Týden v nemocnici uběhl rychle. Za tu dobu jsem se stihla pohádat a Martinem, opět je to jako dřív. S Petrem se bavím a s klukama jsem v pohodě, až na to že mě doma nenechávají samotnou.
Ale teď do přítomnosti.
Ležím doma a koukám do stropu.
Mad pojď sem prosím. Zavolá na mě Petr z kuchyně.
Neochotně se zvednu a jdu do kuchyně.
Obleč se, někam tě vezmu. Řekne a jde ke dveřím.
Vezmu si jenom jiný kraťasi, protože je venku teplo.
Nandám si boty a s Petrem vycházíme z bytu.
Sedíme v autě a jedeme neznámo kam.
Víš přemýšlel jsem. Řekne potichu a já jenom přikývnu na náznak toho aby pokračoval.
Pamatuješ si na to jak jsme byly v ty restauraci a proste to co se stalo na tom záchodě? Řekl a já nechápala proč se k tomu vrací.
Pamatuju. Řekla jsem a přitom koukala na Petra který nespustil oči z cesty.
Asi jsem něco cítil. Šeptnul skoro neslyšne.
Zarazilo mě to a nevěděla jsem, co mu na to mám odpovědět.
Já víš.... řekla jsem a nevěděla jak pokračovat.
Nevim jestli jsem teď připravena na něco jako vztah. Teď co se okolo mě děje a všechno je toho moc, poslední dobou jsi mi fakt pomáhal se vším a strašně si toho vážím, ale vim ze kdyby jsi mi ublížil tak bych se přes to nepřenesla. Řekla jsem upřímně i když jsem věděla že k němu taky něco cítím.
Já bych ti neublížil. Řekl a přitom na me koukal.
To říkal každý a dopadlo to vždycky stejně. Řekla jsem a nervózně si hrála s provázkem od kraťasů.
Zapomeň na to. Řekl a dal se věnoval jízdě.
Kam vůbec jedeme? Změnila jsem téma.
Chlastat. Řekl a usmál se na mě.
Však řídíš. Podívala jsem se na něho nervózně.
Neboj všechno je zařízený.
Jsme na místě a vstupujeme. Je to velký barák a už z venku jde slyšet velký hluk.
Neboj budu u tebe. Chytil mě za ruku a táhl mě dovnitř.