Krásného Apríla přeji! Právě jste nalezli část, která opravdu patří do tohoto příběhu. Dneškem však započala hra na detektivy, takže kdo si chce užít zábavu listování říběhy (a získat navíc pěknou cenu), mrkněte na zeď profilu. Příjemné čtení a na konci této části na vás čeká ještě menší překvápko. :3
---
Původně Boris považoval budovu za královskou pevnost, ovšem krátce po vstupu musel svůj prvotní závěr přehodnotit. Zde nešlo o středověk, ale o dalekou budoucnost! Vnitřek domu působil moderním, čistým a elegantním dojmem, dokonce i ten výtah byl tak futuristický, až mu z toho šla hlava kolem. Boris se jen modlil, aby s nimi ta kabina nakonec nezačala mluvit. Nebo jim snad vyhrožovat.
„Vítejte," pozdravila je od otevřených dveří Rebeka. Stála přitom na hoverboardu, který v Borisových očích představoval nestandardní a poněkud snobský způsob dopravy. Vůbec nechápal, co na tom lidé vidí. Vždyť šlo jen o plošinu na dvou kolečkách, to by si mohl smontovat za pár minut, tedy kdyby chtěl, že ano. A to on samozřejmě nechtěl. Naopak Žofka, ta byla hoverboardy přímo fascinovaná. Moc se jí líbily, ale za to mohla hlavně barevná blikající světélka spojená s „vrum, vrum" zvukem, který zařízení vydávalo, když se dalo do pohybu. Boris vytušil, že i přidělanou baterku na autíčku na setrvačník by milovala podobným způsobem.
„Pojďte dovnitř," pobídla je Rebeka a bez potíží se rozjela hlouběji do bytu. Na hoverboardu se pohybovala s opravdovou lehkostí, ale Boris věděl, že kdyby se na to se svým smyslem pro rovnováhu zkusil postavit on, tak by jistě místo rekordů lámal akorát tak kosti. Své i jiných.
„A kdo všechno tu bydlí?" zeptal se, když si v předsíni všiml plně vybaveného botníku a zdi plné věšáků s oblečením.
„Jen já a rodiče," zazněla strohá odpověď.
„Páni," vydechla Žofka obdivně, když za nimi v ponožkách capkala moderně zařízenou (čtěme bílou a prázdnou) kuchyní s jídelním stolem. „Tady je to ohromný! A... hele, Luosi," řekla a namířila medvídka k lednici. „Sem by se vešlo hóóódně pizzy."
„Proč zrovna pizzy?" zeptala se jí Rebeka, když s „vrum, vrum" zvukem projela kuchyní a zamířila ke svému pokoji.
„Tu mají rádi želvy ninja," vysvětlila Žofka. „Je to jídlo šampiónů! A taky polívka. Máte tady polívku? A z čeho ji jíte? Z Ešuda?"
„Proč bychom měli..." zaváhala Rebeka, ale to už se do toho vložil Boris.
„Omluv tady Žofku, zdá se, že ani po takové době ještě stále nevíme rozdíl mezi kovovou nádobou a emzákem, že je to tak?" zasmál se, zatímco ona s jistým „pche" odběhla za Rebekou.
„Páni, tady je to snad ještě větší než v kuchyni!" zhodnotila to Žofka, když se rozhlédla po místnosti. „A všude je uklizeno," dodala a přeběhla k nyní již opuštěnému hoverboardu, který začala zvědavě zkoumat. „Ty ráda uklízíš? Protože mě to vůbec nebaví."
„To mě taky ne," odpověděla Rebeka od pracovního stolu a zapnula počítač. Jeho tichý chod, zářivá LED světla a dva monitory na stole přesvědčily Borise o tom, že zdejší technická stránka je opravdu na jiné úrovni než to, co znal z domova. „Chodí nám sem uklízečka, byl by průšvih, kdyby to tu nevypadalo hezky."
„A je paní uklízečka tady? A máma s tátou?" zeptala se jí Žofka, zatímco do hoverboardu opatrně žďuchala prstíkem, jako by to byl sedící králík, kterého chce tímto činem postrčit k výkonu.
„Ne, uklízečka sem chodí jenom ráno a máma s tátou... ti jsou pryč. Domů chodí, jak se jim zachce."
„A... jé!" Žofka se chtěla zřejmě ještě na něco zeptat, ale jakmile na jejím stolku spatřila misku s ovocem, tak ztratila nit. „Hele, Borku! Kiwi!" zajásala a zvedla zmíněné ovoce nad hlavu. „Miluju kiwi, je taaaak moc chlupaťoučký!"
„Samozřejmě," protočila oči Rebeka a převzala si od ní ovoce, které vrátila zpět do misky. „Můžeme se už konečně věnovat tomu, proč jste přišli?"
„Jíš ho často?" pokračovala Žofka ve vyzvídání a oběma rukama se opřela o její pracovní stůl, aby se mohla lépe natáhnout a vidět, jestli tam nemá Rebeka ještě něco schovaného.
