na nohu," zamumlal vyčerpaně Blake. Tiše jsem zaskučela, ale nezdálo se, že by mi to mělo nějak pomoct. „Co sis myslela? Že mě tím složíš k zemi?"
„Chtěla jsem ti jednu vrazit... ale ono to pak strašně bolí!"
„Bolelo by tě to rozhodně míň než teď." I když to nerada připouštím, tak měl pravdu. Kdybych mu jednoduše jednu natáhla, tak by mě z toho sice bolela celá dlaň, ale nepochybně bych na tom byla líp než teď s rukou zkroucenou za zády.
„Já vím," skučela jsem. „Já vím, já vím, já vím. Příště už to neudělám."
„Já doufám, že příště už spolu nebudeme."
Stisk jeho dlaně na mém zápěstí mírně povolil, načež má ruka samovolně vypadla z jeho stisku a vrátila se zpátky k mému boku. S úlevou jsem vydechla a pevně si rozbolavenou ruku obejmula tou druhou. Tak příšerně moc to bolelo i potom, co ji pustil, že jsem měla chuť začít řvát každou sprostou nadávku, co jsem znala, do toho jeho umíněného obličeje. Ale popravdě jsem na něco takového byla asi moc velký srab nebo jsem možná až dobře chápala, že by mi to nakonec bylo stejně k ničemu, tak jsem se takových scén raději vyvarovala.
Hluk tělocvičny po pár vteřinách protnulo hlasité zapískání píšťalky, a i když mi z něj nepříjemně zalehly uši, byla jsem ráda, že ho slyším. Znamenal totiž konec mého nekonečného utrpení a fakt, že jsem se mohla jít najíst, popřípadě si jít lehnout na dvě hodiny do postele. Obě možnosti zněly v mé hlavě jako perfektní nápad.
Všichni v místnosti obrátili svou pozornost na Harryho, který stál pár metrů ode mě a zrovna vytahoval stříbrnou píšťalku z pusy.
„Běžte se najíst," trhl hlavou ke dveřím. „Ve dvě hodiny se sejdeme zase tady."
Sledovala jsem jeho pohybující se rty, protože upřímně řečeno, bylo mnohem jednodušší dívat se na jeho ústa než oči. Celkově musím říct, že jsem se jeho očnímu kontaktu ve společnosti jiných lidí úspěšně vyhýbala už pár dní a on dělal v podstatě to stejné. Neměli jsme na tohle žádnou speciální domluvu, jenom to tak prostě vyplynulo z toho, že jsme si hráli na někoho trochu jiného, když kolem nás byli ostatní.
Otočila jsem se k němu zády a se zbytkem lidí vykročila směrem ke dveřím. Chtěla jsem se jít najíst, snad taky prohodit pár slov s Niallem a pak si jít lehnout. To byl můj plán.
„Scottová?" zaznělo za mnou. Překonala jsem tu potřebu se na něj podívat a raději šla dál, předstírajíc že jsem neslyšela, jak na mě volá. „Hej Charlesi!" křikl trochu hlasitěji a znovu pískl na svou píšťalku, co vydávala ten příšerně ohavný zvuk, ze kterého mi zaléhaly uši.
Tentokrát jsem se zastavila uprostřed kroku a trochu bojácně se k němu otočila čelem. Tohle už jsem ignorovat nemohla, i když bych si to vážně moc, moc, moc přála.
Nejdřív jsem se na něj koukala bez nějakého určitého výrazu na tváři, ale po chvilce jsem možná až moc prudce vytáhla koutky rtů do trapného úsměvo-šklebu.
Mírně trhl hlavou, čímž mi naznačil, abych k němu šla blíž. Nervózně jsem se rozhlídla po lidech kolem, protože jsem doopravdy nestála o žádnou velkou pozornost, ale nepřekvapilo mě, že si nás ve skutečnosti vůbec nikdo nevšímal. Nikdy si nás nikdo nevšímal. Buď všichni tihle lidi byli tak moc zahledění do sebe, nebo měli dost svých problémů na to, aby se ještě zabývali zrovna mnou a jím.
Drobnými kroky jsem k němu došla a stoupla si přímo naproti němu ve vzdálenosti asi dvou metrů. Ještě stále jsem si pevně objímala bolavou ruku, ale už jsem se nebála podívat se mu do očí. Nevypadal nijak naštvaně, nebo podrážděně, tak jsem doufala, že mi nechce vynadat nebo něco podobného.
