Mateo přešel na novou taktiku. Když opustil byt, neustále si opakoval, že je to jen sen, že to, že jde potkat otce, je jen sen. Cítil se o krapet líp.
Přesto byl jen klubíčko nervů a nervozity. Začal zpochybňovat každé dvé rozhodnutí, především to, že o tom nikomu neřekl. Co když se mu opravdu něco stane?
Opustil byt o hodinu dřív, než by mu stačilo, protože si potřeboval provětrat hlavu. Snažil se vzpamatovat. A až pak se vydal do parku.
Dlouho přemýšlel, kde by se mohl s otcem potkat. Nejdůležitější kritérium pro něj bylo, aby tam bylo hodně lidí, někde na veřejnosti. Pro případ, že by se opravdu něco stalo, někdo mu mohl pomoct.
Sám sobě se v duchu zasmál. Věděl, že je tady ta možnost nebezpečí a přesto do toho šel bez toho, aby to řekl někomu z blízkých.
Když vstupoval do parku, pro který se nakonec rozhodl, vážně se málem otočil a utekl. Cítil paniku. Ale zároveň věděl, že jestli to neudělá, nenajde nikdy klid. Jen doufal, že se dožije odpoledního srazu s Chrisem.
Do jejich srazu zbývaly tři minuty. Mateo mu napsal tu lavičku, na které mu nechal dopis. A když měl na ni konečně výhled, uviděl tam otce už sedět.
Čekal na něj, uvědomil si. Opravdu tam seděl a čekal na něj, na nikoho jiného. Jedl nějaký sendvič, drobky mu padaly do šedivých vousů. Když zvedl pohled, i když se nepodíval na něj, Mateo uviděl ty stejné modré oči, které po něm měl.
Nepřemýšlel už. Dal se do chůze. A zastavil se až před tím člověkem, co ho třináct let zpátky málem zabil.
Jeho otec vzhlédl. A jako první se uchechtl. "Já sakra věděl, že jsi to ty. Že se známe."
Narážel na to, jak na Matea promluvil. Spojil si ruce za zády, aby šlo méně poznat, jak se třese. Posadil se na lavičku vedle něj, ale zároveň i co nejdál. Zalitoval, že nakonec nenapsal o sraz v nějakém podniku, kde by je alespoň odděloval stůl. Možná by se cítil bezpečněji.
Měl v hlavě tolik scénářů, co mu řekne, jak začne, v tu chvíli ale ztratil veškerá slova. Jeho otec se opřel a kývnul na něj. "Tak co je? Co potřebuješ?"
Nechtěl si to přiznat, ale byl zklamaný, hned takhle od začátku. Tajně totiž doufal, že mu třeba chyběl, že nastane emotivní znovu potkání se. Vypadalo to spíše ale tak, že mu byl Mateo úplně šumák.
Párkrát naprázdno otevřel pusu. Jak se tvořila slova? Jeho otec protočil očima. "Neříkej mi, že jsi němej nebo tak. To nemůžeš mít moji krev přece."
"N-ne," vykoktal horko těžko. Až v tu chvíli mu to došlo plnou silou. Jak moc špatný nápad tohle byl, jak měli všichni pravdu.
"Tak co chceš?" zeptal se znovu.
Mateo byl v šoku. Ve velkém. Mohl to čekat, přesto naivně doufal. Nakonec vydechl. "Chyběl jsem ti vůbec?"
Jeho otec se na něj podíval a zamračil se. Mateo musel uhnout pohledem. "Ty? A měl bys? Důvod, proč jsem skončil na třináct let za mřížemi a teď se můžu živit maximálně sbíráním posraných odpadků, zatímco sis šel a našel sis novou rodinku?"
Byla to jako rána do srdce. Chtělo se mu brečet, měl ale pocit, že tento člověk by pro jeho slzy neměl nejmenší pochopení. "Že jsem si šel a našel si novou rodinu?" zopakoval tiše. "Málem jsi mě zastřelil. Bylo mi devět. Nic, co se tehdy stalo, nebylo moje rozhodnutí."
"To, že jsi barvitě povyprávěl všechny ty lži o tom, jak jsem strašnej člověk, tvoje rozhodnutí bylo, hochu," mlaskl a vytáhl si cigaretu. Zapálil si ji. "Vím, co jsem udělal, i když to byla pitomá nehoda, to ti povídám. Ale ty ses pak ke mně otočil zády."
Zavrtěl hlavou. "I kdyby máma byla nehoda, na mě jsi zamířil."
"Ta stará pistol se uvolnila, nebyla to moje chyba. Nevystřelil jsem po tobě, prosím tebe."
"Mířil jsi na mě," řekl třesoucím se hlasem. "Moc dobře si to pamatuju."
"Neříkal jsi, že ti bylo devět? Prd si pamatuješ," mávnul rukou a potáhl si z cigarety. "Co teda chceš? Jsi v průseru? Peníze? To u mě nehledej, vážně ne."
Šlo vidět, jak se celým tělem třásl? "Chci abys uznal, co jsi udělal. Aby ses omluvil. Chtěl bych vidět alespoň trochu lítosti ohledně toho, co se tenkrát stalo."
Jeho otec se předklonil a uchechtl se. Oklepal si cigaretu. Pak ní ukázal na Matea. "Byla to nehoda, kvůli které jsem byl v prdeli třináct let. Proč bych měl cítit lítost." Neptal se. Konstatoval to.
