Všimla jsem si, že historické, případne pseudohistorické příběhy se tady na Wattpadu dost píšou, pár jsem otevřela a zjistila, že se dají rozdělit do dvou kategorií.
Část píšou nadšenci do nějakého období, kteří mají dějiny a reálie velmi slušně zmáknuté a moje rady (přinejmenším z hlediska dobovosti) potřebovat nebudou.
Druhou velkou skupinou jsou většinou romantické příběhy, které jen využívají historizující kulisy. A jako zatracený historický nerd si musím postěžovat, že ty kulisy používají dost zmateně a objevuje se v nich pořád dokola několik klišé.
Hej, vůbec vás nehodlám buzerovat za to, že jste své hrdince oblékli eliptickou sukni, ačkoliv se před rokem 1760 nosila kulatá. To jsou detaily, které vyčtu obří hollywoodské produci filmu podle skutečných událostí, ne nadšenému amatérovi v jeho nejasně datovaném příběhu o lásce.
Můj problém s tímhle typem povídek je, že jsou svým obsahem většinou ukrutně moderní a ta historie kolem nich pak vypadá jak levné papundekrové dekorace a polyesterové kostýmy ze školního představení.
Co je špatně, mi pomohl definovat autor historických detektivek Vlastimil Vondruška, Na besedě se čtenáři před pár lety řekl velice trefnou věc. Pokud chcete úspěšně vzbudit iluzi minulosti (nebo i jiné kultury), nestačí vám obléct postavy do historických šatů a nechat je pobíhat po středověké Praze. Na prvním místě musíte vystihnout mentalitu a hodnoty těhle lidí, které se od našich dnešním budou dost lišit.
Uznávám, že tohle je velice těžké, je to trochu jak historka s Kolumbovým vejcem naruby - když víme, že dnes je něco naprosto běžné a normální, prostě nedokážeme pochopit, že to tak někdy nebylo. Jak vůbec někdo může myslet jinak?
Občas dáme moderní a pokrokové myšlení své hrdince v kontrastu k jejímu tmářskému okolí, což je sice hezké, ale málokdy je i vysvětleno, odkud se takové ideje (které přeskočily několik století) v její hlavince vzaly.
Lidi v minulosti nebyli automaticky tupí, zlí a omezení, jejich hodnotový žebříček a způsob života vycházel z jejich reality a do ní se většinou perfektně hodil, změny se dály postupně, jak v životním stylu, tak v mentalitě.
Když už píšete nějakou tu princeznu, uvažte prosím, že členové královských rodin byly až do 20. století (a vlastně ještě dnes) vychováváni v silném smyslu pro povinnost. Dnešek se někdy přiklání až příliš k opačnému extrému a individualismus je vším- co chci já, je důležitější než zbytek světa. Osobně preferuju zlatou střední cestu, kdy se snažím být šťastná, aniž bych kvůli tomu zbourala všechno a všechny kolem sebe, ale to je vedlejší.
Princům a princeznám bylo plnění povinností a zájmy rodu a státu vtloukány do hlaviček od mala a až do 19. století kolem sebe moc příkladů otevřené vzpoury neviděli, přišlo jim to normální. A mezi námi, je to logická cena za veškerý luxus a privilegia, nelze mít krajíc namazaný po obou stranách. Takže si příliš nevážím historických postav, které to zkusili - třeba legendárně krásné císařovny Sisi, která nebyla ani náhodou taková něžná květinka, trápená zlou tchyní, jak jí líčí romantické filmy. Byla to to dost sobecká, sebestředná osoba, kterou sice obtěžovaly oficiální povinnosti, ale lovecké výlety, exotické cesty, soukromé vlaky a další libůstky, si s z císařské kasy nechávala platit velice ráda.
