Boris byl až překvapený z toho, jak moc se mu trávení času s Luosem začínalo zamlouvat. Přestávky s ním byly vlastně docela zábavné a staly se vítanou změnou od jeho jinak docela nezáživné „seď sám v lavici a koukej do prázdna" rutiny. Konečně tu byl někdo, s kým mohl probírat nejrůznější nápady na příběhy a nemusel přitom mít obavy, že ho za ně bude někdo soudit. Zdálo se, že něčeho takového Luos ani nebyl schopný. Cokoli, co mu řekl, se setkalo jen s nehynoucí chválou, a i když se Boris v minulosti setkal s pojmem „betačtenář", jenž označoval člověka, na němž se testovaly příběhy ještě před vydáním, toto slovo se mu k Luosovi moc nehodilo. A to nejen proto, že ještě stále neuměl číst. A vlastně ani nebyl člověkem. Spíše za to mohla jeho (ne)schopnost kritizovat, která z něj dělala takové betazlatíčko. Ano, Luos byl jeho betazlatíčkem.
Tomuto heliovi se zkrátka líbilo úplně všechno, co Boris řekl či navrhl. Každá přečtená věta byla ihned hodna zbožňovaní, a to nehledě na její kvalitu. Boris si domyslel, že by u Luose úspěch slavil dokonce i s „paskvilem" v podobě jedné z prvních slohových prací, kdy se jeho nevyvedená charakteristika princezny stala na chvíli zdrojem dobré nálady celé třídy. Opravdu se jednalo o průšvih, vzhled postav zkrátka nikdy nebyl jeho parketou, ovšem když měl poblíž Luose, tak mu přišlo, že se i v této oblasti zlepšuje.
A tak si mezi sebou vyměňovali nejrůznější nápady a Boris cítil, jak se mu při vyslovení některých slov utváří v hlavě zvláštní spojení. Jeden fakt se propojil s dalším, jedna scéna dotvořila druhou a jen těžce by se od sebe oddělovaly Jako by šlo o pár korálků navlečených na šňůrce, které se s cinknutím potkaly a už se odmítaly rozdělit.
Tuto část měl Boris na psaní asi nejraději, možná proto, že zde nešlo ani tak o tvoření, ale spíše o objevování. Zkoumání možností. Boris si v hlavě promítal scény z příběhů a zjišťoval, co vše se na nich dá vyzkoušet. Svůj volný čas naplnil přemýšlením o jednotlivých korálcích a přišlo mu, že čím déle nad nimi uvažoval, tím lépe na sebe poté scény navazovaly. Propojovaly se a začínaly tvořit něco většího. Něco s přesahem. S myšlenkou. Někdo by řekl i s posláním.
Když se mluví o korálcích, tak se zdá být následující postup jasný. Navlečeme na šňůrku další kousky, další scénky, a vytvoříme jeden velký příběhový náhrdelník. Jenže omyl, takto to nefungovalo. Alespoň v Borisově případě ne. Žádné postupné navlékání, žádný jeden náhrdelník. Sice měl v hlavě námět na příběh, ale jeho jednotlivé scény byly rozházené po různých šňůrkách. Někde jich viselo jen pár, zde se kupříkladu nacházelo vše týkající se začátku, který byť neměl jasný tvar, tak Boris stále tušil, kam to všechno bude spět. Dále zde visel jeden zmatený korálek týkající se charakteru vedlejší postavy, u něhož zatím neměl ponětí, zda jej využije jako podklad pro kamaráda hrdiny, či pravou ruku záporáka. Takových osamocených nápadů měl v hlavě asi nejvíce, avšak to nebylo vše. Také se zde nacházela jedna šňůrka, která všechny ostatní snadno strčila do kapsy. Div, že pod vahou všech těch korálků nepraskla! Zde šlo o ty nejvíce promyšlené momenty, které si Boris zamiloval a neustále si je přehrával v hlavě. Tyto korálky měl ze všech nejraději, trvalo i celé měsíce, než se od nich vzdálil. Dělaly mu zkrátka radost, a to zvláště ve chvílích, kdy se celé zčistajasna rozzářily a jejich světlo, to ozařovalo i věci, které byly po celou dobu skryty v přítmí, či naprosté temnotě. Boris netušil, co to způsobovalo, ale užíval si to. Užíval si ty chvíle, kdy se třeba po tisícerém přehrání určité scény znenadání objeví toto světlo, které dá věci do souvislostí. Které příběh navede tím správným směrem. A čím více jednotlivých korálků, scén a informací měl, tím více světla se mu z nich dostávalo a celý příběh se stával jasnějším, zřetelnějším a propojenějším. V jeho hlavě tak vznikal vzácný šperk. Klenot, který mohl stvořit jen on.