V naprostém tichu jsme na sebe prostě zírali a já tak nějak pochopila, že Harry čeká, dokud odsud všichni odejdou. Až se za úplně posledním z kadetů zabouchly těžké bílé dveře, spustil ruce z hrudníku dolů ke svým bokům.
„Vraž mi jednu," vydechl prostě.
„C-cože?"
„Říkám, abys mi jednu vrazila," zopakoval znovu naprosto vážně. „Jednu mi vlep, natáhni mi ji, flákni mě. Dělej."
„Proč bych to sakra měla dělat?!"
„Protože jsem ti to řekl."
Mlčky jsem na něj hleděla a snažila se přijít na to, jestli to myslí vážně nebo je to jen nějaký druh hloupého žertu. Ale on se mu nesmál. Ani se neusmíval a ani mu na tváři nehrál žádný úšklebek.
Prostě tam stál. Ruce svěšené podél těla, v černím tričku a černých kalhotách se zeleným pohledem upřeným přímo na mě.
„Nebudu ti ubližovat jenom proto, že jsi to řekl!" zvýšila jsem na něj hlas a o krok od něj odstoupila. Neříkám, že jsem před pár minutami nechtěla jednu natáhnout Blakovi... ale to jenom proto, že si jí zasloužil a sám mi za celé dopoledne ublížil nesčetněkrát. Tohle bylo něco naprosto jiného. Tenhle člověk byl to nejcennější, co jsem v tu chvíli měla, a já rozhodně nijak netoužila po tom mu ublížit.
„Prostě mi jednu natáhni, Charlie. Vím, že jsi to vždycky chtěla udělat," ušklíbl se a dokonce pootočil hlavu tak, abych měla lepší přístup k jeho tváři.
„Vždyť by tě to bolelo," šeptla jsem.
„Zas tolik ne, neboj."
Vím, že jsem se na něj mračila, ale nemohla jsem si pomoct. Vypadal tak hrozně vážně, až mi to nahánělo husí kůži.
„Dobře, jak chceš. Můj nápad to nebyl," vydechla jsem a rozhodným krokem se vydala k němu. Těsně před ním jsem se zastavila, nejdřív jsem svou ruku napřáhla a pak plochou dlaň poslala zpátky směrem k jeho tváři. Měla jsem přivřené oči, abych neviděla, jak má ruka narazí do jeho tváře, protože to poslední, co jsem chtěla, bylo ublížit právě jemu.
Byla jsem překvapená, když má dlaň o jeho obličej ani lehounce nezavadila. Chytil mé zápěstí těsně před svým obličejem, díky čemuž jsem nemohla rukou pohnout dopředu ani dozadu.
Popravdě se mi neskutečně ulevilo, že to udělal a já mu nemusela jednu doopravdy natáhnout.
Pohled jsem namířila na jeho oči, které byly o pár centimetrů nade mnou. Teď už se netvářil ani vážně, ani se nijak nešklebil. Spíš bych řekla, že vypadal znuděně.
„Nechci, abys mi dala facku. Chci, abys mi dala pěstí," šeptl a pustil mou ruku ze svého stisku. „Ještě jednou."
„Harry, já tohle dělat nebu-."
„Řekl jsem ještě jednou." Pokrčila jsem rameny a s naprosto minimálním rozmachem ho svou staženou dlaní spíš pohladila po tváři, než že bych mu nějak závažně ublížila.
„Když to nepůjde po dobrým...." S těmito slovy odhodil mou ruku od svého obličeje a pak mi jedním naprosto jednoduchým pohybem podkopl nohy. Zmateně jsem se mu ještě stihla podívat do obličeje a během další vteřiny už padala k zemi. K mému nevelkému překvapení jsem přistála na mém už tak dost bolavém zadku s jednou nohou nějak zvláště překroucenou přes tu druhou.
„Do háje Harry!" vykřikla jsem. Se syknutím jsem se nadzvedla a bolavý zadek si začala hladit dlaní. „Co to děláš?!"
„Bolelo to?"
„Samozřejmě, že to bolelo!" opáčila jsem naštvaně.
„To je dobře," vydechl a tím svým typickým způsobem si složil ruce na hrudníku. „Protože jestli se nenaučíš dát aspoň jednu slušnou ránu, skončíš na zadku pokaždý."
„Ale... já...," povzdychla jsem si vyčerpaně. Poraženecky jsem sklopila pohled dolů a pomalu se začala sbírat ze země.
