„Chceš?" drbnul mě Niall loktem mezi žebra a mávnul mi tabulkou čokolády před obličejem.
Za tu dobu, co jsme tu tak leželi, se objem celé té čokolády zmenšil zhruba tak na polovinu... možná i na míň, ale ani jeden z nás nevypadal, že by mu to snad nějak vadilo. Právě naopak, řekla bych.
„Dej to sem," zasmála jsem se a vyškubla mu čokoládu z dlaně. Ulomila jsem si pro sebe pár čtverečků a vzápětí ji nechala dopadnout zpátky na jeho hrudník, který se pomalu zdvihal a zase klesal hned u mého kolena.
„Nemáš hlad?" zeptal se najednou.
„Ne, ani omylem... budu mít zaplácanej žaludek touhle sračkou ještě další dva týdny," uchichtla jsem se, a i přes tahle má slova, si vložila do úst další čtvereček. Bylo to jako droga. Dáte si jeden a automatiky si musíte dát další a další, dokud se všechna vaše krev v těle nepřemění na karamel... nebo nedojde čokoláda.
„Dáme ještě jeden film, nebo jdeme spát?"
„Kouknem ještě na něco, ne?" zamumlala jsem s pusou plnou čokolády. „Vždyť ještě není tak pozdě... kolik je vůbec?" Niall jediným kliknutím myši u svého notebooku zrušil přehrávání závěrečných titulek u filmu, který jsme právě dokoukali, a v pravém dolním rohu zkontroloval hodiny.
„Je... za chvíli půl druhý," vydechl tiše.
„To ještě jeden stihneme..."„Taky myslím," souhlasila jsem okamžitě. „Však když usnu tady, tak se nic nestane," mávla jsem rukou a pohodlně se znovu opřela zády o zeď za sebou. Niall spokojeně zabořil hlavu do polštáře, který měl položený na mých stehnech a hbitě začal prsty klepat do klávesnice. Za necelé dvě minuty začínal na obrazovce další film.
Párkrát jsem lehce prohrábla prsty Niallovy blonďaté vlasy a vzápětí strhla pohled někam do kouta místnosti, kam už nedosahovalo žluté světlo z lampičky.
I přesto, že se mi ta myšlenka moc nezamlouvala, musela jsem uznat, že jsem už neměla energii na další film. Oči mi únavou padaly, hlava už taky pomalu přestávala fungovat a celé mé tělo už zoufale volalo potom, abych si už lehla do vlastní postele a aspoň na chvíli se prospala. Ale slíbila jsem Niallovi, že to s ním vydržím tak dlouho, jak jen bude chtít. Už to bylo hrozně dlouho, co jsme měli naposledy čas jen pro sebe.
„To si děláš prdel!" vykřikl Niall na celý pokoj a vzápětí se rozesmál takovým způsobem, že jsem se tak trochu divila, jak je možné, že nespadl z postele dolů. Nechtěla jsem, aby poznal, že filmu nevěnuji téměř žádnou pozornost, a tak jsem se začala smát společně s ním.
Myslím, že v předstírání, že se skvěle bavím, jsem byla už celkem dobrá. Za ty poslední tři měsíce jsem se v tom hodně zlepšila.
„Vidělas to? Vidělas, jakou ten borec hodil držku?" smál se dál, přičemž se křečovitě držel za břicho.
„Jo, viděla," přikývla jsem, i když jsem věděla, že on tohle mé gesto vidět nemůže.
„No, to si snad dělá prdel..." vydechl a pak se s ustávajícím smíchem znovu zakoukal do děje filmu.
Jemně jsem nad ním zakroutila hlavou a neodpustila si ani protočení oči. Měla jsem ho ráda.. a to hodně. Ale musela jsem uznat, že někdy se choval jako malé dítě. Dost často mě to nutilo chovat se stejně bláznivě jako on a někdy... někdy mi to prostě lezlo na nervy.
Dřív, než jsem se stihla zase posadit zpátky do polohy, ve které jsem strávila zhruba tak poslední čtyři hodiny, uslyšela jsem, jak někde na chodbě hlasitě bouchly dveře. V duchu jsem nad tím pokrčila rameny a za dalších pět sekund jsem už zapomněla, že se něco takového vůbec stalo.
Jenže dveře naproti posteli tiše zapraskaly a za krátký okamžik vnikl do pokoje široký pruh ostrého světla. Leknutím jsem sebou trhla, přičemž jsem prsty křečovitě zaryla do polštáře v mém klíně.Niall se jen líně převalil na pravý bok a otráveně obrátil pohled na otevřené dveře. Ten, kterého jsem si přála vidět ze všech nejmíň, se tu musel objevit zrovna teď.
