Policie pro jistotu odvezla Matea do nemocnice, aby se ujistili, že nemá otřes mozku nebo něco podobného, když se praštil o opěradlo lavičky. Nejprve si ani neuvědomil, že mu i trochu tekla krev.
Vzali i Chrise, ten ovšem seděl vepředu. Mateo měl sklopený pohled, jen občas na něj nakoukl. Tekla mu krev z nosu a začaly se mu rýsovat modřiny. Z toho, jak ho stihl jeho otec párkrát kopnul, hádal, že minimálně na břiše je bude mít taky.
Měl permanentně skleněné oči. Držel slzy v sobě, ale bralo mu to veškerou energii. To on tohle Chrisovi udělal, on ho takhle zřídil.
Sotva dojeli do nemocnice, rozdělili se. Mateo s Chrisem nepromluvil ještě ani slovo, nebyla zkrátka šance. A tak jen sledoval, jak ho jeden z policistů odvádí na rentgen kvůli nosu, zatímco Matea druhý doprovázel na pohotovost.
Byla to rána, o tom žádná, jeho hlava byla ale naštěstí v pořádku. Doktor mu udělal několik vyšetření a sestřička mu ránu ošetřila, ve finále pak z ordinace vycházel, jako by se mu nic nestalo.
Vyšel ven. Vzhlédl. A celá jeho rodina byla tam.
Jeho táta, Ben, seděl na první židli, vedle něj máma. Pak, co ho překvapilo, Jude. Bavil se tlumeně s Aurou. A na poslední židli seděl už ošetřený Chris, který si ho také všiml jako první, protože jeho pohled už kdo ví jak dlouho neopouštěl nápis na dveřích Ambulance 2.
Vystřelil ze židle a než Mateo stihl zpracovat, kde se všichni objevili, Chris už ho držel ve svém objetí, kdy měl pocit, že se v něm může schovat, jak malý si připadal.
"Sakra, Mateo..." vydechl šeptem. Neznělo to naštvaně. Zněl... jako by se mu ulevilo.
Sledoval mu přes rameno, jak se všichni dali do pozoru. Chris ho pustil a pořádně si ho prohlédl. "Jsi v pořádku?" zeptal se.
"V rámci možností," odpověděl. Fyzicky? Byl. Psychicky, to už byla jiná pohádka. "Ty?" špitl.
Chris přikývl. "Budu v pohodě." Mateo mu ale nevěřil, bylo mu jasné, že to říká jen proto, aby se nestrachoval.
Měl tam celou rodinu, přece jen nedokázal pustit pohled z Chrise. Párkrát otevřel na prázdno pusu, chtěl mu poděkovat, vysvětlit se, zeptat se, jak se tam objevil, nakonec nezvládl nic než slzy a tiché, "Promiň mi to."
Chris i za těmito třemi slovy uslyšel vše, co nahlas neřekl. Uslyšel i tu vinu. A tak si ho znovu přitáhl do objetí, zatímco se Mateo konečně na plno rozbrečel. Tak dlouho držel ty slzy v sobě. Tak dlouho držel tu bolest toho všeho, co mu otec řekl. Křečovitě ho objal zpátky, zatímco mu vzlykal do mikiny. Ucítil na zátylku Chrisovu dlaň, jak ho začal hladit ve vlasech ve snaze ho uklidnit.
"Bude to dobrý," zašeptal. "Vyřešíme to."
Mateo v tu chvíli jen přikývl, i když si byl téměř jistý, že už nedokáže být Chrisovi na obtíž. Na to ale v tu chvíli prostor nebyl.
Chris ho od sebe lehce odtáhl a on pochopil hned proč. Už stál vedle nich Ben. Mateo tak přešel z jednoho objetí do druhého. "Promiň," omluvil se znovu. "Promiň, promiň," opakoval. Co když si teď myslel, že ho Mateo jako tátu nechce? "Já jen-"
"Já vím, Mateo," přerušil ho táta. "Aura mi popsala, jak ses poslední dobou cítil. Měl jsi nám to říct."
Nechtěl, aby za něj mluvila Aura, chtěl mu to vysvětlit i čistě z jeho hlavy, na to ale byl čas. Jeho táta nikam neuteče. A až se všechno uklidní, může jim v klidu popsat, proč měl takovou potřebu to udělat. Třeba ho pochopí.
Ucítil další objetí, jak se k nim přidala máma. Bylo to jen pár hodin a už nechápal, jak tak stál v objetí svých rodičů, co ho k tomu vedlo. Vždyť nepotřeboval víc než tohle.
Ben se odtáhl, ruku na jeho rameni. "Jsem rád, že se ti nestalo nic vážného. Já a Jude teď pojedeme na stanici, dobře? Postaráme se, aby šel zpátky za mříže."