„Často? Samozřejmě, je to moje večeře," odsekla.
„Jenom jedno kiwi?" zaváhal Boris, kterému se to nechtělo líbit.
„Co na to říct, rodiče tu nejsou a mě vařit nebaví," pokrčila rameny.
„To nemůže být zdravý," zamumlal.
„JE to zdravý," zdůraznila. „Vždyť je to ovoce! A taky existuje spousta vědeckejch článků o tom, že se po kiwi líp spí. Ne, že byste tomu rozuměli," odfrkla.
„A zabírá to?" vykulila na ni oči Žofka. „Protože já spím pořád stejně!"
Rebeka jí na odpověď jen pokrčila rameny a na počítači otevřela soubor nadepsaný jako „Úkol pro Ešuda". V konverzaci o kiwi a spánku již zjevně nemínila pokračovat a rozhodla se, že za sebe nechá mluvit činy. A jaká to byla řeč! Z toho, co se před nimi objevilo, padla Borisovi čelist dolů.
„No, ale počkej," vydechl překvapením. „Co to... Co to je?"
Na obrazovce se nenacházel takřka žádný souvislý text. Vše se zdálo být tvořeno jen nejrůznějšími vzorci a rovnicemi. Děsivými vzorci, a ještě děsivějšími rovnicemi.
„Tohle, to je matematika, zlatíčka," zazubila se na ně Rebeka. „Konkrétně výčet několika matematických problémů, na které lidstvo kdy narazilo. Je tam i několik nevyřešených jako třeba P versus NP, ale to vám určitě nemusím vysvětlovat."
„Pé versus co?" zaváhal Boris.
„NP," zopakovala. „Jde o to, jestli počítač, který je schopný rychle zkontrolovat odpověď na obtížný problém, ho dokáže taky sám stejně rychle vyřešit. Ještě nikdo na to nedokázal přijít, ale kdoví, třeba to jednou zmáknu."
„Ale já myslel, že to mělo být na písmo?" pokračoval Boris nejistě.
„Taky že jo!" ozval se z medvídka sídlícího na parapetu Luos. Žofka ho tam odložila, aby mohla hoverboard lépe prozkoumat a díky bohům, jí ještě nikdo nedal do ruky šroubovák. To by měla Rebeka brzy ze zařízení jen kupu šroubků.
„No, a to matika není," stál si Boris za svým. „Teda, písmena tam jsou, ale ta fakt nestojí za řeč. Takže tohle vám neuznají, úkol zněl jasně: zjistit něco o písmu a –"
„Ne, ne, ne," přerušila ho Rebeka. „Ten úkol zněl úplně jinak. Měli zjistit něco o ‚způsobu komunikace', že jo, Ešude?"
„Přesně tak," ozval se z reproduktoru počítače jmenovaný mimozemšťan, který až do této chvíle jen vše v tichosti pozoroval, a Borise z něj málem klepla pepka.
„To tady byl celou dobu?!" vyhrkl.
„Byl," přitakala Žofka, jako by o nic nešlo, zatímco zkoušela balancovat na svém novém objevu.
„A to tě nenapadlo mi to říct?!" obořil se na ni.
„Neptal ses," pokrčila rameny a hoverboard pod jejíma nohama párkrát zavručel. „Tohle je príma!"
„Žofi," napomenul ji Boris a chytil ji za ruku. „Slez z toho, to se nedělá. Copak jsem ti neříkal, že tady nemáš na nic sahat?"
„Ne," zavrtěla hlavou. „Říkal jsi, že nemám MLUVIT!"
„A že to plníš na jedničku," povzdychl si.
„Ale jen ji nech," zasmála se Rebeka. „Chceš si to vyzkoušet?" obrátila se poté na Žofku, která nadšeně přikývla. „Fajn, není to vůbec těžký, pohybuješ se na tom změnou těžiště."
„Ooo," vydechla Žofka s podivem. Poté se zadívala na nohy a pak zpět na Rebeku „A co je to to těžiště?"
„To by ti mohl vysvětlit tady brácha, ne?" ušklíbla se směrem k Borisovi, který jen mlčky protočil oči. „Nebo, že by to snad pan Březina nevěděl?" pokračovala Rebeka v popichování. „Nedával jsi o fyzice pozor?"
„Ale dával!" protestoval. „Jenom... Nemůžeme se teď věnovat tomu úkolu? Tomu SKUTEČNÝMU úkolu," zdůraznil.
„Koukáš se na něj," pousmála se Rebeka. „Tady heliové měli zjistit něco o způsobu komunikace a přesně tím matematika je. Je to univerzální jazyk pro všechno, pro celý vesmír. A něčemu takovému konkurovat nemůžete."
„Nesmysl," odsekl Boris. „Jak by –"
„Ten nápad jsem dostala při dějáku," skočila mu do řeči. „Galileo Galilei, říká ti to něco?"