Jeho postava se poměrně nezaujatě opřela ramenem o tmavý rám dveří, zatímco se jeho ruce pevně proplétaly na jeho hrudníku.
„Může mi jeden z vás dvou idiotů, do hajzlu, vysvětlit, co to tady kurva nacvičujete?!" promluvil tím svým typicky nízko položeným hlasem, ze kterého se mi už automaticky obsypala kompletně celá záda husí kůží. „Je dávno po večerce, jestli jste to za toho čtvrt roku ještě nepostřehli!"
„My víme," uchichtl se Niall a tím byly všechny naše šance na přežití definitivně pohřbeny minimálně deset kilometrů pod zemským povrchem.
Základním pravidlem u Stylese vždy bylo, je a bude to, že když jsi něco posral a on se ti to snažil celkem v klidu vysvětlit, bylo nejlepší prostě mlčet. Mlčet a rozhodně se nesmát. Niall porušil oba tyhle body hned v první větě, co pronesl. Jen těžko jsem si mohla představit, že bychom z toho mohli vyváznout živí a zdraví.
„Jo, tak vy víte?" připojil se Harry svým smíchem k tomu Niallovu. „Tak proč aspoň nedržíte hubu, když už děláte bordel? Chápu, že říkat vám, abyste zůstali sami na svých pokojích je asi zbytečný, protože vy dva nejste schopni jeden bez druhýho vydržet... ale když už porušujete nějaký pravidla, tak byste je mohli porušovat aspoň potichu, ne?"
„Samozřejmě," přikývla jsem rychle, snažíc se zachránit to málo, co se Niallovi nepodařilo zničit svou ohromně chytrou poznámkou.
„Sám porušujete pravidla skoro denně a teď nám o nich budete dávat přednášku?" ozval se znovu Niallův hlas. Měla jsem sto chutí zacpat mu pusu vlastní dlaní, aby už nic dalšího neříkal. Aby už prostě jenom mlčel a přestal to dělat hroší, než to doposud bylo.
„Máš pocit, že to snad přeháním?" zeptal se Harry a díky světlu z lampičky jsem zahlédla, jak udiveně vytahuje obočí nahoru po svém čele.
„Ne, to ne," vydechla jsem tiše s bolestným výrazem na tváři.
„Jo, myslím, že to přeháníte," pokračoval Niall a pomalu se zvedl z polštáře, na kterém do té chvíle ležel. Narovnal záda a sebejistě se na Stylese před sebou zahleděl. „Vlastně... celkem dost."
„Fajn," vydechl klidně Harry, ale díky jeho pevně staženým pěstem nebylo těžké poznat, že v klidu nebyl ani náhodou. „Očividně nevíš, jak to vypadá, když přeháním."
„Ne...," zaúpěla jsem sama pro sebe, protože mi došlo, že tohle je totálně v háji. Styles na mě na chvíli namířil tmavý pohled, ve kterém se mu odrážela trocha žlutého světla, ale za další vteřinu ho stáhl zpátky na Nialla.
„Oba máte přesně dvě minuty na to, abyste si na nohy obuly nějaký boty, nejlíp tenisky, a oba stáli nachystaní na chodbě. Jestli to do dvou minut nestihnete, tak si pro vás dojdu, je vám to jasný?" Trochu vyděšeně jsem se na něj podívala a chvíli mi trvalo, než jsem se rozhodla, jestli je vhodný moment na to, abych promluvila.
„Mám pokoj skoro na druhý straně chodby. Budu ráda, když tam za ty dvě minuty stihnu vůbec dojít," zašeptala jsem potichu, jelikož to poslední, co jsem chtěla udělat, bylo ho ještě víc naštvat.
„Hm... tak to by sis asi měla trochu pohnout," ušklíbnul se a pohledem sjel k hodinkám na svém zápěstí. „Máš už jenom minutu a padesát sekund."
Tvrdě jsem nohama dopadla na studenou podlahu vedle postele a rychle proběhla kolem Stylese na chodbu. Poněkud zmatenými a nepřesnými kroky jsem běžela až skoro nakonec té úzké cesty, kde byl můj pokoj.
Nebylo zamčeno, takže nebyl problém dostat se v rychlosti dovnitř. Automaticky jsem dlaní bouchla do zdi napravo od dveří, abych rozsvítila světlo na stropě. Zběsile jsem se začala otáčet kolem sebe a snažila si alespoň matně vzpomenout, do jakého koutu jsem mohla po výcviku odhodit tenisky.
„Mysli, sakra," šeptla jsem sama pro sebe a nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou. Stála jsem tam jen bosá, tak trochu zmatená, unavená a naprosto vyvedená z míry. Na krátký okamžik mě dokonce napadlo, že bych se tu mohla prostě zamknout a počkat do rána, než si to ti dva vyřídí mezi sebou.
