„Hej, ospalče."
„Vstávej."
„Charlie..."
„Budíček!" Otráveně, se značným vynaložením všech sil, jsem se přetočila na druhý bok a instinktivně mávla rukou po tom nepříjemném zvuku. Ani náhodou jsem ještě nebyla připravená vstát.
„Těsně vedle, Šípková Růženko."
„Hmmm," zamručela jsem. „Ještě pět minut."
„V tvým případě počítejme spíš v hodinách než v minutách."
„Nemluv." Pevně jsem přitiskla přikrývku ke svému hrudníku a v duchu se vracela zpátky ke snu, doufajíc, že v něm budu moct dál nerušeně pokračovat.
Omyl.
Matrace vedle mě se nepříjemně zhoupla a mně došlo, že ten nádherný sen o obrovském kopci čokoládové zmrzliny už pokračování mít nebude. Alespoň ne teď.
„Charlie, myslím to vážně."
„Já taky, Harry. Dokonce smrtelně vážně. Ještě chvíli mě nech být." Mé oči, které byly v ten moment na pár krátkých vteřinek otevřené, se zase pevně zavřely, a kdyby ze mě Harry násilím nestrhnul peřinu, bez pochyb bych znovu usnula.
„Chvilka uplynula." Rezignovaně jsem si povzdechla a prsty si poklepala na tvář, přičemž jsem druhou rukou pevně držela polštář pod svou hlavou, aby mi náhodou nezmizel i on.
„Pusu."
„Co pusu?"
„Dej mi pusu." Znovu jsem prsty přejela po své tváři, která k němu byla blíž, a opatrně pootevřela oči.
„Pak konečně vstaneš?" zachraptěl mi do ucha. Ležela jsem k němu zády, s výhledem na šedou zeď, ale i tak jsem si dokázala živě představit, jak se ke mně sklání.
A najednou byl spánek na posledním místě v žebříčku věcí, které jsem si v tu chvíli přála udělat.
„Možná..." Koutkem oka jsem zahlédla, jak se jeho obličej ke mně stále víc a víc přibližuje a zanedlouho už byly jeho rty přitisknuté na kůži pod mým uchem. Nestačila jsem si ten pocit ani pořádně užít a už byly zase pryč.
„Teď už vážně vstávej," šeptl naposledy a vstal. Nechtěla jsem se s ním nijak hádat a popravdě jsem musela přiznat i sama sobě, že se mi už ani moc v posteli ležet nechtělo. Místo toho jsem chtěla další pusu a pak ještě jednu a další a další... a tak dále. Nejspíš bych si té možnosti být s ním měla užívat nějak jinak, než jen ležením v posteli.
„Fajn, fajn. Už lezu," uchichtla jsem se a bez dalších zbytečných keců vylezla ven. Trochu jsem se otřásla, protože stát na studené podlaze hned takhle po probuzení, nebylo zrovna dvakrát příjemné. Po Harrym jsem hodila jeden z naštvaných pohledů, ale moc dobře jsem si uvědomovala, že mě nebude brát ani trochu vážně.
Mohla jsem se na něj mračit, jak jen jsem chtěla, a on se mohl zase mračit zase zpátky na mě, i tak jsem ale musela bojovat se svými vlastními rty, aby se nezačaly hloupě usmívat. Bude to znít asi trochu šíleně, ale ... uf... měla jsem pocit, že jsem zase po celkem dlouhé době šťastná. Nevím, jak přesně se pozná, že je člověk v daném okamžiku šťastný, ale jestli jsem někdy byla k tomu pocitu blízko, bylo to pravděpodobně v tuhle chvíli. Nesvítila mi v hlavě žádná kontrolka, která by mě o tom přesvědčila, ale ta touha skočit Harrymu kolem krku a už ho nikdy nepustit, byla, myslím, dostačujícím důkazem.
„Proč na mě tak koukáš?" promluvil jako první. Až teprve teď mi došlo, že to, jak jsem na něj posledních pár vteřin beze slova zírala, nemohlo vypadat úplně normálně. Ten způsob, jakým jsem na něj hleděla, rozhodně nebyl pěkný... a když už jsme u toho, tak ani to, jak jsem vypadala já jako celek, se nedalo vystihnout slovem ‚pěkně'.