***
Když vyučování skončilo, tak Boris nedokázal uvěřit tomu, jaký pokrok s příběhem během přestávek udělal. Jeho starý a věčně mrzutý čaroděj Ajtýmágus obdržel učně, který měl za úkol pomáhat s odlehčením příběhu a díky této nové postavě dostal Boris mnoho nápadů na další scény.
„Neskutečný! Luosi, tohle je neskutečný!" jásal, když si balil věci. Ještě nikdy předtím toho tolik nenapsal. Ne z jednoho příběhu!
„Tohle je vážně paráda!" pokračoval s úsměvem od ucha k uchu. „A bez tebe bych to nedal. Skvělá práce!"
„Skvělá... práce?" ozvalo se ze sluchátka s podivem. „Ale já přece nic neudělal. To ty!"
„Ale tys mi pomáhal, ne? Takže tenhle úspěch je i tvůj," pousmál se. „Fajn, a teď se jde za Žofkou," dodal a jistým krokem vyšel ze třídy.
Cestu do družiny měl Boris zažitou, podnikl ji již mnohokrát a když na to přišlo, tak by ji dost možná zvládl dát i se zavřenýma očima. Tu zatočí doleva, tu doprava, vydá se po schodech nahoru a tadá! Hotovo. Šlo o vskutku rutinní záležitost a Boris věřil, že ho v tomto ohledu nedokáže nic překvapit. Jenže omyl. Jakmile stanul v cíli, tak se mu před očima objevil nevídaný obrázek.
„Možná, že za to může bouchnutí do hlavy!" výskla Žofka k někomu dalšímu.
„Ale copak?" ušklíbla se Rebeka. „To jsou u vás v rodině všichni praštění?"
Boris na moment zamrzl a vůbec netušil, co si o tom všem má myslet. Povedlo se mu zachytit jen kousek jejich konverzace a on nedokázal říci, zda šlo o něco dobrého, či ne.
„Ehm, Žofi?" odkašlal si a ohlásil tak svůj příchod. „Co se to tady děje?"
„Řešíme praštěnost!" oznámila mu Žofka s nevinným úsměvem a pak se obrátila zpět na Rebeku. „Táta mě jednou omylem pustil na zem. Nepustil tě náhodou taky někdo na zem?"
„Tak to určitě ne," odsekla. „Ale něco v tom musí být. Proč je vidíme jenom my?" pokračovala zamyšleně. „Musí to být něco hodně konkrétního, ale co?"
„Obě jsme šikovný!"
„Tsk, když myslíš. Ale měly bychom na to přijít co nejdřív. Nelíbí se mi, že máme něco společnýho a já nevím, o co jde."
„Neměj strach, ať už je to cokoli, určitě je to něco dobrého," řekl Boris a vzal sestřičku za ruku. „Měla bys být ráda, že máš něco ze Žofky."
„To jako vážně?" odfrkla Rebeka. „A co je na tom prckovi tak speciálního?"
„Ale já už jsem velká holka!" zaprotestoval onen prcek.