Tentokrát se dalo říct, že jsem v tom byla celkem nevinně. Snažila jsem se být zticha, nebyla jsem drzá na Stylese a dokonce jsem ani moc neprotestovala. To Niall byl ten, kdo tohle způsobil.
Trochu naštvaně jsem padla na vlastní kolena a s hlavou skloněnou až k zemi začala prohlížet mezeru mezi zemí a postelí, jestli se tenisky nemohly nějakou náhodou dostat právě tam. Zrovna v momentě, kdy jsem už měla pocit, že jsem jednu doopravdy zahlédla, přistálo na mých dveřích tak silné bouchnutí, že jsem málem ztratila rovnováhu. Trochu jsem se zakolíbala na kolenou a byla jsem ráda, že jsem se nakonec dokázala vůbec postavit zpátky na chodidla. „
Dvě minuty uběhly!" ozvalo se možná až přehnaně hlasitě z chodby. Rychle jsem skočila ke dveřím a prudce je otevřela.
„Nemám boty," přiznala jsem popravdě.
„Nezajímá mě, že je nemáš," odseknul hnusně. „Půjdeš bosá, je to tvůj problém."
"Ale j-," chtěla jsem začít protestovat, jenže jeho hlas mě přerušil dřív, než jsem stihla doříct teprve druhé slovo.
"Dal jsem ti o dvě minuty víc, než jsem musel," vydechnul tiše. Na krátký okamžik jsem se vážně podívala do jeho obličeje a vzápětí mírně přikývla. Neměla jsem v úmyslu se s ním dohadovat, ani se ho snažit nějakým způsobem přemluvit, aby mě nechal na pokoji. Očividně se rozhodl, že si znovu začneme hrát na to, že se mezi námi nikdy nic nestalo. A i když se mi ta představa moc nelíbila, musela jsem si přiznat, že to bylo to nejlepší, co se mi v tuhle chvíli mohlo stát. Chyběl mi, neříkám, že ne... ale už jsem byla unavená z toho, jak jsem nad ním přemýšlela pokaždé, když jsem byla třeba jen na okamžik o samotě.
Takže jestli se chtěl chovat jako starý Harry, neměla jsem s tím zas takový problém, jak by se mohlo na první pohled zdát. Věděla jsem, že jestli mu tohle chování nějakou tu chvíli vydrží, bude brzy všechno tak, jak to bylo před třemi měsíci.
Bez toho aniž bych se znovu podívala nahoru do jeho obličeje, jsem se propletla kolem jeho těla až na chodbu a s trochu rozklepanýma rukama se postavila vedle Nialla.
"Nemáš boty...," šeptl mi nenápadně do ucha.
"No, nepovídej, Sherlocku," odsekla jsem nepříjemně, přičemž jsem otráveně zakroutila hlavou.
Možná, že na Nialla jsem byla dokonce víc naštvaná než na Harryho. Byla to totiž jeho chyba... kdyby mlčel a neměl ty svoje přihlouplé poznámky, mohli jsme být oba dva v klidu dál v posteli. Místo toho jsme o půl druhé v noci stáli na chodbě společně s naštvaným Stylesem a já ještě k tomu ani neměla žádné boty, nebo snad ponožky. Perfektní způsob, jak strávit úterní noc.
"Tak jdeme," zavelel Styles poté, co hlasitě zabouchl dveře od mého pokoje. Kdybych měla aspoň trochu odvahy, zeptala bych se, kam máme namířeno. Ale vzhledem k situaci, ve které jsme se právě nacházeli, jsem se bála i dýchat. Tak jsem se raději v tichosti kráčela těsně po boku Nialla a snažila se držet alespoň podobné tempo chůze, které nastavil Styles před námi.
Když už nic jiného... dalo se aspoň říct, že jsem kráčela se vztyčenou hlavou. Pohled jsem statečně držela na jeho vysoké postavě před sebou a ani jednou ho za tu trapnou cestu nestrhla pryč.
Pozorovala jsem jeho záda zabalená v šedočerné mikině, jak se bez nějakých větších obtíží víc a víc vzdalují ode mě. Trochu jsem popoběhla, abych mezi námi udržela ten metrový rozestup, co mezi námi byl celou dobu.
Za necelé tři minuty jsme všichni tři dorazili k širokým dveřím do tělocvičny. Harry se před nimi zastavil a vzápětí pokynul rukou, abychom vešli dovnitř jako první. Pustila jsem Nialla před sebe a s pohledem přilepeným k podlaze vstoupila dovnitř. Studenou dlaždicovou podlahu pod mýma nohama nahradilo cosi teplejšího a o něco málo měkčího. Ani v tom nejšílenějším snu by mě nenapadlo, že se mi někdy poštěstí být bosá v tělocvičně v takhle brzkých ranních hodinách.