Zaručeně jsem nevypadala kouzelně, ani hezky a dokonce ani nějakým způsobem přijatelně. Vsadím se, že jsem vypadala dost příšerně. Ale i kdybych si v ten moment mohla vybrat místo, kde bych mohla být, rozhodně bych zůstala stát přesně tam, společně s ním i mým příšerným vzhledem.
„Jak tak?" zasmála jsem se.
„Prostě tak."
„Nemůžu být prostě ráda, že tě vidím?"
„Zrovna, když jsem tě vytáhnul z postele? Ne, nemůžeš." Dětinsky jsem se na něj zaculila a z podlahy pode mnou sebrala hromádku oblečení, která tam zůstala ještě z předcházející noci. Nesnažím se tím snad říct, že by mi nějak vadilo stát tam jen ve spodním prádle... ale upřímně to nebylo ani nijak závratně příjemné.
„Je mi celkem jedno, proč jsi mě probudil. Ale než po mně budeš něco chtít, jdu si dát sprchu," mumlala jsem, když jsem si přes hlavu přetahovala tmavé tílko, které mělo své nejlepší dny už dávno za sebou.
Čekala jsem na nějakou odpověď, ale Harry byl znovu až nezvykle dlouho potichu. Když jsem se konečně odvážila k němu vzhlédnout, narazila jsem na pár pobavených očí a na nadzvednuté koutky jeho rtů.
Stál tam, se zády opřenými o zeď hned vedle dveří, ve svém typicky bílém tričku a prostě na mě zíral úplně stejně jako já před pár sekundami.
Jestli mezi námi dvěma někdy panovala divná a trapná atmosféra, bylo to právě v tomhle okamžiku. Nedokážu si představit nic divnějšího než dva idioty, kteří na sebe navzájem zírají... a pak si to ještě vyčítají.
„Proč nic neříkáš?" zamračila jsem se a trochu nejistě k němu udělala pár drobných krůčků. On mě jen dál nevzrušeně pozoroval těma svýma zářivě zelenýma očima, které dodávaly jeho obličeji ještě něco navíc. Jeho obličej byl sám o sobě perfektní, to je víc než zřejmé. Ale ty oči mu dodávaly ještě takové to kouzlo. Byla to přesně ta věc, která mi vždy zabránila od něj odtrhnout svůj vlastní pohled. A nejsem si úplně jistá, ale tak nějak jsem měla i pocit, že jeho oči jsou přesně ten důvod, proč jsem si vždycky myslela, že sem nepatří. Že nepatřil do téhle místnosti, do téhle budovy a v první řadě hlavně nikdy nepatřil ke mně. Byl to takový ten typ člověka, kterého byste měli hledat spíš v padesáti patrové budově, sedícího za kancelářským stolem, v nechutně drahém obleku... a ne tady... se mnou... v tmavých obnošených džínách a obyčejném bílém tričku.
Nepatřil sem, i když tu byl víc doma než já. Lhala bych sama sobě, kdybych řekla, že jsem se nebála toho, že mu tohle všechno jednou dojde a on odsud prostě odejde, protože mu bude jasné, že někde jinde na něj čeká něco lepšího. Nějaké lepší místo s lepšími lidmi. Ale myslet na to, že jednou si k sobě najde někoho lepšího, než jsem já, mi nedělalo dobře.
Sakra... představovat si vedle něj nějakou jinou holku, které by se dotýkal stejně jako mě, bolelo. A dělalo se mi z toho zle.
„Nevím, co mám říct. Stačí mi se na tebe jenom dívat," vydechnul po chvíli a svůj pohled nechal pevně připevněný na mém obličeji. „Vydržel bych na tebe koukat celý den."
Ach bože... kdyby tak jenom tušil, jak dlouho bych na něj zvládla zírat, bez toho aniž bych musela třeba jen jednou jedinkrát promluvit, určitě by se vyděsil. Ale zase na druhou stranu jsme si v tomhle ohledu nemohli nic vyčítat.