Zvlášť panovníci brali svou roli velice vážně, dokonce i ti, kteří se na trůně moc neosvědčili - i když sekali jednu politickou botu za druhou, většinou to dělali v pevném přesvědčení, že plní svou povinnost jak nejlépe to jde. Nešťastný Ludvík XVI., kterého Francouzská revoluce připravila o hlavu, byl ve skutečnosti nejšťastnější v zámečnické dílně. Zdědil zemi plnou problémů, které byly nad jeho schopnosti, ale měl tak pevně natlačeno do hlavy, že kralování je jeho Bohem daná povinnost, že by ho nikdy nenapadlo abdikovat a uchýlit se do soukromí, kde by byl milionkrát šťastnější.
Totéž potkal i posledního ruského cara Mikuláše II., byl váhavý, nerozhodný, snadno ovlivnitelný, býval by byl spokojenější v parlamentním systému, kde by za něj všechno rozhodli ministři a on by to jen podepsal. Ale byl vychováván ve víře v carské samoděržaví a tohle byla jediná věc, na které dokázal za své vlády neochvějně trvat.
Hodně častý prvek wattpadových příběhů je dohodnuté manželství, což je sám o sobě zajímavý koncept, ale zpracování mě uspokojí málokdy.
Pokud se princezna z čista jasna dozví, že se druhý den vdává za někoho, koho v životě neviděl a je z toho ukrutně překvapená, pak prostě povídku zavírám, protože to nedává smysl.
Pominu prostou logistiku - královské svatby se dojednávale celé měsíce, někdy i roky. Bylo třeba vyřešit obrovskou spoustu otázek, přesně definovat politické výhody (přinese nevěsta mírovou smlouvu nebo nějaké území? Jaké přesně?). Řešilo se její finanční zabezpečení, královna musí reprezentovat, podporovat charitu atd., potřebuje své zdroje a ve svatební smlouvě se to dost řešilo. S tím souvisel vdovský důchod a vdovské sídlo (sídla), pokud by přežila svého manžela.
Mezi citlivé otázky patřilo složení její nové domácnosti, obvykle byla snaha ponechat jí v blízkosti alespoň nějaké krajany, ale druhá strana obvykle chtěla, aby se královna co nejdřív sžila s novým prostředím a neuzavírala se do "starého" světa známých tváří.
Zkrátka bylo toho hodně a královští diplomaté si vyměňovali dopisy, až se jim od paruk kouřilo.
I když budu ignorovat všechno výše uvedené, tak čistě logicky takové rozhodnutí (krom speciálních případů, o kterých později) nemohlo proběhnout ze dne na den. Rodiče princezny jistě zvažovali různé kandidáty a jejich výhody, u dvora se o tom muselo mluvit, dvořané si zvědavě špitat. Princezna by musela být úplně pitomá a ignorantská, aby se jí nic nedoneslo, i kdyby jí rodiče sami nic neřekli.
Druhá věc, princezna přece musí znát realitu své vlastní doby, jistě není jediná široko daleko, koho vdávají tímhle způsobem? Jak se dali dohromady její rodiče, prarodiče, strýcové, tety atd.? To se nikdy až do svých šestnácti nezeptala?
A pokud je její manželství vážně výjimka a důsledek nějaké nečekané situace (třeba porážky ve válce), mělo by to být v příběhu vysvětleno. Ale pokud se všichni tváří, že domluvené manželství je normálka a jediná překvapená je sama princezna, je to krapet trapné.
Zkrátka a jednoduše princezny až do nějaké poloviny 19. století očekávaly, že je provdají za zahraničního prince kvůli politickým výhodám.
V 19. století už je to o něco pestřejší, vlaky parníky a další technický pokrok umožnil vyšším vrstvám pohodlně cestovat a královské rodiny toho hojně využívaly. Jezdilo se jak za zábavou a odpočinkem, oblíbená byla Francouzská Riviéra, Biarriz nebo i Egypt. Vtipné je, že monarchové na dovolené se snažili být inkognito, používali různé baronské a hraběcí tituly a věřili, že je vzdor obřímu doprovodu a výši cestovních nákladů nikdo nepozná (královna Viktorie cestovala jako hraběnka z Lancasteru a v Nice si pro sebe pokaždé pronajímala celý hotel).