Dlouhý pás světel nad našimi hlavami se po krátkém klapnutí rozsvítil a hned nato se za našimi zády zavřely bílé dveře. S rostoucí panikou a husí kůží táhnoucí se od mých chodidel až k obličeji jsem čekala, co se bude dít teď. Věděla jsem, že Harry stojí jen kousek za mnou a věděla jsem, že dýchám až moc zběsile, ale jednu z těchto věcí jsem nemohla změnit.
„Na začátek si dejte pět koleček," ozval se Harryho hlas za mými zády a já jen poraženecky svěsila hlavu. Tak nějak jsem stále doufala, že přijde jen dlouhá přednáška o tom, že se chováme jako idioti, a pak půjdeme prostě spát. „A jestli jeden z vás promluví třeba jen jedno slovo, dostanete těch koleček dvakrát tolik, rozumíme si?"
„Ano, pane," vydechla jsem tiše a s pohledem dál přišpendleným na zemi přinutila své nohy, aby se daly do mírného poklusu. Niall se ke mně připojil o pár vteřin později a za pár okamžiků už běžel podél mého boku. Dívala jsem se dopředu, už ne na zem pod sebou, a snažila jsem se nemyslet na to, jak moc jsem unavená. Ani jeden z nás dvou nic neříkal... nejspíš proto, že jsme oba věděli, že v tenhle moment bylo lepší zkrátka mlčet... anebo proto, že jsme neměli, co říct.
Čas od času jsem nenápadně sklouzla pohledem k Harrymu, který se zastavil hned vedle dveří a zády se opřel o dřevem obloženou stěnu.
To, co jsem k tomuhle člověku cítila se snad ani nedá popsat. Na jednu stranu jsem ho tak moc nesnášela za to všechno, co mi kdy provedl, a za to, co prováděl právě v téhle chvíli. A na druhou stranu... na druhou stranu se zkrátka nedalo zapomenout na to všechno, co jsme spolu prožili a co všechno mi kdy řekl. Pořád tu byla ta stránka jeho osobnosti, na kterou jsem potřebovala zapomenout. Do doby, kdy jsem stále ještě mohla vzpomínat na to, jak moc hezký to mezi námi kdysi bylo, jsem se prostě nemohla nijak posunout dál. Tohle něco, co mezi námi ještě stále existovalo, mě dohánělo k šílenství. Chtěla jsem buď všechno, nebo nic... přesně, jak to řekl on... hlavně ne tohle.
Vážně jsem si přála, aby to všechno bylo tak, jako před třemi měsíci. Tenkrát to bylo všechno tak zatraceně jednodušší... v té době byl mým největším problémem nedostatek spánku. Teď jsem pomalu začínala zapomínat na to, kdo jsem, když nejsem s ním. Protože i když jsem byla sama, jediné, na co jsem dokázala myslet, byl pořád stejně on.
Znovu jsem mírně pootočila hlavu a sjela pohledem k Harrymu. Čekala jsem, že se bude neutrálně dívat do stropu nebo do země... ale překvapilo mě, když se naše pohledy okamžitě střetly. Nebyli jsme od sebe tak daleko, abych nepoznala, jak se jeho zelené oči klidně vpíjely do těch mých. Možná, že kdykoliv jindy bych svůj pohled co nejrychleji strhla zase pryč od něj, ale přesně v tuhle chvíli, jsem neviděla ani jeden jediný důvod, proč bych něco takového měla udělat.
Mé nohy utíkaly pořád dál a dál stále stejným tempem a můj pohled zůstával připoutaný k tomu jeho. Na jeden krátký okamžik jsem zahlédla, jak nesouhlasně kroutí hlavou ze strany na stranu a v tom stejném momentu mě přepadl i pocit, jako kdyby nás právě trestal za něco jiného, než jen za to, že jsme dělali trochu hluk dávno po večerce. Nedalo se totiž říct, že by jeho pohled byl nějak naštvaný, jak tomu bývalo obvykle, když ho při výcviku někdo neštval. Spíš mi připadalo, že působil tak trochu rezignovaně... jako kdyby všechno, co se tu dělo, prostě šlo mimo něj.
Jeho vlasy, jindy vždy dokonale upravené, dnes byly rozcuchané kolem jeho hlavy a jediná věc, co alespoň trochu určovala jejich tvar, byl jednoduchý černý šátek, co seděl kousek nad jeho čelem. Vypadal... jinak.