„Je s tebou sranda," prohlásila jsem s úsměvem. Udělala jsem směrem k němu dva rychlé kroky a stoupla si na špičky, s úmyslem dát mu lehkou pusu na čelo tak, jak to vždycky dělával on. Ale místo na čele skončily mé rty přitisknuté pouze na jeho nose. Ani když jsem stála na špičkách, nedokázala jsem se ústy dotknout jeho čela... natož pak třeba jeho vlasů. Naštěstí nevypadal nijak moc zklamaně, že dostal polibek jenom na nos a ne na čelo. „Když už nic jinýho... je s tebou aspoň sranda," zasmála jsem se, načež se ode mě se zamračeným výrazem odtáhnul.
„V noci jsi říkala něco jinýho. Slovo sranda v našem malém rozhovoru nepadlo ani jednou. To tě můžu ujistit," mrknul, přičemž se mu ústa zkroutila do jakéhosi poloúsměvu, který vytvářel v jeho tváři malý ďolíček. Zato má ústa byla k nějakému úšklebku hodně daleko. Nejdřív se překvapením sama otevřela, následně zase zavřela, znovu otevřela, protože jsem byla odhodlaná na to něco vtipného odpovědět, ale nakonec jsem je znovu stejně zavřela, jelikož mě nenapadla žádná chytrá poznámka, se kterou bych se mohla bránit.
Měl pravdu. V noci jsme toho namluvili celkem dost. A slovo sranda nezeznělo ani jednou. Možná něco o tom, jak skvěle umí líbat... ale slovo sranda určitě ne.
„Proč se červenáš?" Jen jsem tam tak stála a s posledními zbytky naděje doufala, že tohle přece nemohla být narážka na to, co všechno jsem včera v noci navykládala.
Rychle jsem od něj odstoupila a studenýma rukama si pevně stiskla obě tváře. Měl pravdu. Vážně jsem se červenala, protože mé tváře byly až moc horké na to, aby měly normální světlou barvu.
„Nečervenám se," odsekla jsem.
„Ale jo."
„Možná trošku... to je normální."
„Nebo taky možná trošku víc," poznamenal a podle toho úsměvu na jeho tváři jsem usoudila, že mu tohle věčné slovní pošťuchování nejspíš vážně dělalo dobře. Asi mě rád viděl v rozpacích, protože jinak si to nedokážu vysvětlit.
„Zmlkni už," zasmála jsem se a schovala celý obličej do dlaní.
To, že jsme tu jen tak postávali a smáli se jeden druhému, bylo tak moc neuvěřitelné, že jsem měla chuť vzít do ruky mobil a vyfotit si nás, jak tu spolu stojíme, abych si tenhle moment líp zapamatovala.
Myslím, že jsme oba tušili, že tohle mezi námi, tahle idylka, neměla šanci vydržet dýl než pár dní. Věděla jsem, že tohle bude jeden z těch okamžiků, na které budu ráda vzpomínat, až si jednou řekneme definitivní sbohem. I když jsem se právě teď cítila trochu trapně, s ním mi to zas tolik nevadilo.
„Jdu si dát sprchu," zamumlala jsem a bez dalšího očního kontaktu jsem se kolem něj propletla ke dveřím. Měla jsem co dělat, abych dokázala přemluvit své rty, které se tak moc chtěly usmívat, aby nic takového nedělaly a zachovaly si alespoň nějakou tu vážnost.
„Tak pak přijď do jídelny."
„Co tam?" zeptala jsem se a koutkem oka jsem se na něj podívala. Jeho náhlá změna postoje mě trochu zarazila. Dlaně měl zastrčené v kapsách u kalhot a svůj pohled už neměl namířený mým směrem, nýbrž někam na podlahu pod sebou.
„Myslel jsem, že bychom si spolu mohli dát večeři." Trochu jsem se zamračila a hlavu teď už vážně pootočila jeho směrem.
„Večeři?" Jedinou odpovědí na mou otázku bylo jeho jednoduché přikývnutí. „Kolik je hodin?"