Samozřejmě se jezdilo i na oficiální cesty, státní návštěvy, korunovace, svatby, pohřby, různá výročí. Při podobných příležitostech se dalo dohromady mnoho královských párů. Ruský car Mikuláš II. konečně získal ruku své dávné lásky Alexandry na svatbě jejího bratra (Alexandra ho sice milovala, ale dlouho se bránil přestupu k pravoslaví). Belgický král Albert I. poznal svou budoucí ženu na pohřbu jejich společné tety. A dokonce ještě v roce 1962, na svatbě budoucího španělského krále Juana Carlose s řeckou princeznou Sofií, se sblížily hned čtyři další aristokratické dvojice, které později vstoupily do manželství - nevěstin bratr Konstantin s dánskou princeznou Anne-Marie, vévoda Amadeo z Aosty a Claude Orleánská, Carlos Huho Parmský s Irenou Nizozemskou a Carlos Neapolsko-Sicilský s Annou Orleánskou.
V 19. století ztratila politická manželství dost na významu, už nešlo o to, aby byl svazek výhodný, ale jen aby nebyl nežádoucí. Pokud byl zvolený protějšek vhodného původu a náboženského vyznání (ale ani to nebyla nepřekonatelná překážka) a neexistoval ani fatální politický zádrhel, rodiče obvykle souhlasili. Samozřejmě že se pořád konalo dohazovačství a domlouvání nebo i nátlak, ale už to nebylo stylem: "Zítra si vezmeš úplně neznámého chlapa", spíš tak nenápadně: "Ale ten Ferdinand, co jsme ho potkali na carské korunovaci je docela pěkný a jednou bude knížetem, co říkáš holčičko?"
Do příběhů je to samozřejmě málo dramatické, ale řada domluvených manželství více méně fungovala, i když se manželé ani po čase nezamilovali a žili si každý tak trochu po svém. Těch křiklavě nešťastných bylo jen pár, ale samozřejmě jde o příběhy mediálně velmi vděčné.
A ještě jedna úvaha, která se hodí i do budování nějakého fantasy světa. Jak už jsem řekla, většina panovníků brala svou úlohu vážně a většinou se snažili vládnout, tak jak to považovali za správné. A to jestli byl vládce dobrý a v zemi oblíbený záviselo na řadě faktorů, které moc nesouvisely s tím, jak moc byl tvrdý ke svému okolí - pokud naplňoval potřeby svých poddaných a nezvedal příliš daně, bylo jim fuk, jestli popravuje manželky a ministry jak na běžícím páse.
Panovník mohl vést nákladný dvůr nebo podnikat dobyvačné války a jeho lidem to bylo fuk, dokud se jim dobře žilo. Schopnému králi prošly v očích jeho poddnaných četné morální nedostatky (anglického krále Edwarda II. nesundala z trůnu jeho homosexualita, ale neschopnost a až nechutné protěžování vlastních milenců, i kdyby měl milenky, dopadl by obdobně a naopak, kdyby byl schopný, špitali by si dvořané za jeho zády, ale patrně by zdárně vládl do konce života).
Navíc zlý král je tak trochu otázka perspektivy - úspěšný dobyvatel bude zlý hlavně v očích svých poražených nepřátel, pokud jeho vlastní země válkou příliš netrpí, ba naopak z ní prosperuje, stovky tisíce lidí a vypálené vesnice mu doma nikdo vyčítat nebude.
Dvorská etiketa, oblíbený to prvek romantických příběhů s hrdinkou, která si v královské roli teprve zvyká. Většinou je klišovitě podaná jako soubor absurdních pravidel, která se normálnímu člověku těžko dodržují, natož aby si je zapamatoval a existují jen proto, aby naší hrdince připravily pernou chvilku.
Dvorský protokol existuje hlavně proto, aby věci zjednodušil, přesně říká, kdo má kdy co dělat, aby akce probíhaly bez zádrhelu. Valná většina aristokratů se jím beze zbytku řídí jen při oficiálních akcích, v soukromí si od něj moc rádi odpočinou a ani v dějinách tomu nebylo jinak. Králové si moc rádi stavěli lovecké zámečky a letohrádky, kde se mohli uvolnit v kruhu blízkých osob - Ludvík XIV. měl Marly, Marie Antoinetta svou idealizovanou vesničku Hameau.