V duchu jsem počítala, kolik koleček už mám za sebou, a když mi došlo, že jsem právě teď dokončovala páté, trhnutím jsem se zastavila. Niall si tohoto mého pohybu nejspíš nevšiml, a tak v tichosti pokračoval dál. Já pomalou chůzí došla až před Harryho a s rukama svěšenýma podél těla se mu sebevědomě zahleděla do obličeje. Neříkám, že jsem z něj neměla strach... ale nechtěla jsem, aby věděl, že se ho bojím. Nechtěla jsem, aby o mě věděl cokoli. Jen na krátký moment jsem si přála být člověk, na kterého se sice mohl dívat, ale nemohl vidět, co si myslí nebo co právě cítí. Tuhle radost jsem mu udělat nechtěla.
„Už to bylo pět...," hlesla jsem a i přesto, že mi ten jeho výraz na tváři naháněl hrůzu, pohledem jsem neucukla.
„Co pět?" zeptal se nechápavě.
„Těch koleček... už jich bylo pět."
„Aha," vydechnul unaveně a přitom jemně kývnul hlavou. „Máš pravdu." Mírně jsem se na něj usmála s pocitem, že tohle se mi celkem povedlo. Kdoví, jak dlouho bychom tady ještě běhali, než by mu došlo, že počet, který stanovil, jsme už dávno překonali.
„Nialle!" zakřičel na celou tělocvičnu. „Pojď sem," dodal trochu tišeji a rukou mávnul, aby přitáhnul Niallovu pozornost. Ten jen slabě pokrčil rameny a přes střed tělocvičny se vydal k nám.
Jakmile se postavil vedle mě, schytal od Stylese jeden z jeho příjemnějších úsměvů, které jsem vídala jen dřív, když jsme spolu bývali sami. Je pravda, že už to bylo celkem dlouho, co jsem něco takového naposledy zahlédla.
„Ano, pane?" ozval se Niall. Musela jsem nenápadně protočit oči nad touhle jeho náhlou změnou tónu. Kdyby takhle slušně mluvil před čtvrt hodinou, kdy pro nás Harry přišel k němu do pokoje, mohli jsme se teď nacházet úplně někde jinde.
„Můžeš jít," trhnul Harry hlavou směrem ke dveřím. Společně s Niallem jsme si vyměnily překvapené pohledy a on se rychle vytratil dřív, než si to Styles stihl rozmyslet. „Ty pokračuj," obrátil svou pozornost zpátky na mě, když se za Niallem definitivně zabouchly dveře.
Šokovaně se mi rozšířily oči a cítila jsem, jak se mi dokonce i rozpojily rty. Sakra, tohle teda nebylo fér. Byla to Niallova chyba... a já za ní teď měla nést zodpovědnost? Proč jako?
„Proč nemůžu jít taky?" zeptala jsem se opatrně.
„Tys byla po večerce na cizím pokoji, ne on." Jako-jako vážně?!
„Aha...," vydechla jsem veškerý vzduch ze svých plic a raději sklopila svůj pohled k zemi. Měla jsem pocit, že kdybych se na něj koukala ještě o pár vteřin déle, vrazila bych mu facku.
„Čím dýl tu budeš stát a zdržovat, tím dýl tu budeme," poznamenal jedovatě. Otočila jsem se k němu zády a naštvaně se rozeběhla po okraji tělocvičny. Nejspíš tu nebylo nic, co bych mohla udělat, abych mu celý tenhle šílený nápad rozmluvila.
Mohla jsem jen doufat, že mu brzo dojde, že já za nic nemohla.
***
*o hodinu později*
„Au, au, au...," skuhrala jsem sama pro sebe při každém dalším kroku, když jsem se nacházela v dostatečné vzdálenosti od Harryho.
Doopravdy si nepamatuju, kdy mě naposledy něco bolelo tak, jako právě teď mé nohy. Byla to šílená bolest, která se s každým novým krokem jen stupňovala.
Nevím, kolik koleček jsem už za tu dobu, co jsme tu byli, uběhla. Ale s jistotou můžu prohlásit, že po této nepříjemné zkušenosti se budu běhání vyhýbat ještě hodně... hodně dlouho.
Když jsem znovu probíhala kolem Harryho, zakroutila jsem jemně hlavou a pomalu své kroky úplně zastavila. Postavila jsem se naproti němu a s dlaněmi složenými na kolenou jsem se trochu sklonila, abych se mohla v klidu vydýchat. Nadechla jsem se asi tak dvakrát, než Harry promluvil.
„Co to sakra děláš?" zeptal se a odlepil svá záda od stěny za sebou. Se založenýma rukama na hrudníku si stoupnul přímo přede mě a povýšenecky si mě začal prohlížet. „Mám pocit, že jsem ti ještě nedovolil zastavit."
„Končím," vydechla jsem jednoduše bez nějakých dalších zbytečných keců kolem.