„Skoro osm."
„Aha," vydechla jsem překvapeně. Tentokrát jsem se úsměvu už nebránila a nechala své rty, aby se na něj usmály nejlíp, jak to jen uměly. Byla jsem celkem zaskočená, když i on mi tenhle široký úsměv oplatil. „Myslela jsem, že je teprve ráno."
„Hah... už dávno ne," znovu se ušklíbnul a já s mírným zavrtěním hlavy otevřela dveře, kterými jsem vzápětí prošla. „Spáči."
„Pak přijdu do jídelny," stačila jsem říct, než se za mnou dveře zabouchly.
Teprve teď jsem měla pocit, že se konečně můžu normálně, zhluboka nadechnout a nechat všechny ty malé obavy za sebou. Už jsem se nemusela bát, že se něco pokazí, protože tahle chvíle a vlastně všechno, co se stalo během těch pár hodin, které jsme spolu strávili, skončilo. A i přestože to všechno nezačalo zrovna hezky, musím teď přiznat, že konec byl doslova pohádkový. Konečně jsme se spolu zase bavili a všechno to ostatní k tomu, byl už jen další příjemný bonus.
S přetrvávajícím úsměvem jsem pak udělala pár kroků směrem k mému pokoji. Tisíckrát radši bych se v tu chvíli otočila a vlezla zpátky do postele, protože bolest, která začínala v mých chodidlech a končila někde v hlavě, byla nesnesitelná. Předtím jsem si toho ani nevšimla. Nejspíš proto, že tu byla spousta jiných věcí, které víc lákaly můj zájem. Ale teď, když jsem měla čas na to, abych se nad vším zamyslela, došlo mi, jak moc mě bolí celé tělo.
Pomalu jsem došla ke svému pokoji a odtud pak se zaběhlou rutinou navštívila sprchy, kde jsem si pečlivě umyla vlasy. Zhruba tak za půlhodiny, což byl určitě můj osobní rekord, jsem byla hotová a v čistém oblečení, s vlasy zapletenými do ne moc povedeného copu, jsem mířila do jídelny.
Každý, kdo kolem mě prošel, nebo mě třeba jen letmo zahlédnul, se zatvářil úplně stejně jako ten předchozí. Překvapeně. Byla jsem si jistá, že jsem s nikým z těch lidí nikdy nepromluvila ani slovo, nevěděla jsem, jak se jmenují, a u většiny z nich jsem dokonce měla pocit, že jejich obličeje vidím v téhle budově poprvé. Neznala jsem je, ale oni očividně tak trochu znali mě. Nikdo kolem mě jen tak neprošel, aniž by se zatvářil alespoň trochu překvapeně, nebo aby se pobaveně neušklíbl.
Tyhle jejich reakce ve mně vyvolávaly obavy z toho, co se tu vlastně celý den dělo. Včera jsem se tu mohla procházet, jak jsem jen chtěla a nikdo by si mě nevšiml. Teď to vypadalo, že jsem se během jednoho dne stala místní celebritou.
V jídelně bylo takhle navečer už jen pár lidí a zcela zaplněné stoly by se daly napočítat na prstech jedné ruky. Sem tam seděl někdo sám nebo třeba ve dvojici, ale nikdo nevypadal, že by mu to vadilo.
Možná až na jednoho. Až na toho, co seděl u celého stolu úplně sám a místo toho, aby se věnoval nějakému čočkovému salátu na talíři před sebou, měl obličej podepřený oběma dlaněmi a lokty složené na stole.
Ten pocit štěstí, který už pěknou chvíli zaplavoval mou hlavu, ustoupil do pozadí a místo něj má záda obalila nepříjemná těžká deka z husí kůže.
Ach Nialle...
Nechtěla jsem s ním mluvit. Ne teď. Ne potom, co se stalo s Harrym minulou noc, protože jsem měla pocit, že jsem tím Nialla tak trochu zradila. Proti Harrymu jsme ze začátku společně vedli celkem dlouhou a únavnou válku, ale já teď tak nějak přecházela na jeho stranu. Měla jsem ho ráda, tak snad bylo pochopitelné, že jsem proti němu už nechtěla nijak bojovat a spíš být jeho spojencem. Ať už se to týká čehokoliv.
