Lilith
Zasténala jsem a převalila se z boku na záda. Když jsem včera přišla domů, byla jsem nejspíš příliš unavená na to, abych se převlékla. A někdy v noci jsem ze sebe musela skopat deku.
Počkat!
Otevřela jsem oči a setkala se s mně tak neznámým stropem. Tohle není můj pokoj ani moje postel. Rychle jsem se vytáhla do sedu a sukně šatů mi přitom spadla z břicha. Když jsem si uvědomila, že jsem měla šaty vyhrnuté, cítila jsem, jak se mi do tváří hrne horko. Upravila jsem si šaty a rozhlédla se po pokoji.
Byla jsem snad unesena?
Nebo jsem v nebi?
Tohle moc jako nebe nevypadá.
Uslyšela jsem škrábání na dveře a následné zakňučení. Podívala jsem se na zavřené dveře a svraštila obočí. Bůhví, co mě bude čekat, až vyjdu z téhle místnosti.
Jen doufám, že to není nějaký sériový vrah.
Nechci umřít takhle mladá.
Posadila jsem se na okraj postele a znovu se rozhlédla po pokoji.
Stěny byly vymalované tmavě šedou barvou. Deka, kterou jsem byla nejspíš přikrytá, je černá s dvěma bílými pruhy na jedné straně a postel je docela velká. V téhle posteli bych klidně mohla strávit celý den.
Vedle postele jsou bílé dveře, které pravděpodobně vedou do koupelny.
Díky bohu, že ten, kdo mě unesl, má koupelnu. Musím si vyčistit zuby, jinak všichni kolem mě zemřou na smrad mého dechu.
Ale moc se mi nechce vstát na nohy, radši bych si zpět lehla a spala dál. Nechci otevřít dveře koupelny a najít něco, co bych vidět neměla.
Mohla bych najít tělo v pytli.
Nebo teď klidně někdo může sedět na záchodě a já mu tam jen tak vlezu.
Podívala jsem se na druhé dveře vedoucí ven z místnosti a přimhouřila jsem oči.
Kdybych těmi dveřmi vyšla, mohl by tam na mě čekat sériový vrah nebo psychopat. Kdo ví?
Chvíli jsem tam jen tak seděla a přemýšlela, co mám dělat. Mohla bych se pokusit najít něco, čím bych se mohla ubránit tomu, co na mě čeká za těmi dveřmi. Nebo bych se mohla schovat pod postel a schovávat se tam, dokud někdo nepřijde do pokoje.
Když se dveře rozletěly dokořán, chtěla jsem začít ječet z plných plic, ale zarazila jsem se, když jsem viděla Mila, který po mě hned skočil a začal mi olizovat obličej. „Milo!" Rowanův hlas zaplnil ticho v místnosti a já se přestala smát.
Milo ze mě okamžitě slezl a převalil se na záda vedle mě. „Chce pohladit na břiše." Rowanův hluboký hlas dolehl k mým uším a já neváhala ani vteřinu a začala jsem Mila hladit po břiše.
Milo se okamžitě začal vrtět a já si lehla vedle něj. Pak jsem ho začala lechtat. „Dlouho jsme se neviděli, chlapáku." Řekla jsem, jako bych mluvila na dítě.
Podívala jsem se na Rowana, který se na mě díval, a usmála se na něj. Pak jsem si všimla, že je bez trička, a odvrátila jsem se od něj, aby neviděl mé zrůžovělé tváře.
Nenápadně jsem se znovu podívala na Rowana a celého si ho prohlédla. Na ruce má vytetované oko s křídly a malého hada, který mu objímal ruku. Nad tím malým hadem má mrtvou růži a na rameni mu začíná čínský drak, který končí uprostřed jeho hrudi. Na levé straně břicha má vytetovaného hada, který chrlí oheň a končí u žeber. Nepřehlédla jsme ani jeho svaly. Mohla bych se na něj takhle dívat celý den.
„Co tady dělám?" Pomalu jsem se zeptala a konečně se mi podařilo odtrhnout od něj oči.
Posadila jsem se, a když Rowan zamířil k šuplíkům, naskytl se mi pohled na jeho holá záda. „Usnula jsi. Nechtěl jsem tě budit a ty jsi mi nikdy neřekla, kde bydlíš, tak jsem tě vzal k sobě." Otevřel jednu zásuvku a vytáhl tričko, které si přetáhl přes hlavu.