„Já řeknu, kdy skončíš."
„Ale já už nemůžu... už prostě nepoběžím dál," řekla jsem zadýchaně. Harry pokrčil svá kolena a dřepnul si přímo přede mě. Jeho obličej byl náhle pouhých třicet centimetrů od toho mého a díky téhle nečekané blízkosti se mi znovu zadrhl dech v plicích.Chvíli se jen tiše díval přímo do mých očí, přičemž já mu tenhle smělý pohled opětovala. Chtěla jsem se od něj trochu odtáhnout, ale to by znamenalo, že se musí opět pohnout... a na to už jsem neměla dostatek energie.
„Takže už máš dost?" zeptal se po chvilce, kdy jsme jen němě zírali jeden na druhého.
„Ano," přikývla jsem.
„Tak už vypadni," šeptl a ani na krátký okamžik ze mě nestáhl svůj pohled. „Zmiz mi z očí, prosím."
Do té doby jasný, jen možná trochu roztřesený pohled, se mi začal zamlžovat. Cítila jsem slzy, které se bez mého svolení začaly tlačit k okrajům mých očí, a nezdálo se, že by existovalo něco, co by je mohlo zastavit od toho, aby si našly cestičku na mé tváře.
Rychle jsem se postavila na nohy a myslím, že i Harry musel v té chvílí slyšet, jak hlasitě jsem polkla. Nechtěla jsem před ním brečet kvůli něčemu, co právě řekl. Byl by to hodně stupidní důvod pro pláč. Že jo?
„Díky," zašeptala jsem nakonec a s neskutečnou úlevou se k němu otočila zády. Potřebovala jsem se pořádně vydýchat, ale i kdybych měla vyčerpáním zemřít, nehodlala jsem s ním strávit v téhle místnosti už ani o vteřinu dýl, než bylo nutný.
Pomalu jsem se plazila ke dveřím, přičemž jsem za sebou táhla své nohy, jako kdyby to byly jen dva příšerně těžké, velké kameny. Jediné, co mě v tu chvíli popohánělo dál, byla ta potřeba být od něj, co nejdál to jen šlo. Vážně.
Překvapilo mě, jak daleko a dlouho jsem dokázala po opuštění tělocvičny jít. Byla jsem už pěkně daleko, když jsem se dlaní opřela o zeď a pomalu, abych si náhodou ještě nějak neublížila, sklouzla na zem.
Z úst mi zaznělo tiché zasyčení a zároveň se mi i bolestí stáhnul obličej, jakmile se můj zadek dotkl studené země. Byla to tak neskutečná úleva po celé té nekonečné době, kdy jsem jen běhala, že jsem měla pocit, že se z tohoto místa už nikdy v životě nezvedu. Nezajímalo mě, že mi byla zima a promrzlá chodidla jsem už skoro necítila. Jediné, na čem v tu chvíli záleželo, byl fakt, že si můžu na chvíli sednout. Všechno mě tak nehorázně bolelo, že bych se ani nedivila, kdybych na té zemi usnula.
Vztáhla jsem své dlaně k obličeji a ukazováčky násilně zatlačila slzy zpátky do očí. Jedna kapka, i přes tuhle mou snahu je zastavit, přeci jen našla cestu na mou tvář a rychle stekla od mého oka až k bradě. Jako kdyby toho nebylo málo, unikl mi z úst rozklepaný vzlyk, který jsem zkrátka nedokázala zastavit, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla.
Rychle jsem si pusu překřížila dlaněmi a dovolila si párkrát potichu vzlyknout. Nejraději bych se nějakým způsobem doškrábala do svého pokoje, tam si lehla pod peřinu a v klidu se vyvztekala tam. Jenže jsem měla pocit, že už nemám sílu vůbec na nic. Všechno mě bolelo a ještě k tomu jsem musela začít brečet jako malá holka kvůli něčemu, co řekl člověk, který takové věci říkal v podstatě pořád. Nechápu, že mě to po takové době, co jsem ho znala, mohlo ještě překvapit. Prostě mě neměl rád... a díky tomu jsem si i já alespoň na chvíli mohla nalhávat, že já jeho taky ne.
Chtěla jsem se postavit a jako malé dítě začít vztekle kopat do všeho, co bylo v mé blízkosti. Ale jediné, na co jsem se zmohla, bylo přitažení noh k vlastnímu hrudníku a složení obličeje na kolena. Byla jsem tak hloupá, když jsem si myslela, že bych pro něj mohla někdy něco znamenat.
Vím, že to, co jsme si před týdnem řekli, bylo jakýmsi koncem pro to všechno, co jsme mezi sebou kdy měli. Ale jak sakra mohl tak snadno zapomenout, když já měla pocit, že každým dnem mi chyběl víc a víc?