Vůči Niallovi jsem pociťovala jistou vinu, a proto jsem s ním teď nechtěla mluvit. Jenže samotného jsem ho tam taky nechat nemohla. Už jenom z principu.
Nádech, výdech a o deset kroků později jsem si sedala na židli naproti němu.
Nemusela jsem nic říkat, ani na sebe jakkoli upozorňovat. On automaticky vzhlédl od svého stále plného talíře, jako kdyby přesně věděl, kdo se k němu takhle přiblížil.
„Ahoj," hlesla jsem tiše a skoro jako pilný školák v první třídě základní školy si založila ruce na stole před sebou. Nevím, jestli i jemu připadalo tohle všechno stejně trapné jako mně, ale rozhodně nevypadal nějak extrémně pobaveně.
„Ahoj," odpověděl bez nějaké emoce nebo snad pohybu v obličeji, který by mi mohl napovědět, co od něj v nejbližších minutách očekávat. Díval se na mě možná trochu překvapeně, ale rozhodně ne nějak přehnaně šťastně, nebo smutně. Vypadal trochu jako bílá nenatřená stěna, která uměla jen tupě zírat a čekat, až někdo jiný provede něco zajímavého.
Teď mi došlo, že sedat si za ním nejspíš nebylo úplně to nejšťastnější rozhodnutí.
„Promiň za ten včerejšek," špitl jako první a já sebou trochu vyděšeně cukla. Nezdálo se mi, že by zrovna on byl v pozici toho, kdo by se tady měl dneska omlouvat jako první. Jistě, asi to byla jeho chyba, že jsme šli v noci běhat, ale konec konců jsem mu za to mohla být jedině vděčná. Kdyby Harryho v první řadě vůbec nenaštval, nešli bychom běhat a tím pádem bych ani já nemohla strávit těch pár hodin v jeho posteli a zároveň v jeho objetí.
Měla bych mu poděkovat. Jenže to bych mu pak musela i říct, co se v noci stalo... a to tak úplně nezapadalo do mých plánů.
„Nebudeme o tom už mluvit, jo?" zavrtěla jsem hlavou.
„Vážně mě to mrzí, Charlie. Nechtěl jsem, aby to tak dopadlo. Myslel jsem, že ho jenom trochu... co já vím... nasereme? On bude trochu naštvanej, ale pak to bude v klidu," mluvil dál, i když jsem se ho snažila zastavit. Při pohledu na ten jeho ztrápený obličej jsem měla chuť zacpat mu pusu rukou, aby už nemohl dál pokračovat. „Netušil jsem, že si to vybije na tobě a nechá tě tam běhat kdoví jak dlouho. Byla to moje chyba, já vím. Je mi to vážně líto. Pro-."
„Už dobrý. Přestaň," skočila jsem mu do toho jeho projevu.
„Dobře. Jen chci, abys věděla, že mě to mrzí."
„Já už to pochopila, nemusíme to znovu vytahovat. Co se stalo, stalo se," zasmála jsem se, přičemž jsem tajně doufala, že i jeho to donutí se alespoň pousmát.
Ale ne.
Ani úšklebek, ani jednoduché povytáhnutí koutků jeho rtů, nic. Jen mírně zamračené čelo a obočí stáhnuté k sobě.
„Jak dlouho jsi tam ještě zůstala potom, co jsem odešel?"
„Nevím," pokrčila jsem rameny. On souhlasně přikývnul a pohled znovu sklopil na své dlaně, které teď ležely na stole.
„A měl pak ještě nějaký kecy?"