Pohled na jeho holá záda mi bude chybět.
„Mohl jsi mě nechat spát na ulici, proč jsi to neudělal?" Zvedla jsem se z postele a položila si ruce v bok. Rowan na mě vrhl vražedný pohled a já zvedla obočí. „Kdybych chtěla, mohl bych ti teď ukrást psa." Řekla jsem mu a ukázala prstem na Mila.
„To bys neudělal." Řekl mi a opřel se o šuplíky za sebou. Založil si ruce na prsou a moje oči sledovaly jeho pohyby.
„Vážně? Dívej." Řekla jsem a rychle vzala Mila do náruče. Pak jsem co nejrychleji zamířila ke dveřím, ale moc daleko jsem se nedostala. Rowan mě jednou rukou chytil kolem pasu a druhou mi vzal Mila z rukou. „To není fér. Nedal jsi mi ani pár vteřin náskok." Odfrkla jsem si a Rowan pustil Mila na zem. Jeho ruka mi chvíli zůstala na pase, ale pak ode mě ustoupil na krok a já se na něj napůl otočila.
Nejdřív jsem si to tu celé prohlédla. Je to tu pěkně velké. V obýváku jsou docela velká okna, takže mám výhled na město. To znamená, že bydlí v nějakém drahém bytě. Gauč je dost velký na to, že tu bydlí on sám. V televizi běží nějaký film a kuchyň je taky docela velká.
Podívala jsem se na Rowana a všimla si, že se mi dívá na zadek.
Opakuji; na můj zadek.
Rowan sjel očima od mého zadku k mým očím a můj pohled se zastavil na jeho rtech, které se zkroutily do samolibého úsměvu. „V koupelně jsou věci, které potřebuješ." Kývl hlavou směrem k pokoji a já chvíli studovala jeho tvář.
Kývla jsem hlavou a prošla kolem něj zpátky do pokoje. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře koupelny a rozsvítila světlo, plácla jsem se rukou do čela.
To bylo asi poprvé, co se mi někdo takhle podíval na zadek.
Odfrkla jsem si a přešla k umyvadlu. Chvíli jsem se na sebe dívala do zrcadla.
To je snad poprvé, co ráno vypadám takhle dobře.
Chtělo by to potlesk.
Usmála jsem se a podívala se na kelímek se dvěma zubními kartáčky. Jeden je černý, hádám, že patří Rowanovi. Druhý je bílý, ten je nejspíš můj.
Rowan je takové zlatíčko.
Má pro mě připravený i kartáček.
Když jsem si vyčistila zuby, opláchla jsem si obličej. Než jsem si umyla ruce, došla jsem si na záchod, a když jsem se chystala vyjít z koupelny, všimla jsem si, že mám vyhrnuté šaty, takže Rowan měl ještě lepší výhled, než jsem si myslela.
To nemůže myslet vážně.
Viděl můj zadek.
Jakože doslova ho viděl.
Zahrabejte mě někdo, nebo já nevím.
Zastavila jsem se u dveří a chvíli váhala, jestli mám jít do kuchyně, nebo zůstat tady a udusit se polštářem.
To druhé mi znělo jako nejlepší možnost, ale vyšla jsem z pokoje a prsty se cestou do kuchyně pokusila aspoň trochu učesat.
Jakmile jsem strčila paty do kuchyně, Milo se ke mně rozběhl a já se musela přidržet stěny, abych neupadla. Rowan se podíval mým směrem a hvízdl na Mila, který ode mě okamžitě utekl. „Proč jsi ho nenechal u mě?" Zamračila jsem se.
„Kdybych to neudělala, nejspíš bys spadla a začala nadávat." Řekl a já si založila ruce na prsou. Rowanův pohled se na pár vteřin přesunul na mou hruď, ale snažila jsem se to ignorovat. „Já bych nenadávala." Zamumlala jsem a Rowan jen pokrčil rameny.
Očima jsem si prohlédla celé jeho tělo a povzdechla si.
Má pěkný zadek.