„Ale jo."
„A pamatuješ si ten jeho citát?"
„Hele, to má být nějaký přepadový zkoušení, nebo co?"
„Ale vůbec ne. Tak co?" nevzdávala to Rebeka. „Pamatuješ?"
„To, no... Luosi, nehelfneš mi tady?" obrátil se k mimozemskému návštěvníkovi.
„Promiň," ozvalo se z medvídka, ze kterého Luos s napětím sledoval Žofčino počínání na hoverboardu. „Ale jestli tady nejde o kočky ve vaně, tak vážně nevím."
„Takže ty si ho vážně nepamatuješ?" zazubila se na něj Rebeka. „A to jsem si myslela, že spisovatelé mají přehled."
Boris jí na to chtěl jízlivě odpovědět, že přehled sice má, ovšem jenom o tom, co je užitečné pro příběh, ale nakonec si to rozmyslel. Jeho znalosti sice sahaly od popsání výbuchu ve vesmíru až po „místa, kam se dá bodnout, aby to člověka nezabilo, ale bylo to hodně vážný", jenže zkuste něco takového vysvětlit osobě, která je spisovatelským řemeslem nepolíbená. To pak vypadáte jako blázen. Psychopat! A tak Boris o svých rešerších raději pomlčel.
„Hmm, Galileo Galilei," zamumlal pro sebe zamyšleně.
„To je ten pán s povolením zabíjet?" zkusila mu poradit Žofka, která již na hoverboardu dokázala udělat pár koleček po pokoji.
„Jasně, hlavně, aby ses nezabila ty," pokáral ji, když viděl, jak se divoce točila na místě. „Ale... Počkat! Už vím! Tys na to kápla, Žofi," zazubil se na ni. „A přece se točí," oznámil Rebece své znovunalezené vědomosti. „Přesně tohle řekl, ale nějak v tom nevidím tu tvoji matiku," dodal vítězně.
„Jasně, no, víš ty co? Bude lepší, když vám to ukážu," řekla a ukázala na monitor, kde měla nejnovější výsledky vyhledávání. „Matematika je jazyk, kterým Bůh napsal svět," přečetla nahlas. „Přesně tak to tady Galík řekl. Takže s Ešudem máme univerzální jazyk a vy... No, asi oba víte, jak na tom jste," ušklíbla se.
„Jistě, jistě," zamručel Boris. „Myslím, že jsme toho slyšeli dost. Jdeme, Žofi."
„Už?" povzdychla si Žofka a seskočila z hoverboardu. „A vážně musíme?" dodala, zatímco si brala z parapetu medvídka.
„Jo. Luos je pořád s náma?"
„Ano! Jsem tady!" ozvalo se z plyšáka.
„Výborně," vydechl s úlevou a zamířil do předsíně. „Uděláme pár menších úprav a bude."
„Hmm, tak úprav, jo?" pousmála se Rebeka ze dveří. „Jestli máš Luose alespoň trochu rád, tak ho pošleš na jinou planetu, aby měl vůbec nějakou šanci, protože Ešud má Zemi v malíčku."
„Když myslíš," odpověděl jí Boris s jistou nezaujatostí.
„Ale no, tak. Pročpak to prostě nevzdáš?" pokračovala Rebeka pobaveně. „Viděl jsi, co máme. To je věda. To jsou fakta. Něčemu takovému nemůžeš konkurovat, ne s těma svýma trhlýma příběhama."
„A tady se pleteš," řekl a otevřel dveře, kterými pustil Žofku na chodbu, aby jim přivolala výtah. „Předtím jsem byl překvapený, že jsi souhlasila s tímhle setkáním, ale teď už asi chápu proč. Já jsem sem přišel, abych zjistil, co vy dva plánujete, ale ty ses chtěla jenom vytáhnout."
„Pane Březino, vy do mě vidíte," ušklíbla se.
„A ani ses nás nezeptala na naši práci," pokračoval, když v kapse nahmatal svůj flashdisk. „To ji vážně nechceš vidět?"
„Pff, proč bych něco takového dělala?" odfrkla. „Byla by to jenom ztráta času. Na nás stejně nemáte."
„No, vaše práce je působivá, to uznávám. Ale když teď vím, co chystáte, můžeme se tady s Luosem přizpůsobit. A to je ten hlavní rozdíl mezi náma, víš? Já své protivníky nepodceňuju," dodal, když s mávající Žofkou nastupoval do výtahu. „Hodně štěstí. A ať vyhraje ten lepší."
---
Nyní k ilustraci s pracovním názvem "Toto je ešus". Na snímku můžete vidět Rebeku, Žofku, oba helie a někde v dálce je i Boris. Ten je ale chudák frustrovaný, pročpak asi?
A) má autorský blok
B) bojí se, že se holky spojí a udělají mu ze života peklo
C) chybějící ešus způsobil, že si do klína vylil polévku (auvajka)