Dvorů, kde panovala extrémně rigidní etiketa bylo v dějinách jen málo a byli považovány za vystřednost i ve své době - asi nejslavnější je v tomhle směru dvůr španělských Habsburků.
Rakouská větev se sice po svých bratráncích zdatně opičila, ale jejich úrovně nikdy nedosáhla a Marií Terezií počínaje se poměry začaly uvolňovat - pruský vyslanec hlásí domů, že císařská rodina žije velice měšťanským stylem.
Dokonce i arcivévodkyně Žofie, "zlá" tchyně už jmenované císařovny Sisi, se ráda bavila a vůbec nebyla tak posedlá dvorní etiketou, jak jí líčí filmy. Pravidelně psala spousty dopisů svým sestrám, přítelkyním a nepřítomným členům rodiny, ze kterých vyplývá, že i císařští se dokázali radovat ze života, mladí podnikali dětinské kousky, které Žofie v dopisech líčila s pobavením, nikoli pohoršením. Psala o návštěvách divadla, o módě, o neformálních plesech, které pořádala pro mládež, později hojně psala o vnoučatech, úplně stejně jako každá jiná babička. Teprve po její smrti zavládla u vídeňského dvora rigidní nuda, Franz Josef byl příliš ponořený do práce a Sisi se toulala po světě.
Ještě něco málo k historické módě. Pokud svůj příběh zasadíte do nějakého pseudohistorického bezčasí, tak si svoje hrdiny, pro mě za mě, oblékejte, do čeho je vám libo, jen to zkuste trochu sladit, aby muži i ženy vypadali přibližně stejně.
V některých televizních pohádkách mého dětství, mi přišlo hrozně legrační, když spolu pánské a dámské kostýmy "neladily". Muže kostýmí výtvarníci rádi a často oblékali do středověce vyhlížejících kousků s hrubou strukturou a koženými prvky, zato dámy měli široké sukně z jemného hedvábí a krajkové rukávy, tak o tři století mladší - já vím, je to pohádka, historická přesnost je buřt, ale tak totální nesoulad mě vždycky bil do očí.
Pokud už si vyberete nějaké konkrétní období, zkuste si o tom něco málo nastudovat, ať tam nemáte absolutní nesmysly. Zdrojů je v čase internetu spousta, zvlášť jestli ovládáte angličtinu - ačkoliv tam může být někdy problém s překladem názvosloví. Dodnes jsem nepohnula se záhadou jménem "stays" - anglofonní tvůrkyně historických oděvů, tak říkají šněrovačkám z 18. století a velice se brání užívání slova korzet, pro tohle období. O korzetech mluví zásadně až pro století 19., protože jde střihově i způsobem tvarování postavy o dost odlišnou věc. Čeština používá bez problémů výraz korzet pro všechna období a krom slova šněrovačka, mě jiné pojmenování nenapadá.
Ostatně korzet, co svírá dámu až do omdlení, je také velice populární klišé i ve filmu a televizi a jsem na něj alergická. Tvrdit, že korzet byl automaticky mučící nástroj, co deformoval plíce, žebra, střeva atd., je stejné jako označit vaši kamarádku, co chce shodit tři kila do plavek za šílenou anorektičku.
Vždycky, v každém období lidské existence byli lidé, co dokázali dotáhnout nějaký ideál krásy do nezdravého extrému, vždycky byli v menšině, ale vždycky byli velice viditelní- ať už jako předmět obdivu nebo kritiky.
Korzety bylo běžné spodní prádlo, které nosily ženy všech společenských tříd, včetně žen fyzicky pracujících, které si nemohly dovolit omdlévat každou čtvrt hodinu. A dokonce i zámožné ženy, které měly na všechno služku zvládaly v korzetu tančit, jezdit na koni, bruslit, lozit po horách, jezdit na lyžích nebo na bicyklu. Extrémně stažený pas nosily jen ženy, které to tak chtěly a byly ochotné podstoupit určité nepohodlí.