Co bych za to dala, kdybych ho zase mohla vidět bez trička. „Můžeš si sundat tričko?" Vypustila jsem ze sebe bez přemýšlení. „Jak ses vůbec dostal k téhle firmě?" Rychle jsem změnila téma a rozhlédla se kolem.
„Chceš abych si sundal tričko?" Zeptal se se zády opřenými o linku za sebou.
Chci vyskočit z okna.
„Kolik vyděláváš ročně?" Odmítla jsem mu odpovědět a začala si hrát s prsty.
„Ano, nebo ne?" Naklonil hlavu na stranu a já se na něj podívala. Jsem si jistá, že mám tváře červené jako rajče.
Stoprocentně ano, ale tuhle odpověď jsem si nechala pro sebe.
„Ano, nebo ne? Nejsem si jistá, jak ti mám odpovědět." Semkla jsem rty a opřela se o kuchyňský ostrůvek naproti Rowanovi. „Vím, že ses mi díval na zadek." Zamračila jsem se na něj. Teď byl na řadě on, aby mu bylo trapně.
„Mhm, díval jsem se." Kývl hlavou. Nevypadal ani trochu, že by mu bylo trapně.
„A líbilo se ti to, nemám pravdu?" Zeptala jsem se a pak si slíbila, že si dám pár facek.
„Samozřejmě," řekl to, jako by na to byl i pyšný a koutky úst se mu zkroutily do malého úsměvu.
V duchu jsem si ho takhle vyfotila a označila jako svou oblíbenou fotku.
Cítila jsem se příliš trapně. Raději bych se někam zahrabala a už nikdy nevylezla. Tohle bylo možná ještě trapnější, než když mě Joselyn polila pitím.
„Copak nemáš práci, do které bys měl jít?" Zeptala jsem se a Rowan pokrčil rameny, jako by mu to bylo jedno.
Povzdechla jsem si a znovu se rozhlédla po jeho bytě. „Kde jsi spal?" Podívala jsem se na něj. Poznala bych, kdyby spal ve stejné posteli jako já.
Hlavou kývl směrem ke gauči a já jsem svěsila ruce podél těla. Cítím se špatně. To já jsem tady host, já bych měla spát na gauči. „Cítím se špatně, to ty bys měl spát ve své posteli."
Rowan se líně usmál. „Tak tedy příště budu spát s tebou." Do očí mu spadlo pár vlasů a já jsem ještě nikdy nechtěla někomu vjet prsty do vlasů tak moc, jako jsem teď chtěla do těch Rowanových.
Počkat, příště?
Spát se mnou?
Jako ve stejné posteli?
Panebože, zavolejte někdo sanitku, každou chvíli dostanu infarkt, jestli budu pořád s ním.
„Jako sex?" Zeptala jsem se a pak jsem si zakryla ústa rukou. „Víš co, na tuhle otázku neodpovídej. Nechci slyšet tvou odpověď."
Rowan se odstrčil od linky a přistoupil ke mně blíž. Položil ruce na linku vedle mých boků a prakticky mě uvěznil mezi linkou a svým tělem. „Cokoliv budeš chtít." Zašeptal a pak mě zvedl a posadil na linku. Postavil se mi mezi nohy a já zatajila dech.
Jestli řekne ještě něco, přísahám, že se tady na místě snad rozteču.
Jeho rty byly jen pár milimetrů od mých a jeho dech se mísil s mým. Položila jsem mu jeden prst na rty, abych ho zastavila. „Ráda bych tě teď políbila, kotě, ale neznáme se dost na to, abychom mohli začít..." Nedokončila jsem a čekala, že mu to dojde. „Ty víš co." Hravě jsem na něj zvedla obočí a Rowan se zasmál.
Je na něm vůbec něco, co by nebylo sexy?
Sklonil hlavu, a protože mě nemohl políbit na rty, rozhodl se políbit mě na čelist. Pootevřela jsem rty a naklonila hlavu trochu víc do stranu, aby měl lepší přístup k mému krku.
Asi se za chvíli zblázním.
Když se jeho rty znovu otřely o mou kůži, ucítila jsem jeho úsměv.
Jeho zatracený úsměv.
Narovnal se a zastrčil mi vlasy za ucho. „Máš hlad?" Zeptal se a položil mi ruku na břicho. Otevřela jsem pusu, ale vzápětí ji zavřela a Rowan se usmál.