„Nevím, Nialle," zopakovala jsem znovu svou předešlou odpověď, i když zrovna v tomhle případě jsem si pamatovala téměř každé slovo, co mi Harry během celé té noci řekl. Dokonce jsem uvažovala nad tím, že bych si to všechno někam měla zapsat, abych na to náhodou postupem času nezapomněla. Chtěla jsem si pamatovat každou větu, kterou včera řekl. A tím myslím ta hezká i ta méně povedená slova, co vyšla z jeho úst. „Pamatuju si, že mě nakonec prostě nechal jít. Pak jediný, co vím, je, že si lehám do vlastní postele a usínám. Ráno mě pak nikdo nepřišel probudit, tak jsem se na nějaký vstávání prostě vykašlala," pokračovala jsem dál a měla tak trochu pocit, jako kdyby snad ani nezáleželo na tom, co tu teď vykládám. Niall vypadal, že mi bude věřit naprosto všechno, co si vymyslím.
Nebyla jsem špatná lhářka, to asi ne, ale nedalo se ani říct, že jsem v téhle činnosti excelovala. Nejspíš to bylo proto, že jsem samotné lhaní ze srdce nesnášela. Vždycky jsem si totiž moc dobře uvědomovala, že dřív nebo později se většina z těch lží stejně provalí a až se to stane, nebude to zrovna dvakrát příjemné.
„Myslím, že mu to dělá dobře v tý jeho pomatený hlavě."
„Co přesně?"
„Takhle nám - tobě - ubližovat a ničit život." Nepříjemně jsem se na své židli ošila a trochu přivřela oči k sobě.
Možná, že třeba tak před dvěma měsíci bych s ním rozhodně souhlasila, ale teď jediné, co jsem chtěla udělat, bylo Harryho bránit. Zkrátka se za něj postavit a začít vymýšlet různé důvody, proč se choval jako idiot.
„Proč myslíš?" Tohle byla snad jediná věta, kterou jsem v tu chvíli mohla říct, aniž bych mu dala najevo, že v tomhle s ním souhlasit prostě nemůžu.
„Choval se dneska hrozně divně. Myslel jsem si, že mu třeba dojde, jak moc to včera posral, ale to bys ho dneska musela vidět. Idiota jednoho," povzdychl si a párkrát nechápavě zakroutil hlavou, přičemž si prsty zajel do vlasů ve snaze se trochu uklidnit. „Chodil kolem, jako kdyby se včera nic nestalo a dnešek byl tím nejlepší dnem v jeho životě. Pořád se tak debilně usmíval a dokonce mi dopoledne popřál dobré ráno. Chápeš to? Co si o sobě vůbec myslí?!"
„Ne, to vážně nechápu."
„Já taky ne," poznamenal a já si všimla, jak rychle mu zrudly tváře. Asi byl vážně naštvaný. Chtěla jsem mu trochu ulevit a vysvětlit mu, že to všechno bylo ve skutečnosti jinak, než si myslel, ale nejspíš by to přineslo ještě víc problémů, než jsem potřebovala. Však se na to stejně zase za chvíli zapomene.
„Už to nech být," mávla jsem rukou a trochu se na něj pousmála. Pokusil se mi úsměv oplatit, ale ani on snad nemohl být tak naivní, aby si myslel, že mu takový škleb uvěřím a budu ho považovat za upřímný úsměv. „Co jste dneska vůbec dělali?" zeptala jsem se, abychom už konečně změnili téma hovoru.
„Ráno jsme byli běhat, pak jsme posilovali v tělocvičně a tak," řekl a jeho výraz v obličeji se pomalu měnil z toho otráveného na lehce zaujatý. „Znáš Alexe? Toho zrzka? Tak ten tam byl dneska s náma. Kdybys viděla, jak Stevenovi nakopal zadek, tak by ses hodně smála. Steven vypadal jako malá ubrečená holka a-." A přesně v tomhle okamžiku jsem ho přestala poslouchat. Bylo hezký, že mi o tom všem chtěl říct s takovým nadšením, ale upřímně bych byla radši, kdyby mi o svém dni vyprávěl Harry. Jasně... Nialla jsem se na to zeptala já sama, ale to bylo hlavně kvůli tomu, aby přestal mluvit o tom, co se stalo včera.
