Na světě existuje hned několik zákonitostí, které se dají jen opravdu těžce oklamat. Jednou z nich je, že co se může pokazit, to se také pokazí. Další, že autobus přijede včas, když vy vyrážíte se zpožděním a dorazí pozdě, když na zastávce již stepujete o několik minut dříve. A jak bychom mohli zapomenout na (ne)oblíbenou záležitost s opatrováním cenností, kdy něco dáte na místo, aby se to neztratilo, a ono se to pak samozřejmě nedá dohledat. Vše jmenované však bledne v porovnání s tím nejdůležitějším pravidlem ze všech. Pravidlem, kterému se nedá vzdorovat. Pravidlem, kterému se musíte podřídit. A tím pravidlem je...
„Mami, přijde sem na návštěvu spolužačka, ne hygiena!" zanaříkal Boris, když obdržel instrukce týkající se vyluxování celého bytu a poklizení v pokojíku.
Zjevně se v určitých lidech (čtěme rodiče) nachází silný čistící instinkt, který celou dobu bobtná pod povrchem jako magma, a to jen aby při zprávě o blížící se návštěvě vystřelil ven v podobě žhavé lávy připravené sežehnout vše v okolí.
Kdykoli má někdo přijít na návštěvu, tak se zkrátka MUSÍ uklidit.
Problém tkvěl v tom, že zde nešlo jen o nebezpečné zadrobkované obaly od sušenek, to by Boris pochopil. Též by uznal i úklid ulepených papírků od bonbonů či igelitových pytlíčků od svačin, ve kterých se již mohl skvět podivný polotekutý obsah, jenž byl kdysi možná i v pevném skupenství. U těchto věcí si byl Boris vědom toho, že je musí před návštěvou odstranit, vždyť představovaly biohazard! Jeho problém s velkým úklidem nastal ve chvíli, kdy se začaly řešit drobnosti. Triviálnosti. Věci jako prach na poličce či ponožka čouhající zpoza skříně. Vždyť co je špatného na čouhající ponožce?!
„Pořád je to náš host, tak ať to tady aspoň trochu vypadá," nenechala se matka Březinovic pluku obměkčit jeho naříkáním. „A jak to vlastně máte domluvené? Na jak dlouho sem přijde? Co jídlo? Bude tady večeřet, nebo se vrací domů? Máme udělat něco malého, nebo většího? Je na něco alergická?"
„Whoa, whoa, whoa!" vyhrkl Boris, na kterého toho v tu chvíli bylo moc. Návštěvu Rebeky si představoval v podobném duchu, jakou předtím provedli i oni. Zkrátka se staví jen tak. Na otočku. Řeknou si co a jak, ona se bude jistě opět kasat, jak byla práce z její a Ešudovy dílny skvělá a hodnotící zjevně vůbec netuší, co je dobré, a nakonec se jejich cesty definitivně rozejdou. Přesně tak to mělo být. Jak je tedy možné, že to jejich maminka musela nechat zajít tak daleko a ptala se ho dokonce i na její stravovací návyky? Jak měl něco takového vůbec vědět? Jediné, co mohl říct s naprostou jistotou, bylo, že ať již uvaří cokoli, Rebece to jistě nebude po chuti. Někdo se značkovým oblečením a vlastní uklízečkou asi neocení podomácku zapečené těstoviny doplněné o sklenici vody.
Avšak čím déle nad tím Boris přemýšlel, tím více se mu z nějakého důvodu zdála společná večeře jako dobrý nápad. Sám nechápal, odkud se to v něm bralo. Nebouchl se při vstávání o dřevo palandy? To by leccos vysvětlovalo.
A tak od maminky celá rodina Březinových obdržela jasné instrukce týkající se úklidu, občerstvení, a dokonce i vzhledu. Všichni měli za úkol vypadat jako ze škatulky a chudák Boris tak musel kromě generálního úklidu ještě provětrat šatník. To se mu ani trochu nelíbilo, měl rád svou osvědčenou kombinaci v podobě kalhot a trička. Na tom se přeci nedalo nic zkazit! Jistě, nohavice měl někdy poněkud... zatuhlé, ale tehdy nastoupila do akce pračka a tadá! Během chvilky byly zase jako nové. Zatímco se tedy Boris ze všech sil snažil přemluvit maminku, že ty jeho kalhoty jsou ještě dobré a vážně nemá v úmyslu si zkoušet tátovy, nebo snad její, tak Žofka byla z vidiny improvizované módní přehlídky nadšená. Celá rozzářená pobíhala po bytě a všem poctivě hlásila, jaký outfit má zrovna na sobě.