Pokud jde o důkazy v podobě dobových fotografií, je dobré se zeptat, kdo na fotce je - nějaká obyčejná žena nebo slavná herečka? Dnes také plní přední stránky časopisů obrázky ultraštíhlých topmodelek, ale která z nás tak opravdu vypadá? Stěží jde o zobrazení nějakého průměru.
Krom toho úprava fotografií nepřišla až s vynálezem Photoshopu, retuše se objevily ruku v ruce s novým médiem už v 19. století. A jako i dnes, si ženy byly vědomy optických triků - obří rukávy a široká sukně vytvářejí iluzi ještě štíhlejšího pasu, v určitém období se dokonce vyráběly i korzety s polstrováním v oblasti prsou a boků, aby lépe imitovaly žádoucí siluety.
Pokud vládnete Angličtinou, doporučuju na Youtube videla od Karoliny Zebrowski, Bernadette Banner nebo Izabely Pitcher alias Prior Attire - ty vám řeknou o korzetech a historické módě prakticky všechno. Poslední jmenovaná ma navíc báječná oblékací videa, kde názorně uvidíte, co si dámy (a občas i pánové) oblékali pod svrchní oděv od středověku po počátek 20. století.
K tomu oblékání ještě drobnost - kožená vesta nebo korzet na holém těle sice vypadají sexy a Hollywood nám to rád dopřává, ale je to blbost. Naši předci až do začátku 20. století nosili vždycky pod všechno spodní košili, tou začínalo oblékání dočista všeho (a pak nahradily košile podvlíkačky, nátělníky, kombiné a dnešní spodní prádlo)
Mělo to velice praktický důvod, sice nás učí, že lidé minulých staletí byli velcí špindírové, co se moc nemyli a oblečení moc neprali, ale je to pravda jen částčně. To spodní prádlo si měnil vždycky, pokud nějaké na výměnu vlastnili - bílé lněné plátno se totiž dobře a snadno pere a dá se i čistit agresivími prostředky pro udržení bělosti. Vrstvy spodního prádla chránily před propocením luxusní svrchní šat, který se přece jen pere o dost hůř.
Nebudu tu vypisovat celé dějiny módy, ale protože 19. století je oblíbené, tak aspoň malý přehled.
1800-15 - období, kterému se říká empír (od slova empire - císařství v narážce na Napoleonskou říši), nebudu tu vypisovat všechny slohotvorné prvky, jen to, co se týká dámské módy.
Šaty mají nepřirozeně zvednutý pas těsně pod prsa, rukávy jsou malé, večerní róby mají obyčejně velký, hranatý výstřih, oblíbená barva je bílá, ale ke konci období jí vytlačují i jiné odstíny. Účesy jsou malé a drží se u hlavy, nosí se nádherné čelenky, ozdobné hřebeny, výrazné náušnice a velké náhrdelníky - žena obvykle dostala k svatbě nebo jiné podobné příležitosti celou soupravu sladěných šperků, zvanou parue.
1815-35 - šaty procházejí postupnou proměnou, pas se posouvá dolů, do přirozené úrovně a spolu tímhle pohybem se pomalu zvětšují rukávy a taky rozšiřuje sukně. V téhle době se ještě nenosí krinolína, sukně je podložená velkým množstvím spodniček, jedna z nich bývá obvykle vyztužená všitými prstenci tuhé šňůry nebo žíní.
Kolem roku 1830 jsou rukávy tak obrovské, že vyžadují vnitřní oporu (přezdívá se jim šunkové rukávy), která se navléká na ruce buď samostanně nebo je součástí šněrovačky.
Účes se zvětšuje taky, v módě jsou obří natužené lokny po stranách hlavy a drdol na temeni. Pro večerní příležitosti se úšes zdobí jehlicemi, stuhami, taky se nosí turbany.
