19:34
Mad? Zařval na mě někdo z obýváku.
Místo toho aby jsem se zvedla, tak dal nehybně ležím na posteli a nemám sílu se zvednout. Vedle mě leží dopisy pro každého z kluků. Pomalu upadám do spánku, který doufám bude trvat už na vždy.
Abych se vrátila je 19:01 a já mám dopsaný dopisy na rozloučenou pro všechny spolubydlící. Zamknu se aby mě tentokrát nikdo nerušil. Sednu si na postel, pustím si nahlas hudbu a rvu do sebe jeden prášek za druhým. Pomalu si lehám, zabořím hlavu do polštáře a jenom pociťuju tu únavu a bezmoc, která na mě upadá.
Tentokrat mě nikdo nezastaví, vím to.
Na mobilu mi začne hrát planeta země od steina a já vnímám poslední slova. Z obýváku uslyším hlas, který patří Martinovi. Na to už ale nemám sílu odpovídat a tak upadám do nekonečného spánku bez trápení.
Zdál se mi sen, kde jsem byla já a Petr. Bude to znít divně, ale byl to ten nejkrásnější sen. Možná to bylo tím že je poslední a nebo tím že je tam on. Ten který mi udělal z posledních chvil ty nejhezčí a který mi pomohl s problémy, který mě trápili celý život. Byly jsme tam my dva a něčemu jsme se smáli. Byla tam chata,která měla 2 patra a velký okna. Byla tam zahrada,kde rostly nádherné slunečnice.
Pojď vezmu tě do ráje slunečnic. Řekl a vedl mě na zahradu.
Je to nádherný. Řekla jsem nadšeně a jednu z nich jsem si utrhla.
Jsou všechny tvoje. Řekl s úsměvem a koukal se směrem ke mně.
Ale teď už musím jít, já sem nepatřím. Řekl vstal a odešel.
Měl pravdu nepatří sem, ale já jo.
Konečně můžu být šťastná a každý den nemusím poslouchat otravný kecy všech co žijí na planetě zemi.
Tentokrat jsem to nezkazila.