Fajn. Měl pravdu... i když jsem si to nechtěla přiznat. Neuměla jsem dát nikomu pěstí a nejspíš jsem nedokázala dát ani obyčejnou facku. Pravda... dokázala jsem dupnout svému soupeři na nohu, ale k čemu mi to bylo, když si toho sotva všiml?
„Zkus to ještě jednou," nařídil mi. Nedokázala jsem zabránit protočení mých očí, i když jsem stála přímo naproti jemu a bylo mi jasné, že si toho nenápadného gesta musel všimnout.
„Ale já už to zkoušet nechci."
„Zkus to ještě jednou," zopakoval nekompromisně. Čelem se mu opět táhla ta jeho klasická vráska až ke kořeni nosu a já přesně v ten moment pochopila, že tohle byla ta správná chvíle, kdy bych měla přestat mluvit... pokud jsem ho teda nechtěla naštvat.
„Fajn," vydechla jsem. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a pak znovu udělala několik rychlých kroků směrem k němu. Tentokrát jsem už vážně pevně tiskla dlaň do stažené pěsti, rozhodnutá, že se alespoň pokusím nějak zasáhnout jeho obličej. Konec konců byl to jeho nápad.
Ale jakákoli snaha mi v tomhle případě byla úplně k ničemu. Přiznávám, že jsem i tak trochu doufala, že se mi podaří ho alespoň jednou udeřit, protože jsem před ním zase nechtěla vypadat úplně neschopně. Ale jakmile se má dlaň přiblížila k jeho obličeji jen na pár centimetrů, znovu mě uchopil za zápěstí a nedovolil mi se pohnout dál ani zpátky.
Zkusila jsem to stejné i druhou rukou, jenže výsledek byl úplně stejný.
„Jak to mám udělat?!" zakřičela jsem na něj. „I když se snažím, tak to prostě nejde," dodala jsem frustrovaně.
Štvalo mě to. Tak moc mě to štvalo, protože takhle to tu už probíhalo... já nevím... dva týdny? Po takové době, kdy jsem neudělala vůbec nic dobře, jsem už prostě chtěla nad někým vyhrát a chtěla jsem slyšet nějakou tu pochvalu. Zvlášť pak od něj.
„Budeš se asi muset snažit o trochu víc," šeptl mi do obličeje zrovna ve chvíli, kdy si obě má zápěstí přehodil do jedné ruky. Na okamžik mi hlavou problesklo, že tohle mohla být moje příležitost, jak ho překvapit a třeba i dokonce srazit k zemi. Vzápětí jsem se této naivní myšlence skoro zasmála.
Snažila jsem se opakovanými cuknutími vysvobodit ruce z jeho sevření, ale každý z mých pokusů měl k úspěchu pěkně daleko.
„Harry," zakňučela jsem a znovu rukama trhla. Bez výsledku.
Jeho volná ruka mě popadla za pas a silně přitáhla k němu. Tak silně, že naše hrudníky do sebe dokonce narazily. Zaskočeně jsem zalapala po vzduchu, protože upřímně jsem spíš čekala, že mě zase shodí na zem. Jenže tentokrát se nezdálo, že by měl něco takového v úmyslu.
Ruce mi vytáhl někam do úrovně mého vlastního čela, jelikož se nejspíš snažil zabránit tomu, abych se mu nějak nevysmykla. A já neříkám, že jsem se o to nesnažila, protože pravdou bylo, že rukama jsem cukala neustále, ale byla to naprosto zbytečná snaha.
Jeho dlaň na mém boku zatím našla cestu pod lem bílého, zpoceného trička a pomalu se táhla nahoru po mém pase.
„Harry, přestaň," sykla jsem, načež jsem udělala krok zpátky. Dlaní, co zůstala položená na kůži pod tričkem, mě ale zase přitáhl zpátky k sobě. „Harry... vždyť sem může kdokoli přijít."
„Tak s tím něco udělej," zašeptal tiše.
„Jak mám něco udělat s tím, že sem může kdokoliv přijít kdykoliv s mu zachce?"
„Tak jsem to zrovna nemyslel," uchichtl se a já ucítila, jak se jeho prsty zlehka otřely o lem mé podprsenky. „Donuť mě, abych na tebe přestal sahat. Abys z toho náhodou neměla problém."
Ten fakt, že je na mě, abych ho zastavila, se mi nelíbil. Líbilo se mi, když se mě dotýkal... ale někde jinde. Rozhodně ne ve školní tělocvičně, kam se mohlo chodit v podstatě bez svolení. Navíc jsem si uvědomovala, že tenhle téměř nepatrný dotyk používá spíš jen jako záminku proto, abych se naštvala a začala se bránit.