Vím, že je ode mě asi hodně sobecký říct takhle na rovinu, že mě to v podstatě nezajímalo, ale od doby, co jsem trávila čas s Harrym, neměla jsem chuť bavit se ještě s nikým jiným. On teď sehrával tu hlavní roli v mém životě a všichni ostatní hráli jen role vedlejší nebo doprovodné. Nechápala jsem, jak se to mohlo stát, ale teď, když to tak prostě bylo, připadalo mi celkem nemožné na tom něco měnit. Chtěla jsem se bavit o jeho dni, o jeho přátelích, o jeho dojmech a pocitech a všechno, co mi říkal někdo jiný, se zdálo zbytečné.
Niallovi jsem vždycky přikývla v momentě, kdy se to ode mě očekávalo, ale jinak jsem neměla ponětí, o čem tu mluví. A v momentě, kdy jsem od něj odtrhla svůj pohled, muselo to být jasné i jemu. Místo toho jsem se zadívala na naše dlaně, které se skoro navzájem dotýkaly, protože jsem se náhle bála podívat někam jinam.
Žaludek se mi nervozitou trochu stáhl a srdce začalo tlouct příliš rychle. Věděla jsem, že přesně v tom okamžiku do jídelny přišel i Harry. Nemusela jsem se ani dívat jeho směrem. Prostě jsem věděla, že tam je.
Nenápadně jsem pootočila hlavu a snad jako kdyby věděl, na co myslím, se i on v ten moment podíval mým směrem. Teprve teď mi došlo, že sedat si za Niallem byla opravdová chyba.
Slíbila jsem Harrymu, že se tu spolu potkáme, a teď jsem tu seděla s někým jiným. S někým, koho on nemohl vystát.
Tak trochu mi to připomínalo setkání dvou naprosto jiných světů. V jednom jsem byla s Harrym a v tom druhém zase s Niallem. Kdybych chtěla oba spojit dohromady, nepovedlo by se to. Nedalo se to nijak skloubit a ani se nedalo předstírat, že se dá žít v obou světech najednou. Ne, to se nedalo. Věděla jsem, že si jednou prostě budu muset vybrat, kde a s kým chci vlastně být.
Pro tenhle moment jsem nad tím ale nepřemýšlela. Prostě jsem zůstala sedět naproti Niallovi a snažila se předstírat, jako by Harry ani nebyl v té stejné místnosti jako my. Překvapivě to bylo jednoduší, než jsem si myslela. Niall pořád o něčem mluvil, a tak jsem se dokonce přemluvila i k úsměvu, aby to aspoň trochu vypadalo, že ho poslouchám, i když jsem stále klouzala pohledem k Harrymu.
Čekala jsem, že se prostě otočí a odejde, ale k mému překvapení udělal přesný opak toho, v co jsem doufala. Nevypadal zaskočeně, ani naštvaně. Na rtech mu svítil malý úsměv a jeho oči se vpíjely do těch mých, i přestože jsem se snažila na něj koukat tak nenápadně, jak to jen šlo. Odhodlaně vykročil k nám a mně se v tom momentě zadrhnul dech v plicích. Z toho jeho samolibého obličeje nemohlo vzejít nic dobrého.
Stihla jsem se dvakrát nadechnout a jednou se nepříjemně otřást, a vzápětí volná židle vedle mě už volná nebyla. Niall přestal se svým výkladem uprostřed slova ‚sráč' a vyděšeným pohledem se podíval napravo ode mě. Následovala jsem jeho oči a vsadím se, že jsem vypadala stejně vyděšeně jako on. Ne-li ještě víc.
Nikdo z nás nic neříkal, jen Harry se spokojeně usmíval mým směrem. Trochu jsem sebou cukla, když mě jeho ruka pohladila po stehnu a skončila položená na mém koleni. Naštěstí Niall tenhle jeho pohyb vidět nemohl, tak jsem se ani nesnažila ho od sebe odstrčit.
„Taky vás oba rád vidím," zasmál se Harry. Niall se neobtěžoval tím, aby mu nějak odpověděl a rovnou trhnul hlavou mým směrem. Rozklepaným prstem ukázal na Harryho a červená barva tentokrát zbarvila nejen jeho tváře, ale i uši.