Mateo ucítil slzy. "Protože jsi mi zničil život," špitl. Nejspíš si to neuvědomoval. Nejspíše viděl jen to, jak měl novou rodinu, což mu nejspíše někdo oznámil. Neviděl ty nejisté dva roky, než došlo k adopci, neviděl ty probdělé noci, kdy se bál usnout, protože po něm střílel stále dokola ve snech, neviděl ty panické záchvaty před rodinou, před psycholožkou, na veřejnosti, všechnu tu bolest, kdy ze dne na den přišel o všechno. Ano, měl štěstí a teď už i dobré zázemí, úžasné lidi kolem sebe, ale jeho hlava si bude pamatovat navždy, jak mu bylo ublíženo. Navždy ho to ovlivnilo v jeho každodenním životě.
A on to nazve nehodou, které nelituje. I kdyby to nehoda byla, stále při tom zemřela jeho žena. a on toho nelitoval.
Proč jen neposlouchal všechny, co mu říkali, že s ním nemá mluvit?
Pohled jeho octe po tom, co řekl, potemněl. Naznačil Mateovi ať mu podá ruku a on sám nevěděl ani proč, ale natáhl ji.
Jeho otec mu o dlaň típnul cigaretu.
Mateo sebou trhl a nevěřícně se na něj podíval. "Já tobě?" zeptal se ledabyle a odhodil cigaretu na zem. "Ty jsi kurva myslíš, že já tobě? Kdo tady seděl z nás dvou, hm?"
V tu chvíli se začal bát. Opravdu upřímně, neskutečně bát.
"Tohle byl špatný nápad," zamumlal a postavil se, jeho otec ho ale zastavil. Chytil ho za mikinu a stáhl zpátky.
"Sedni si," zabručel.
"Bojím se," vyhrkl Mateo.
"Měl bys. Protože se sakra mýlíš. Co sis myslel, že ti řeknu, až se se mnou potkáš? Omluvím se ti za to, že jsi dostal nový dokonalý život u nějakých zbohatlíků? Prosím tě. Sám jsi rád, že se to stalo."
"Zabil jsi mámu," odpověděl tiše. "Jak bych mohl být rád, že jsi zabil?"
Ostře se na něj podíval. "Byla to nehoda."
Mateo zavrtěl hlavou. "Mě přesvědčovat nemusíš. Nehoda to nebyla a oba to víme."
Otec ho popadl za mikinu u krku. Mateo se lekl. "A přesně kvůli tomuhle jsem tehdy měl zabít i tebe," sykl.
"Pusť mě," vyhrkl ze sebe. Neměl to dělat. Ne, ne, ne. Tohle ho hodí na úplný začátek snad veškerého pokroku, který od svých devíti udělal. Do očí se mu nahrnuly slzy. "Prosím, pusť mě."
"Strašpytle," odfrkl si a strčil do něj takovou silou, že se Mateo ani neudržel v sedě a praštil se hlavou o opěradlo na ruce lavičky. Projela ním ostrá bolest, která také způsobila to, že si nejprve nevšiml toho, jak někdo vrazil jeho otci pěstí do obličeje.
Až když se zorientoval, pořádně zaostřil zrak. A přímo v tu chvíli uviděl Chrise, jak pod úderem jeho otce letí na zem. Co tady sakra dělal?
Dopadl s heknutím na zem. Jeho otec ale ani chvíli neváhal a začal do něj bušit všemi možnými způsoby, jak jen dokázal. Mateo se rychle postavil, ale nejprve se mu zamotala hlava, a tak se musel znovu posadit. Vteřiny utíkaly a on se necítil nijak, že by mohl Chrisovi pomoct.
Slyšel jeho bolestivé nářeky, ale jeho zrak zkrátka nespolupracoval. Až po chvíli se rozjasnil a on naštěstí uviděl Chrise nad jeho otcem, jak ho drží v pozici, aby nemohl bojovit. Černý pásek v taekwondu, huh?
Najednou si všimnul i Aury, která zrovna dotelefonovala a přispěchala k Mateovi, který se držel za hlavu. "Zavolala jsem policii," oznámila tak obecně a pak se podívala na něj. "Vnímáš?" zeptala se. "Mateo, víš kdo jsem?"
"Jo," vydechl. Bolelo to. Praštil se více, než si uvědomoval. Zpátky se podíval na Chrise. Tak tak se držel na jeho otci, obličej špinavý od krve.
Přiběhlo k nim několik dalších lidí. Někdo pomohl Chrisovi na nohy, zatímco nějací dva muži stále udržovali jeho otce na zemi. Lítalo z něj jedno sprosté slovo za druhým.
Nespouštěl oči z Chrise. Pomohli mu se posadit na vedlejší lavičku, nějaká paní se ho ptala, jestli je v pořádku, zatímco si prohlížela jeho zraněný obličej.
Dělo se toho tolik najednou. A všechno to byla jeho chyba.
To, že Chris byl teď zraněný, byla jeho chyba.
"J-jak..." začal mluvit na Auru, ale zkrátka nedokázal složit větu.
"Vysvětlím ti to později," řekla mu. Dívala se tam, kam Mateo. Na Chrise. "Jedno si ale neodpustím. Já ti to sakra říkala."
Nikdy v životě nepocítil větší vinu.
⸙
:)