„Jsem mrtvej...?" pomyslel si ještě spící Thomas, ale ve chvilce už seděl a osahával si hrudník, zda tam nevězí díra, kterou však nenahmatal. Těžce a vylekaně oddychoval, zatímco bezděčně zíral do bílé zdi naproti jeho posteli. Po celém těle mu stékaly kapičky potu a srdce mu silně bušilo. „Byl to sen?" byla první myšlenka, která se mu objevila v hlavě, jakmile se probral. Celé minuty bez hnutí seděl a přemýšlel nad tím děsivým snem. „Bylo to tak skutečné, nemohu uvěřit, že to byl jen sen... Co když to byla moje budoucnost? Vypadalo to jako nějaká děsivá předpověď. Nejspíš to byl jen obyčejný zlý sen, ale stejně, takhle intenzivní strach jsem asi ještě necítil, bylo to až příliš silné na pouhý sen. Proč sem řekl, že mám poslání? Tomu nerozumím. Celé je to podivné a trochu strašidelné, ale měl bych to přestat řešit a vydat se do školy. Jednoduše na to zapomenu, nejspíš šlo jen o noční můru," myšlenky se vynořovali jedna za druhou a Thomas byl z toho všeho stále velice zmatený, ale musel se pohnout z místa, nemohl tu přeci takhle vysedávat věčně. Tričko se šortkami, které měl na sobě, byly doslova promočené, takže jako první se v rychlosti převlékl a vydal se do kuchyně na snídani. Po chvilce však usoudil, že z té vší nervozity, kterou mu sen způsobil, ho přešla jakákoliv chuť, takže se vydal do školy bez ní. Několik kroků před vchodem do školních prostorů se zastavil, jako by jej zamrazilo v hrudi a znovu se mu vybavil onen děsivý sen. Trvalo dobrých několik desítek vteřin, než se dokázal pohnout a pokračovat dál. Svižným krokem se vydal do své třídy. Škola vypadala jako obvykle a jeho spolužáci o něm téměř nevěděli, jak bylo zvykem. Po chvilce mu vše začalo připadat jako vždycky a tak se pustil do své oblíbené činnosti. Vytáhl z batohu Chuť rudé květiny a začal si číst.
Ach jakou neskonalou krásu skýtá lidská krev, jak lahodná je, jak třiští se její krůpěje na mém jazyku, lahodné to sousto. Miluji ten okamžik, kdy se mé špičáky zabodávají do lidského krku, když cítím, jak proudí tajuplná energie mým vlastním tělem. Jak splynouti v jedno připomíná ten okamžik našeho spojení. Jak krásné jsou šarlatové kapky bez naděje. Miluji, když se mi brání, když se mě lidé straní a schovávají se do ústraní. Avšak přes to vše jsou lidé podivní. Nemluvím zde o vyzrálosti jejich pohárů, ale o jejich duši, která zraje tak prazvláštně. Matek a dětí v náručích jejich je mi až skorem líto, za to bezcitných vojáků je mi hned po chuti, možná cítím s některými lidmi, však chuť jejich osud dávno předurčila...
„Zase čteš ty hovna?" obořil se do Thomase nepříjemným a posměvačným hlasem Mark. „A ty mě opět otravuješ a taky si nestěžuju," pomyslel si v duchu Thomas. Mark si jen automaticky vzal sešit s domácím úkolem a odešel. „Takže od teď si ke mně budeš chodit pro úkoly?" pomyslel si Thomas, ale vůbec ho to netrápilo, hlavně a především, když bude mít klid. „Zvláštní kdo by si pomyslel, že je už 7. února, ten sen mě opravdu hodně zmátl, jako by sám vyplnil několik dní, na které si nemohu vzpomenout. Opravdu zvláštní sen," přemítal Thomas nad datem, které napsal učitel na tabuli. Hodina byla jako vždy nudná a otravná, přesto si Thomas vše zapisoval, protože jak sám říkal, když už sem chodí, přeci to dostuduje, ačkoliv ho to vůbec nebavilo.
Začala velká přestávka a Thomasovi se chtělo na záchod. „Přesně jako v tom snu," pomyslel si okamžitě a mírně jej zamrazilo při té vzpomínce v zádech. Na jednu stranu mu připadalo hloupé, že se tak strachuje kvůli hloupému snu, ale na druhou stranu se v hloubi duše skutečně bál, co kdyby umřel? Takže se rozhodl, že přestávku stráví se svou oblíbenou knihou. Konečně skončila poslední hodina a byl čas vyrazit domu. Obvykle by se ještě vydal do školní jídelny, ale chuť k jídlu se mu zatím nevrátila. Jako obvykle šel zapadlejšími uličkami, které byli plné špíny a smradlavého odpadu, ale na druhou stranu mu ušetřily spousty času. „Co to sakra!?" pomyslel si vyděšeně, když uviděl povědomou dívku. Blonďaté vlasy, modré oči a vznešený gotický styl oblečení...