Litovala jsem všech těch okamžiků, kdy jsem ho od sebe odháněla, protože teď se zdálo, jako kdyby byl vážně pryč a už neměl v plánu se znovu vrátit. Možná, že kdybych s ním už od začátku mluvila trochu jinak... říkala něco trochu jiného, mohlo to všechno dopadnout jinak. Litovala jsem všech těch hnusných věcí, co jsem mu kdy řekla, protože právě teď mi to všechno vracel i s úroky.
Prázdnou chodbou projelo silné třísknutí dveří od tělocvičny, ale ani tohle mě nepřinutilo se pohnout. Byla jsem dokonce tak moc unavená, že jsem se nedokázala ani leknout takové rány. Bála jsem se okamžiku, kdy budu až moc unavená na to, abych se znovu nadechla.
„Kurva!" ozvalo se na celou chodbu, načež já znovu rozklepaně vydechla oproti mým kolenům. Moc dobře jsem věděla, že jsem si pro brečení vybrala hodně špatné místo. Seděla jsem na jedné ze dvou chodeb, které vedly ven z tělocvičny... ale jen tahle jediná vedla k Harryho pokoji.
To poslední, co jsem si přála, bylo, aby mě tu našel. Ale těžké kroky, které se rozléhaly všude kolem, mě utvrzovaly v tom, že něco takového se přesně za pár chvilek stane. A ani to mě nepřinutilo vstát a odejít. No, mohla jsem... samozřejmě, že jsem mohla. Ale byla jsem raději odhodlaná čelit rozzuřenému Stylesovi, než riskovat svůj život tím, že bych se pokusila dojít do svého pokoje.
Pouze jsem si dlaněmi utřela uslzený obličej a opřela se hlavou o stěnu za sebou. Když už mě musel vidět, nechtěla jsem vypadat jako úplná troska... i když přesně to jsem v ten moment byla... obyčejná troska.
Zhluboka jsem se nadechla a zadívala se přímo před sebe, když už mi bylo jasné, že mě musí vidět. Jeho kroky po mé levé straně nepatrně zpomalily a i jejich hlasitost trochu poklesla.
Tiše jsem se modlila, aby následovala jen pouhá přednáška jako obvykle a ne další hodina běhání. To bych už nezvládla. Něco takového už znovu ne.
„Charlesi?" dolehl ke mně jeho hluboký hlas v okamžiku, kdy už se v mém zorném poli objevila celá jeho postava. Nijak jsem na tohle jeho oslovení nereagovala. Jen jsem dál strnule zírala před sebe a polykala vzlyky, co se tvořily někde v mém hrdle.
„Když jsem řekl, abys vypadla, myslel jsem tím, aby ses sebrala a odešla do svého pokoje. Ne, aby ses usadila na zem dvacet metrů vedle tělocvičny."
Jediné, na co jsem se zmohla, bylo krátké přikývnutí, na které jsem byla poměrně pyšná.Znovu si dřepnul naproti mně, čímž mě donutil podívat se zamlženým pohledem do jeho očí, a se staženým obočím se na mě zadíval přesně jako před deseti minutami v tělocvičně.
„Zvedneš se a uděláš, co jsem právě řekl, nebo dál budeš jen tak blbě kývat hlavou?!"
„J-já," šeptla jsem, ale hlas se mi okamžitě zlomil. Párkrát mi nepříjemně zacukalo v bradě a za nedlouho se mi na tváři znovu objevila slza. „Už nemůžu."
„Zas tolik ses nepředřela...," poznamenal a pohledem sklouzl k dlaždicové podlaze. „Hmm," vzdychla jsem a na rozdíl od něj, nechala svůj pohled na jeho obličeji. Pod tmavýma očima jsem zahlédla mírné kruhy od nedostatku spánku a jeho jindy perfektně oholená tvář dneska tak perfektní nebyla.
Znovu jsem tiše vzlykla, což přitáhlo jeho pozornost zpátky ke mně. Postavil se na nohy a vzápětí do stoje vytáhl i mě, aniž bych mu k tomu dala nějaké svolení. Jeho ruce pevně držely můj pas a mě samotnou překvapilo, když mě jednoduše zvedl do vzduchu. Přehodil si mě přes rameno tím stylem, kdy byl můj obličej zabořený do jeho zad a nohy mi vlály někde v blízkosti jeho hrudníku. Byl to takový šok, že jsem ani nestihla vypísknout.
Pevným krokem vykročil směrem od tělocvičny a díky tomu jsem si trochu oddychla. Bála jsem se, že mě tam prostě odnese, hodí na zem a prstem mi znovu ukáže, abych začala běhat. Stejně tak, jak to dělal poslední hodinu.
