« Pohled Isabelle »
„Jaká byla včerejší směna?“ ptala se po ránu má sestra Caroline, která mě donutila vstát z té rozehřáté postele, z které se mi dnes absolutně nechtělo. „Všimla jsem si, že jsi přišla dýl než obvykle.“
„Jo, byl tam jeden...,“ přemýšlela jsem nad oslovením, jaké mu mám vlastně dát. „...kluk.”
„Kluk? Dívala ses mu na průkaz, kolik mu je, že ano?!“ podivila se blondýna sedící na snídani přímo přede mnou.
„Zas tak mladý nebyl. Byl rozhodně starší než já,“ vzpomněla jsem si hned na toho kluka s platinovými vlasy, který mi přiváděl podivný pocit do těla.
Připadalo mi, jak kdybych ho odněkud znala, ale nedokázala jsem si vzpomenout odkud. Navíc to, že znal mé jméno bez toho, aby se mi podíval na jméno na zástěře, mi taky přivedlo mnoho otázek. I když mohl si toho všimnout v mé nepozornosti, což bylo vlastně jediné rozumné vysvětlení k tomu všemu.
„A dal mi dost velký dýško,“ dodala jsem s pohledem do palačinek, v nichž jsem se ďoubala vidličkou.
„Kecáš!“ zasmála se tomu Care. „Takže mladej, bohatej... byl hezkej?“ zajímala se ihned a já nad ní musela protočit očima.
„Jo celkem jo. Měl takové platinové vlasy a-“ nestačila jsem to doříct, jelikož mě utlumil zvuk tříštějící skleničky od mého druhého sourozence.
„Ksakru, Tony jsi v pořádku?“ přiběhla k němu Care, která se dívala, jestli se nepořezal, když ji rozbil, zatímco on pozoroval mě nečitelným pohledem.
Nechápala jsem sice proč, ale rozhodně se mi ten pohled ani trochu nezamlouval.
„Měla bys jít už do práce,“ přikázala mi najednou bloncka u Tonyho a snažila se mu zastavit krvácení.
„Mám ještě čas,“ odporovala jsem po pohledu na hodiny.
„I tak si myslím, že bys už měla jít,“ pohlédla letmo na mě, aby zjistila, jestli jsem ji uposlechla nebo ne.
„Fajn, vždyť už jdu.“
„A Isabelle!“ zařvala ještě Care předtím, než jsem vyšla z hlavních dveří. „Drž se od něj dál,“ poradila mi chladnějším hlasem, jenž byl u ni neobvyklý.
Vždycky všechno brala s humorem, takže chladnost a vážnost nebyla její blízká stránka.
„Proč?“ zajímala jsem se, jelikož mi na tomhle všem začínalo něco smrdět.
Pochybuji, že byla náhoda, jak Tony rozbil skleničku ve stejnou chvíli, kdy jsem toho kluka začínala blíže popisovat. Nebo to zase zasahuje jen má paranoia.
„Čím míň budeš vědět tím líp,“ použila jednu z nejhorších odpovědí, jaké mohla.
Než aby mě však odradila, tak mě spíš ještě více navnadila k tomu, abych zjistila, kdo ten záhadně bohatý kluk s podivným jménem byl.
Něco mi říkalo, že on nebyl jeden z těch obyčejných pošuků, co k nám vždy do baru zavítali.
• • •
„Ahoj, Izzo,“ uslyšela jsem večer hlas, v který jsem celý den doufala, že zas zaslechnu.
„Ahoj, Dra...?“ zamyslela jsem se nad jeho jménem, co mi přesně v té chvíli vypadlo z hlavy.
„Draco,“ dořekl to za mne s pobaveným úsměvem, když si odvodil, že jsem to jeho jméno zapomněla.
„Jo, Draco,“ přikývla jsem a doufala, že si tohleto neobvyklé jméno už pro příště zapamatuji. „Takže co si dáš?“
„To co včera,“ jednoduše pronesl a já tak popadla skleničku, vhodila do ní led a následně zalila whiskey.
„Tu včerejší částku bych ti měla asi vrátit.“
„Nech si ji. Jak říkám je to dýško,“ mávl rukou, jak kdyby to byly drobný a napil se ze skleničky, co jsem mu posunula po pultu k němu.