1835-50- rukávy se zmenšily, silueta působí křehce, sukně je široká a stále jí podpírají spodničky, v téhle době už jich je pro žádoucí tvar potřeba opravdu hodně a začíná to být nepraktické. I účesy se zmenšily a zase se drží hlavy. Populární jsou různé uzly a drdoly v týlu.
1850-70 - konečně přichází éra krinolíny. tahle konstrukcre z elastických obručí spojených pásky, se přivazuje v pase, eliminuje množství spodniček a svou lehkostí dává šatům uplně novou dynamiku. barvy šatů jsou poněkud živější a výraznější než v předchozím období, došlo také k objevu některých syntetických barviv - třeba fuchsiové. A tyto křiklavé odstíny, dřív nedosažitelné, jsou nyní velice populární.
účes malinko narostl, ale stále je dost uměřený.
V téhle době otevírá svůj módní salon Charles Frederich Worth, považovaný za prvního tvůrce haute couture a jeho zákaznicemi jsou přední aristokratky té doby, hlavně francouzská císařovna Evženie.
Po roce 1865 se původně symetricky kulatá krinolína na bocích zplošťuje a začíná protahovat směrem dozadu.
1870-90 - období turnýry, česky zvané též honzík (v Aj se mu říká "bustle"). Vyvinula se z protáhlé krinolíny a vytváří na zadku něco jako bouli, hrb. Během těch zhruba dvaceti let, kdy byla v módě, několikrát změnila tvar.
V 70. letech je sukně spíš širší, v kurzu jsou různé volánky, krejzlíky a sámky a aplitace. To souvisí s vynálezem mechanického šicího stroje, ženy se doslova urvaly ze řetězu, když teď bylo možné bez velké námahy na šaty něco našít. Dámy se taky rozvášnily s kulmou a v kurzu jsou účesy z dlouhých, pečlivě stočených loken.
Sukně jsou podložené konstrukcí z drátu a pásky, která je skládací, takže usednutí není až takový problém, jak by se zdálo. Vletech 1878-80 dokonce stačí jen malá poduška, protože honzík se zmenšil až téměř k neviditelnosti, zato sukně se výrazně zúžila.
Po roce 1880 se turnýra zas zvětšuje, nejmohutnější je kolem roku 1885, ale osmdesátkové šaty se od předchozí dekády dost liší, sukně je sice vzadu obrovská, ale na bocích pořád úzká a volánové šílenství už pominulo, osmdesátky sázejí na hladké linie a hry kontrastních materiálů - nejen co do barvy, ale i co do struktury. Zklidnily se i vlasy a dodně připomínají sukni, rostou spíš do výšky, ne do šířky.
1890-1900 - honzík zmizel, sukně se mění na kuželovitou a v polovině dekády (zhruba 1894-97) se vrací šunkové rukávy, účes se pomaloučku rozšiřuje, ale většinu devadesátek se nosí drdol a nakroucená ofina.
1900-1918 - tím jsme sice překročili éru 19. století, ale ono to tak trochu navazuje. V anglofonních zemích se tomuhle období říká Edwardiánské, protože král Edward VII. konečně nahradil na trůnu svou matku Viktorii. A vůči ní si dokázal mnohem víc užívat života a morálka mu moc starostí nedělala.
V našich zeměpisných šířkách je v plném rozpuku secese (která už začala v předchozím desetiletí), dámská silueta se stává měkčí a splývavější, při pohledu z boku by měla vytvářet písmeno S.
V módě jsou velké účesy s ještě většími klobouky. Nosí se krajky a splývavé materiály, ale taky se do dámského šatníku ve větší míře dostávají pánské prvky - pracující ženy nosí halenku odvozenou z pánské košile a kravatu - to se prvně oblevilo už po roce 1890, ale teď je to mnohem masovější jev. Vznikají dámské dvoj- a trojdílné kostýmy na způsob obleku (jen místo kalhot pochopitelně sukně).
Po roce 1910 se dámská silueta ještě víc zjednodušuje a blíží se tomu, co známe z 20. let.
Korzet se pořád nosí, ale je mnohem delší než v předchozích érách a snaží se vyvolat iluzi spíš štíhlé než křivkami obdařené postavy.