„Víš, že všichni máme svůj portrét na chodbě. Tvůj otec by byl šťastný, kdyby ses tam objevila i ty," usmála se na mě moje matka.
Zvedla jsem se z červené sedačky a přešla k velkému oknu. „Vždyť, ani neví, že existuju," zavrčela jsem a koukala se z okna na náš rozlehlý pozemek.
„Drahoušku. On to moc dobře ví. On tě má rád, jenom to neumí dát najevo," uslyšela jsem její tichý hlas za svými zády.
„Nemá mě rád. Chtěl syna. A jelikož nemám penis, tak si to vybíjí na mě i na tobě," odsekla jsem a ruku položila na sklo. Opřela jsem si o okno i své čelo a rukou sjela po skle, až padla vedle mého boku.
„Není to pravda, zlato," pohladila mě po zádech.
„To je jedno," zašeptala jsem. Nebylo mi to jedno. Ničilo mě to. Svíralo to moje srdce v obrovské křeči, která mi způsobovala bolest už od mého dětství. Místo toho, aby otec přišel na mé první kulaté narozeniny, seděl se svými přáteli na partičce Pokeru. Abych prý nebyla smutná jsem druhý den ráno z okna svého pokoje, před malým bludištěm na naší zahradě, uviděla krásného černého Mustanga.
„Co ty na to? Máme osvědčeného malíře. On to pro nás rád udělá," usmála se na mě má matka.
„Budu viset na zdi vedle svých předků, ale malíře si najdu sama. Toho nevrlého dědka nechci, ani vidět," zasyčela jsem. Nechtěla jsem být na svou matku nepříjemná.
„Dobře. Chceš odvést do školy?" zašeptala bolestným hlasem.
Podívala jsem se na ní a v jejích očích se leskly slzy. Nenáviděla jsem, když moje matka brečí. Bohužel moje matka díky otci brečí neustále. „Děkuji, ale Mercy se mi nabídla, že mě vyzvedne," políbila jsem jí na čelo při svém odchodu.
Z velké červené sedačky jsem sebrala svou tašku do školy a vydala se do předsíně. Když jsem vstupovala do předsíně ve dveřích do kuchyně se objevil můj otec. „Nechtěla by ses víc obléknout, Rose?" zavrčel.
„Jsem poctěna, že si pamatuješ moje jméno a jsem oblečená dost," vyprskla jsem mu přímo do obličeje.
„Jistě a ke všemu červená rtěnka na rtech. Vypadáš jak," celou si mě prohlédl, „běhna," odsekl a vydal se po velkých schodech do prvního patra. Prudce jsem se nadechla a držela v sobě hlasitý výkřik na jeho osobu.
Naštvaně jsem zavrtěla hlavou, nepříjemně prskla pár sprostých slov do prázdna předsíně a začala se oblékat. Přes ramena jsem si hodila koženou bundu a na nohy si obula červené Vansky. Do tašky jsem hodila klíče od domu. Otočila jsem se, zamávala své matce a vyšla ven.
Přede dveřmi v černém kabrioletu, značky Mercedes, seděla Mercy se slunečními brýlemi na očích, cigaretou mezi prsty a čekala až se dostanu k ní. „Ahoj, zlato," zapištěla, když mě viděla a otevřela mi dveře.
„Ahoj, Mercy," mrkla jsem na ní. Tašku jsem si hodila na zadní sedadlo a nasedla k ní do auta. Podívala jsem se do okna nad vchodovými dveřmi a uviděla v nich stát svého otce, který držel v ruce sklenku Bourbonu a kroutil naštvaně hlavou.
„Jeď," zavrčela jsem a mile se na svého otce usmála. Napil se ze své skleničky a naposledy jsem ho viděla, když Mercy objížděla kruhový trávník před naším barákem.
Když jsme s Mercy vyjely před náš pozemek, v kapse mé bundy zavibroval telefon. Rozepla jsem kapsu a telefon vyndala ven.
Táta: Měla by ses od té dívky držet dál. Kazí tě.
Rose: Nikdy ses o mě nestaral, tak to nedělej, ani teď. S Mercy se budu bavit a hotovo.
Cesta do školy nám mohla trvat možná, tak půl hodiny. Když Mercy zastavila na školním parkovišti před školou jsem se cítila konečně volná. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře od auta. Vystoupila jsem ven a stoupla si vedle Mercy, která už hledala Steveho.
„Ahoj, krásky," usmál se na nás vysoký a pěkná blonďák, Steve. Mercy se začervenala a čekala, až se k ní sehne a políbí jí. Porozhlédla jsem se po parkovišti, protože jsem nehodlala sledovat ty dva jak si navzájem strkají jazyky do úst.