„Jo, ale dýško většinou nebývá desetinásobek normální ceny,“ protestovala jsem a všimla si, že zas přesunul svůj úhel pohledu na ten prsten na mém řetízku.
„Pro mě to jsou drobný. Nech si je, budou se ti hodit určitě víc,“ a tím mi definitivně potvrdil, že byl opravdu ve vatě.
„Dobře,“ odsouhlasila jsem nakonec. „Co vlastně děláš zrovna tady? Pokud máš peníze, tak si můžeš zajít do víc luxusnějších barů,“ zajímala jsem se, jelikož jenom kvůli té scéně z rána mě tento dotyčný zaujal víc než kdokoliv jiný, kdo sem těmito dveřmi prošel.
„Tam nemám ale tak příjemnou společnost jako tady,“ usmál se s následným napitím a svou odpovědí mne zaskočil.
„Ty se mnou flirtuješ?“ vypadlo ze mne dřív, než jsem si to pořádně promyslela a začala té otázky na pár sekund litovat.
„Možná,“ naklonil se víc nad bar a sjel si mě svůdným pohledem, z něhož by se snad každé podlomily nohy.
Párkrát jsem rychle zamrkala očima po tom, co řekl a musela si to přehrát aspoň pětkrát v hlavě, abych se ujistila, že jsem slyšela dobře.
„Hele jestli hledáš jednorázovku na jednu noc, tak hledáš na špatném místě,“ upozornila jsem ho předem a něco mi v hlavě říkalo, že jsem to slovo neříkala poprvé v životě.
Blonďák se zasmál se sklenicí v ruce a s očima zabodnutýma do dřevěné desky. To mě zmátlo o hodně víc, poněvadž mi na té větě nic vtipného nepřišlo. Tudíž jsem nechápala, z čeho to jeho pobavení vzniklo.
„Promiň, jen na něco jsem si vzpomněl,“ omluvil se mi a v jeho očích žhnuly po pohledu na mě jiskřičky.
„Chci vědět na co?“
„Na jednu holku, s kterou jsem chodil, ale... ta chtěla v jednu dobu přesný opak,“ pousmál se nejspíš nad vzpomínkou s ní a ukázal prstem na mou osobu. „Trochu mi ji připomínáš.“
„Podle toho, co říkáš, mi nepřijde, že by mi byla podobná,“ vzala jsem si od něj prázdnou sklenici, abych mu dolila, ale to bych se omylem nesměla dotknout jeho ruky.
Tělem mi projela okamžitě elektřina a v hlavě se mi zjevilo letmé zablísknutí na mou ruku, s kterou jsem přejížděla po nějakém černém saku.
„Divila by ses,“ vzbudil mě zpátky do reality a zjistila jsem, že už svou ruku z té mé odendal.
Co to zatraceně bylo?!
Byla jediná otázka, co mi kolovala hlavou po tom obrazci, co se mi při ledovém doteku jeho ruky objevil.
Rychle jsem zvedla pohled z mé ruky na něj a zahleděla se překvapeně na jeho hruď, kde se mu výjimalo úplně stejné černé sako.
„Jsi v pořádku?“ ozval se a zařídil, abych mu vzhlédla zpátky do jeho šedých očích.
„J-jo,“ vykoktala jsem a přesvědčovala se v to, že černé saka nosí hodně lidí.
I když... ty všechny náhody kolem něj už mi jako náhody přestávaly připadat.
„Nechceš si zahrát kulečník?“ nabídl mi náhle s kývnutím do pravého rohu, kde se ten stůl nacházel.
„Ani ne,“ zakroutila jsem nesouhlasně hlavou a až po jeho zklamaném pohledu mi došlo, jak nepěkným hlasem to mé odmítnutí znělo. A že jsem se nemohla vymluvit, že tu jsou lidi, když tu doslova byl jenom on. „Teda klidně bych si ho zahrála, kdybych ho uměla,“ poslední slovo jsem se zahanbením vyslovila tišeji.