„Podívejte, jsem víla!" volala s připnutými křidýlky na zádech, a přitom rozvášněně mávala plastovou hůlkou, na jejímž vrcholu se nacházela zářivá hvězdička.
Jakmile dokončila svoji okružní jízdu, tak opět zaběhla do pokojíčka, aby si mohla vyzkoušet něco nového.
„A hele, teď jsem ninja!" zahlásila další ze svých proměn. Tehdy v Borisově zeleném tričku, které na ní plandalo, jako by šlo o několik čísel větší šaty, skotačila po bytě a v rukách držela vidličky, kterými nadšeně máchala, až to působilo, že jimi každou chvílí probodne nějakého nebohého ducha.
„Přestaň tady ze sebe dělat strašidlo a obleč na sebe něco pořádného," okřikla ji maminka.
„Ale já nejsem strašidlo!" bránila se. „Jsem Raphael! Želva ninja!"
„Klidně si buď třeba vydrou, mně je to jedno, hlavně se už obleč, ano? A to se týká i tebe, Borisi."
„Ale jo," povzdychl si. „Žofi, dej sem to triko, teď budu ninjou já."
„Nikdo tady ninjou nebude!" vyhrkla a tehdy Borisovi došlo, jak nebezpečně blízko byli k překročení hranice do míst, odkud se jen málokdo dostane živý. Ještě chvíli v tom budou pokračovat a brzy je začne nazývat celými jmény, což v rodičovském slovníku znamenalo problém srovnatelný s výbuchem vesmírné stanice, posednutou hůlkou či dvouhodinovkou matematiky pod vedením profesorky Tuhé.
„A teď mazejte," pobídla je. „Něco se sebou udělejte, ať vypadáte alespoň trochu k světu. A jak je na tom jídlo?" dodala již směrem do kuchyně.
„Právě jsem to dal do trouby!" zazněla všeříkající odpověď a do předsíně nakoukla tátova hlava. „Je tady všechno v pořádku?" dodal, když spatřil rudou tvář maminky, která s každou další vteřinou jen získávala na sytosti.
„Když jsem říkala, že se máte hezky obléknout, tak jsem nemyslela tohle," zavrtěla hlavou při pohledu na jeho outfit v podobě teplákové soupravy, kterou doprovázela fešná zástěra s potiskem obleku.
„Ale vždyť je to elegantní!" bránil se tatínek. „Je to formální!"
„Dokonce k tomu má i motýlka," zazubil se na maminku Boris. „Já bych mu to uznal!"
Po této větě mu došlo, jakou hloupost to právě provedl. Pomyslná hranice byla překročena. Tvář maminky nyní zářila jako rudé detonační tlačítko a před velkým výbuchem všechny zachránil až ostrý zvuk zvonku.
„Už je tady!" zvolala Žofka a přiběhla k telefonu visícímu na zdi. Párkrát se po něm natáhla, ale když jen naprázdno promáchla vzduch, tak se rozhodla pro změnu plánu. Rychlým krokem vešla do obýváku, odkud sebrala židli, kterou přitáhla zpět do předsíně. Zvonek sice zazněl ještě jednou, ale to už vítězně zvedala sluchátko.
„Prosiiim?" zavolala do něj. „No, jasně! Už jdeme!" zajásala a zavěsila.
„Tak kdo to byl?" zamumlal Boris, který odpověď tak nějak tušil.
„Rebeka přišla!" odpověděla mu Žofka nyní již zápasící s botou, která jí ne a ne přistát na noze.
„Super, ale nezmrzne ti tam venku zadek?" zasmál se Boris, když viděl, že má Žofka na sobě stále jen to jeho triko, které nebylo pro venkovní teploty zrovna tím ideálním outfitem.
„Kalhoty. A okamžitě," přikázala maminka. „Boris půjde otevřít, dolů snad trefí sám. A teď honem, honem, trochu života do toho umírání, ať nám tam Rebeka nezmrzne! Máte nohy, tak je používejte!" dodala a celá domácnost se dala do pohybu.
Zatímco maminka pomáhala Žofce s úpravou vzhledu, aby jim po domácnosti neběhala s téměř holou zadnicí, Boris běžel do přízemí vyzvednout Rebeku.
„No, to je dost, že jsi tady," zamručela mu na pozdrav s prstem připraveným zazvonit do třetice. „Na co tohle divadlo s doprovodem? To jste mě nemohli pustit rovnou dovnitř?"