„Budu muset jít. První hodinu mám Výtvarné umění," vydechla jsem a podívala se na ty dva. Oba dva se na sebe zamilovaně dívali, a ani jeden z nich mi nevěnoval pozornost.
„Dobře. Uvidíme se na Angličtině," koutkem oka se na mě podívala a věnovala mi úsměv.
Kývla jsem a pomalu se odebrala dovnitř. Když jsem vcházela do budovy školy, tak jsem si všimla, že satelitní družice Barbara a spol. stáli u červené motorky, která stála volně u jedné ze zdí. „Čí, asi bude?" vykřikla školní zlatokopka Margaret.
Zasmála jsem nad její láskou k penězům a mířila směrem k učebně. Vstoupila jsem dovnitř a tam u stojanů s již připravenými papíry sedělo pár mých spolužáků. Na konci učebny seděl náš profesor s někým, kdo mi byl zády.
Vypadal mladší, než je náš profesor. Měl na sobě černou koženou bundu a modré džíny. Na stole vedle něj ležela přilba, takže ta motorka před školou patřila dotyčnému. Sedla jsem si na své obvyklé místo, blízko k oknu, kde mě už několikrát chytila oslňující múza. Ta mě inspirovala k vytvoření pár obrazů, podle slov mého profesora umění: „Skvosty!"
Zazvonilo na hodinu a do učebny se nahrnul zbytek celé třídy. Sedli si na svá místa. Profesor se zvedl ze svého místa a šel na malý stupínek, kde buďto stál stůl se zátiším, nějaká socha nebo dokonce živý člověk. „Dobré ráno, třído," - „Dobré ráno!" učebnou se ozvaly hlasy mých spolužáků.
„Dnes tu mám svého dlouholetého přítele, který vám bude vyprávět o vašem úkolů, který budete mít na tento týden. Jak jste si mohli všimnout nic tu pro vás nemám připravené. Vše se hned dozvíte. Jasone? Prosím," otočil se k muži, který si svlékal bundu.
„Dobré ráno," usmál se na nás skvěle formovaný a půvabný muž. Vlasy měl mírně rozházené do všech stran. Od ramen po jeho široké boky mu na těle viselo bílé tričko, které mírně prosvítalo. Krátké rukávy měl pevně obmotané okolo jeho mohutných paží.
„Mé jméno jak jste už mohli slyšet, Jason McCann. Jsem," dále jsem ho nevnímala a pokračovala v snění o něm. Nadále na sobě měl již vzpomínané modré džíny, které byly místy roztržené. Byl mírně opálený a jeho obličej byl jako vytesaný do skály.
Vypadal jako padlý anděl. A mám pocit, že jsem si to nemyslela jenom já. Všechny dívky v místnosti na něj zírali se stejným zájmem jako já. Když jsem si uvědomila, že na něj zírám až moc, tak jsem svůj pohled přesunula na malý lesík vedle naší učebny.
Z mého snění mě vytrhl hlas mého profesora, který říkal: „Slečno Bosworthová? Zrovna od vás jsem čekal, že budete poslouchat," naštvaně zakřičel.
Podívala jsem se jeho směrem. Celá třída, on i samotný anděl na mě zírali. Splašeně jsem sklopila pohled ke svým rukám. „Omlouvám se," stydlivě jsem zašeptala, ale tak aby to slyšeli všichni.
„Omlouvám se Jasone, že jsem ti skočil do řeči," usmál se na anděla, profesor.
„V pořádku. Kde jsem to skončil?" zavrtěl hlavou a smrštil své obočí k sobě. „Mluvil jste o své výstavce tady v Arlingtonu," zasněně se na něj usmála Taylor.
„Samozřejmě. Děkuji, slečno," mrkl na ní a já mohu s jistotou podotknout, že jí v tu chvíli přivodil nechtěný orgasmus. „Za dva týdny tady v Arlingtonu budu pořádat výstavu svých obrazů. Proč o tom, ale mluvím. Tady George," ukázal na našeho profesora: „mi řekl, že jste nejlepší třída tady na škole a tak chci obraz jednoho z vás ukázat na výstavě," kývl.
„Jediné co jsi jim neřekl je téma, Jasone," zasmál se profesor.
„Málem bych zapomněl. Téma obrazu, který pro mě vytvoříte bude," zastavil svůj intenzivní pohled na mě: „láska," usmál se a pohled vrátil zpátky na profesora.
„Skvělé. Doufám, že tady Jasonovi ukážete, že jsem vás přezdívkou nejlepší třída neoznačil zbytečně. Pusťte se do práce. Před sebou máte papíry. Ve skříních připravené věci, které budete potřebovat," tleskl profesor a každý se vrhl do práce.
Doufám, že se vám první části líbila a že jsem vás neodradila od příběhu. :)