„Tohle je přesně to, o čem jsem mluvil." Jednu svou ruku jsem schovala pod stůl a pevně stiskla Harryho dlaň. Nějakým divným způsobem mě vlastně uklidňovalo, že tu byl. „Chová se divně," prohlásil Niall, jako kdyby ho snad Harry nemohl slyšet, když od něj seděl ve vzdálenosti necelého metru.
„Jo," přikývla jsem, načež jsem se usmála Niallovým směrem. „Asi máš pravdu."
Myslím, že tohle mou volbu, s kým chci jednou být, o hodně ulehčovalo. I když jsem se bavila s Niallem a byli jsme vždycky přátelé, nemohl se tenhle celý vztah ani trochu vyrovnat už jenom tomu pocitu, když se na mě Harry obyčejně usmál.
„Nechceš si jít pustit nějakej film?" zeptal se mě Niall a pomalu vstal ze své židle. Očividně tu s Harrym být nechtěl, ale já zase nechtěla být s ním, když jsem měla jinou, o trochu příjemnější možnost, jak strávit dnešní večer.
„Ani ne," zakroutila jsem hlavou. Ucítila jsem, jak se stisk Harryho dlaně kolem mého kolena upevňuje a úsměv na jeho rtech se trochu prohlubuje. Tohle bylo všechno, co jsem potřebovala k tomu, abych si byla jistá, že dělám správné rozhodnutí.
„Fajn," vydechl Niall celkem naštvaně. „Tak to se asi uvidíme až zítra."
„Zítra, Nialle," přikývla jsem.
„Dobrou noc," popřál mu i Harry. Niall mu věnoval jeden nenávistný pohled a pak i s talířem, který byl stále plný čočkového salátu, odešel.
Harry ani nepočkal, dokud nezmizel za rohem a začal se hlasitě smát. Dloubla jsem ho loktem do žeber, ale ani já sama se úsměvu neubránila.
„Jsi blázen," šeptla jsem mu do ucha. „Neměl jsi sem chodit. Teď se chudák akorát naštval."
„Taky jsem se mohl naštvat já, když jsi mě takhle vyměnila," ušklíbl se a hleděl na mě těma svýma tmavě zelenýma očima. Líbilo se mi to šimrání v břiše, a tak jsem ani neucukla pohledem, i když jsem tušila, že přesně to bych nejspíš udělat měla.
„Tebe? A vyměnit? Nikdy," zakroutila jsem rozhodně hlavou.
„Nelži." Nervózně jsem se podívala po místnosti, jestli nás náhodou někdo nesleduje, pak se k němu rychle natáhla a vtiskla mu lehký polibek na rozpojené rty. Jeho dlaň opustila mé koleno a pevně si mě za tvář přidržela blízko u jeho obličeje, abych se nemohla hned odtáhnout.
„Nelžu," odsekla jsem mu do rtů.
„Za dalších sto pus ti možná začnu trochu věřit." S rozrůstajícím úsměvem jsem se na něj dívala a znovu přemýšlela nad tím, jak se to vlastně stalo, že jsme se zrovna my dva ocitli v situaci, kdy jsme si slibovali další polibky. A ne jenom jeden, dva nebo tři. Rovnou celou stovku.
„Dostaneš jich, kolik jen budeš chtít," uculila jsem se.
„Už se nemůžu dočkat," zašeptal a palcem mě pohladil po tváři.
Myslím, že jestli jsem někdy byla doopravdy šťastná, bylo to právě teď.
Jestli mi někdy bylo úplně jedno, co si o mně ostatní myslí, bylo to v tenhle moment.
A jestli jsem někdy byla do někoho vážně zamilovaná, bylo to právě v tuhle chvíli.
Pozn. Autorky: :).
Doufám, že se máte všichni hrozně fajn. Snažím se psát, ale nemám na wattpad tolik času, kolik bych ho mít chtěla. Doufám, že se to brzo zlepší. Pokusím se na tom trochu zapracovat. :)
Mám vás všechny moc ráda. Pac a pusu. x
Btw... existuje vůbec něco jako čočkový salát? Já ani nevím... :D