Mateo se koukl na Judeho, který stál vedle Aury, klíče od auta v ruce. Mateo mu rty bezeslovně poděkoval. Pak se rychle ale otočil zpátky na tátu. "Mám nahrávku," vyhrkl. "Nahrál jsem si naši konverzaci. Můžu ti ji poslat."
To překvapilo všechny přítomné. "Dobře, pošli," odpověděl nakonec Ben, očividně rád, že to Matea napadlo.
Podíval se na mámu. "Pojedeš s nimi? Nebo?"
Kývla na Chrise, který najednou mluvil s jeho tátou. Viděl, jak mu dává Ben klíče od svého auta. "Chris vás s Aurou vezme domů. Přijedeme hned, jak to vyřešíme, jo?"
V hlavě si udělal pořádek. On, Chris a Aura pojedou domů na byt Benovým autem. Jeho rodiče a Jude pojedou na stanici, pak je asi Jude odveze za ním. Dávalo to smysl. "Nebudou chtít výpověď ode mě nebo od Chrise?"
"Chris s nimi mluvil, zatímco jsi byl v ordinaci," vysvětlila. "A ty... požádali jsme o čas. Takže jestli tvou výpověď budou chtít, dneska určitě ne."
Nejprve chtěl argumentovat, že je perfektně schopný vypovídat už dnes, ale byl? Lhal by sám sobě a tak jen stáhl rty do úzké linky a přikývl. Potřeboval dát své hlavě odpočinek, i kdyby jen na pár hodin.
Chris se objevil vedle něj. "Můžeme?" zeptal se. Když Mateo souhlasil, chytil ho za ruku a rozešli se i s Aurou pryč. "Kdyby se ti točila hlava, řekni," šeptl Chris. "A myslím to vážně, ne jak tehdy v kuchyni."
Neubránil se lehkému úsměvu, když si vzpomněl na to, jak zkolaboval v kuchyni před jejich zraky a pak ze země sledoval Chrise i Auru, jak vařili a házeli po sobě zeleninou. Chtěl by vrátit čas. Chtěl by udělat jiná rozhodnutí.
Když seděli v autě a Chris vyjel, Mateo sklopil pohled ke svým prstům. "Tak... jak jste věděli, že se s ním jdu sejít?" zeptal se opatrně. Věděl, že na něj nevyjedou, nebudou na něj viditelně naštvaní, protože očividně to byl pro Matea traumatický zážitek a nechtěli přikládat do ohně, přes to byl nervózní.
"Šla jsem si k tobě vytisknout materiály do školy," ozvala se Aura ze zadní sedačky. "A ihned jsem zavolala jak Chrisovi, tak tvým rodičům."
Nemusela vysvětlovat více. Jen Mateo měl na bytě starší tiskárnu, ke které byl připojený jen jeho počítač. Když tedy Aura chtěla něco vytisknout, musela to udělat přes jeho. Znala jeho heslo od počítače a nejspíš mu to poslala jako vždy na mail. Jenže on byl na mailu přihlášený přes svůj starý účet, kde měl také konverzaci s otcem.
"Wow," vydechl. "To bylo docela štěstí."
Chris mlčel, pohled upřený na silnici. Matea lehce děsilo, že k tomu nic nedodal.
Aura pokračovala. "Jo. Vzala jsem kolo a vyrazila, Chris to má přece jen kousek, že jo. Tví rodiče dorazili až do nemocnice a můj táta taky, protože ho Ben poprosil, jestli by je nehodil na stanici, aby mohl půjčit Chrisovi auto."
Přikývl, že poslouchá, ale nic nedopověděl. Místo toho se podíval na Chrise. "Promiň," špitl znovu.
Chris se na něj nepodíval, ale položil mu dlaň na stehno. "Neomlouvej se pořád," odpověděl klidným hlasem. "Pak to probereme."
Probereme. Nešlo jen o to, co se stalo v tu chvíli v parku. Šlo i o to, jak ho Mateo ignoroval, jak mu lhal, jak mu neřekl o tom, že už má s otcem něco domluvené, i když ho prosil, ať ještě nic nedělá. I když se domluvili, že to nejprve spolu proberou. S Chrisem to podělal snad nejvíce.
Pak si uvědomil, že stále mu ani nepoděkoval. Svou dlaní překryl tu jeho. "Děkuju," řekl konečně. "Doslova jsi mě zachránil."
To už se Chris na něj podíval a pousmál se. Nic neřekl, ale přechytil jejich ruce tak, aby si propletli prsty.
Nic nenaznačovalo tomu, že by to chtěl Chris ukončit. Mateo by se mu nedivil, protože mu přece jen lhal a teď byl ještě kvůli němu zbitý. Kdyby za ním přišel s tím, že je konec, ani by neargumentoval a jen přikývl. Chápal by to.
A jestli Chris neviděl, že si ho Mateo nezaslouží, on ano. Takže věděl, že s ním musel probrat ještě něco.
⸙
prý jsem byla nějaká hodná. no, ještě to neskončilo :D