„Nefunguje nám to," pokrčil rameny a ustoupil z prahu, aby mohla vejít.
„Tak nefunguje, jo? Že mě to nepřekvapuje," ušklíbla se a rozhlédla se kolem.
Pokud by se její domov dal přirovnat k futuristickému stavení, tak Borisovo obydlí připomínalo strašidelný dům nebo rozpadající se kůlničku. Zašlé, kdysi možná i bílé stěny, byly doplněny o blikající zářivku, která se nemohla rozhodnout, zda zůstane rozsvícená, či ne. Na zemi se válely kartonové obaly od jakýchsi rour, kterým za tu dobu, co na ně padal prach, někdo fixou přimaloval obličejíky a vše dokresloval výtah dost možná z minulého století, který v Rebečiných očích porušoval snad veškeré bezpečností předpisy. Menší rozvrzaná kabina s limitem dva a půl chlapa byla vážně na pováženou.
„Upozorňuju tě, že se v téhle díře neplánuju zdržet moc dlouho," zavrčela při nástupu a její kroky doplněny o zvuk skřípání, jí vůbec nepřišly v pořádku.
„Samozřejmě, samozřejmě," zamumlal. Tuto písničku očekával, a tak jen stiskl tlačítko s číslem čtyři a výtah se dal do pohybu. „Jen... drž se od toho dál," dodal, když viděl, jak Rebeka stojí blízko východu.
Kabině výtahu chyběly vlastní dveře, nacházel se zde jen prázdný rám, za kterým se pomalu míhala jednotlivá patra.
„Neboj se o mě, jo?" ušklíbla se na něj jistě, avšak to vzalo za své, když vzduch pročíslo ostré pípání a kabina sebou znenadání trhla. Rebeka zděšeně nadskočila a s vytřeštěnýma očima se rozhlédla kolem.
„Říkal jsem, ať se držíš u zdi," pronesl Boris klidně.
„Jsi normální?!" vyhrkla. „Vždyť my tady umřeme!" dodala, když pípání ne a ne ustat a oni ještě stále viseli ve vzduchu.
„Tak umřeme? Ale vůbec ne," zasmál se. „Za chvíli se to zase rozjede, jen tomu musíš dát čas."
„Jo? A jak to můžeš vědět tak jistě?!" štěkla po něm.
„Protože jsem si to už zažil. A teď už odtamtud pojď," dodal a chytil ji za paži, aby ji dostal od východu z kabiny.
„Co to sakra," ošila se, ale poté zpozorněla. Pípání opravdu ustalo a hned nato se dal do pohybu i samotný výtah.
„Říkal jsem to, ne?" nadhodil Boris s bezstarostným úsměvem. „Není se čeho bát."
„Já... Já se nebála," zamumlala s rukama složenýma na hrudi, a přitom se dívala někam do pryč.
„V pohodě," ušklíbl se. „Žofka taky vřískala, když se to stalo poprvé."
„Já ale nevří –"
Rebeka však větu nestihla dokončit, protože se s nimi kabina výtahu opět zastavila. Tentokráte však oprávněně, stanuli totiž v cíli.
„Už jsou tady!" hlásila jejich příchod Žofka, která již stála upravená na prahu, aby je náležitě přivítala. Měla na sobě květované šaty a na hlavě červenou mašli, která jí dle maminky měla dodat „civilizovanější" vzhled. „Ahoj Rebeko!" zamávala. „Nazdar Ešude!"
„Ten tu je taky?" zamumlal Boris.
„Samozřejmě. Nebo sis myslel, že na cestování s mimoni máš právo jenom ty?" odsekla a nejistým krokem vstoupila do předsíně.
„Boty můžeš nechat tady," pobídl ji Boris a ukázal na polici, ve které měl každý člen rodiny přesně jeden pár tenisek. „A támhle je koupelna," dodal a pokynul k blízkým dveřím.
„Fajn," zamumlala a opatrně se zula.
Předsíň se zdála být malá už z chodby a žádný zázrak v podobě „ono je to větší zevnitř" se nekonal ani po vstupu. Možná právě naopak – vše se zdálo být naskládané na sobě, jako by byli v nějaké nákladní lodi. Nebo plechovce sardinek. Rebeka měla pocit, že vešla do malé telefonní budky a také získala malou telefonní budku. V tu chvíli měla obavy, jak asi vypadá zbytek bytu a jestli se tam všichni vzájemně neumlátí.