Přece se často nevidí, že by barmanka, která má tohle v podniku, kde pracuje, by to hrát neuměla. Ale rodiče, kterým tento bar patří, rozhodli, že to je dobrý lákadlo na zákazníky. Sice bych to tak nenazvala, ale párkrát za týden si tu pár skupin lidí zahraje.
„Naučím tě to,“ bez rozmýšlení mi nabídl. „Ale pokud nechceš tak-“
„Ráda půjdu,“ přerušila jsem ho a po mých slovech se s odložením skleničky na bar vydal k onomu stolu, odkud popadl dvě tyče - odborněji tága, jak mi to opakovala při koupi sestra - a jednu z nich mi podal.
Ze stolu, kde byly koule umístěné do trojúhelníkového formy, aby držely při sobě a nelítaly z jedné strany stolu na druhý, z nich tu formu sundal a vzal jednu bílou kouli, co umístil na protější stranu stolu.
„Mám začít?“ otázal se a já lehce přikývla s sledováním jeho, jak do té koule bouchnul.
Ta zařídila po naražení do ostatních, že se všechny rozkutálely po stole a jedna z nich se dokonce už dostala do jednoho z tmavých otvorů.
A tím přicházela řada na mě, kdy jsem bouchla do jedné modré koule, co mi byla nejblíž. Akorát místo toho, abych některou z nich dostala taky do některé z děr, tak letěla na druhou stranu.
„Na začátečníka je to dobrý,“ pochválil mě a tentokrát pokračoval on, který oproti mně zase jednu z nich strefil přesně do otvoru.
„Jak to že to tak dobře umíš?“ zajímala jsem se, páč tohle určitě poprvé a ani po desáté nehrál.
„Posledních pár týdnů jsem strávil v barech, tak aspoň něco jsem si z toho odnesl,“ odvětil a sledoval mě, jak se mi to zas nevedlo.
A takhle to bylo i po půl hodině, kdy mě ta hra už začínala štvát, když jsem se ani jednou pořádně netrefila.
„Dobře, vyhrál si,“ chtěla jsem opřít svou tyč o stůl a vrátit se za bar, protože mi bylo jasné, že já se nikdy netrefím.
Blonďák mě v tom dříve zarazil, když obmotal svou dlaň kolem mého zápěstí a přitáhl trochu k sobě.
„Ještě jednou to zkus,“ vybídl mě, což jsem už chtěla odmítnout, ale kvůli těm psím očím, co nahodil, jsem se ještě jednou nahnula i s tyčí ke stolu a pokoušela se najít správný směr.
Plánovala jsem to odehrát, ale to bych nesměla ucítit ledovou ruku na té mé, co můj směr trochu posunula. Druhá ruka blonďáka se opřela o stůl po mé levé straně a mohla jsem cítit jeho dech na mém krku nahánějící husí kůži po celém těle. Dech se mi z té náhlé blízkosti zrychlil a to samé i srdce, jež bilo neskutečně nahlas.
„Teď to můžeš odehrát,“ těsně vedle mého ucha mi poručil a svou ruku z té mé odendal. Jeho blízkost jsem stále díky jeho kolínské pořád pociťovala a měla jsem co dělat, abych se vůbec pohnula.
Nakonec jsem do ní skutečně trefila a ona shodila jednu z červených koulí konečně do otvoru. Už jsem ani neočekávala, že se tam opravdu trefím, ale díky Dracovi se mi to povedlo.
„Nemáš zač,“ zašklíbl se poté, co mi to šeptl do ucha a rukou přejel po mém boku s odejitím pár kroků ode mne.
A já nemohla skoro ani dýchat. Každý dotek byl hrozně intenzivní, za což jsem vinila jeho ledové ruce. Ty mi zařídily po jeho doteku na mé kůži várku horka do místa, kde se setkala jeho kůže s mou. Bylo to šílený, že na mě takhle působil pouhý dotek kluka, jehož jsem znala ani ne dvacet čtyři hodin.
Nebo jsem ho znala i předtím, jak mi pořád našeptávalo mé podvědomí po všech věcech, co se kolem něj děly.
A/N: Pokud je v tom kulečníku něco špatně napsaného, tak sry, ale ty pravidla na netu mi nedávaly absolutně žádný smysl a já osobně tuhle hru nikdy nehrála, takže fakt sry xd