Pokusila jsem se ho nohou kopnout do hrudníku, ale on ji jednoduše chytil do své dlaně a vrátil ji k druhé.
„Chci dolů," ozvala jsem se tónem rozmazleného pětiletého dítěte.
„Buď ticho," zamumlal trochu naštvaně.
„Chci dolů."
„Nedám tě dolů. Měla jsi možnost odejít po svých... teď už je pozdě." Rukou jsem si setřela další slzu a hned nato si poraženecky povzdychla.
„Můj pokoj je tady," promluvila jsem a opět se pokusila kopnout ho svou nohou.
„Nejdeme k tobě," odsekl sebejistě a pokračoval dál.
Trvalo snad další dvě minuty, než se konečně zastavil a prošel dveřmi do svého vlastního pokoje. Nohou je za námi zabouchl a vzápětí mě postavil na zem. Neubránila jsem se dalšímu syknutí, které zaznělo hned, jakmile se má chodidla jen jemně otřela o studenou podlahu.
Dřív, než jsem se vůbec stihla rozhlédnout kolem sebe a zjistit, co se to tu sakra děje, přistály vedle mého obličeje obě jeho dlaně. Jedna zprava a druhá zleva. Pevně se opřely o dveře za mnou a jeho obličej se přiblížil k tomu mému na vzdálenost pouhých několika centimetrů. Stačilo se na něj jen chvíli dívat a další slza se už kutálela dolů po mé tváři.
„Přestaň brečet," rozkázal, jak kdyby to snad mohl nějak ovlivnit. Kdyby to šlo, byla bych teď už někde jinde.
„Dobře," polkla jsem těžce a setřela slzu rozklepanými prsty. Pečlivě jsem si prohlížela každý detail jeho obličeje a snažila se přijít na to, o co tu vlastně jde.
"Tak řekni, Charlie," zamumlal a stáhl rty pevně k sobě. "Kdepak je ten tvůj Niall teď? Kdo tě teď přede mnou zachrání?"
„Tak strašně moc tě nesnáším... tak neskutečně moc."
„Já tebe víc, věř mi to," vydechl horký vzduch oproti mému obličeji a o trochu víc se ke mně ještě přiblížil.
„I přesto chci být ale pořád s tebou... ne s Niallem," zašeptala jsem tiše s pořádnou dávkou studu, protože jsem mu právě přiznala něco, co jsem se tak trochu bála přiznat i sama sobě.
„Já s tebou taky," přikývl a lehce se otřel svými rty o ty moje. Na nic jsem nečekala a hned obtočila své ruce kolem jeho krku, abych mu byla co nejblíž. Měla jsem pocit, jako kdyby jen tenhle jediný dotyk donutil všechnu tu bolest z mého těla odejít, protože rázem byla všechna pryč. Zůstal jen sevřený žaludek.
Tak dlouho jsem na tuhle chvíli čekala, že bych pro ni byla ochotna udělat naprosto cokoli.
„Chyběl jsi mi, Harry. Tak moc jsi mi chyběl...," šeptala jsem mu do rtů.
Trochu se ode mě odtáhl a znovu se na mě vážně podíval.
„Tak se mnou zůstaň dneska v noci," pronesl šeptem. Jeho horká dlaň sjela dolů po mém pasu, načež vklouzla pod spodní lem mého trička. „Prosím."
Rychle jsem přikývla a znovu přilepila své rty k těm jeho.
„Už nikdy mě nenechávej samotnou."
„Nemůžeme být spolu... myslel jsem, že na tom jsme se shodli," hlesl. „Pamatuješ na ten rozhovor? Nemůžeš mi dát všechno... a já nechci jen část..."
Rty se mi samovolně zkroutily do úsměvu a on se jen nechápavě zamračil.
„Vezmi si, co chceš. Třeba i to všechno, co mám," vydechla jsem. „Hlavně buď se mnou."
Pozn. Autorky: UFFFFFFFFFFFFFFF. A je to za náma. Tím myslím hlavně psaní týhle kapitoly, protože tohle byla noční můra. Nemyslím si, že existuje kapitola, která by se psala hůř než tahle.. :D.
No a pak taky konec školy.. Omlouvám se, že nebyla kapitola dýl než měsíc, ale teď toho bylo vážně hrozně moc. Neměla jsem čas.. a abych řekla pravdu, tak ani chuť psát. Teď na dva týdny odjíždím, takže se ani neodvažuju odhadnout, kdy by mohla být nová kapitola.Každopádně vám přeju krásný prázdniny, buďte na sebe opatrní a doufám, že vám všem dopadlo vysvědčení podle vašich představ. Pac a pusu, pac a pusu.