Odstoupil ode mě a přešel k druhé lince. Chvíli jsem sledovala jeho záda a pak se podívala na hodiny visící nade dveřmi.
Devět třicet dva.
„Zaspala jsem." Zamumlala jsem.
„Hm?" Rowan se na mě podíval přes rameno.
„Zmeškala jsem první hodinu," řekla jsem mu a on svraštil čelo.
„Máš školu?" Zeptal se a já přikývla. Všimla jsem si jeho pohledu, který posílá mým směrem a protočila nad ním panenky. „Není mi šestnáct nebo tak něco. Bude mi dvacet, chodím na vysokou." Ujistila jsem ho a Rowan mě chvíli pozoroval, než se vrátil k jídlu.
Seskočila jsem z linky a protáhla se.
Nikomu by neublížilo, kdybych se jednoho dne ve škole neukázala.
Když jsem procházela kolem Rowana, plácla jsem ho po zadku, a když se na mě podíval, ignorovala jsem ho a klekla si vedle Mila. Pevně jsem toho psa objala a nemohla si pomoct, ale usmála jsem se.
*✿❀❀✿*
Vzala jsem Mila do náruče a vyšla z bytu. Pak jsem se otočila ke dveřím a sledovala, jak Rowan zamyká dveře „Kolik pater má tahle budova?" Zeptala jsem se a rozhlédla se po chodbě.
„Dvaadvacet," odpověděl a já vykulila oči. Rowan se na mě podíval a pak se jeho pohled přesunul na psa v mých rukou. „Víš, že umí chodit sám?" Ukázal na Mila a přešel k výtahu, kde stiskl tlačítko.
Zatvářila jsem se překvapeně. „Ne, vážně?" Otevřela jsem pusu. „Nechci ti kazit náladu, drahoušku," začala jsem a Rowan zvedl obočí. „Ale myslím, že všichni vědí, že psi umí chodit sami." Usmála jsem se na něj.
„Já jen, že ho držíš, jako by toho nebyl schopen." Opřel si hlavu o zeď za sebou a já se zamračila.
„Jestli čekáš, že ho pustím, tak to ani náhodou." Přimhouřila jsem na něj oči. Milo si položil hlavu na mé rameno a já ho začala hladit po zádech. „Připadám si jako jeho máma." Vyšpulila jsem spodní ret a Rowan se usmál.
„Jen ho rozmazluješ," řekl mi a já si odfrkla. „Já bych své dítě nikdy nerozmazlovala." Ukázala jsem na Rowana prstem a on zakýval hlavou.
Svraštila jsem čelo. „Proč se tváříš, jako bys mi nevěřil?" zeptala jsem se. „Myslím to naprosto vážně."
„Samozřejmě že ti to věřím. Nemám důvod ti nevěřit." Ujistil mě, ale já ho dál sledovala s přimhouřenýma očima.
Když jsme nastoupili do výtahu, rozhostilo se ticho. Rowan byl na mobile a já držela Mila a dívala se na dveře výtahu nebo na své boty. stiskla jsem rty k sobě a podívala se na Rowana, který mi nevěnoval žádnou pozornost.
„Kolik mu je?" Přerušila jsem ticho a čekala na Rowanovu odpověď. „Deset měsíců." Řekl to, aniž by se na mě podíval. Zamračila jsem se a přemýšlela, o čem bychom si mohli povídat. „Kam s ním nejčastěji chodíš na procházky?" Zeptala jsem se.
„Do parku." Nadechla jsem se a chtěla jsem začít nadávat, ale pak jsem si řekla, že by to ode mě nebylo zrovna moc hezké. „Stojím tady, vedle tebe, a ty se díváš do mobilu?" Začala jsem poněkud nepříjemným tónem.
Rowan se na mě podíval, vypnul mobil a strčil si ho do kapsy. „Děkuju," řekla jsem a Rowan přikývl hlavou. „Co máš dneska v plánu?" Zeptala jsem se ho a on pokrčil rameny. „Musím dneska vyřídit pár telefonátů a v půl čtvrté mám schůzku." Odpověděl mi.