Jeho prsty našly cestu i pod mou podprsenku a já se přesně v tom okamžiku natáhla a spojila naše rty v nečekaný polibek. Byl zaskočený, že jsem něco takového udělala, protože očividně očekával pravý opak.
Líbala jsem ho tak, jak kdybychom byli jenom my dva v zamčeném pokoji, kam nikdo nikdy nemohl přijít. Ale v jednom okamžiku, kdy už byl v polibku tak ztracený, že dokonce i pustil obě mé ruce ze svého stisku, abych mu je mohla obmotat kolem krku, jsem zahákla jednu svou nohu za jeho lýtko a trhla. Kousl mě při tom nečekaném pohybu do jazyka. Nešikovně se zakymácel pouze na jedné noze, a i když jsem se pak jen slabě opřela do jeho hrudníku, ztratil rovnováhu. Překvapeně otevřel oči a jednoduše spadl zadkem na zem.
Samozřejmě, že společně s ním jsem k zemi sletěla i já, ale já, na rozdíl od něj, aspoň spadla do měkkého.
Dřív, než se z toho stačil vzpamatovat, přitlačila jsem mu hrudník úplně k zemi a sedla si na jeho boky. Zadýchaně se na mě díval ze země tím tmavě zeleným pohledem a já si všimla, jak bojuje se svými cukajícími koutky úst. Chtěl se začít smát. Poznala jsem to na něm. Ale hádám, že si chtěl zachovat vážnou tvář.
„Tak co myslíš?" naklonila jsem s k němu a zašeptala mu do ucha. „Snažila jsem se teď dost?"
Trochu přimhouřil oči, ale z mého obličeje je nestrhnul. Přála jsem si, aby už promluvil, protože jsem se bála, aby se nezačal vztekat, že skutečně skončil na zemi.
„No... ještě budeme muset zapracovat na té technice," pronesl vážně. Za pár vteřin ale jeho tvář ovládl široký úsměv, který se jako jedna vlna přenesl okamžitě i na mě. „Používat líbání jako zbraň můžeš jenom na mě."
„Když mi ukážeš nějakou jinou možnost, jak někoho snadno poslat k zemi, budu líbání používat jenom na tebe," zasmála jsem se. „Jinak teda nevím... když to tak funguje."
Nestihla jsem se ani nadechnout, když si mě dlaní přitáhl za týl ke svému obličeji a tentokrát políbil on mě.
„To mi asi nezbývá nic jinýho, než tě to naučit," šeptl proti mým rtům.
„Nezbývá," přikývla jsem a i když jsem nechtěla, tak jsem se proti vlastní vůli od něj odtáhla. Pořád hrozila možnost, že by nás spolu mohl někdo vidět, což jsem nechtěla riskovat.
„Ale povedlo se ti to," šeptl a jen tak zlehka se na mě usmál. „Vážně jsem něco takovýho nečekal."
„To víš... učím se od těch nejlepších." Palcem jsem ho pohladila po tváři a pak se postavila.
Chvíli jsem jen sledovala, jak leží na té zemi a usmívá se na mě. Pak ale za mými zády bouchly dveře a já rychle pochopila, že tahle naše soukromá chvilka byla u konce.
Očima jsem sjela směrem ke dveřím, a když jsem pak pohled vrátila zpátky na něj, přikývl. Takhle jsme se dohodli, že je nejlepší, abych už odešla.
Naposledy jsem se na něj usmála, pak se k němu otočila zády a s ještě trochu pomotanou hlavou odešla pryč.
Možná, že by mě to i začalo bavit, kdyby každý souboj končil takovým líbáním.
Pozn. Autorky: Uffff... tak po dlouhé době zase nový díl. Popravdě jsem ho psala už někdy od listopadu, ale nemohla jsem se dokopat k tomu, abych ho dopsala, takže se vám moc omlouvám.
Psala jsem ho celou noc, protože dneska odjíždím na týden na hory a nechtěla jsem ho nechat nedodělaný, protože, jak se znám, tak bych to dopsala až tak někdy v dubnu. :D
Doufám, že se máte všichni strašně fajn a že ještě tak nějak zvládáte školu, když je před uzavíráním známek. :)
Jestli se vám bude chtít, můžete mi dát vědět do komentů, jak se vám kapitola líbila :*
Pac a pusu... zase někdy.