„Výborně, tak tady jste!" zajásala maminka, když je spatřila. „Večeře je za chvilku, takže až skončíte, přijďte rovnou do obýváku, ano?"
„To ne, paní Březinová, já nechci být na obtíž," zavrtěla hlavou Rebeka, kterou zmínka o večeři zaskočila. „Potřebuju si jen tady od Borise něco zjistit a zase půjdu."
„To ne, vůbec nejsi na obtíž," mávla nad tím rukou. „Udělali jsme větší porci než obvykle, budeme rádi, když nám s ní pomůžeš."
„Když já nevím," polkla.
„Vyřídíme všechno potřebný a pak dáme vědět, jo?" vložil se do toho Boris a když vyrazil do jejich pokojíku, tak ho Rebeka s váhavým krokem následovala.
„Nazdar, Luosi," zamávala známému orbíku, který se vznášel u skříně a zřejmě čekal na Borisův příchod. Jakmile ji jmenovaný spatřil, tak vlétl do reproduktoru počítače, aby všechny pozdravil, a zatímco se Rebeka ještě rozkoukávala, Boris otevřel jejich vypracovaný dokument, aby se na něj mohli všichni společně podívat.
„Hmm, docela slušný," zamumlala Rebeka při pohledu na obrazovku. „I Ešudovi se to líbí," přetlumočila sluchátko.
„To jako vážně?" podivil se Boris. Slova chvály nečekal, stejně tak i fakt, že si to Ešud dovede sám přečíst, ho dost zaskočil. Boris nechtěl jejich mimozemské kamarády porovnávat, ale Ešud se v jeho očích zdál být ohňostrojem, zatímco Luos a jeho schopnost objevit písmeno p působil jako taková slabší prskavka.
„No, je to dobrý," pokrčila rameny. „A taky to nestačilo, co?"
„Přesně. Ale Luos říkal, že když dopíšeme ten rozdělaný příběh, tak by to mohlo vyjít."
„Aha."
„Aha?" zopakoval po ní s podivem.
„Jo, prostě aha."
„A co jim vlastně vadilo na tom vašem úkolu?" zeptal se jí s jistou zvědavostí.
„Proč bych ti to tady měla vykládat?" odsekla a odtáhla se od počítače. „Jenom jsem chtěla vidět práci konkurentů, abych věděla co a jak vylepšit, to je celý."
„No, a teď... Už to víš?"
„Co myslíš? Vypadám snad jako, že už to vím?!" utrhla se na něj. „Ne každej má takovou kliku jako vy," dodala a přitom sevřela ruce v pěst. „Prej to máme moc teoretický. Blbci jedni. Vůbec tomu nerozumí."
„Nám zase teorie chyběla," ozval se Luos z počítače.
„Tsk, nedivím se," pousmála se. „Když vám to vedl tady Boris..."
„Hele, já nemůžu za to, že mě ty vědecký žvásty nebaví!" bránil se.
„Nejsou to žvásty, ale fakta," opravila ho Rebeka. „Na rozdíl od tvých příběhů je tam totiž všechno jasný. Buď ano, nebo ne. Žádné ‚možná' nebo ‚kdoví'."
„Ale to je na tom přece to nejzábavnější," stál si Boris za svým. „To dohadování se. Objevování! Možná proto vaši práci nepřijali," řekl nakonec. „Poslouchat ano, nebo ne je docela nudný."
„Ha, takže teď je naše práce nudná?" zopakovala po něm jedovatě.
„No, to jsem vyloženě neřekl, ale... Vlastně jo, je! V porovnání s naší prací určitě.," stál si za svým. „My jsme vybrali jenom zajímavý věci a nechali jsme je objevovat a zkoumat, zatímco vy jste jim podstrčili tu svou pravdu a na nic víc se neptali."
„Prý zajímavý věci. Ty to stále nechápeš, co? Pravda není vždycky zajímavá. A jediný, na čem fakt záleží, je ji dokázat. A to jakoukoli cestou."
„To není pravda," odsekl.
„Ale je."
„Není."
„Ale je! Třeba teď. Víš, co právě teď děláme?"
„Hádáte se?" hlesla Žofka, která k nim skrze pootevřené dveře zřejmě již chvíli nakukovala.
„Jo, chytrý to dítě," odfrkla Rebeka. „Přesně, hádáme se. O tom totiž celá komunikace je. Objevování a zkoumání je všem ukradený, lidi chtěj jenom podstrkovat svoji pravdu. Chtěj vyhrát, rozumíš? A to se dá dokázat jenom jasnýma věcma."