„Jak dlouho bude ta schůzka trvat?" Vystoupila jsem z výtahu a Rowan hned za mnou. „Obvykle kolem jedné hodiny." Několik lidí v hale se otočilo naším směrem a pozorovalo nás. Naklonila jsem se k Rowanovi o něco blíž. „Lidé se na tebe normálně takhle dívají?" Zašeptala jsem.
Rowan ke mně přelétl pohledem a usmál se. „Ne," odpověděl a já svraštila obočí. „Dívají se na tebe." Řekl a já se ohlédla na ty, kteří se na mě dívají. „Proč? Nechci, aby se na mě dívali." Nakrčila jsem nos.
„Dobré ráno, pane Beckette." Pán za recepčním stolem pozdravil Rowana, který jen kývl na pozdrav. Chtěla jsem si přečíst jeho jmenovku, ale na tuhle vzdálenost jsem skoro slepá, tak jsem se jen usmála a zamávala mu.
Když jsme vyšli z budovy, pustila jsem Mila na zem a vzala si vodítko. „Kudy teď?" Zeptala jsem se a Rowan ukázal doleva. Kývla jsem hlavou a vydala se tím směrem. „Kdy máš narozeniny?"
„Proč?" Rowan se zeptal a já protočila oči. „Jsme kamarádi, potřebuju vědět, kdy máš narozeniny." Řekla jsem mu.
„Čtvrtého prosince," odpověděl na mou otázku.
„Kolik ti je?" Zasypala jsem ho další otázkou.
„Třiadvacet." Řekl mi.
„Já mám narozeniny prvního července," informovala jsem ho, aniž by se na to zeptala. „Bude mi dvacet." Řekla jsem a pak jsem se na něj podívala přes rameno. „Nechceš jít vedle mě?"
„Ne," odpověděl a já si povzdechla.
„Díváš se mi na zadek, že jo?"
„Jo," přiznal na rovinu s úsměvem v tónu.
Musím do nemocnice, za chvíli budu mít infarkt.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a hledala pomoc. Přísahám, že mě přivede do hrobu dřív, než bych chtěla.
Milo se zastavil u stromu, který obešel, a já se otočila na Rowana. „Teď se na něj nedívej, potřebuje vykonat potřebu." Řekla jsem a zakryla mu oči. Rowan se jen zasmál a já svraštil čelo. „Nesměj se, tobě by se taky nelíbilo, kdybys byl na záchodě a někdo tě pozoroval."
Když Milo dokončil svou potřebu, vzala jsem Rowana za ruku a pokračovali jsme v procházce. „Příští týden ve čtvrtek má sestra mé kamarádky narozeninovou oslavu." Řekla jsem a Rowan se na mě podíval. „Jordyn mě tam pozvala jen proto, abych mohla dětem malovat obrázky na obličej. Říkala, že jinak bych nebyla k ničemu užitečná." Povzdechla jsem si.
„Tak tam nechoď." Rowan pokrčil rameny a já zvedla obočí. „Proč bych tam neměla chodit?" Zeptala jsem se.
„Už jen kvůli tomu, jak se k tobě ta tvoje 'kamarádka' chová. Vysral bych se na ni a nechal ji v tom samotnou." Vysvětlil mi a já zalapala po dechu. „Dávej pozor na jazyk!" Šťouchla jsem do něj bokem. „Není moc hezké, když mluvíš takhle vulgárně." Zamračila jsem se na něj a Rowan pokrčil nos.
Pustila jsem jeho ruku a on svraštil obočí. dala jsem ji před nás a Rowan mě zmateně pozoroval. "Myslíš, že bych si měla nechat udělat nehty tmavé, nebo světlé?" Zeptala jsem se ho a on pokrčil rameny.
Podívala jsem se na něj pohledem, který říká 'jako vážně?'
„Jaká je tvoje oblíbená barva?" Zeptala jsem se ho.
„Žádnou nemám," odpověděl.
„Každý má nějakou oblíbenou barvu."
„Já nejsem každý."
Zakoulela jsem očima a odfrkla si. „Co třeba fialová?" Zkoumala jsem jeho tvář.
„To je na tobě." Pokrčil rameny.
„Díky za pomoc, drahoušku." usmála jsem se na něj sarkasticky.
„Nemáš zač." Rowan mě chytil za ruku a propletl naše prsty.
➵ ➵ ➵