„My víme, Žofi," zasmál se Boris. „Jsi velká holka, princezna všech duchů, budoucí prezidentka kosmické organizace, velká módní návrhářka a samozřejmě předsedkyně čtenářského kultu pro návštěvníky z jiných hvězd," zazubil se na ni a poté zahlásil paní družinářce jejich odchod.
„To toho máš docela dost," zasmála se Rebeka. „A když už jsme u těch návštěvníků z cizích hvězd," dodala k Borisovi. „Teď si před svým heliem možná hraješ na velkého autora, ale co když jsme psali tu charakteristiku, no?"
„Co?" zaváhal a poté vykulil oči. „To ne!" vyhrkl.
„Co ne?" zaváhala Žofka, avšak žádné odpovědi se jí nedostalo. „Tak co ne?!" zopakovala netrpělivě.
„Měli jsme popsat postavu z pohádky," dala se Rebeka do vyprávění, „a tady pan Březina mluvil jenom o tom, jak má princezna krémovou pokožku, krémově bílé zuby a uši, které jsou jako kousky krému. Upřímně, lidé s alergií na laktózu by se zbláznili."
„Každý nějak začínal!" bránil se Boris. „A počkej, ty si to pamatuješ?"
„No, a?"
„Pamatuješ si moje psaní!" rozzářil se. „Takže to muselo být dobré!"
„Pamatuju si i to, jak mi nějaký dítě v jídelně hodilo šavli na boty," odsekla. „Nic extra za tím nehledej. A být tebou," obrátila se opět k Žofce, „hlídám si ledničku. Aby vám tady mistr nevybrakoval při dalším psaní třeba jogurty."
Jakmile to dořekla, tak s ležérním krokem opustila chodbu. I Boris následoval jejího příkladu a vydal se se Žofkou ke schodům.
„A vůbec nic si z Rebeky nedělej, Žofi," oslovil sestřičku, „ona je..."
„... kamarádka?" dokončila za něj větu.
„No, tohle slovo bych asi úplně nepoužil," ušklíbl se. „Spíš je to pěkná potvora."
„Byla smutná. Proč je smutná, Borku?"
„Co já vím," odfrkl.
„Asi dostala špatnou známku," pokračovala Žofka zamyšleně. „Napadlo mě, že Luose vidí jenom jedničkáři, ale ona, že neee. Že dneska by ho neviděla. To máte tak moc těžké testy?"
„Těžké?" zopakoval po ní s podivem. „To ne, dneska jsme nic nepsali. Jenom jsme dostali zpátky slohovky, ale učitel všechny chválil, tak... " Najednou se zarazil. „To ne, vždyť to bylo děsně jednoduchý," zavrtěl nesouhlasně hlavou. „To nemůže být ono. Z úvahy mají všichni jedničky, to se nedá zkazit."
„Vážně?" podivila se Žofka.
„Jasně, vždyť je to jenom o přemýšlení! A přemýšlet umí úplně každý," dodal jistě.
„Třeba přemýšlí jinak," zazubila se na něj Žofka.
„Jak jinak? U úvahy se prostě přemýšlí, takhle jednoduchý to je. Jenom píšeš, co tě napadne. Zvládne to úplně každý!"
Pro Borise znamenala úvaha skvělé odreagování. Tehdy v hlavě neměl žádné roztroušené korálky, jen jednu dlouhou šňůru, kterou postupně plnil. Stačila mu chvilka, aby se zamyslel nad tématem a už navlékal. Boris za ta léta psaní přišel na to, že když dá do vět fráze jako „myslím si", „domnívám se" a „věřím", tak i kdyby napsal naprosté blbosti, dostane pěknou známku, protože nad tématem co? Uvažoval! Taková jednoduchá záležitost to byla a nikdy předtím by ho nenapadlo, že někomu může toto pomyslné navlékání dělat problémy. Že někdo přemýšlí... jinak.