„Mám ráda jasné věci," okomentovala to Žofka, když s plyšákem v ruce došla k Borisově počítači.
„Je pravda, že u nás těch jasných věcí bylo vážně málo," prohlásil Luos z reproduktoru
„Hmm, a proč to nespojíte?" navrhla Žofka.
„Nespojíme?" zasmál se Boris. „To nepůjde. I kdybychom s tím náhodou všichni souhlasili, což... nesouhlasíme," dodal při pohledu na Rebeku a její přísný výraz, „tak tady Luos nám dal jasně najevo, že každý pracuje sám. No, ne?"
„Ehmmm," ozvalo se z medvídka nesmělým hlasem. „My vlastně můžeme pracovat v týmech."
„Cože?!" vyhrkl Boris.
„Ale když on –"
„Sakra práce," přerušil ho. „To mi chceš říct, že jsi celou dobu mohl mít na pomoc někoho od vás a nevyužil toho?!"
„Ale když on se mnou nikdo nechtěl –"
„Můžu se přidat," ozval se z reproduktoru počítače Ešud a Borise z něj málem klepla pepka. Úplně na tohoto helia zapomněl.
„Co ten tam dělá?!" vyhrkl. „Šiši, hlaste mi ty vaše přestupy předem, jo?"
„Tak ‚přidat'?" zaváhal Luos, který byl z této nabídky celý nesvůj.
„Ani na to nemyslete," odsekla Rebeka. „Tahle spojovačka je totální nesmysl. Neexistuje způsob, jak dát naše práce dohromady, jsou až moc různý."
„To nemůžeš vědět, dokud to nezkusíš," nadhodil Boris zamyšleně.
„Prej nezkusíš. Jasně, ty a to tvoje ‚objevování'," pronesla jedovatě. „Tohle fakt nemá smysl. Byla chyba sem chodit a vůbec – jestli chcete spolupracovat, tak si tady Ešuda pro mě za mě nechte," zamumlala. „Stejně se k vám hodí líp."
„Počkej, jak to myslíš?" zaváhal Boris.
„Tak jak to říkám," odsekla a zamířila ven z pokoje. Snažila se přitom působit jistě, ale slzy za sklíčky brýlí jí veškerou snahu o rázný krok kazily.
„Počkej ještě," zarazil ji Boris a stoupl si před dveře.
„Proč? Má tohle bejt snad nějakej druh vězení?"
„To ne."
„Ale pořád mi stojíš v cestě."
„No, já," začal a pak se na chvíli odmlčel.
Z nějakého důvodu ji zkrátka nedokázal nechat odejít. Ne takto. Jistě, vidina spolupráce dvou mimozemšťanů by dokázala rozhodit každého, vždyť ani on se necítil pevný v kramflecích, ale slzy? Něco takového nemohl nechat Boris bez povšimnutí, a i když uměla být Rebeka pořádně kousavá (a k tomu měla ráda matiku), stále byla člověkem. Nebo alespoň v to upřímně doufal. Jsou matikáři ještě vůbec lidé?
„No, a co tohle: zůstaň ještě na večeři," navrhl. „Necháme tady naše mimozemské návštěvníky, ať si to mezi sebou vyříkají a uvidíme, jestli z toho něco vznikne."
„Ale –"
„Jen jedno jídlo," přerušil ji. „Navíc, máma mě zabije, jestli odejdeš dřív," dodal s lehkým úsměvem. „A chceš mít na svědomí moji smrt?"
„No, je pravda, že na tahání se po soudech jsem ještě moc mladá a krásná," ušklíbla se a nadzvedla si brýle, aby si mohla usušit oči.
„Takže jídlo! Jupí!" zajásala Žofka. „Hezky si tady hrajte!" povzbudila medvídka, kterého posadila na Borisův stůl a poté přiběhla k Rebece, kterou opatrně vzala za ruku. „Vezmu tě do obýváku. Je to tudy!" zahlásila a než jí na to Rebeka zvládla cokoli říct, už byla táhnuta ke dveřím.
Žofka totiž zaznamenala vůni pečených těstovin a v tu chvíli jí bylo jedno, zda Rebeka chce, či nechce jít s ní. Prostě půjde! Ať se jí to líbí, nebo ne.
---
A jako zajímavost pro účastníky/hodnotící ONC soutěže - zde máte 20k slov. Třetí a poslední milník byl splněn. Nyní už zbývá příběh dokončit!